Inventura srdcí. Chanuka i Vánoce by pro nás všechny měly být dobou, kdy si k tomu dopřejeme čas, říká „rabínka v zácviku“

Foto: Se svolením Kamila Kopřivová / Vladimír Šigut (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Kamila Kopřivová

ROZHOVORY NA OKRAJI Dr. Kamila Kopřivová, rodačka z jihomoravského Znojma, se připravuje na dráhu rabínky a sbírá k tomu zkušenosti v různých zemích. Jednou se mi ozvala z Jeruzaléma, a jindy z Londýna… Je také člověkem, který umí sympaticky a otevřeně hovořit o svém židovství a představovat jej širší veřejnosti. Její profesi, judaismu i Chanuce, která letos spadá do období našich vánočních svátků, se věnujeme v následujícím rozhovoru.

Naše povídání bych zahájil otázkou, jak jste se vlastně dostala ke své profesi a kdy ve vás definitivně uzrálo rozhodnutí stát se rabínkou?

K židovství mě přivedl Martin Buber a jeho Chasidská vyprávění, která mi učarovala, ještě když jsem byla na střední škole. Když jsem se pak rozhodovala, kam na vysokou, tak jsem měla jasno, že chci studovat filozofii a judaistiku (vědu o historii, kultuře a židovském náboženství). Mým snem bylo stát se akademičkou, profesorkou na univerzitě. Jenže když jsem dodělala doktorát, bylo mi už celkem jasné, že to dělat nechci. Nepřeji si mořit se nad články o židovství, které nikdo nechce. Chci židovství žít a hlavně, pomáhat dalším, aby ho mohli žít také. A tak jsem se rozhodla zkusit rabínský seminář. Lidé většinou čekají slova o nějakém mystickém okamžiku, že jsem uslyšela hlas z nebes, co mi řekl, že se mám stát rabínkou. Ale tak to vůbec není. Stojí za tím moje potřeba vést naplněný život a upřímná touha pomoci k tomu i druhým.

Nakolik je funkce rabínky běžná v rámci judaismu? Mají své rabínky všechny židovské proudy, nebo jenom některé?

Záleží, kam se podíváme. V USA je rabínek plno, ale čím víc jdeme na východ, tím je nás méně. V Izraeli je rabínek také celá řada, ale mají to tam těžké zase z jiných důvodů. Co se týče židovských směrů, dovolím si říci, že v dnešní době najdeme rabínky kromě ultraortodoxních komunit už u všech. Nejběžnější jsou v progresivním a konzervativním směru. V ortodoxních komunitách je najdeme taky, ale často si nemohou říkat rabínky, ale třeba maharat, což můžeme přeložit jako duchovní učitelka. Existuje pro ně i židovská náboženská škola – ješiva – v New Yorku, spousta z nich se vzdělává soukromě u rabínů, kteří v ženském rabínství nespatřují překážku, ale naopak obohacení náboženského života.

Kolik asi tak existuje rabínek v dnešním světě, když vezmete v potaz třeba Evropu, Izrael nebo české poměry? Jste v Česku jediná, či je vás tu vícero?

Uvádí se, že od 70. let 20. století, kdy byla v USA ordinována Sally Priesand coby první rabínka vůbec (v 90. letech se však ukázalo, že první byla Regina Jonas, ordinovaná na sklonku druhé světové války v Německu), bylo na rabínku ordinováno něco přes 1 200 žen po celém světě. U nás v Česku jediná jsem i nejsem. Jsem jediná v Česku narozená a vychovaná žena, která se stane rabínkou. Zároveň v ostravské židovské obci najdeme Tanyu Segal, rabínku izraelského občanství, která působí také v Polsku. Máme rovněž dvě další české rabínské studentky, které se připravují, a v neposlední řadě i celou řadu schopných a exponovaných žen, které se angažují v českých židovských komunitách na nejrůznějších postech.

Kamila Kopřivová

Na které škole se vlastně mohou studijně připravovat budoucí rabínky? Lze to i na české půdě?

V České republice žádný rabínský seminář nemáme. Geograficky nejblíže jsou nám semináře v Německu, Londýně, instituce v Jeruzalémě a Jižní Americe a samozřejmě v USA. Tam je jich celá řada. Já se na své povolání připravovala na seminářích v Německu a Jeruzalémě.

A může mít rabínka rodinu? Nebo se od ní čeká, že se bude plně věnovat své profesi?

Stejně jako rabín, tak i rabínka může a měla by mít rodinu. Nic jako kněžský celibát se nás netýká. Rabíni jsou normální lidé s normálními problémy, rodinu si v židovství ceníme nade vše a její založení je jedním ze základních přikázání. Je dobré mít jako duchovní vhled i do rodinných záležitostí, člověk pak ví, čemu čelí.

To mi přijde jako rozumný přístup, alespoň pak dotyčný nedává svým věřícím v praxi nepoužitelné „knížecí rady“, jak občas pozoruji u některých lidí s celibátem… Vy patříte k progresivnímu směru židovství. Jak se k vám stavějí příslušníci židovských směrů, které odmítají ženský rabinát? Respektují vaši funkci, nebo se setkáváte i s nějakými výpady ve smyslu, že činíte něco, co je z jejich pohledu až protibožské a v podstatě hříšné?

Tady musím celkem paradoxně uvést, že s největším odporem jsem se doposud setkala ve vlastním židovském rybníku – v tom progresivním. Někteří čeští progresivní rabíni nejsou schopni unést konkurenci, což v nich vyvolává jednání vskutku nerabínské. Co se ortodoxního směru týče, nevybavuji si žádný větší problém. Občas někdo řekne, že podle něj rabínky existovat nemohou, ale to mě moc nevzrušuje, protože já i spousta dalších žen celkem bez problémů existujeme.

To, co říkáte, je mi osobně líto. Sám jsem se pohyboval v životě v různém křesťanském a unitářském prostředí a zažil jsem úspěšné duchovní, schopné proniknout i do médií, ale ve svých organizacích nemívali na růžích ustláno, a někdy je méně úspěšní kolegové z profese či organizace rafinovaně „vyštípali“. Čili se mi zdá, že určité vzorce lidského chování se opakují v různých náboženstvích bez rozdílu, a přitom právě tam, kde bychom etiku čekali na té vůbec nejvyšší úrovni…  Každopádně vy se označujete za „rabínku v zácviku“. Jak dlouho vlastně trvá toto „zácvikové období“? Kdy vás čeká cosi jako ustavení řádnou rabínkou? A půjde ve vašem případě o placenou profesi, nebo je třeba mít ještě civilní zaměstnání a teprve po něm se lze věnovat věřícím?

Rabínské studium trvá roky. V průměru můžeme říct asi něco mezi pěti a osmi lety. V mém případě je o něco kratší, protože jsem se do něj pustila už s doktorským titulem z židovských studií, a tak mi odpadla velká část teoretického studia na univerzitě. Měla jsem ho splněné již z minulosti. V současnosti jsem v závěrečné části svého studia a věřím, že do roka budu hotovou rabínkou. Rabínské zaměstnání je placená pozice, stejně jako je placený kněz. Mnoho rabínů má ale i vedlejší zaměstnání na přilepšenou.

Kolik je vlastně dnes v Česku věřících židů? A když současnou situaci srovnáme s dobou před holocaustem: kolik měly vlastně české země židovských věřících před druhou světovou válkou? A které lokality v dnešním Česku mají největší židovské komunity?

Uvádět počet židů mi v souvislosti s naší historickou zkušeností přijde vždycky trochu nepatřičné. Před válkou u nás bylo na 180 000 židů. Dnes nás bude do 20 000. Lidí, kteří mají židovské předky, ale k víře se nehlásí, nebo o svých kořenech ani nevědí, jsou vyšší tisíce. Mezi českými židy jsou zastoupeny všechny směry židovství. Největší komunity mají přirozeně velká města. Praha, Brno, Ostrava. Krásná a aktivní komunita je ale třeba i v Děčíně, přičemž děčínská synagoga je jedinou synagogou, která přežila Křišťálovou noc.

Dnešní sekularizovaná společnost má velmi malé, někdy skoro žádné povědomí o významných křesťanských svátcích, snad kromě Vánoc a Velikonoc. S těmi židovskými to bude velmi podobné. Které nejvýznamnější svátky v roce neoddělitelně patří k judaismu?

Židovství si nemůžeme představit bez šabatu, dne odpočinku. Začíná v pátek večer a končí v sobotu večer. Zahajujeme ho zapálením šabatových světel, modlitbou a požehnáním nad vínem a chalou. Chala je speciální pečivo, které pečeme speciálně na šabat a svátky. Šabat je svátek plný setkávání se s blízkými, plný dobrého jídla a pití, kdy si děláme místo pro sebe a vztahy, které jsou v našich životech důležité. Patří tam samozřejmě i vztah s Bohem, takže lidé často přijdou do synagogy. Mimo šabatu máme celou řadu významných svátků, jako je Pesach nebo Šavuot, na podzim pak Roš haŠana, Jom Kipur a Sukot. Mezi svátky, které nevycházejí z Tóry (pěti knih Mojžíšových), řadíme Purim a nadcházející Chanuku.

Chanuka bývá často označována za jakousi židovskou obdobu křesťanských, či dnes už častěji sekulárních Vánoc. Je to vhodné srovnání? Jak se vlastně slaví Chanuka a ve kterých dnech roku?

Tohle srovnání je nevhodné. Chanuka nemá s Vánoci nic společného. Snad možná jen to, že oba svátky jsou v zimě, oba spojuje naděje, že po temných a složitých dnech přijdou dny lepší. Vánoce oslavují příchod Ježíše Krista, nic takového se o Chanuce neděje. Chanuka oslavuje vítězství židů během makabejského povstání proti Římu. Vítězům se podařilo osvobodit Jeruzalém a jeruzalémský Chrám z rukou utiskující římské nadvlády, která zakazovala židům praktikovat jejich víru. Po osvobození Chrámu jej chtěli makabejští znovu zasvětit a obnovit v něm tak bohoslužbu. K tomu byl zapotřebí olej do menory, lampy, jejíž světlo v Chrámu nepřetržitě hořelo. Oleje ale v Chrámu nebylo dostatek. Příběh uvádí, že povstalci našli jen jednu malou lahvičku oleje, která by měla vystačit sotva na jeden den provozu chrámové lampy. Stal se ale zázrak a tato malá troška oleje vydržela hořet po celých osm dní – přesně tolik dní totiž bylo potřeba k výrobě oleje nového. Dnes Chanuku slavíme tak, že každý večer z osmi dní svátku zapalujeme chanuková světla, která nám tento zázrak připomínají.

Ve starých budovách synagog je vyhrazen prostor pro ženy, obě pohlaví jsou oddělena. Je zde pochopitelné riziko, že návštěvníci budou věnovat část pozornosti také fešně vypadajícím osobám na bohoslužbě – a člověk potom jaksi věnuje energii jinam, než by měl. :-) Takže ta separace má jistě svůj racionální a praktický význam, který dává smysl. Stále se v židovském prostředí udržuje, anebo jenom v rámci některých proudů? A existují i smíšené bohoslužby?

Ano, argumentace pro rozdělení synagog na mužskou a ženskou část je skutečně ta, že by ženy svou krásou muže při modlitbě rozptylovaly a přiváděly je v době bohoslužby na nevhodné myšlenky. Být mužem, tak mě tento předpoklad a zkratkovité myšlení nesmírně uráží – muže to hází do jednoho pytle jako jakési nízké tvory, co nejsou schopni kontrolovat své choutky a myšlení.

Rozdělení synagog na mužskou a ženskou část navíc není zase tak stará záležitost, s prvními diskuzemi o něm se setkáváme až někdy v desátém století a až o dalších pár století se stane weibschul neboli ženská galerie pevnou součástí synagog. Progresivní a konzervativní směr zastává rovnost pohlaví před Bohem i službě Bohu a oddělené sezení u nich proto nenajdeme. Ortodoxní směry židovství se ho drží. V Jeruzalémě jsem se setkala také s prostorem rozděleným do tří sekcí – jedna mužská, jedna ženská a jedna smíšená. Fungovalo to pěkně.

Řekl bych, že ohlédnout se za hezkou ženou či mužem je něco přirozeného, ale neviděl bych v tom hned nějaké jiné choutky. I dámy ztrácejí pohledy na dobře vypadající pány. Synagoga se třemi sekcemi je určitě nápaditý kompromis. Ale inspirovala mě k jiné otázce. Nemáme mezi lidmi jenom heterosexuální ženy a muže. Hlavně Západ dnes hodně řeší i osoby transsexuální, homosexuální, nebinární. Může se stát, že za vámi přijdou dvě židovské ženy lesbické orientace s touhou po sňatku.  Mohla byste je oddat, přinejmenším ve státě, který uznává stejnopohlavní manželství a zároveň náboženské sňatky? Nebo byste jim doporučila rozchod a život v celibátu, což by se jim asi reálně stalo např. v některých křesťanských církvích, byť ne ve všech?

Rozchod a život v celibátu bych jim určitě nedoporučila. V progresivním i konzervativním směru židovství nevnímáme stejnopohlavní páry jako problém. Co se týče sňatků, musíme se jako duchovní řídit primárně zákony státu, ve kterém působíme. Nemůžu proto provést stejnopohlavní sňatek, protože to u nás není legální. Pokud se ale partneři rozhodnou pro registrované partnerství, které proběhne oficiální cestou, umím si představit, že pro ně následně připravím ceremonii, která dá jejich svazku posvěcení i z náboženského hlediska.

Kamila Kopřivová

Jak je to vlastně s návštěvami židovských bohoslužeb, když člověk není židem? Leckdo ze zvědavosti, nebo i díky nějaké vnitřní tužbě, kterou si zprvu nedokáže přesněji definovat, zavítá jako host na křesťanskou bohoslužbu do kostela. Na tu vánoční často chodí i lidé, kteří se nepočítají k žádné konfesi. Ale co když zamíří do synagogy? Smí se tam vůbec objevit? A když se tam ocitne, co by měl dodržet třeba stran oděvu či celkového vystupování? A do jaké míry je židovská bohoslužba otevřena pro širší okolí ve srovnání s těmi křesťanskými, které se profilují jako otevřené i pro hosty?

Navštívit naši bohoslužbu je samozřejmě možné. Většinou ale není vhodné jen tak se objevit u dveří do synagogy a domáhat se vstupu. Z bezpečnostních důvodů to naneštěstí není možné. Těm, co by rádi nějakou aktivní synagogu navštívili, doporučuji nejdřív onu synagogu kontaktovat třeba emailem, zeptat se, jestli je možné přijít a domluvit se na termínu. Většina synagog je k ohlášeným návštěvníkům otevřená a vstřícná. Oblečení a vystupování bych volila slavnostní a uměřené. Plážový oděv bych nedoporučovala ani do kostela, ani do synagogy.

Judaismus patří k nejstarším světovým náboženstvím, ale neprofiluje se navenek jako náboženství misijní, ale řekněme jako spojené s určitou skupinou obyvatel. Co když někdo vůbec není židovského původu, ale chtěl by se stát židem? Co by pro to měl udělat a přijaly by ho bez výjimky všechny existující židovské proudy?

K židovství je možné se přidat, tomuto procesu říkáme konverze. Není jednoduchý ani rychlý z dvou prostých důvodů. Zaprvé člověk musí nastudovat opravdu velké množství nových věcí o židovském životě, zvycích, slavení svátků a podobně. Musí se naučit alespoň trochu hebrejsky. Zadruhé musí uchazeč prokázat upřímný zájem a opravdové přesvědčení. A to nějakou dobu trvá, celý proces zabere většinou pár let. Otázka uznávání konverzí mezi jednotlivými směry i uvnitř směrů navzájem je celkem komplikovaná. Pokud si ale zájemce dobře vybere komunitu, jistě bude dobře přijat a přivítán.

Jaký je vlastně vztah judaismu k jiným naukám? V čem je jeho případná výlučnost? Nebo jak vlastně nahlíží na věřící z jiných náboženských proudů? Z pohledu velmi konzervativních křesťanů nemají třeba jiní věřící nebo i „nesprávně věřící“ křesťané nárok na spásu duše. Dala by se tu najít nějaká podobnost? Možná je to ode mne otázka trochu víc na tělo…

Když na to přijde, má židovství o něco blíže k islámu – muslimové uctívají také pouze jednoho Boha a v mešitách se nesetkáme s žádnou snahou o vyobrazení Boha. U křesťanství je to problematičtější, protože vírou v Krista a jeho zpodobňováním křesťané porušují hned dva důležité body z desatera. Všichni lidé by se podle židovství měli řídit tzv. sedmi noachidskými přikázáními. To jsou ta přikázání, která dal Bůh Noemu potom, co Noe s rodinou opustil archu. Jako první lidé nové generace jsou Noe a jeho rodina praotci a pramatkami všech, a tím pádem jsou i zákony jím vydané závazné pro všechny.

Kamila Kopřivová

Kam vlastně míří duše židovského věřícího po smrti těla? Křesťané mají nebe, peklo, někteří navíc očistec, ti liberální se obejdou dokonce bez pekla, jiní hovoří spíše o posmrtných stavech duše nežli o místech v tradičním smyslu slova… Jak je tomu v židovství?

Obecně můžeme říct, že židovství o těchto věcech nespekuluje. Stejně jako nespekuluje o povaze Boha. To je s prominutím výhrada křesťanských teologů, kteří mají dojem, že mohou mluvit o věcech, o kterých žádný živoucí člověk nic neví. Člověk zemře, a my nevíme, co se s jeho duší děje. V židovství jsou proudy, které řeknou, že se duše vrátí zpět k Bohu; jsou proudy, které doufají v zmrtvýchvstání; existují i mystické proudy věřící v převtělování duší.

Setkáváte se u nás s antisemitskými projevy a jak často případně? A co říkáte různým konspirátorům, kteří, když nechtějí adresně atakovat židy, tak hovoří o nebezpečích jakéhosi „chazarského spiknutí“ proti světu, čímž svůj antisemitismus celkem vychytrale maskují?

S antisemitismem se osobně setkávám nejčastěji na internetu. Neskrývám, že jsem židovka, o židovství veřejně píšu na sociálních sítích, což často přivábí nejen lidi, kteří se chtějí o židovství něco dozvědět, ale taky ty, co chtějí urážet a ublížit. Antisemitismus a konspirační teorie jdou od nepaměti ruku v ruce. Zavraždění Krista, otravování studen, znesvěcování hostií, to jsou všechno koncepty, které bychom dnes také mohli zařadit mezi konspirační teorie. Nejlepší, co můžeme udělat, je nedopřávat jim sluchu. A pokud se doslechneme něco, čemu nerozumíme nebo o čem nevíme, musíme se naučit informace si ověřovat. V dnešní době jsou informace paradoxně nejdostupnější, co kdy byly, tak by to nemělo být zase tak těžké.

A jak vypadá v Evropě, zvláště té západní, soužití židovství a islámu? V médiích si i někteří židé stěžují na špatné zkušenosti s částí muslimskými imigrantů a jejich protižidovskými ataky. Vnímáte to také jako zásadní problém, anebo spíše jako věc, která je uměle přefukována médii či krajními politickými proudy?

Nemyslím si, že problémem je islám. Problémem je fundamentalismus, a to v jakékoli podobě. Ať už islámský, křesťanský nebo i židovský. Jen když zůstaneme v životě otevření jiným životním směrům, jiným názorům, budeme žít svůj život v toleranci k tomu, co se nám zdá být jiné, můžeme nalézt opravdový mír.

Blíží se křesťansko-sekulární nový rok 2023. Kolikátý rok začíná věřícím židům a kdy přesně? A co byste našim čtenářům do obou těchto nových let závěrem popřála?

Židovský kalendářní rok začíná svátkem Roš ha-Šana, který slavíme na podzim. Letos jsme oslavili rok 5783. Když se mění občanský letopočet, máme už jednu čtvrtinu židovského roku za sebou, takže dávat nějaké židovské novoroční poselství není úplně na místě. Myslím, že nadcházející Chanuka i Vánoce by se pro nás všechny měly stát dobou, kdy si dopřejeme čas na inventuru svých srdcí. Kdy si světlem chanukových nebo vánočních svíček posvítíme na to, co si chceme v životě nechat, i na to, co už možná ani tak moc nepotřebujeme. Na to, co se nám v srdci zabydlelo, a rozhodně tam nepatří. Kéž jsme s každou další svíčkou, kterou letos zapálíme, zase o něco tolerantnější. Kéž máme dost světla na to, čelit vlastním stínům. Kéž s počtem zapálených svící roste naše pochopení pro druhé. Kéž máme dost světla na to, vidět v sobě i v druhých to lepší. Kéž v nás hoří láska a zhasne nenávist.

Kéž se tak stane! Děkuji za milý rozhovor.

Vložil: Radovan Lovčí