Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Odvolili jsme, teď se rokuje o vládě

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

To mě oblévá studený pot, zvláště v polospánku; výčitek je spousta, nahromadily se a útočí. Podobně to měl Stalin, ne? Bolek Polívka sice lituje, dětí, žen i své farmy, ale věří ve smysl omylu

12.07.2016
To mě oblévá studený pot, zvláště v polospánku; výčitek je spousta, nahromadily se a útočí. Podobně to měl Stalin, ne?  Bolek Polívka sice lituje, dětí, žen i své farmy, ale věří ve smysl omylu

Autor: KVIFF

Popisek: Bolek Polívka, na snímku na karlovarském festivalu. Stále žije v Olšanech u Brna.

Stárne, prodělal těžkou nemoc i havárii, přišel o svou farmu v Olšanech, ale v letním rozhovoru pro magazín Reportér přesto mluví o svých šesti dětech (má je se čtyřmi ženami), o kamarádech a o tom, jak to tu má rád a proč nezůstal v Kanadě. A taky o tom, proč nemá rád prázdniny.

Neměl je prý rád už jako student. „Na JAMU pro mě byly prázdniny zklamáním, protože jsem si navykl na vinárny či pivnice, které se najednou – prázdniny jsou od slova prázdniti – vyprázdnily. Chyběli studenti, ať je město, jaké chce, bez přátel ztrácí smysl; což je vlastně důležité zjištění,“ říká Bolek. Teď už stejně prázdniny nemívá. „Skončilo to hned po něžné revoluci, když jsem začal hodně točit. A když už je volno, tak mě baví být s koňmi, jezdit na nich do lesa, u moře mě to tolik nebere. Určitě je zajímavé pozorovat laškování dětí a slyšet vzdálené výkřiky topících se spoluobčanů, ale pro mě to moc není,“ usmívá se potutelně.

Na koně se synem

I když jeden dovolenkový plán by tu byl. „Třeba s Vladimírem máme plán, že jednou pojedeme po stopách jeho pradědečka, který choval camargské koně blízko Saintes-Maries-de-la-Mer. Měl tam statek se šesti nádhernými, bílými, polodivokými koníky. Je to v deltě Rhôny, v oblasti, kde jsou i plameňáci a černí býci, to je zajímavé. Ten dědeček, který se jmenoval Marcel Poullain, byl továrníkem v Marseille, ale prodal svůj byznys a přestěhoval se na zamilované víkendové sídlo, kde měl takový jakoby prosklený krb, kterým viděl do maštalí, stačilo roztáhnout oponu… Oni to jsou opravdu dobří a otužilí koníčci, tamní jezdci na nich třeba vyhánějí býky z bažin, krásný je to. A tak si s Vladimírem slibujeme, že bychom tam čtrnáct dnů pobyli.“

Čtrnáct dní s Kamilou

Vladimíra, který teď hraje v pražském Národním divadle, si užívá. Jeho starší sestry ale moc „nestíhal“.  „Třeba s Kamilou jsme byli v roce 1989, kdy se Vladimír narodil, asi na čtrnáct dní v Ženevě. V autě jsme se bavili poslechem Oldřicha Nového, takových těch velmi operetních skladeb, které jsme do té doby vůbec neznali, jako třeba: „Mé děvče má svůj doktorát za pultem, prodává v obchodě za gáži týdně sto dvacet franků – a je hezčí než mnohá filmová hvězda…“ Takže tomu jsme se tam chichotali,“ vzpomíná. Kamila dnes žije v zahraničí a je uznávanou divadelní výtvarnicí a režisérkou.

A studený pot kvůli Aničce

Co se týče Anny, ze které je uznávaná nejen komická herečka, tam to bylo ještě horší. „Na to když myslím, dodnes mě oblévá studený pot, a to zvláště v polospánku – proto nemám rád polospánek. Výčitek je spousta, nahromadily se a útočí. Podobně to měl Stalin, ne? Když byl sám na dače, taky na něj dotíraly,“ říká Polívka. „Anička studovala v Paříži Lecoqovu hereckou školu. Znal jsem tam spoustu lidí, kteří by mě nejspíš i rádi viděli, učili tam moji známí a já se chystal na každou premiéru, ale ani jednou jsem za Aničkou nepřijel. Fuj, zase už cítím ten studený pot…“

Cestovat? Jen kvůli dětem

Do cestování se mu po letech na divadelních štacích už dvakrát nechce. „Kdybych dnes někam daleko jel, tak opravdu kvůli Vladimírovi, abychom měli společné zážitky, pokud možno s koňmi. Nebo kvůli Jéňovi, což je náš dvanáctiletý kluk, a když nedávno Kamila zkoušela jakési představení ve Vídni, tak tam jel s ní a několik dnů na to fascinovaně zíral. Jéňa hrozně rád cestuje a občas říká: „Tati, vezmi mě někdy do Francie,“ protože si mě váží za to, v kolika zemích jsem byl, a zatím netuší, že mi žádná z těch zemí nedala nic.“

Za to, že nezůstal v Kanadě, může přistání na Měsíci

Proto prý ani nikdy v cizině nezůstal. „Vím, že bych byl všude smutný. Že by se mi stýskalo,“ říká. A mohl, jeho bratr emigroval do Kanady a Bolek tam v roce 1969 přijel za ním. „Brácha to tam pro mě už měl přichystané: Klidně si tu můžeš dělat divadlo a zároveň vystuduješ medicínu nebo se staneš zubařem, matka s tím souhlasí… A tak jsem odjel po prvním ročníku na JAMU do Toronta s tím, že se už nevrátím, jenže tou dobou se chystalo přistání na Měsíci, které znamenalo zvrat,“ vzpomíná Polívka.

Tenhle svět pro mě nebyl

„Pustili jsme si televizi, popíjeli whisky s colou, ale já pořád usínal. Jaryn říkal: „Už to bude, brácha, už to bude,“ ale mám to trochu v mlze, a pak jsem najednou slyšel: „Tak už je to tady, Bolku, jsou tam!“ Napůl jsem otevřel oči, viděl ty černobílé šmouhy a slyšel Jaryna jásat: „Ty vole, stali jsme se svědky zázraku!“ Ale já už zase spal, což ho zlobilo: „Neblbni, teď přece nemůžeš spát!“ Zmohl jsem se na větu: „Však oni to budou opakovat…“ Jaryn pak vzpomínal, jak ve vteřině pochopil, že tenhle svět pro mě není, a hned mě lifroval zpátky.“

Synek před Hynaisovou oponou

Evropanem se prý stal až díky vztahu se Chantal, i tak je ale rád, že jeho syn Vladimír vyrůstal tady. „Za to asi může výchova mého tatínka vlastence, pro nějž bylo nejdůležitějším chrámem světa pražské Národní divadlo. Proto jsem taky nedávno zažil katarzi při pohledu na toho našeho kluka, na Vladimírka… Teď budu mluvit  trošku jako Hrabal, omlouvám se: Na Vladimírka, kterak nám mezi těmi zlatými ornamenty a andělíčky, na točně za Hynaisovou oponou zahrál rytíře des Grieux v Manon Lescaut,“ dojímá se, vzápětí se ale po polívkovsku sám shodí.

Vladimíre, zaplať a jdeme!

„Bylo to odpolední představení, po kterém jsem šel do šatny, tam mě to ještě drželo, objali jsme se a přesunuli do Slavie, kde můj tatínek rád sedával a okukoval třeba Olgu Scheinpflugovou. Chválil jsem Vladimíra, jak to hrál nádherně, ale potom odcházejí starší dámy, které to představení viděly, a první z nich k nám přistoupí: „Vladimírku, móc krásné!“ Druhá ji doplní: „Úžasné, úžasné!“ A třetí: „Vladimíre, jste jednička!“ Na což jsem už musel zareagovat: „To jste mě, paní, nasrala – Vladimíre, zaplať a jdeme!“ Hodně nahlas, aby viděla, jakého má ten kluk uzurpátora tátu,“ směje se Bolek.

Chodíš jako Lasica!

Loni mu ale do smíchu nebylo. „Objevila se loni a nenápadně, přesně si vybavím ten moment. Jdu po zahradě a moje Marcela mi říká: „Chodíš jak Lasica!“ Což jsem považoval za lichotku, ale ve skutečnosti se už ohlašovala borelióza… Ačkoli Lasica, starý a chytrý diagnostik, souhlasil s Marcelou: „To nie je choroba, to je staroba, lepšie to už nebude.“ Zkoušel jsem Krále Leara a všechno mě bolelo, nemohl jsem se pohnout, udělat předklon ani záklon, nic, z postele jsem nemohl vstát, ponožky jsem si neoblékl,“ vzpomíná. „Snad půl roku jsem se trápil a až pak mě napadlo, že by to mohla být nemoc. Začal jsem chodit na kapačky, paní doktorka byla skvělá, a naštěstí se to spravilo.“

Bez farmy mám víc času psát… o farmě

S kamarádem se nedávno vyboural v autě, naštěstí se ani jednomu nic nestalo. Také přišel o farmu v Olšanech, dluhy splácí dodnes.  I to dnes bere už vyrovnaně. „Bez farmy mám například víc času. A všechny ty krušné zážitky se dostávají do her, které píšu. Já si opravdu neuvědomil, že ne­jsem ryzí podnikatel, a dnes je zbytečné vyprávět o tom, že bych zpětně dělal všechno úplně jinak. Že bych to víc promýšlel, že bych byl méně důvěřivý… Ale jak říkám – věřím ve smysl omylu a v to, že když se stane něco zlého, nakonec z toho může vyrůst i cosi jiného, třeba ta hra.“ Bude v ní prý hrát se synem Vladimírem.

„Byly doby, kdy jsem v jakýchsi rauších říkal: „Vy pozemšťani, vy víte hovno!“ Chyba,“ vzpomíná Polívka na doby, kdy si myslel, že je king, na doby před tím, než ho dohnalo stáří a vlastní marnivost. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Lucie Kolouchová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace