Císařpán dal Brnu park Lužánky. Jeden z prvních v Evropě
10.09.2026
Foto: Wikimedia, volné dílo, Kirk, CC BY-SA 3.0
Popisek: Budova původní restaurace v Lužánkách
ČASOSBĚR: Za několik týdnů nás čekají komunální volby. A ty tradičně přinášejí i debaty o využití veřejného prostoru. Jedni by chtěli na volných plochách třeba stavět byty, na druhé straně barikády je zeleň a trávení volného času v parcích. Už v časech monarchie se řešily stejné věci, jen ne ve čtyřletém volebním rytmu.
Města vždy byla místem, kde žilo hodně lidí pohromadě. Přirozeně se v nich koncentrovala hospodářská moc, která vytvářela místní elitu. A ta si k setkávání, ať šlo o obchod, domlouvání sňatků, nebo obyčejné sdílení drbů, přála hezké prostředí. A kde jinde si dopřát kombinaci krásy a přírody než při korzování po štěrkem či pískem vysypaných cestičkách?
Téměř každá z velkých metropolí si postupně takové zelené korzo vybudovala. V Praze se dodnes chodíme procházet do Stromovky, v Mnichově si můžete rozložit piknik v Anglické zahradě (nenechte se zmást názvem, zabírá mnoho hektarů), ve Vídni se za zábavou chodí do Prátru. A v Brně se už 240 let vyráží do Lužánek.
Pro moravskou metropoli mám slabost a podle mě to dost souvisí i s tím, že mou oblíbenou zahraniční metropolí je právě Vídeň. Kombinace úžasné architektury a všudypřítomné zeleně mě uchvátila už v mládí a ráda se do bývalého centra habsburské metropole vracím.
V Brně, které má k Vídni i zeměpisně blízko, vlakem sotva hodinku a půl, je architektonický vliv města na Dunaji zřejmý na první pohled. Praha byla přece jen dál a také mnohem déle než Brno čekala na železniční spojení, které by doručovalo všechny novinky.
Už několikrát jsme v Časosběru probírali, že novinkou devatenáctého století a průmyslové revoluce byl právě volný čas. A brněnské Lužánky u toho byly od samého počátku.
První zmínky o tomto území najdeme už ve 13. století. Jeden z brněnských měšťanů se rozhodl věnovat bývalou lužní louku herburskému klášteru. Tehdy se ještě nejednalo o park, ale o hospodářský dvůr ležící za brněnskými hradbami. Hospodářství bylo výnosné a prosperovalo, pravidelné rozlévání lužních vod přinášelo půdě živiny.
Během 16. století převzali dvorec s pozemky brněnští jezuité. Trvalo ale téměř dalších 200 let, než se bratři rozhodli statek přebudovat na odpočinkovou zónu. Vybudovali zde kapli a postupně se z bývalého dvorce stalo místo meditace, duševního ozdravování a nabírání sil. Ne pro všechny – těchto výhod si mohli užívat pouze členové jezuitského řádu.
Vše se změnilo roku 1773. Papež Klement XIV. tehdy podlehl dlouhodobému nátlaku evropských panovnických dvorů a mocné Tovaryšstvo Ježíšovo rozpustil. Mocný a bohatý řád vadil po Evropě mnoha lidem, vídeňští Habsburkové o jeho zrušení usilovali mnoho desetiletí. Velkou roli v nátlaku na Svatý stolec sehrála Marie Terezie. Zredukovala počet svátků, papežský nuncius nemohl provádět v monarchii vizitace a všechny papežské buly chtěla schvalovat.
Nástup jejího následníka v roce 1780 (na vládě se podílel už od úmrtí svého otce Františka Štěpána Lotrinského roku 1765) pak reformy ještě urychlil. Josef II. byl osvícenec, rád chodil v přestrojení mezi prostý lid a mezi poddanými byl nesmírně populární. Rozhodl se udělat z monarchie moderní stát fungující na pravidlech, která budou platit pro všechny.
Proto jej vyloženě dráždily moc, majetek a výsady, kterými disponovaly náboženské řády. „Mniši jsou nejnebezpečnější a nejneužitečnější poddaní, protože se stavějí mimo občanské zákony a při každé příležitosti hledají útočiště u papeže,“ vystihl podstatu v jednom svém slavném výroku. A nejvíce jej rozčilovaly řády, které se soustředily hlavně na modlení a rozjímání, ale obyčejným lidem moc nepřinášely.
Areál brněnských jezuitů byl věnován městu Brnu a 9.9. 1786 zde byl založen veřejný park, kam by měla přístup veřejnost. Měl být jedním z prvních v Evropě a císař pro jeho úpravu uvolnil i svého dvorního zahradníka.
Netrvalo dlouho a místo zchátralého hospodářského dvorce se proměnilo v oázu zeleně s dřevěnými kolonádami, které chránily při procházce před deštěm. Samozřejmostí byla i výletní restaurace, ta se stala přirozeným centrem a oblíbeným cílem výletů Brňanů.
Už v osmnáctém století navíc v Brně chápali, že když máte atraktivní prostor, můžete tam přilákat veřejnost také na mimořádné zážitky. V roce 1792 byl na Lužánkách odpálen první ohňostroj v dalekém okolí. Tato tradice se v Brně rozvíjí i po staletích, dnes se přehlídka těch nejlepších evropských ohňostrojů koná na místní přehradě.
Přišlo devatenácté století, které nebylo jen stoletím páry a průmyslu, ale také se objevil fenomén romantismu, jehož podstatnou součástí byl „návrat k přírodě“ a vandrování po krajině, čím divočejší, tím lepší. V Brně opět pochopili poptávku doby a v roce 1840 se městský zahradník Antonín Šebánek pustil do velkého úkolu. Francouzskému parku dal přírodnější charakter, který dopřál místním pocit rustikální zeleně.
Proměna areálu, který měl tehdy rozlohu 22,3 hektaru, se povedla. V roce 1849 stavovský sněm prohlásil Lužánky za národní památku. Zušlechťování parku se ale nezastavilo, v té době už byl magnetem pro celé Brno, které se rychle rozrůstalo. Ruku v ruce s tím se zvyšovala také kvalita poskytovaných služeb.
Své nejlepší roky měla původní restaurace už za sebou, v roce 1855 byla na jejím místě postavena nová budova. Velkoryse pojatý novorenesanční pavilon podle návrhu vídeňského architekta Ludwiga Förstera, jehož součástí nebyla jen výletní restaurace, ale i sál, umožnil také pořádání plesů, koncertů nebo slavností.
V letech 1948 až 1949 se pavilon dočkal přístavby severního křídla a zbytek budovy byl adaptován na zařízení pro volný čas dětí a mládeže. I zde bylo Brno průkopníkem, jednalo se o první zařízení tohoto druhu na našem území. Ve školním roce 1949/1950 bylo na výběr z 18 zájmových kroužků a účastnit se jich mohlo 175 příslušníků mladé generace.
Když dnes půjdete do „zelených plic“ Brna, narazíte i na jiné stavby – kašnu a několik pomníků. Pomník Josefa II. byl zničen v roce 1919, dočkal se však kopie, kterou si v Lužánkách můžete prohlédnout od roku 2001.
Od roku 1964 je park prohlášen kulturní památkou. V porevoluční době se dočkal velké rekonstrukce, která probíhala 21 let, od roku 1991 do roku 2012. Byl vybudován umělý potok, který nahrazuje zatrubněnou Ponávku. Autorem projektu je krajinářský architekt Ivar Otruba.
Obnova ctila a rozvíjela záměr Josefa II., aby park sloužil lidem k odpočinku a nabrání sil. K tomu dopomůže třeba i místní ptactvo, během srovnávacího výzkumu ornitologů bylo pozorováno 72 druhů ptáků, z nichž 29 na bývalé lužní louce hnízdí.
Blíží se podzim a 22 hektarů se zbarví jeho barvami. V této části roku je prý příroda nejkrásnější, tak se určitě vyplatí zajít to prozkoumat. V jednom z nejstarších městských parků Evropy už po dvě stě čtyřicáté.
Zdroje: Wikipedia, Encyklopedie dějin Brna (ZDE), Vila Tugendhat (ZDE), medium.seznam.cz (ZDE), novinky.cz (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo