Staříci ve Varech. Kam se poděli mladí, talentovaní, drzí čeští filmaři, zdechli bídou? Zápisníček A.V.
komentář
30.05.2019
Foto: Ondřej Vanča
Popisek: Zápisníček A.V., ilustrační fotomontáž
FOTO FOTOGALERIE Ve čtvrtek by měly být filmové premiéry pana Přeučila. Jenže ten je bohužel již nějaký ten pátek nemocný, byť doufáme, že se brzy uzdraví, tak si ten prostor, s dovolením nebo bez 😊, zaberu já. Blíží se totiž festival ve Varech, 54. ročník MFF Karlovy Vary, abych byla přesná, který dosud představil letošní minimalistický plakát a část filmů, které promítne. Hlavní hvězdy, tj. největší taháky pro fanoušky, čumily, fotografy s mobily a bulvár, tradičně do poslední chvíle tají. Pojďme se tedy kouknout, co zatím o největším filmovém svátku víme, plus – co mne u toho napadlo.
Jedno tedy již víme jistě, a to, kam se letos bude chodit pařit. Do klubu KAISER 54, který, jako vloni, má pod prackou Vladimír 518. Letos to MFF zařídil docela fikaně, klubu dal místo v historické budově Císařských lázní, která se poté na dlouhou dobu uzavře z důvodu rekonstrukce. Takže případné škody, které napáchají noční návštěvníci, zapadnou elegantně do stavebních oprav… K vidění bude i 21 metrů vysoká světelná instalace a zahajovací koncert – Vladimir 518 a Matěj Ruppert s živou kapelou - odstartuje 29. června v deset večer.
Plakát festivalu, který začne v pátek 28. června
Nedělejte nám tu bordel!
Kaiser 54 zdaleka nebude jediné místo, kde bude ve Varech ´radost až do rána´. Což děsně štve roduvěrné Varany (stálé obyvatele západočeských lázní), kteří i kvůli tomu festival zrovna nemusí. Pokud jsem to správně pochopila, Varané se domnívají (zcela správně), že jejich město je nádherné a skýtá mnoho zajímavostí a ten monstrózní zájem, který vyvolá vždy na jediný týden v roce v době konání festivalu, pořádaného Pražáky a okupovaného cizáky, je nespravedlivý, obtížný, hlučný, špinavý a plný odpadků na vymazlené kolonádě. Což se dá pochopit. A také to vysvětluje rozličný pohled na MFF, Pražáci a celostátní média jsou z něj u vytržení, Varané a lokální zpravodajství je v nejlepším případě zdrženlivé. Což jsou i Krajské listy.cz, jednoduše prostě proto, že velkou část zpravodajství z Varů píše Adéla Hofmanová, místní rodačka 😊.
Pokud žijí, je jim osmdesát
Karlovarský festival má pěknou tradici, unikátní znělky, malá, ale špičková dílka renomovaných režisérů s hvězdami, které na ploše několika minut předvedou malou velkou hereckou etudu. Letošní znělku natočil režisér Martin Krejčí, který s Ivanem Zachariášem od počátku spolupracuje na konceptu festivalových znělek se známými filmařskými osobnostmi. Krejčí již točil například znělku s Jiřím Menzelem, Helen Mirren nebo Melem Gibsonem. Letos je hvězdou Bohdalová (88), která získala Cenu prezidenta MFF KV.
Jiřina Bohdalová v letošní znělce, foto KVIFF
V soutěži českého zástupce nemáme
Ale mimo soutěž se ve světové premiéře (přesněji, je to sekce Hlavní program - mimo soutěž) představí celovečerní hraný debut Ondřeje Provazníka a Martina Duška ´Staříci´. Dramatický snímek vypráví příběh dvojice politických vězňů v pokročilém věku, kteří se vydávají v obytném voze na cestu s jediným cílem, najít a zabít bývalého komunistického prokurátora, jenž poslal na smrt elitu národa. Ve svérázné road-movie hrají Jiří Schmitzer (59) a Ladislav Mrkvička (80). Proč s filmem nešli do soutěže? A tady to máme. Mladí, talentovaní, drzí…
Staříci Schmitzer a Mrkvička, foto KVIFF
Kam se sakra poděli?
Netvrdím, že pro vytvoření skvělého filmu musí být režisér mladý, drzý a talentovaný, to by byla snadno vyvratitelná opovážlivost. Přesto – mladý a drzý bez talentu, to je na pytel. Mladý a talentovaný bez drzosti – často také; možná je to dokonce případ zmíněných Staříků, že by si debutanti Provazník a Dušek na hlavní soutěž netroufli? (Tedy, možná to nebylo jejich rozhodnutí, umělecký ředitel festivalu Karel Och sdělil, že v hlavní soutěži letos žádný film českého režiséra není, podle něj tým festivalu posuzoval několik kandidátů, žádný ze snímků však nedosahoval takových kvalit, aby mohl českou kinematografii reprezentovat i na mezinárodní scéně; hmmm). No a drzý a talentovaný bez toho mládí? Často pak chybí energie, bez té film neuděláte, je to totiž pěkná dřina. Nakonec, co byla slavná československá nová vlna? Vzpoura mladých, talentovaných a drzých filmařů, ostatně předpovídám, že právě jeden z nich bude největší ´nežijící´ českou hvězdou letošního MFF…
´Lehce s životem se prát´ umí Jiří Suchý... Foto KVIFF
A na otázku, kde ti mladí, talentovaní a drzí čeští filmaři jsou, nemám odpověď. Pokud někde jsou, schovávají se pod kamenem, to pak ale nejsou správně drzí a jsme zas na začátku. Mám dvě teorie. Jedna je poměrně jednoduchá, prostě se neurodilo, jako v přírodě – jsou léta úrodná a léta suchá. Mluví se i o mizerné kvalitě FAMU, taková věc ale žádný velký talent nezastaví, nakonec, Tarantino je samouk z videopůjčovny. Moje druhá teorie zní, že hlavním viníkem je podivuhodný a zcela zmatený vztah Čechů k penězům. Vysvětlím.
O penězích se ve slušné společnosti nemluví?
Vezměte si takového Jakuba Jandu, šéfa spolku Evropské hodnoty. Tak ten, celkem bez uzardění, přiznal, že v mládí provozoval gay porno. Zato kolik bere, to bych z něj nevypáčila ani heverem. Peníze. Všichni je potřebují, všichni je chtějí, mnozí jsou kvůli nim ochotní zadávit vlastní babičku, ale nikdo to nepřizná. No a v takové společnosti je pak těžké postavit fungující obchodní model na tak éterický nehmotný statek, umění, o němž se navíc nejsme schopní dohodnout, co to vlastně pořádně je. Jedni říkají, že umění potřebuje státní podporu, jinak bude živořit či rovnou zhyne, což v posledku zničí společnost, protože tu umění definuje. Druzí namítají, že pomoc potřebují samoživitelky a senioři, umění, na které nikdo nechodí, jen žere peníze potřebné jinde. Což k smrti štve elitu, která by se ráda viděla jako čisté UMĚNÍ podporující společenství jemných estétů, kteří při poslechu Schoenberga (to byl rakouský modernistický hudební skladatel) po večerech rodině předčítají Shakespearovy sonety, takovou ohavnost, jako je televize, nemaje. Nebo v ní pěstují kytky, to je ještě vyšší level pohrdání mainstreamem 😊.
Ilustrační snímek z příprav na loňský festival, foto KVIFF
Vynechme fakt, že znám minimálně jednoho intelektuála / estéta, co pravidelně sleduje Ordinaci v růžové zahradě, pravdou je, že obě strany… mají pravdu a zároveň se mýlí. Bez fungujícího obchodního modelu totiž nic dlouho nepřežije (nepřežije ale ani společnost, kterou umění spojuje jako jediný účinný, na společném jazyku závislý tmel). A aby ten model vznikl, první a nezbytnou podmínkou (conditio sine qua non - pro vzdělance a elitu :-)) je uznat poměrně jednoduchý, všem srozumitelný fakt: Bez škváry to nejde, netvařme se, že neexistuje. Na druhou stranu, Klausovo heslo ´peníze až na prvním místě´ je prostě hloupé a zlé. Peníze jsou dobrý sluha, ale špatný pán.
Konec konců, československá nová vlna vznikla za státní prachy v době, kdy se potkaly dvě šťastné okolnosti – tání v Moskvě a posléze i v Praze s mohutnou komunistickou podporou filmu jako jednoho z mála úspěšných exportních artiklů. Úspěšný a dokonce mimořádně úspěšný obchodní artikl byl film ostatně i v době normalizace (Tři oříšky, Arabela, Návštěvníci – západní Němce jsme tehdy učili, jak se dělá kvalitní filmová zábava), to až teprve léta po sametu šel postupně do háje… Takže ´bez peněz do studia a na plac nelez´. Zároveň ale - ´nevyhazuj je do kanálu´. Tanec mezi vejci, znovu ale opakuji, dokud nevpustíme peníze, tj. kdo, co a přesně za kolik, do veřejného diskurzu, nezačneme ani tančit.
„Divoký, statečný a neohrožený!“
Je podle Veroniky Bednářové z Reflexu dokument Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny ´Forman vs. Forman´, který po premiéře na festivalu v Cannes bude vůbec poprvé v ČR uveden ve Varech. Zde tedy máme jednu, bohužel již nežijící hvězdu letošního MFF, tou druhou patrně bude Jiří Suchý (88), o němž natočila film uznávaná ikona české dokumentaristiky Olga Sommerová. Portrét další klíčové osobnosti tuzemské kultury se jmenuje ´Jiří Suchý – Lehce s životem se prát´ a karlovarské publikum ho uvidí ve světové premiéře.
Miloš Forman, letošní největší hvězda? Foto ČT
´Forman vs. Forman´ je uceleným životním portrétem Miloše Formana. Forman jako tvůrce, jako člověk, filmař ověnčený Oscary za Amadea a Přelet nad kukaččím hnízdem. A zároveň charismatický dobrodruh, který se nebojí pochybovat sám o sobě. Zkušenost s totalitním režimem dala Milošovi Formanovi do vínku téma konfliktu jedince s institucí, který úspěšně rozvíjel i ve svých amerických dramatech. Zároveň sám neúnavně hledal místo, kde by pocítil svobodu. Dokument od režisérské dvojice Helena Třeštíková – Jakub Hejna sumarizuje Formanovu životní cestu, na níž se prolíná přízeň s ranami osudu, osobní pátrání i tápání. Snímek je koláží často neviděných soukromých i oficiálních archivů i autobiografického vzpomínání, které namluvil režisérův syn Petr Forman.
Klíčová postava našich životů
„Miloš Forman je klíčovou postavou mého života. Odmalička jsem milovala filmy, žili jsme v centru Prahy a v okolí jsme měli okolo deseti kinosálů. Chodila jsme na všechny ty pohádky a socialistické filmy pro děti a mládež. Když mi bylo třináct, stal se zázrak. Viděla jsem Konkurs. Změnilo mi to svět. Najednou ten život na plátně byl stejný, jako život, jak jsem ho znala. Zmizel ten pocit, že filmy vyprávějí o nějakém jiném, lepším světě, došlo mi najednou, že film nemusí vytvářet iluzi, ale může vyjádřit pravdu o životě! To bylo pro mě klíčové poznání. Zamilovala jsem se do filmů české nové vlny a tajně snila, že jednou budu taky natáčet. Tyhle filmy pro mě znamenaly dotek svobody a staly se součástí mých pocitů a emocí, které mě později formovaly, pomohly mi najít vlastní tvář, identitu. Nebýt Miloše Formana, nikdy bych se nestala režisérkou,“ prozradila Helena Třeštíková. A Jakub Hejna dodává: „Fascinují mě osudové zvraty, jimiž Miloš Forman prošel. Ta přízeň a nepřízeň. Rodiče v koncentračním táboře, osudové náhody, které se asi nestaly náhodou a on je dovedl využít a přenést do vyprávění o věčném boji za svobodu jednotlivce proti instituci. Tohle svoje téma dostal dostat i do amerických filmů“.
I pro mne jsou Formanovy filmy klíčové. V sedmdesátých letech jsme chodili do filmového klubu v Klimentské na jeho české snímky, ´Přelet´ a ´Hair´, který mně osobně změnil život, jsem viděla myslím v Budapešti na počátku osmdesátek... A pak ´Larry Flint´ - podle mého skromného názoru doslova povinná ´četba´ o tom, co je svoboda a hlavně, co stojí. Jo, Miloš Forman je klíčová postava našich životů.
Tvůrcům se podařilo získat archivy, které nejsou běžně k vidění. Použili tak například záběry z festivalu v Cannes v roce 1968, kde Forman stojí na pláži v plavkách a přemýšlí o roli svobody, pracovali s dokumenty Věry Chytilové a Jaromila Jireše a s desítkami dalších filmových materiálů, které intenzivně stříhali několik měsíců. „Pracovali jsme zhruba se sto položkami, použili jsme jich nakonec asi sedmdesát. Jsou to různé zdroje. Měli jsme filmařsky skvělé dokumenty od Věry Chytilové a Jaromila Jireše. Ona ho víceméně donutila obléknout pyžamo a přivedla ho do hotelu Chelsea, skoro do toho pokoje, kde strávil rok a půl života! On tam v té posteli vzpomíná na první Vánoce, převaluje se v polštářích. Je to mnohem šťavnatější, než kdyby to vyprávěl jako mluvící hlava,“ prozradila ještě Helena Třeštíková. Snímky z dokumentu najdete ve fotogalerii.
Tradiční zvířátko na konec. Dnes jsem vybrala prasátka. Jednak proto, že právě za ně považují mnozí Varani festivalové návštěvníky (existují ale i horší názory, třeba že jde o každoroční nájezd Huna Attily). A za druhé kvůli zmíněným skvělým mladým, talentovaným a drzým českým filmařům, kteří očividně vyhynuli. Ale: Počátkem května se v Zoo Praha narodila dvě malá prasátka, selátka vzácného pekari Wagnerova, který, a teď pozor, patří k prehistorickým zvířatům a až do sedmdesátých let byl považován za vyhynulého! Takže nikdy neztrácejme naději, něco se může objevit, když to budeme nejméně čekat.
Vložil: Anička Vančová