Na vojně ho pokousal vlastní pes, v srpnu 1968 se proměnil ve válečného zpravodaje-amatéra. Po ulicích se motá spousta skvělých týpků, říká známý výtvarník a mim Zdeněk Netopil. Tajnosti slavných
06.09.2015
Foto: kontobariery.cz
Popisek: Zdeněk Netopil na pražském náměstí Republiky na malířské soutěži mladých umělců pod širým nebem Artis Pictus, jejíž výtěžek podpořil Konto BARIÉRY
Ukázky z díla malíře a grafika Zdeňka Netopila najdete snad v každé domácnosti, protože ilustroval už několik knih. A brzy se znovu usídlí i v našich peněženkách. Je totiž autorem příležitostné poštovní známky Pocta siru Nicholasovi, kterou právě vydává Česká pošta v počtu 750 000 kusů na počest sira Wintona, který zachránil před smrtí v koncentračních táborech stovky dětí.
Tvoří doma, ateliér má totiž přímo pod střechou. Úžasně se tam daří květinám, také se tam suší prádlo, protože je to největší místnost v domě. Mají dva potomky, kteří oba pracují v reklamní agentuře, syn jako výtvarník a dcera jako produkční. Český malíř, ilustrátor, grafik, typograf, herec a mim Zdeněk Netopil, který se narodil 20. června 1948, nepatří k právě idylickým tvůrcům. Nemaluje líbivé krajinky ani Karlův most. Zajímají ho mezilidské vztahy, absurdní stavy, které přináší upachtěná současnost.
Novou příležitostnou známku Zdeňka Netopila Pocta siru Nicholasovi právě vydává Česká pošta
Sází na vizuální paměť
„Stačí dívat se kolem sebe. Na každém kroku se válí hromady inspirací. Živé modely nepoužívám, mám dobrou vizuální paměť a po ulicích se motá spousta skvělých týpků,“ říká. Hlavní ‘koníček‘, výtvarná tvorba, mu zabere tolik času, že ostatní nemají kdy vzniknout. Po tchánovi ale zdědil řezbářské náčiní, na zahradě má hromadu dobře ošetřeného ovocného dříví, a tak na něj ten budoucí koníček stále čeká. Manželé Netopilovi jsou vášniví lyžaři, vyznavači ‘dlouhého carvingového oblouku‘. A když zatouží po čerstvém pachu přírody, jezdí po návštěvách na chalupy kamarádů.
I když pochází z kouzelného jihomoravského Šanova, není vyhraněným milovníkem vína. Spíš alkoholu všeho druhu. „Patří k životu jako vzduch a voda. Velmi kladný vztah mám k dobré slivovici – sám jsem byl několik let jejím výrobcem,“ prozradil před časem v jednom rozhovoru. Po moravské krajině má stále roztroušeno množství příbuzenstva. „Byly to krásné časy, když se příbuzní poctivě zvali a sjížděli ke svatbám, křtinám, promocím… vždy to byly velkolepé akce bujarých rozměrů. Teď už se scházíme jenom na pohřbech,“ konstatuje.
Zdeněk Netopil: Vřelé přijetí
Jak se zrodil mim
Tužka a papír byly jeho kamarády od dětství. Doslova hltal sobotní rozhlasové hry pro mládež a přitom kreslil a kreslil… uchvácen představami tajuplných prostředí, dobrodružných scén a všech těch úžasných figurek pirátů, trosečníků, cestovatelů a bojovníků. Dobrodružné příběhy dokonce sám vymýšlel a své výtvory vnucoval v podobě ilustrovaných sešitků kamarádům. Tak se zřejmě rodila jeho touha sdělovat okolí co nejvěrněji své vizuální představy. Kresbu trénoval neustále a všude. Brzy proslul schopností věrně zpodobnit cokoliv a kohokoliv. A současně ho prý opanovala lítost, že nežije v době mánesovské, nebo raději ještě ranější.
Na střední škole se už člověk dívá na věci v širším kontextu, s poněkud hlubší představou o budoucnosti. Zároveň vnímá spřízněné okolní vlivy a formuje se zájem o konkrétní uplatnění schopností. Ani Zdeněk Netopil nebyl výjimkou. I u něj se začala probouzet touha ovlivňovat chod okolního života, byť jen zdánlivě pasivními formami plošné obrazové kompozice. Provokován obludnými reklamními ‘poutači‘, které hojně hyzdily veřejná prostranství svou nenápaditou tupostí, rozhodl se pro studium reklamy. „Byla to krásná životní etapa převratných plánů a naivních snů o novém designu – tehdy se tomu říkalo užitá grafika,“ vzpomíná. Množství konfliktů s nabubřelou arogancí tehdejších výtvarných mocipánů zřejmě přispělo k tomu, že se začal věnovat pantomimě. Oboru nabízejícímu možnosti podobné výtvarným – vyjadřovat neverbálním způsobem pocity a vydat se pomocí pohybové symboliky v náznakové zkratce na neprostupné tržiště socialistické kultury. Se souborem Divadla pantomim Brno se mimo jiné zúčastnil i několika západoevropských festivalů, což mu umožnilo nahlédnout takříkajíc za oponu.
V 60. letech v Divadle pantomim
Jako vojín Kefalín
Krátce nato oblékl vojenský kabátec a byl umístěn jako psovod na státní hranici. Když ho po asi dvouměsíční službě pokousal vlastní pes, byl odeslán do důstojnické školy, patrně aby posílil důstojnickou elitu coby speciální umělecký dělostřelec. Po třech měsících marné snahy zasvětit ho do studia jakýchsi bezzákluzových zbraní však byl degradován a vrácen na ‘čáru‘. Armáda zřejmě pochopila, že bude výhodnější, když mu umožní věnovat se alespoň okrajově tomu, co opravdu umí. Začala jím obesílat rozličné soutěže umělecké tvořivosti, z nichž přivážel samá první místa, zejména prý proto, že byl ve zvoleném oboru jediný účastník. Tak postupně získal pro chebskou pohraniční rotu vavříny za pantomimu, malbu, batikované oděvy, hru na xylofon, hru na trubku, improvizované moderátorství, poezii a jako autor humorné scénky z vojenského prostředí pro dvě osoby a psa.
‘Nespolehlivému umělci‘ byla svěřena půjčovna knih a fotolaboratoř, kde zpracovával dokumentaci pohraničního dění. Když přišel 21. srpen 1968, stal se ‘válečným zpravodajem‘. Usilovně fotil a nahrával na za tím účelem zakoupený magnetofon Sonet Duo. Za usilovnou práci byl oslavován a obdarován před nastoupenou rotou hodinkami značky Prim. Později, po sbratření důstojnictva s agresorem, ho ‘odměnili‘ znovu – potupným zničením všech inkriminujících záznamů. Opět před nastoupenou rotou musel hodinky vrátit, nůžkami na plech rozstříhat všechny pásky a palicí rozbít magnetofon. Potom ho odvedli na 21 dní do basy. V té době byla státní hranice ve velké permanenci. Jeden z kamarádů odešel do služby, po půlhodině přivázal psa ke stromu, odemkl si bránu, pověsil na ni samopal a za tři roky poslal pohlednici ze Švédska.
S hudebníkem Radkem Tomáškem na vernisáži své výstavy v galerii Lazarská
Nenapravitelný rebel
Po vojně přijali Zdeňka Netopila do Státního divadla v Brně jako grafika do propagace. Konečně mohl velkoplošně působit na veřejnosti, což si vydatně užíval i zneužíval. Tvořil rozměrné ilustrace k premiérám činohry, opery i baletu. S kamarádem založil pantomimický soubor Morgensternův plazoret a vedení Divadla na provázku je přijalo pod svá křídla. Dva roky v něm vystupovali s vlastní hrou Z lesů vod a strání přinesli jsme vám vodu, která získala první místo na Celostátním festivalu pantomimy v Litvínově. V té době vyvrcholil jeho zájem o divadlo přijetím na Janáčkovu akademii múzických umění. Současně ho však přijali i na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, a tak se musel rozhodnout.
Na VŠUP studoval v prostředí a době, které se nehonosí přílišnou vážností a tvůrčími vzory. Netopilova generace neměla příliš možností pošilhávat po současném světovém umění a své učitele a ‘oficiální‘ tvůrce jaksi nedokázala brát vážně. Ledaže by obdivovala mistrné kličkování mezi zbabělou loajalitou a šikovnou vyčůraností. Byly ovšem mezi nimi i světlé výjimky, od nichž se mohla hodně naučit. Po absolutoriu na VŠUP nastalo v jeho životě období usilovných snah zapojit se do složitého mumraje, najít si cestu k zakázkám, orientovat se v tom složitém labyrintu. Měl štěstí na lidi, a tak to nějak fungovalo. Zhruba pět let se věnoval tvorbě hudebních a divadelních plakátů, firemních katalogů, kalendářů a značek, úpravám knih a časopisů. Práce to prý byla pestrá, ale hektická, mnohdy plná hádek, shonu a zmatků.
Ilustrace Zdeňka Netopila
Určitě ho máte v knihovně
Náhodná nabídka na ilustrování knihy přišla právě včas, od té doby zůstávají ilustrace hlavní náplní jeho činnosti. Současně samozřejmě tvořil dál, takzvaně do šuplíku, grafiky, obrazy, kresby a podnikal marné pokusy uspořádat výstavu volné tvorby. U nás byl pravidelně odmítán, a tak tu první měl v roce 1986 ve Frankfurtu nad Mohanem. Vystavené listy tajně provezl do Německa pod podlahou auta a po návratu za to zaplatil vyloučením ze svazu výtvarných umělců.
Po příznivé recenzi v německém tisku mu nakonec přece jen byla povolena výstava ilustrační tvorby v galerii Čs. spisovatel. Následně ilustroval zhruba tři stovky titulů pro různá nakladatelství. V roce 1989 získal za ilustrace díla Henryho Fieldinga Tom Jones ocenění Nejkrásnější kniha roku a následná výstava v Památníku národního písemnictví konečně odstartovala sérii jeho výstavních projektů. Jeho práce najdeme mimo jiné v European Art Gallery na Havaji, v chicagské Baruch Gallery, v Art center Graphic design v Soulu i ve vancouverské L Gallery. Jsou rovněž zastoupeny v mnoha domácích i zahraničních sbírkách.
Zdeněk Netopil: Lesbická trumpeta
Tajemství litografie
Zdeněk Netopil je také autorem celé řady příležitostných poštovních známek. Z malířských technik používá kolorovanou kresbu, temperu, olej, akryl a akvarel. A také litografii. Jak vlastně takové dílo vzniká? „Vybroušený litografický kámen (zvláštní druh pískovce) se pokreslí speciální tužkou nebo štětcem, povrch se složitě chemicky upraví, naválí barvou a vytiskne se příslušný počet listů. Potom se kámen zbrousí, nakreslí se druhá barva, opět se chemicky upraví a na již potištěné listy se přitiskne další barva. Tak postupujete tolikrát, kolik barev požadujete,“ vysvětluje známý autor. „Práce je to zdlouhavá a fyzicky náročná. Výtvarník kreslí až osm hodin jednotlivé barvy přímo ve stroji, krkolomně nakloněn nad kámen, kterého se nesmí dotýkat. Tiskař mezitím lenoší a odpočívá – i za to je draze placen. Stane se, že se po mnohahodinové dřině kámen chemicky upraví a kresba náhle zmizí. Buď přírodní vadou kamene, nebo vinou tiskaře. Nastává běsnění, divoká hádka, kresba se musí definitivně zničit a práce začíná znovu. Většinou se ovšem aktéři odcházejí usmířit do nedaleké hospody, kde se svorně pohrouží v příjemnou opilost.“
Svoji první poštovní známku s českou šachistkou Věrou Menčíkovou navrhl v roce 1996
Psali jsme:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská