Pokud potřebujete státní podporu, nesmíte pracovat a musíte prodat vše, i počítač, vypráví rezignovaně samoživitelka, která zažila pád na samé dno

Foto: Hans Štembera

Popisek: Ilustrační foto

PŘÍBĚH Sladký život samoživitelky ochutnala u nás téměř každá pátá matka. Jednou z nich je i paní Karolína z Brna, které si přeje zůstat v částečné anonymitě. Po letech strádání je konečně šťastná. Už dlouhou dobu má jiného partnera, který jí pomáhá s výchovou její dcery Zuzany, jako by byl jejím biologickým otcem. Také si našla dobrou práci a nechce vzpomínat na zlé časy. Věří však, že její příběh může pomoci jiným ženám, v podobné situaci, v jaké byla i ona sama.

Karolína studovala vysokou školu v Olomouci. Tam se seznámila se svým budoucím manželem Pavlem. V průběhu studia otěhotněla. Byl to pro ni šok, ale dítě byla priorita. Nejspíše tehdy ještě oba věřili, že by mohli vytvořit šťastnou novou rodinu. Vzali se a těšili se na příchod nového člena rodiny. Zdálo se to jako pohádka se šťastným koncem. Jenže ten opravdový zvonec zazvonil o něco později.

Karolína rychle vyměnila studentský život za rodičovskou odpovědnost. A docela se jí to i zamlouvalo. Začala vidět ve své dcerce a mateřství opravdový smysl. Bydleli na malé vesnici, ve větším domě Pavlovy babičky. Zatímco Karolína se snažila vytvořit útulný domov, Pavel hodně pracoval, aby jeho rodině nic nechybělo. A pak přišel šok. Karolína se dozvěděla, že její manželství rozhodně není tak vyrovnané, jak si ona myslí. Pavel dlouhodobě udržoval vztah s jinou ženou a rozhodl se žít s ní. Následoval rozvod.

Samoživitelka musí vzít jakoukoliv práci

A začal nový příběh. Příběh matky samoživitelky. Karolína se i s dcerou přestěhovaly na několik měsíců do domu svých rodičů: „Moji velkou výhodou byla rodina, u které jsem mohla ze začátku bydlet. Bez nich netuším, kam bych šla. Nicméně zažádala jsem město Brno o startovací byt. Uvědomovala jsem si, že není zodpovědné žít na účet svých rodičů. A navíc na malé vesnici nebyla práce. Doufala jsem, že ve větším městě budeme mít s dcerou větší šanci na štěstí.“ Po několika měsících Karolína skutečně dostala od města malou garsonku.

A postavila se na vlastní nohy, které byly ale ještě příliš slabé. „Nejhorší je, že vám nikdo nepomůže. Na stát se nemůžete absolutně spolehnout. Naopak, místo pomoci vám hází klacky pod nohy. Brzy pochopíte, že pokud chcete dostat nějakou státní podporu, nesmíte se nijak snažit, nepracovat. Když pracujete, nevyplatí se to,“ upozorňuje pro ParlamentníListy.cz Karolína. Na všechno zůstala sama. „Bývalý manžel vždy řádně a včas platil alimenty, jenže to je naprostá almužna, vzhledem k základním potřebám dítěte. A o to se už nikdo nezajímal. Musela jsem dát malou do jeslí a najít si brigádu. Jen s mateřskou a alimenty bych malou nikdy neuživila. Pro mě byla dcera priorita. Každý rodič chce dopřát svému dítěti to nejlepší. Tak jsem se rozloučila s myšlenkou, že dokončím vysokou školu. Prioritní bylo sehnat peníze pro malou. Brala jsem jakoukoliv brigádu, bez ohledu na své vzdělání. Pracovala jsem u pokladny a vůbec se za to nestydím. Pro mě byla hlavní pružná pracovní doba, abych se přizpůsobila potřebám dcery,“ vzpomíná Karolína.

Karolína: Úřednice mi vyčetly, že se snažím přivydělat

Karolína se zpočátku snažila najít pomoc i u státu, ale nepochodila: „Paní úřednice mi rychle vysvětlily, že pokud chci jakoukoliv sociální dávku, nesmím pracovat. Stačilo překročit příjem o stovku a měla jsem smůlu. Ale já jsem nemohla najít práci a proto jsem brala zavděk každou brigádou. Vydělávala jsem pro dceru. Na úřadě mi vždy sečetli příjmy, zjistili, že jsem je překročila rámcově o sto korun a veškeré moje žádosti zamítli. Neměla jsem prý pracovat, když chci dávky,“ podivuje se ještě dnes paní Karolína přístupu a podpoře státu.

Pak se zdálo, že se blýská na lepší časy. Karolína našla práci u soukromé firmy jako administrativní pracovnice. Byla tam velmi spokojená. Ale firma po čase zkrachovala a Karolína se opět ocitla na úřadu práce. Když požádala matka samoživitelka o příspěvky, čekala ji znovu studená sprcha: „Chtěli po mě písemné prohlášení, že veškeré movité věci, které vlastním, prodám. Já nic moc nevlastnila, žádné auto nebo tak něco. Ale měla jsem třeba počítač, na který jsem si sama vydělala. Přišlo mi to nelogické. Prostě chtěli, abych to málo, na co jsem si kdy vydělala, nejdřív prodala a pak si můžu zažádat o nějaké příspěvky,“ posteskla si pro ParlamentníListy.cz Karolína. Nakonec se štěstí usmálo i na ni.

Absolvovala rekvalifikační kurz administrativní pracovnice. „V tom kurzu jsem se nic nenaučila. S počítačem jsem uměla velmi dobře pracovat sama. Přesto jsem za něj vděčná, protože díky němu jsem mohla docházet na bezplatnou praxi na státní zastupitelství. A protože jsem byla šikovná, nabídli mi tam později práci. To bylo úžasné,“ uvedla Karolína. Od té doby pracuje ve státní správě a je spokojená. Má dlouhodobý nový vztah a na to zlé se snaží už nemyslet. Ostatním matkám samoživitelkám vzkazuje: „Chce to pevní nervy a spoléhejte se především na sebe, ne na stát.“

Příběh paní Karolíny měl šťastný konec. Ne každý je bohužel stejný.

Irena Tůmová

Vložil: Anička Vančová