Dřeli, poctivě spláceli půjčky, a pak je vyhnali jen s ranečkem. Církev, šlechta… kdekdo natahuje ruku. Tuhle nehoráznost ale nikdo nemá zájem napravit. Životní K.O.

Foto: pixabay.com

Popisek: Spravedlnost, justice; ilustrační foto

Církevní restituce, navracení majetku šlechtě, továren, činžáků… Kdekdo natahuje ruku a stát platí. O jedné obrovské křivdě, neuvěřitelném osudu vyhnanců ze Zakarpatska, je ale ticho po pěšině. Se zkušenostmi vlastní rodiny se KrajskýmListům.cz svěřil čtenář Josef z Veverské Bítýšky.

Velmi stručně řečeno – mladá první republika měla zájem na pozvednutí zaostalého Zakarpatska, a tak bylo ustaveno Družstvo kolonistů, které zájemcům poskytovalo půjčky, začíná své vyprávění pan Josef a pokračuje: Zájemci dostali pozemek na stavbu domu a pole pro zemědělskou výrobu. Můj děda, vyučený zedník, prodal svůj domek v Lažánkách u Brna a s celou rodinou se odstěhoval do obce Tissašalamon. S dalšími nadšenými vlastenci tam v průběhu zhruba osmnácti let zúrodnili bažinatý kraj a vlastníma rukama od základů vybudovali novou osadu Stráž.

Maďaři je hnali samopaly

Když už pole začala rodit a podařilo se vybudovat malé hospodářství, z jehož výnosů téměř zaplatili půjčené peníze, přišel rok 1938 a území, na kterém moji předkové usilovnou prací vystavěli svůj nový domov, připadlo Maďarsku. Prostě do domu vtrhli Maďaři se samopaly a moje předky vyhnali. Odvezli je na nádraží a deportovali nazpět do Brna. Po téměř dvaceti letech se vrátili do rodné obce s ranečky osobních věcí. To jediné si mohli vzít. Spali na podlaze sokolské tělocvičny na dekách, které jim poskytli dobří lidé.

Po roce 1945 bylo začleněno Zakarpatsko do SSSR. Podle vládního nařízení č.8 z 28. 1. 1947 Sb. se mohli vyhnanci přihlásit o zanechaný majetek. Za nemovitosti, které museli naši občané opustit, zaplatil tehdejší Sovětský svaz někdy v roce 1954 Československu náhradu – dostupné údaje se rozcházejí v rozpětí od 920 do 980 milionů Kčs. Z této částky zaplatil stát vyhnancům asi 13 milionů.

Kulaci neměli nárok

Děda už byl v té době mrtvý a babička dostala za prosperující selskou usedlost s deseti hektary polí náhradu 2132,93Kčs. Tato částka byla ve smyslu vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. zdůvodněna skutečností, že se nejedná o stavbu s charakterem rodinného domku. Podle tehdejší ideologie totiž byli moji předkové kulaci a podle toho s nimi bylo naloženo. To, že dotyčný statek postavili a provozovali vlastními silami, příslušného úředníka v Praze nezajímalo. Zajímavý byl pouze rozsah – to bylo co závidět.

Myslím si, že se asi nenajde v historii žádného jiného národa taková nehoráznost, jakou spáchala naše republika na svých občanech. Po převratu v roce 1989 se skupina potomků vyhnanců pod vedením ing. Josefa Havla pokusila o nápravu této křivdy. Na základě jejich dlouhodobého úsilí byl přijat zákon č.212/2009 Sb.

Trest za vlastenectví?

Tento zákon je velmi svérázný. Pro odškodnění za zanechaný majetek byl stanoven limit v maximální výši dvou milionů korun, na rozdíl od jiných restituentů a odškodněných. Zřejmě se jednalo o svérázný trest za vlastenectví. Ještě větší perličkou je další podmínka – o odškodnění se totiž mohou přihlásit pouze přímí vlastníci nemovitostí. Jenže jestliže tam v roce 1920 odcházeli dospělí lidé, kterým bylo vesměs více než dvacet let, dá se očekávat, že v roce 2009 by jim bylo více než sto let a jejich dětem zhruba osmdesát a více. V době přijetí tohoto prapodivného zákona byla tudíž naprostá většina ‘oprávněných‘ již mrtvá. Tím ale nároky, vyplývající z tohoto šalamounského zákona, končí, vnuci a další dědicové jsou totiž z odškodnění vyloučeni.

V současné době se již více než dva roky vleče projednávání novely tohoto zákona, která by měla obsahovat ustanovení, že oprávnění k odškodnění jsou, v souladu s Chartou lidských práv, i vnuci a jiní dědicové původních majitelů. Novelu předkládá v parlamentu zpravodaj ing. René Číp. Návrh obsahuje naprosto neuvěřitelné myšlenky (spíše bláboly) o benderovcích v řadách vyhnanců, nemožnost odškodnění potomků původních majitelů je zdůvodňována „neúměrným nárůstem počtu odškodněných“, a tím nárůst potřebných prostředků na odškodnění. Sovětský svaz ale zaplatil státu náhradu za zanechané nemovitosti, nikoliv za počet vyhnanců. Počet nemovitostí a jejich hodnota se nezměnily! V rámci ‘řešení‘ problému se dokonce zabýváme současnou politickou situací na Ukrajině atd. Na vyhnancích ze Zakarpatska byla tímto národem, resp. státem, spáchána neuvěřitelná křivda, která nemá v mezinárodním srovnání obdobu. A ani náš nový, demokratický stát nemá zájem tuhle nehoráznost napravit.

P.S.

Historie života mých předků popsána v knize Jana Drozda Sedláci z velkého dvora, kterou lze ještě dnes dostat na webu http://www.databazeknih.cz/knihy/sedlaci-z-velkeho-dvora-65603. Je to velmi dramatická četba. Jsou tam lidé, kteří žili s mými předky a se kterými můj otec udržoval kontakty (Vitáskovi, Maha, a další), dodává pan Josef.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská