Bílovické jezulátko a stoletá tradice štědrosti všech lidí dobré vůle. Záhady života
15.12.2024
Foto: Se svolením Moravského zemského muzea
Popisek: Na začátku byla opuštěná holčička v zasněženém lese, na konci rozsvícená světla charitativních stromů. První československý Vánoční strom republiky se rozzářil 13. prosince 1924 na brněnském náměstí Svobody.
Vánoce jsou spojeny s mystikou a magií, přitahují také reálné příběhy o naději a spáse. Nejznámější v našich moderních dějinách se stala vzpomínka na zrod tradice Vánočních stromů republiky. První z nich byl vztyčen přesně před sto lety v Brně. Vděčíme za ni Rudolfu Těsnohlídkovi, literátovi, který o pět let dříve zachránil cizí život, mnoha dalším pomohl… a ztratil svůj.
Vládneš, kde jedloví zelené pokyne...
Než začnu vyprávět o Těsnohlídkovi (7. června 1882 v Čáslavi - 12. ledna 1928 v Brně) a zimním zázraku v bílovickém lese u Brna, nemohu opomenout složitou a prastarou historii vánočního stromu. Bez něho by se totiž ona příhoda neudála, a k němu se také dění vrátilo. Jádro Těsnohlídkova osudového zážitku tvoří naděje, kterou stále zelená, neopadající rostlina představuje. Je ztělesněním slunovratu i Vánoc, Kristova zrození. S původem křesťanských vánočních stromků, zejména těch s ozdobami a světly, je to však složitější.
Překvapivý počet západních vánočních zvyků vděčí za svůj původ skandinávským tradicím zimního slunovratu. Patří sem zdobení jizeb vonícími větvemi jehličnanů, zvláště jedlí, leckdy v podobě girland nebo věnců. Podobný zvyk držely také baltské národy. Keltové spojovali zimní svátek se stále zelenými haluzemi, s cesmínou, břečťanem, jmelím.
Nevadnoucí stromy a další rostliny představovaly život, únik před smrtí a naději, chránily před zlovolnými zimními duchy. Svěží ratolesti lidé využívali o svátcích slunovratu ve starém Egyptě, v Mezopotámii, na Blízkém Východě i v Číně.
Velikonoce byly důležitější
Zkrášlený stromek se objevuje v časech antického Říma během Saturnálií, kdy byl ověšen drobnými kousky kovu. Nástup křesťanství zahrnul i slunovratovou výzdobu z jedlových či smrkových větví, případně celý stromek, ať už byl umístěn u vchodu do stavení, nebo uvnitř domu. Trvalo však několik století, než církevní otcové oficiálně spojili narození Ježíše se zimním slunovratem. Popravdě, první křesťané světili především Velikonoce. Samotný příchod Vykupitele v porovnání s jeho sebeobětováním pro lidstvo tehdy znamenal jen málo.
Slunovratové jehličnany prý definitivně spojil s křesťanstvím pozoruhodný muž, svatý Bonifác, původním jménem Winfrid z Wessexu. Jako jeden z anglosaských misionářů zamířil na počátku osmého století do německých částí Francké říše. Překazil tamním pohanským kněžím lidskou oběť Donarovi-Thorovi, když odvážně pokácel posvátný dub, před nímž se nacházelo božiště.
Ukázalo se, že se mezi kořeny dubu vypíná malá jedle: „Její listy zůstávají stále zelené v nejtemnějších dnech: Ať je Kristus vaším stálým světlem. Její větve se natahují k objetí a jeho vrchol směřuje k nebi: Ať je vám Kristus útěchou a průvodcem.“
A hvězdy sestoupily na Zemi
V průběhu patnáctého a šestnáctého století již nacházíme zmínky o vánočních stromcích jak v interiérech, tak na veřejných prostranstvích. V Německu jej stavěli na svátek Adama a Evy. Visela na něm jablka připomínající Ráj, oplatky jako symbol eucharistické hostie – znamení vykoupení (později nahrazené různými sušenkami), případně oříšky, zastupující lásku sušenkami různých tvarů. Často byly přidávány svíčky, symbolizující Krista jako světlo světa. Ve stejné místnosti se nacházela Vánoční pyramida, trojúhelníková konstrukce ze dřeva. Měla police na držení vánočních figurek a byla zdobena chvojím, svíčkami a hvězdou.
O prvenství soupeří Riga či Tallinn, záznamy dokládají prodej vánočních stromků v Alsasku v roce 1531. Stromy s výzdobou patřily veřejnému prostoru, v domácnostech zůstaly nezdobené, například zavěšené u stropu špicí k zemi kvůli úspoře místa ve skromných obydlích, a v tom případě je doprovázely zmíněné Vánoční pyramidy.
V první polovině šestnáctého století měl podle jiné verze založit tradici ozdobených stromků se svíčkami sám náboženský reformátor Martin Luther. Za adventní noci prý procházel hvozdem a spatřil nad hlavou myriády jasně planoucích hvězd. Transcendentální zážitek se pokusil replikovat světly na větvích vánočního stromku…
Ozdobený stromek se „nenosil“
Jedličky a smrčky pak leckde zdobily sladké dárky pro děti, perníčky, oříšky, křížaly a jiné pamlsky. V oblastech, kde víc dbali na tradice a jako symbol Vánoc upřednostňovali jesličky, zůstalo u čerstvých větví jehličnanů. Jinde sice přinesli do světnice stromek, ale jeho zdobení bylo pokládáno za nežádoucí pohanský prvek, a to dokonce ještě v průběhu devatenáctého století.
Zvyk zpestřit Vánoce stromkem s ozdobami a svíčkami se přesto šířil. Třeba do Severní Ameriky ho počátkem osmnáctého století přinesli Moravští bratři a o něco později, za revoluce, hesenští žoldnéři. Mnoho pro popularitu vánočního stromku vykonali ve čtyřicátých letech devatenáctého století královští britští manželé Viktorie a princ Albert, který si tradici s magickými kořeny přinesl z rodného Saska.
Závěj, v ní děťátko plačící
Štědrý den roku 1919 čekal za dveřmi, ale vánoční stromeček scházel. Tři přátelé, student Akademie výtvarných umění v Praze František Koudelka, soudní oficiál Josef Tesař a spisovatel a novinář Rudolf Těsnohlídek, se tedy pro něj vypravili do lesů kolem Bílovic nad Svitavou. Smrákalo se, když dorazili do Palackého údolí. Mráz přituhl. Brodili se sněhem kolem proslulé studánky a ke Kunímu potoku, do míst, kde dnes při okraji města stojí myslivna, pojmenovaná podle Lišky Bystroušky. Kdo z nich první zaslechl tlumený nářek? Vypravili se houštinami za zvukem, aby zraněnému zajíci pomohli, nebo dopřáli věčný klid. Nejednalo se ale o zvíře.
V závějích pod vysokým smrkem objevili na špinavé peřince batole, promodralé chladem, omrzlé, hladové a plačící z posledních sil. Děvčátko, tak půl druhého roku staré, na sobě mělo jen rozhalenou košilku a čepeček. Obhlédli okolí, ale nikdo nikde. Zahřáli tedy dítě, jak jen bylo v dané situaci možné. Ale co teď? Téměř jako v dojímavém rodinném filmu zasáhli další lidé, nejprve v hájovně na okraji vesnice, kam zachránci děťátko donesli. První péči poskytla manželka místního strážníka Josefa Buly, který přivedl porodní asistentku Marii Šťastnou. Ta děvčátko umyla a oblékla. Statkář František Kala ochotně zapřáhl do povozu a v pozdních hodinách už maličkou nalezenku ošetřovali lékaři v nemocnici.
Rychle bylo zjištěno, že dívenka se jmenuje Ludmila, Liduška, a že do náruče smrti ji odložila pětadvacetiletá Marie Kosourová z Netína, svobodná matka, kterou její nevlastní otec vyhodil z domu, když jistil, že otěhotněla. Byla to běžná historie. Sloužila na statku v Pršticích, kam byl na práci přidělen ruský zajatec. Skončila válka a její milenec se vrátil domů. Marie s dítětem zůstala napospas nezaměstnanosti a bídě. A údajně jí žádná dobročinná organizace nepomohla.
Marie prý čekala v úkrytu, kdo se Lidušky ujme. Jenže osamělost odlehlého místa, mrazivé počasí, nastávající noc a zcela nedostatečné oblečení batolete i bez svědectví zachránců vypovídaly, že se krkavčí matka chtěla děcka nadobro zbavit. Potrestali ji pěti lety těžkého žaláře, každých čtrnáct dní zostřeného tvrdým lůžkem. Na dceru se ani neoptala. Kdo ví, jak se dál odvíjel příběh mladé ženy, snad zoufalé, snad bezohledné…
Nejkrásnější z bílovických jedlí
Rudolf Těsnohlídek byl výjimečně citlivý a vnímavý člověk, mimořádná empatie jej někdy až ochromovala. Syn čáslavského rasa zažil nouzi a sociální vyloučení, to mu však dalo schopnost rozumět lidem i zvířatům. Osud dívenky, kterou jenom náhoda a lidská všímavost zachránily před umrznutím, jako by zosobnil žalostnou existenci tisíců sirotků a opuštěných dětí. Válka skončila teprve před rokem, mnoho otců se nevrátilo z fronty, lidé umírali na podvýživu a strašlivou pandemii španělské chřipky. Východisko by přinesly moderní, láskyplně vedené dětské domovy… Kde však získat finance?
Za války byl v Kodani vztyčen vánoční strom národa. Vycházel ze skandinávských tradic a symbolizoval účast a soustrast s válečnými oběťmi (přitom Dánsko zůstalo neutrální). A událost doprovázela sbírka na potřebné. Těsnohlídek, který miloval Sever a sledoval tamní dění, se kodaňskou akcí inspiroval. Angažoval se jako novinář, organizátor, propagátor, dnes bychom řekli aktivista. V roce 1923 se s návrhem vánočního stromu přihlásil u České zemské péče o mládež, která v Československu zastřešovala charitativní organizace.
Strom, vybraný v bílovickém lese na upomínku Liduščiny záchrany, měl být instalován v Brně. Akci zaštítila organizace Česká srdce, na jejímž vzniku se podílela Renata Tyršová, manželka zakladatele českého Sokola Miroslava Tyrše. K pořadatelům patřila rovněž Divize Českého červeného kříže pro Moravu a Slezsko.
Správa školního lesního statku Masarykův les při Vysoké škole zemědělské v Brně věnovala devatenáct metrů vysokou, sedmdesátiletou jedli z lokality zvané Pod Skalkami. Strom pokáceli za účasti armády ráno 6. prosince (což býval termín, kdy se zahajovaly prodeje vánočních stromků) roku 1924. Místo od roku 1999 zdobí pamětní deska Rudolfa Těsnohlídka, zapuštěná do kamene zhruba v místech, kde byla nalezena malá Liduška.
Stromy Vánoc, státu, chudých, všech lidí dobré vůle
Na bílovickém sokolském cvičišti se jedle zastavila poprvé a zdejší rodáci ji ozdobili papírovými řetězy, pentlemi, hvězdami a nápisem První vánoční strom Republiky československé. Příští den nastrojenou jedli převzal zástupce České zemské péče. Těsnohlídek přednesl jeden z projevů a jeho báseň Vánoční strom republiky recitoval mladičký dorostenec Československého Červeného kříže. Bílovečtí s hosty zazpívali hymnu a strom na voze, taženém dvojspřežím, zamířil do blízkého Brna. Kromě procesí s muzikou ho doprovázelo všeobecné nadšení.
Na náměstí Svobody k výzdobě majestátní jedle přidali elektrické osvětlení a k ní jako družičky umístili několik mladých smrčků. Střežily tři pokladničky na dobrovolné příspěvky pro chudé a opuštěné děti. Na kmen jedle bylo upevněno rudé srdce, ovinuté trnovou korunou, emblémem Českého srdce, který se stal oficiálním logem akce. Před sto lety se na den svaté Lucie, 13. prosince 1924, v 17 hodin rozsvítil první vánoční strom národa.
Slavnosti se zúčastnil nejen brněnský starosta dr. Bedřich Macků, ale také zástupci města Kodaně. Zazněly dánská a československá hymna, účinkovala vojenská hudba pěšího pluku č. 10 pod taktovkou kapelníka Stanislava Živného. „Vánoční strom Československa, ozářen světlem, klidně a vznešeně pobízet bude lidské srdce, aby rozezvučela se duchem velkých svátků, aby rozkvetla květy milosrdenství a vydala plody ducha,“ komentovaly událost Moravské noviny.
Lipové květy štědrosti láskyplných lidí
Během úspěšné sbírky byly trny, obklopující srdce, nahrazovány lipovými květy vždy po dosažení částky tisíce korun, což znamenalo obživu jednoho dítěte na rok. Celkem bylo vybráno téměř sedmdesát tisíc. K tomu lidé věnovali „pod stromeček“ také ošacení, obuv, hračky, nejrůznější potřebné předměty, a dokonce i jídlo. Bylo o to cennější, že stále vládl všeobecný nedostatek a dosud platily potravinové lístky. Našemu národu lze vytknout ledacos, ale štědrost k potřebným a snaha pomoci nikdy neschází. Ještě během adventu 1924 se vánoční stromy s charitativním posláním objevily také v Blansku, Jihlavě, Kojetíně, Uherském Hradišti a ve Žďáru nad Sázavou.
Světlo naděje
Těsnohlídek byl nadšen a ještě intenzivněji se zapojil do organizace vánočních sbírek pod Stromem republiky. Bojoval o svůj sen, domov pro opuštěné děti, který by byl vybudován ze shromážděných příspěvků. Další rok následovala Bratislava, poté Praha, Pardubice, Hradec Králové, Náchod. Po pěti letech soustředěného úsilí a shromažďování finančních darů ze Stromů republiky se podařilo 8. prosince 1928 položit základní kámen náhradního domova pro opuštěné děti Dagmar. Tehdy byl tvůrce Lišky Bystroušky už jedenáct měsíců po smrti…
V roce 1929 se myšlenka veřejných sbírek pod vánočním stromem rozšířila do šedesáti čtyř českých a moravských měst, další jedle a smrky stály na slovenských náměstích. I v zahraničí byl nově zrozený zvyk chápán jako „specificky československý, odkazující ke vzniku samostatného státu a k solidaritě lidí v něm“. Přerušila jej sice druhá světová válka, ale už o Vánocích 1945 byl jeden z legendárních symbolů první republiky obnoven.
Vítězný únor odstavil Strom republiky na dvacet let. Sbírka pod vánočním jehličnanem se vrátila v roce 1968, žel pouze nakrátko, přesto však pomohla financovat první SOS vesničku. Po dalších dvou dekádách slavily vánoční Stromy republiky comeback a nepřekáží jim ani uspěchaná, přetechnizovaná postmoderní éra. Sbírky ve prospěch SOS dětských vesniček pokračovaly pod slavnostním stromem na Jiřském náměstí Pražského hradu.
Tisícileté kořeny, prameny mytologií a víry, nesmazatelné zážitky z dětství, atmosféra, kterou nic nemůže nahradit… Rozsvítí se vánoční strom i za další století? Více o tradici vánočního stromu, malé Lidušce i Rudolfu Těsnohlídkovi najdete v prosincovém časopise Záhady života...
Františka Vrbenská
Převzato z časopisu Záhady života
_20241215.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL