Bitva Tří císařů a Napoleonův revoluční zákoník; obojí otočilo dějiny. Časosběr

02.12.2025

Foto: ČT

Popisek: Rekonstrukce bitvy u Slavkova

Devatenácté století Časosběr už vícekrát připomínal jako století vynálezů a společenské proměny. Podmínky pro tyto dynamické změny ale vytvářely i události politické a vojenské. Dnešní výročí proměnilo rovnováhu mocenských sil v Evropě a podstatně přispělo k tomu, jak vypadalo ono „století vynálezů“. A jako bonus se událost odehrála na našem území a její rekonstrukce je každoroční podívanou.

Rekonstrukce přináší show, na kterou se sjíždí celé širé okolí. Role jsou rozděleny dopředu a jejich protagonisté jsou na to, že hrají staletí mrtvé osoby, náležitě hrdí. Jistě jste uhodli, že dnes připomínáme bitvu u Slavkova, která vstoupila do světové literatury a v Paříži na její počest dodnes mají pojmenované nádraží.

Jak už to v dějinách bývá, střet na jihu Moravy nepřišel sám od sebe, k historickému datu 2. prosince 1805 se spělo delší dobu. Za úplný počátek můžeme považovat 5. květen 1789. Když francouzský král Ludvík XVI. na tento den svolal Generální stavy, nemohl tušit, že tím začíná nejen jeho cesta pod gilotinu, ale také nevědomky startuje úchvatné 19. století, které postaví základ moderního světa nejen svými vynálezy, ale i mimořádnou společenskou dynamikou, ve které vliv na chod státu postupně budou přebírat lidé bez vznešeného původu.

Setkání Generálních stavů do té doby obvykle jen formálně schválilo králi další přísun peněz ze zvýšených daní, tentokrát ale odstartovalo Velkou francouzskou revoluci. Pro pochopení, co se odehrálo, se musíme podívat na fungování stavů. Prvním byla katolická církev – respektive duchovní. Jednalo se o pouhé půl procento obyvatelstva, ale majetku vlastnila podle odhadů až deset procent! A z tohoto majetku neodváděla žádné daně. Druhý stav tvořila šlechta, ta už daně platila, ale absolutně minimální. A nakonec tu máme skupinu nespravedlivě okrádaných, jinak se francouzský daňový systém 18. století nedá nazvat. Třetí stav, tvořený měšťany a rolníky, byl tím, kdo plnil státní, tedy královskou pokladnu.

Vzpoura proběhla v situaci, kdy už tyto daně pomalu nebylo z čeho platit. Na konci osmdesátých let se sešlo hned několik faktorů, které připravily sud prachu s nápisem revoluce. Francie byla obrovskou zemí a v jejím rámci existovala různá vnitřní cla, která začala být v 80. letech 18. století na radu ekonomů rušena. To vedlo ke zlevnění výrobků skrze zvýšení konkurence, ale levnější výrobky znamenaly méně peněz pro výrobce. Do toho si Evropa procházela obdobím hospodářské neúrody, méně slunečního svitu dopadalo na políčka díky erupci sopky na Islandu v roce 1783. Objem vyvrženého popela dokázal zaclonit Slunce a planetu ochladit. A vedle toho se francouzský král rozhodl podporovat nemalými částkami boj amerických revolucionářů za nezávislost na Británii, jeho tradičním rivalovi.

Jak Velká francouzská revoluce dopadla, to je všeobecně známo. Ludvík XVI. a jeho žena Marie Antoinetta skončili dekapitovaní a monarchie byla v prachu. Následovalo divoké období, kdy se všichni začali oslovovat občane a občanko a někteří občané a občanky se pak začali posílat pod gilotinu navzájem. Chaos na konci století vytvořil poptávku po rázném vůdci, který nastolí pořádek. A této příležitosti se chopil Napoleon Bonaparte, nejen geniální vojenský stratég, ale také mimořádné přesvědčivý řečník a charismatický vůdce.

Stal se nesmírně populárním, lidé měli pocit, že právě tento mesiáš přinese zemi klid a prosperitu. A také ji talentovaný voják může vrátit na mapu evropských velmocí, kam podle tradičně sebevědomých Francouzů samozřejmě patřila. Přes různé vojenské úspěchy vystoupal až do pozice konzula, což byl revoluční formát trojice vládců, a dva své kolegy zcela zastínil.

Mimořádné postavení si rodilý Korsičan nechal odhlasovat spolu s novou ústavou v plebiscitu národa. Výsledek byl fenomenální, přes 3 miliony hlasů byly pro, proti hlasovalo jen zhruba 1 500 lidí. Cesta k neomezené byla otevřena.

Takové změny v zemi, která stále patřila k nejmocnějším v Evropě, samozřejmě nemohly nechat v klidu ostatní evropské vládce, zejména když Napoleon ani netajil, že chce obnovovat lesk francouzské slávy. V „neotesaném vojákovi“ tedy viděli hned dvojí nebezpečí. Každého monarchu musela vyděsit jeho aura lidového hrdiny, když tento lid jen pár let předtím poslal bez mrknutí oka na popraviště Bohem pomazaného krále a královnu. A nikdo si také nepřál návrat silné Francie, tradičně mocného hráče evropské politiky.

Navíc, a to monarchy děsilo snad ještě více, vyvážel i převratný koncept občanských práv, formulovaný v Code civil, občanském zákoníku, co neměl po Evropě obdoby a byl obdivován všemi revolucionáři.

Mezitím si upevnil moc doma, kde dostal posvěcení k titulu císaře a okázalá korunovace se konala v katedrále Notre Dame 2. prosince 1804. Za přítomnosti papeže Pia VII., což dodalo mimořádnou prestiž.

V tu chvíli už se proti Bonapartovi tvoří evropská koalice, která ho chce poslat zpět, kam patří, nejlépe na Korsiku, nebo ještě dále. Nepřehlédnutelným kořením Napoleonských válek byla stará rivalita s Velkou Británií. Ostrovní velmoc, která kdysi s Paříží vedla Stoletou válku, teď válku Francii vyhlásila již 18. května 1803. A přidávaly se další státní útvary.

Chaosem válečného pole se dostáváme až ke 2. prosinci 1805 u jihomoravského Slavkova. V evropském prostoru narazíte i na dvě jiná označení – bitva u Austerlitz nebo Bitva tří císařů. Trojlístek je asi záhodno představit, jedním byl samozřejmě Napoleon, právě po roce od slávy s papežskou asistencí stále nováček na trůně. Postavila se mu koalice monarchií Rakouska a Ruska.

„Domácím“ byl pár kilometrů od Vídně František I., císař Svaté říše římské, který již měl s Korsičanem své neblahé zkušenosti. Už dříve byl donucen uzavřít s Francií hned dva potupné míry – prví v roce 1797 a druhý v roce 1802. Navíc se Napoleon prohlásil císařem na území, které bezprostředně hraničilo s tím jeho. Prekérní situaci vyřešil tím, že se prohlásil císařem Rakouska a Svatá říše římská, staletá památka na středověké časy, krátce poté byla rozpuštěna.

Poslední z trojice císařů přitáhl se svou armádou na bojiště až z Ruska, znám byl ale spíše pod titulem car. Tak byli označování panovníci širé východní země až do revoluce v roce 1917, která je zbavila moci tak neomezené, že jim ji veškerá evropská aristokracie mohla jen závidět. V té širé zemi byli uctíváni jako otcové a ve svých rukou koncentrovali nejen nepředstavitelnou moc, ale i neskutečné bohatství. Od sídel přes šperky až lidi, tedy nevolníky. Alexandr I. pocházel z rodu Romanovců a sebevědomí měl na rozdávání, vždyť jeho babičkou byla věhlasná Kateřina Veliká.

Právě tohoto monarchu Napoleon rozpaloval do ruda a vyvolával v něm neskutečný hněv, proto byl Alexander jedním z hlavních strůjců koalice, která by Bonaparta zastavila. Velmi si v tom rozuměl s Brity, Rakousko se v tomto spojenectví, stvrzeném na konci července 1805, ocitlo až po značném nátlaku.

Stratégovi Napoleonova formátu samozřejmě došlo, kdo je tu slabý článek, s dvousettisícovou armádou tedy prvně vytáhl na Vídeň. Předehrou byly různé menší vojenské šarvátky a diplomatický souboj ultimát, tradiční válečný kolorit. Rozhodnutí mělo přijít ve velké bitvě.

Bojiště zabírá celkem 120 kilometrů čtverečných, na jeho území se nachází dnes 25 obcí a měst. Ano, stály tam i tehdy, a převalily se přes ně statisíce vojáků. Asi není divu, že se z toho pak vzpamatovávaly desítky let. I když byl Napoleon v početní nevýhodě, dokázal protivníky vylákat k útoku na část svých sil, a poté překvapit nasazením zbylých. Dokonale přečetl terén, včetně mlhy v údolí, která v prosincovém ránu pomohla skrýt jeho rezervy. Devítihodinový boj je působivě vyobrazen ve filmu Napoleon od Ridleyho Scotta, včetně finty s vylákáním ruských a rakouských vojáků na zamrzlý rybník, který dělostřelectvo posléze proměnilo v ledové pohřebiště.

Počet obětí byl u Slavkova enormní. Celkem 50 000 vojáků ze všech tří armád. I pro ně dnes najdete Mohylu míru. Tyčí se na Práckém kopci, zhruba uprostřed tehdejšího bojiště. A každoročně, už od osmdesátých let dvacátého století, zde můžete sledovat i průběh bojů v reálné lokaci. Během víkendu, který se nachází datu bitvy nejblíže, se koná rekonstrukce a jedná se vždy o mimořádnou událost. K vidění není jen Napoleon, ale i ukázky bydlení či stravování prostých vojáků a celkově armádní život na počátku devatenáctého století.

Ačkoliv šlo v té době o jednu z největších bitev dějin, ještě zásadnější byly následné otřesy. Zánik Svaté říše římské národa německého byl jen částí naprostého překreslení evropských hranic, které Napoleonův postup způsobil zejména v německy mluvící části kontinentu. Na západě dnešního Německa vznikl pod jeho patronátem Rýnský spolek, první zárodek integrace německých knížectví a království, která se stane jedním z velkých politických příběhů devatenáctého století.

Slavkovská bitva změnila mapu Evropy více, než si mnozí uvědomují. Padla díky ní jedna staletá říše a Napoleonovi dodala sebevědomí do dalších výbojů. O několik let a vojenských i diplomatických úspěchů později jej to dovede k podcenění ruského „kapitána zimy“ a katastrofě jeho Velké armády, při které se v ledové vodě řeky Bereziny utopí pro změnu jeho vojáci. Možná právě tady nedaleko Brna začal Bonapartův konec.

Zdroje: Wikipedie

https://www.idnes.cz/brno/zpravy/bitva-u-slavkova-2025-termin-program.A251119_100812_brno-zpravy_mos1

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/historicke/bitva-tri-cisaru-u-slavkova

https://www.austerlitz.org/cz/austerlitz-2025-vzpominkova-akce-220-vyroci-bitvy-tri-cisaru-probehne-28-30-listopadu/

https://bellum.cz/bitva-u-slavkova.html

https://napoleonska-spolecnost.cz/historie/bitva-u-slavkova