Uniformy od Armaniho, ubytování za frontou v hotelu a po bojišti aby je vozil taxík. Tak vypadá mládež, která by nás měla ubránit. V čem tkví problém a co to vypovídá o české společnosti?

Foto: ČT

Popisek: Opravdové 'lahůdky' pětici Zlaté mládeže připravili studenti brněnské Univerzity obrany. I když zhruba stejně staří, o poznání zralejší a dospělejší.

FOTOGALERIE Po desetiletí se říkávalo, že vojna dělá z kluků chlapy, i když povinná dvouletá branná služba leckomu právě nevoněla. A třetí díl dokumentu České televize Zlatá mládež dal tomuto pořekadlu zapravdu. Tyhle třasořitky by nás neubránily ani omylem.

První opravdu pořádnou ‘lahůdku‘ uchystali scenáristé pětici vybraných mladých rozmazlenců ve třetím dílu doku-show České televize Zlatá mládež, když je hodili po hlavě do armády. A předvedené výkony ‘zlaté pětky‘ diváky opravdu nadchly. Co to vypovídá o české společnosti? „Jako absolventka armádního kurzu přežití můžu říct, že tohle nemělo s kurzem společnýho lautr nic. Z reálnejch požadavků by se totiž tyhle dětičky pokákly. Nejspíš by se rozbrečely hned v první vteřině, když by jim byly zabaveny mobily. Dokoukala jsem to do poloviny, dál to fakt nešlo, pardon,“ píše v diskusi Ter.

Každý jen sám za sebe

S fyzičkou televizní pětka problémy neměla, koneckonců jsou zvyklí pravidelně sportovat. Chodí do fitcentr, posilují… Jenže ke zvládnutí válečného konfliktu jenom dobrá fyzická kondice nestačí. I když v terénu strávili pouhých pět dnů, velmi rychle vyplula na povrch jejich největší slabina – neschopnost kočírovat vlastní ego a cílevědomě komunikovat s okolím. Přímo gigantická komunikační bariéra mezi nimi vznikla okamžitě poté, co měli udělat cokoli společně. Bylo to také v pořadu poprvé, nic takového od nich nikdo na jatkách ani v mosteckém Chanově nechtěl. A rázem vyšlo najevo, že nejsou schopni zvládnout jednoduchý úkol, který většina z nás jistě zažila na alespoň trochu akčnějším letním táboře.

Reakce na úkol postavit přístřešek v lese a rozdělat oheň byla opravdu fascinující. Handrkovali se mezi sebou a ve skutečnosti nikdo nikoho neposlouchal a nikdo nebyl ochoten se někomu podřídit. Někdo začal alespoň něco dělat, ovšem bez domluvy s ostatními, jiný pro jistotu nedělal nic. Otrávení, naštvaní… prostě se změnili v bandu fňukajících dětí. „Já bych se radši zabil, než žít v něčem, co je mi nepohodlné,“ prohlásil Renato, čímž v podstatě vyjádřil životní filozofii celé skupiny: Jsme odmalička zvyklí žít v pohodlí, a když se naskytnou větší překážky, radši to vzdáme. Nebo nevzdáme, ale chceme je za každou cenu překonat úplně sami.

Spolupráce jim nic neříká

Základem problémů byla skutečnost, že autoři vytvořili hned od počátku z pětice individualistů takzvanou červenou jednotku, od níž se automaticky očekává, že bude plnit úkoly společně. Jenže právě to jejich ega nejsou schopna akceptovat. Ve chvíli, kdy měli vytvořit jednotku, nedokázali konstruktivně komunikovat. Pohádali se o svačinovou tyčinku, svalovali vinu jeden na druhého, pomlouvali se… To opravdové ‘maso‘ ale nastalo při závěrečném přepadení a výslechu.

„Diváci viděli až jejich reakci z následujícího dne. Scény natočené těsně po skončení výslechu prostě nešlo do televize pustit. Je to neustálé nadávání těmi nejsprostšími výrazy. Diváci by vlastně slyšeli jen neustálé pípání. Došlo ale i na slzy. Nejen u Yeni, ale i u Renata. Ten to nejhůř vydýchával. Byl emocionálně na dně. Ten zážitek mu v paměti otevřel něco nepěkného a Yeni se složila jako první. Tatínek ji asi nepochválí, protože je to bývalý generál severovietnamské armády z války proti Američanům,“ řekl deníku Blesk jeho zdroj ze štábu.

To se máme na co těšit

Podle původního scénáře nemělo být přepadení pouze jedno. Další bylo naplánováno až na úplném konci, až se bude pětice, převlečená do civilu, vracet do Prahy s pocitem, že už to má konečně za sebou. „Po velmi vypjaté a hysterické reakci aktérů na výslech jsme se už neodvážili tohle znovu udělat,“ prozradil člen štábu. „Pokud by musel do války náš výběr mladé generace Čechů, tak je jasné, že bojovat by byli schopni jen při splnění několika podmínek: uniformy by jim musel navrhnout Armani či jiný slavný módní designér, spát by museli za frontou v nejbližším hotelu s minimálně čtyřmi hvězdičkami a po bojišti by je musel vozit taxík. Naši aktéři během výcviku i kurzu přežití zjistili, že jejich kondička, vypracovaná na spinningu, má ještě určité rezervy a že mapa není abstraktní obraz. Úkoly, které by v přírodě zvládl nejmladší skaut, v jejich očích představovaly scény z katastrofického filmu.

Co to vypovídá o české společnosti? „Tito nešťastníci by v reálném válečném konfliktu nepřežili ani půl hodiny... Jestli tohle jsou naše důchody, tak potěš koště...“ povzdychl si Leo Fender a Jiří dodává: „Pakliže pomyslím na Gabčíka, Opálku, Kubiše, Horákovou, Husa, Borovského, na staletí dřiny a utrpení našich matek, otců a dědů, aby nám předali naši zemi, a dnes jsem viděl tento vzorek mládeže, která má pokračovat, tak na mne dolehla značná tíseň.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská