Na velikonoční pondělí to poctivě obejdu s vlastnoručně upletenou žílou, říká radní

Foto: Archív Jiřího Jandy

Popisek: Jiří Janda se svými nejbližšími, ženou a pejskem

NA NÁVŠTĚVĚ U JIŘÍHO JANDY Magistr Jiří Janda je jihomoravským krajským radním a zastupitelem Hodonína. V profesním životě se věnuje školství. Kromě toho je prezidentem slavného házenkářského klubu HK Britterm Veselí nad Moravou. Na Velikonoce si sám plete pomlázku, po moravsku žílu, se kterou poctivě vymrská všechny ženy v rodině.

Bydlíte od narození v Hodoníně? Čím je toto město krásné?

Jsem rozený Hodoňák a po celých téměř padesát let bydlím v Hodoníně. Pevně věřím, že každé rodné město je pro své rodáky krásné. Nepochopím osobu, která tvrdí, že se narodila a žila někde, kde není nic, co by nebylo příjemně skryto v jejím srdci či paměti. Moje město je krásné spoustou věcí. Není snadné vyjmenovat, jestli jsou to lidé kolem mne, jeho architektura, bohatá minulost, zážitky za ta léta v něm prožitá nebo obyčejný „rodácký“ vztah, který ke svému městu cítím. Zcela jistě je krásné i tím, že v něm žijí mí nejbližší. Rodina, přátelé, známí a je v něm i několik institucí, se kterými byl, je a snad i bude spjatý můj pracovní život. Určitě je výjimečné tím, že znám tak dobře jeho mnohá zákoutí se spoustou míst v nich i v nejbližším okolí města. Jsou samozřejmě spojená se zážitky s osobami i ději, na které mám svou osobní vazbu. Kladnou i negativní. 

Dovedete si představit, že byste bydlel třeba v Brně nebo Praze?

Samozřejmě si to asi dovedu představit. Představy jsou vždy něčím, co člověka posunuje někam k dalším činnostem. Musím přiznat, že i v některých situacích, které mi nejsou „po chuti“ tyto představy i docela nahlas občas vyslovím. Je ale jednoznačné, že jsem tyto vidiny zatím nikdy nemyslel vážně a pevně věřím, že je ani nikdy nenaplním. V Brně jsem pobýval za svých studií na vysokých školách a přiznávám, že k tomuto městu mám také velice kladný osobní vztah. Docela podobný jako k Hodonínu. Praha je prostě Praha. Z historického, architektonického a kdoví ještě jakého hlediska. Studuje a žije tam dnes také má dcera, ale nikdy mě ani nenapadlo, že bych se stěhoval právě tam. Představit si, že člověk žije někde jinde je možná snadné, ale uskutečnit to je něco jiného. Zůstanu, pokud to půjde, v Hodoníně a také navždy zůstanu patriotem tohoto města.

Jaké jsou největší problémy Hodonína? Často politici zmiňují například nezaměstnanost.

Dalo by se jmenovat spousta problémů. Nezaměstnanost je určitě v čele jejich žebříčku. Řeknu ale něco úplně jiného, než čekáte. Já si dovolím říct, že největším problémem Hodonína jsou lidé a vztahy mezi lidmi! A myslím tím teď osoby, které mají na chod města vliv. Ne obyčejné lidi, které skutečně trápí nezaměstnanost a beznadějnost jejich postavení v pracovním i osobním životě. Naší největší chybou je nedostatek pokory a úcty před ostatními lidmi, kteří se pohybují kolem nás. Dokud bude jiný názor považován za vyjádření nepřátelství k názoru druhému, nebudeme také schopni dospět v diskusích k nějakému rozumnému řešení. A doplácíme na to potom všichni. Dalším problémem je nezájem o to, že kolem nás žijí lidé, kteří něco v životě dokázali ve svém oboru, podnikání, třeba i sportu, umění či obyčejném životě. Proč se z úspěchů těchto lidí nepoučit a nečerpat jejich zkušenosti a dovednosti? To jsou ale nejen problémy Hodonína, ale celé naší společnosti. 

Jako krajský radní se věnujete školství, proč zrovna jemu?

Školství je mým životním resortem už od dokončení vysokoškolských studií. Jako učitel ve škole, člen vedení škol i třeba jako pedagog volnočasových aktivit dětí a mládeže. Když se objevila tato nabídka, nebylo proč váhat. Považuji si tuto nabídku za čest a práci s tím spojenou nejen za pracovní nutnost a povinnost, ale také něco, co mě naplňuje pocitem, že mohu něčemu i někomu prospět. 

Kdybyste měl tři největší problémy dnešního školství, jaké by to byly?

Asi se zase čeká, že budu rozebírat financování regionálního školství, legislativní smršť v resortu školství, úroveň absolventů škol a další a další. To znají čtenáři z medií, diskusí i volebních programů. Zmíním ale ještě jiné tři problémy. Vypjatá atmosféra a často nepřátelské prostředí provázející poctivou práci tisíců skvělých kantorů, jejich společenské postavení, kdy i lidé, kteří nikdy nedosáhli jejich úrovně, jimi dokáží často bezdůvodně pohrdat a své pohrdání a neúctu i viditelně a slyšitelně vyjádřit.  A co třeba nezájem, který ale nikdy nepřiznají, velké části rodičů o úroveň, výchovu a vlastnosti svých dětí? Ctím všechny poctivé a pracovité učitele, dokáží to po pravdě říci i všichni ostatní? 

Dříve jste také učil, nestýská se vám po tomto povolání?

Stýská i nestýská. Dělám práci, která mě zcela pohltila, a určitě nemám důvod utíkat někam jinam. Také mne nikdo násilím nedonutil, abych učit přestal. Nemyslím si, že budu dělat radního pro školství třeba až do důchodu. Je docela možné, že se k práci, která mě kdysi v mnohém obohatila, otevřela mi nové možnosti vědění, a o které bych si dovolil říct, že mne i bavila a uspokojovala, jednou rád vrátím. 

Jezdíte s dětmi na tábory, je to pro vás odreagování od každodenních povinností?

Určitě. Tábory jsou něčím, co prostě patří ke mně, k mému životu. Musím vás ale opravit. Člověk jako já se nemůže jenom tak „odreagovat“. Když děláte radního kraje, nejde jenom tak hodit všechno za hlavu a „vypnout“. Školství a i ostatní resorty nemají prázdniny. Ty mají žáci a studenti! O odreagování se mohu pokusit na každoroční týdenní dovolené. Z tábora jezdím několikrát za týden na úřad. Mám skvělé vedoucí a tým všech je schopen provádět svou činnost, aniž nad nimi stojím. Moje činnost je spíše v hledání možností, variant a způsobu činnosti vedoucích v práci s dětmi. Praktickou činnost vede většinou můj zástupce a letos ještě jeden takový můj „Mates“, na kterého spoléhám už několikátý rok. 

Jste také prezidentem slavného házenkářského klubu HK Britterm Veselí nad Moravou. Hrál jste někdy házenou a proč podporujete zrovna veselské házenkářky?

Hrál jsem košíkovou, ale pouze na regionální úrovni. Laškoval jsem i nějaký ten rok na základní škole s atletikou. Když před dvěma lety přišla nabídka na to, abych se zapojil do práce pro veselský klub, neváhal jsem a pustil se do toho. Jiná nabídka prostě nebyla a jsem za to dnes rád. Sláva Panenek z Veselí nad Moravou ale spočívá v jejich mnohaleté tradici, skvělém kolektivu holek, jejich hráčských kvalitách, trenérském i oddílovém zázemí. To všechno by nebylo možné bez sponzorské podpory a nadšení lidí z širokého okolí, kteří dělají tu atmosféru haly při domácích zápasech. Jenom se snažím tomu všemu pomoci. 

Blíží se velikonoční pondělí, především ve slováckých dědinách vyráží kluci na mrskačku. Taky tuto tradici dodržujete?

Tradice mám rád. To je jedna věc. Řekl jsem, že jsem patriot. Některé tradice Velikonoc určitě dodržuji, stejně tak jako Vánoc, či jiných svátků. Na mrskačku jsem ale naposled vyrazil se spolužákem Michalem, když jsme byli v maturitním ročníku na gymnáziu. To je druhá věc. Samozřejmě každý rok poctivě obejdu všechny ženy v mé rodině a musím mít vlastnoručně upletenou žílu. Jinak ale aktivně nikam nechodím. 

Kolik jste si z mrskačky přinesl nejvíce velikonočních vajíček a rozbila se vám někdy?

Z dob studií si to nepamatuji, ale tehdy jsme spíše sbírali mašle na žílu. Dnes se to dá lehce spočítat. Manželka, dvě dcery, maminka a maminka mé ženy. Tedy čtyři až pět kusů vajíček. Bylo by trestuhodné, kdyby se vajíčka rozbila! O tom vůbec nemůže být řeč! 

Máte nějakou příhodu z dětství v souvislosti s Velikonocemi, na kterou rád vzpomínáte?

Příhody přináší život. Veselé i smutné jsou potom i vzpomínky na ně. Těžko popisovat příhody, kterých se čtenáři nezúčastnili. Každý máme ve svých říších fantazie vzpomínky na mnohé příhody a rádi na ně vzpomínáme. Přeji čtenářům, aby každý den jejich dalšího života mohli jednu příjemnou příhodu na mapu svých říší fantazie přidat a stálo jim jednou za to, aby nad atlasem vzpomínek strávili při listování příjemné chvíle.

Veronika Vindišová

Vložil: Anička Vančová