Otevřené hroby, z nichž vyhřezávají kosti dávných nebožtíků, našich krajanů. Kde zůstala pieta a úcta k mrtvým, byť Němcům?

Foto: Shromáždění německých spolků v České republice (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Litoměřice. „Rozsáhlý hřbitov, hodně hrobů ve velmi špatném stavu a s dírami, kdy je vidět až dolů dovnitř do rakví. Také ale mnoho udržovaných, esteticky hodnotných hrobů, zachováno mimořádně mnoho hrobů osob působících ve vzdělávání. Velké množství repasovaných hrobů. Stále zde jsou Němci pohřbíváni (Erich Manzer, zem. 2015). Hrobů s dírami je 48,“ píše se v brožuře, o níž bude dále řeč

Soužití Čechů a Němců. Téma, které se neustále vrací a vracet snad nikdy nepřestane. K diskusi patří i staré německé hroby. Obzvláště v pohraničí jsou jich tisíce. Připomínají naši společnou minulost jak před odsunem roku 1945, tak i před druhou světovou válkou. Jejich stav je přitom často velmi tristní. Rozbořené náhrobky, zarostlá hrobová místa, na několika místech dokonce otevřené hroby, kde lze zahlédnout kosti dávno zemřelého. Je toto naše vizitka? Nestaráme se o hroby Němců. A to bychom rozhodně měli. Shromáždění německých spolků v České republice (SNSCR) varuje…

Je těžké nespojit si německé osídlení našeho pohraničí s érou Adolfa Hitlera. Ale německé osídlení se datuje až do 12. století, kdy čeští panovníci zvali německé řemeslníky do naší země. Bylo potřeba makat, budovat. A Němci ochotně přišli. V průběhu historie se mezi nimi u nás narodilo a žilo mnoho významných osobností, které rozhodně neměly nic společného se zvednutou pravicí a snahou zlikvidovat naši státnost, i nás samotné, za pomoci eugenických zákonů. Byli mezi nimi lidé, kteří vybudovali velikost našich příhraničních měst, zvedli místní vzdělanost, kulturu, pro které bylo naše pohraničí domovem. Teprve turbulence první, a následně druhé světové války vložily mezi Čechy a Němce nenávist. Otázkou samozřejmě zůstává i skutečnost, jestli právě německá dominance nestála v těch dobách na tom, že vše české bylo politicky i občansky potlačované a mnohdy trestané a kdy jsme si museli vlastni emancipaci vydupávat navzdory německé dominanci.

Mikulovice. Z původní obce zůstal stát jen kostel svatého Mikuláše se hřbitovem a kaplička u památné lípy. Na hřbitově se zachovala jediná, nekompletní, destička se jménem, „Josef K_ler“, na které je napsáno, že šlo o vojáka, který padl v roce 1914. Pohrabané listí, posekané nálety, zachovalá obvodní hřbitovní zeď. Centrální kříž je poničen, je na něm čitelný nápis „založeno 18_9.“ Desítky náhrobních kamenů bez destiček a jejich fragmenty leží ve stráni pod hřbitovní zdí, směrem na bývalou obec, a to až 10 metrů od zdi. Jsou zarostlé trávou a mechem, evidentně tu leží delší dobu

Jenže úvod do publikace, SNSCR vydané brožuře s názvem ´Německé hroby v Karlovarském a Ústeckém kraji´ nám, přes výše uvedené nelichotí: „Pokud chcete poznat, jací lidé zde žijí, jděte se podívat na místní hřbitov,“ říká se. V případě celé matérie německých hrobů v České republice je výklad tohoto moudrého přísloví věru poněkud komplikovanější. Drtivá většina pozůstalých po statisících míst věčného odpočinku už není tam, kde jejich předkové po staletí budovali zemi, která jim byla tolik drahá a milovaná. Po kolektivním odsouzení a vyhnání po roce 1945 jim byla veškerá péče o hroby znemožněna,“ píše zde Martin Herbert Dzingel, prezident SNSCR. Co jsme se dále dočetli?

Rozbité hroby bez péče

„Zdokumentovali jsme německé hroby, které se nacházely na 50 různých hřbitovech celkem ve 47 městech. Zahrnuli jsme všechna největší města na Karlovarsku i Ústecku a historicky významné lokální hřbitovy. Za posledních 75 let se takto zničily stovky hřbitovů s německými hroby. S nimi navždy mizí i často poslední důkaz o osídlení německojazyčným obyvatelstvem, které minimálně přispělo, nebo se přímo zasloužilo o vybudování měst, regionu, průmyslu,“ vysvětlil Martin Dzingel, jak precizně, s bohatou obrazovou dokumentací zmapovali stav ve dvou krajích, Ústeckém a Karlovarském.

Děčínský Sněžník. Turistické brožury uvádějí zdejší švédský hřbitov z doby třicetileté války, naučná tabule vypráví o Vlasovcích, kteří zde v závěru války krátkodobě stanovali, ale o německém hřbitově se zde žádné propagační materiály nezmiňují a většina místních tvrdí, že tu žádný není. Přesto jeden cca 250 m od nejbližšího domu ve vsi leží. Prozrazuje ho skupina buků umístěných do obdélníku. Na hraně hřbitova stojí nově zbudovaný posed. Jeho stín dopadá na zvlněný povrch porostlý žlutou trávou, kde se mezi zatravněnými hrbolky povalují fragmenty desítek náhrobků, mezi nimi i několik kamenů nesoucích kompletní jména Němců, kteří zde kdysi byli pochováni. Jeden podlouhlý kámen např. nese jméno Rodina Hausschild

Martin Dzingel se problematice zanedbaných hrobů věnuje od roku 2015, kdy se mu během jeho členství v Radě vlády pro národnostní menšiny podařilo přispět k vytvoření pracovní skupiny, která se situací začala aktivně zabývat. Prvním úspěchem skupiny bylo vydání brožury pro obce, kde příslušní úředníci mohli najít instrukce, kde žádat o peníze a jak hroby opravovat a udržovat. Ovšem ze strany obcí nebyl příliš velký zájem se do problematiky zanořit. Výsledkem je pokračující devastace německých hrobů na českých hřbitovech. „Obce často nedělají nic, peníze z rozpočtu využijí na věci, které hoří nejvíc, například opravu silnic. Proto je třeba vyčlenit speciální položku ve státním rozpočtu, která bude pouze pro tyto účely. Česko se k péči o hroby po Němcích zavázalo ve Smlouvě o dobrém sousedství z roku 1992,“ vysvětlil Dzingel.

Vláda České republiky je si vědoma vážnosti situace, a tak prostřednictvím Technologické agentury ČR vypsala grant ve výši 1,8 milionu, díky němuž má proběhnout podrobná dokumentace stran německých hrobů na celém území České republiky. „Grant poběží dalších pár let. Mezitím může dojít k dalšímu nenávratnému ničení cenných míst,“ zkonstatoval Dzingel. Shromáždění německých spolků v České republice chce na situaci upozornit i putovní výstavou s fotografiemi, jejíž součástí budou i informace o uměleckém a historickém významu hrobů nebo hřbitovních památek. Od 8. září probíhá výstava v Praze, v Galerii Sněmovní 7, ve Sněmovní ulici 7, Praha 1, poté se přesune do Karlových Varů, následně do Ústí nad Labem. Autorkou fotografií je Michaela Danelová.

Karlovy Vary. Velmi rozlehlý hřbitov v kopci na kraji města, přímo sousedící s židovským hřbitovem. Německé hroby byly ve značné části hřbitova plošně odstraněny, desítky hrobů jsou repasovány na české a ruskojazyčné náhrobky. Německé hroby zůstaly zejména při hřbitovní zdi, v horní i dolní části. Část hřbitova je věnovaná německým vojákům. Nachází se zde i pomník Němcům, „co odpočívají na jiných hřbitovech ve městě“. Hroby německých vojáků, označené oboujazyčnou cedulí „V této části hřbitova odpočívají němečtí vojáci, ženy, muži a děti, kteří měli domov v Berlíně. Občanky a občané města Karlovy Vary, kteří zde v roce 1946 zanechali své životy. Vzpomeňte na ně a na oběti všech válek, jejich osudy nás nabádají k usmíření.“

Cesta po hřbitovech

A právě Michaela Danelová společně s Martinem Dzingelem za poslední půlrok objeli na padesát hřbitovů Karlovarského a Ústeckého kraje, prohlédli si na 15 tisíc hrobů a pokoušejí se oslovit veřejnost, ale i stát. Pamětníci odsunu umírají a za strany jejich potomků zájem o hroby předků uvadá, a proto Shromáždění německých spolků v ČR usiluje o aktivaci veřejnosti.

Výsluní. Malebný, ale pro návštěvníky potenciálně až nebezpečný hřbitov (hrozí propadnutí se) je ponechán v původním stavu. Do desítek hrobů vedou díry, kterými je vidět dovnitř, z části až na otevřené rakve, v jedné jsou dokonce vidět lidské kosti, na snímku je poničený hrob továrníka Adolfa Richtera (1868-1925)

„Na některých hřbitovech jsme se báli udělat krok kvůli množství propadlých náhrobků a děr (Výsluní), někde byly obnažené lidské kosti a lebky (Litoměřice), často nás mrazilo z míry lidské neúcty (Mikulovice, Studený). Jinde jsme cítily vděk a naději, a to zejména na místech, kde se podařilo uchovat dechberoucí umělecká díla v podobě do detailů propracovaných náhrobků a soch (Vejprty, Teplice a mnohá další). Řada měst se dnes hlásí ke svému německému odkazu a promýšlí, které hrobky uchovat, a které nabídnout k pronájmu (Chodov), některé obce docela čerstvě dospěly po letech devastace k někdy až dojemnému obratu (Studánka u Aše),“ píší oba ‘cestovatelé‘ po hřbitovech pohraničí ve své zprávě, tedy výše zmíněné brožuře. Je to příznak dalšího smíření? Nebo to povede jen k dalšímu rozjitřování ran, které by měly být dávno zahojené? Doufáme v to první…

Vložil: Kamil Fára