Chodil na pivo s kolegou ze sportovního klubu, o němž netušil, že je u StB. Tak se z něj stal agent „Akát“, aniž by cokoli prásknul či podepsal

Foto: repro

Popisek: Plakát, který visel na dveřích kanceláře pana Pivody

PŘÍBĚH Do redakce nám dorazil mail s takřka neuvěřitelnou story, kterak se člověk, aniž by cokoliv tušil, může stát spolupracovníkem StB a tím pádem s pozitivním lustračním osvědčením v ruce de facto občanem druhé kategorie. Poslal ho pan Miroslav Pivoda z Brna a je docela aktuální vzhledem k současným debatám o lustračním zákonu...

„Major Honza, který mne do svazků StB v květnu 1989 zapsal, asi nebyl silný v české gramatice, a proto použil jednou výraz „Akát“ a na jiném místě „Agát“. Nedoslýchavá zapisující dáma u soudu, který mne v roce 2009 zprostil obvinění ze spolupráce s StB, použila v soudním protokolu výraz „Achát“.  Vyberte si tedy, co se vám líbí, já sám jsem do roku 2008 nevěděl, že ten název je někde skutečně písemně spojen s mým jménem,“ začíná své vyprávění.

Fakt je, že již na jaře roku 1991 na VUT Brno mne můj skupinář Olda náhle oslovil jako „Agát“. Tehdy jsem nechápal, o čem mluví, a pokračoval jsem proto v naší běžné konverzaci. Načež Olda vzrušeně zvolal „ale ty jsi přece Agát!“. Opět jsem nechápal. Tehdy jsem se domníval, že by snad mohlo jít o nějaké módní porevoluční oslovení. Olda, vida moji skutečnou nechápavost, mi následně sdělil, že jsem evidován ve svazcích StB (ačkoliv mi neřekl, odkud on to ví, když já to nevím). Odpověděl jsem, že je to blbost, protože já o ničem takovém nevím. A Olda (z místní mafie vyškrtnutých z KSČ po roce 1968, kteří se po roce 1989 opět úspěšně prodrali k moci) skutečně skončil s těmi verbálními útoky. Nicméně v září roku 1991 jsem byl z VUT Brno vyhozen z důvodu „nadbytečnosti“, přičemž na dveřích své kanceláře jsem před vyhozením našel zajímavý plakát. Nechal jsem si ho na památku.

Mimochodem, mým vyhozením z VUT Brno skončilo i moje velké úsilí o rozpracování aplikačního výzkumného tématu umělé inteligence, za jehož základní výzkum byl Švýcarskem v roce 1992 navržen na Nobelovu cenu doc. Václav Polák… V roce 1992 jsem z Ministerstva vnitra ČR získal negativní lustrační osvědčení, čímž jsem se ujistil, že vše kolem mne byla jen účelová dezinformace, a definitivně ztratil o téma agentů StB zájem.

Pozitivní lustrační osvědčení

A ouha. V roce 2006 (tj. 17 let po listopadu 1989) mi náhle přišel z Ministerstva vnitra ČR dopis, s pozitivním lustračním osvědčením a žádostí, ať vrátím osvědčení původní, tj. negativní. Zíral jsem jak vyjevený - a negativní lustrační osvědčení samozřejmě nevrátil. Navštívil jsem Ministerstvo vnitra ČR, ti mne odkazovali na dnešní ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů). Jelikož ÚSTR pak jeden rok mlčel s vysvětlením „proč“, obrátil jsem se na ombudsmana, paní Jitku Seitlovou. Ta pak někam napsala dopis, že jako občan demokratického státu mám snad právo se v rozumné době dozvědět, proč jsem v tomto státě byl zbaven svých plných občanských práv. (Tzn. abych se například mohl i přihlásit do konkurzního řízení na děkana fakulty na univerzitě, kde vědomý člen „zločinecké organizace“ - dle zákona 198/1993 Sb. - v té době tam mohl pracovat jako rektor.) Zašel jsem na ÚSTR, předal jsem dopis sekretářce tehdejšího ředitele ing. Žáčka. Sekretářka mi převzetí mého dopisu nechtěla potvrdit a „demokrat“ Žáček mne nikdy na rozhovor nepřijal. Dostal jsem ale později možnost jít do badatelny archivu USTR a tam získat složku vedenou na mé jméno. Tak jsem po 19 letech (teprve v dubnu 2008!) zjistil, že krycí jméno Akát je skutečně spojeno s mým jménem. Požádal jsem advokáta JUDr. Milana Hulíka, aby mne zastupoval u soudu.

Soud se konal  24. března 2009. Soudce před započetím procesu sdělil:

Miroslav Pivoda žádnou spolupráci s StB nikdy nepodepsal.

Žádnou činnost pro StB nevykázal.

Byl sice ve svazcích zaevidován, ale zápis do svazků StB neschválil žádný Honzův nadřízený.

Byl zaevidován v tehdy již 12 let neexistující kategorii, jako „ideový spolupracovník“.

Soudce se dotázal státní zástupkyně (najatou ÚSTR), zda se raději nechceme dohodnout na nějakém mimosoudním vyrovnání. Zástupkyně ale požadovala řádný soudní proces, který samozřejmě prohrála a český stát pak zaplatil soudní výlohy jen proto, aby se ÚSTR dozvěděl, že Honza byl můj dřívější kolega ze sportovního klubu. Nebylo nic nezákonného a nemorálního stýkat se s ním příležitostně i u piva podobně jako s mnoha jinými svými kolegy sportovci. Kdy mne byl býval ing. Žáček dříve přijal k rozhovoru na ÚSTR, býval by se stejnou informaci ode mne dozvěděl přímo a zcela zdarma. Historik s vědeckou hodností měl ale evidentní problém pochopit, že by se snad lidé mohli seznamovat i v jiných životních kontextech, než jen pro ryze účelovou spolupráci s StB. Ve své posedlosti chtěl zřejmě objevit nějakého super-supertajného agenta. Ha. Ha. Ha.

Major StB Honza u soudu vypověděl, že mne do svazků zanesl proto, aby si ověřil, zda z StB (před listopadem 1989) neunikají informace na veřejnost. Ty skutečně unikly, ale až po listopadu 1989 a navíc do velmi nesprávných rukou – do rukou skutečného agenta StB, který se po listopadu 1989 stal ředitelem našeho ústavu. Toho jsem již za socialismu veřejně obvinil z podvodu ve výzkumu. Proto mne po listopadu 1989 tímto elegantním způsobem vyhodil z VUT Brno.

Proti všem

Nemám žádné důvody nevěřit Honzově výpovědi u soudu. Přece jen ale spekuluji i s možností, že Honza mohl mít i další motiv, kromě již výše uvedeného. Totiž, že mne tím zápisem vlastně chtěl svým způsobem ochránit před nepřátelskými útoky mých kolegů na výzkumném Ústavu teorie a metod řízení při VUT Brno. O situaci na pracovišti jsem s ním neformálně mluvil, tak jako s kýmkoliv jiným. Udat nějakého disidenta jsem tím ale určitě nemohl už proto, že v mém okolí se žádný nenacházel. Na našem ústavu byli především komunisté a vyškrtnutí z KSČ (po roce 1968), kteří se zoufale snažili dostat zpět k moci, tj. svým opětovným vstupem do KSČ. Byly to přímo komické situace, jak se jim to nedařilo. S velkým očekáváním jsem kdysi přešel do výzkumného ústavu, po deseti letech praxe ve velkém strojírenském podniku, a svým kolegům na Ústavu jsem pak do očí natvrdo sděloval, tento ústav je třeba zrušit, protože neprodukuje žádnou skutečnou vědu. Po roce 1989 mi historie definitivně dala jednoznačně za pravdu (v Česku byly zrušeny všechny ekonomické výzkumné ústavy), ale osobní útoky na mne nepřestaly. (Proč? Není to sice téma tohoto článku, ale asi se to všeobecně neví: Protože všechny tituly a hodnosti mých oponentů získané před listopadem 1989 v socialistické ekonomice byly uznány jako platné i pro tržní ekonomiku. Představte si analogickou situaci, kdyby v listopadu 1989 náhle vymřeli všichni lékaři a zvěrolékaři byli uznáni jako plně kvalifikovaní pro léčbu lidí). Vzpomínám si, jak před mým neúspěšným pokusem o habilitaci na docenta v Ostravě v roce 2002 se mne jeden místní oponent velmi udiveně dotazoval, proč mám tolik zavilých nepřátel v Brně, kteří mne špiní po celé republice.

Ani v roce 2009 mne děkanka Podnikatelské fakulty nepřijala k rozhovoru s písemným odůvodněním, že jako děkanka musí hledět dopředu. Hm. Nehledal jsem u děkanky zaměstnání, pracoval jsem tehdy spokojeně pro jednu soukromou americkou univerzitu. Chtěl jsem děkance jen vysvětlit, že na Muzeu výpočetní techniky při technické univerzitě nelze stavět konkurenceschopnost české ekonomiky!

Kompenzace za způsobenou škodu?

Bylo by logické získat nejen soudní rozhodnutí o neoprávněnosti registrace, ale i odškodnění za vzniklou morální i věcnou škodu. Advokát JUDr. Hulík mne již ale nechtěl zastupovat, protože prý jsem ve vězení přece nebyl. Asi by bývalo bylo lepší odsedět nějaký čas ve vězení, než být v nominálně demokratické zemi takto odstrkován a špiněn čtvrt století (mnohé detaily v tomto smyslu jsem zde přeskočil).

Obrátil jsem se na Českou advokátní komoru a byl mi přidělen mladý advokát, který napsal žádost o mimosoudní kompenzaci na ministerstvo, ale ta byla zamítnuta. Chtěl jsem ve sporu pokračovat. Rád bych se býval byl soudil, sám se i obhajoval, ale sám jsem bohužel neuměl sepsat žalobu. Žádný advokát, kterého jsem oslovil, nebyl ochoten se mého případu ujmout, nepovažoval můj případ za advokátský „zlatý důl“. Ředitelka brněnské pobočky ČAK mi nikoho dalšího nechtěla doporučit, protože, jak mi napsala, „jednalo by se o neoprávněné zvýhodňování určitých advokátů, ...“. Tím záležitost kompenzace pro mne definitivně skončila.

Závěr

Pokud by se snad opět v Česku udělovala nějaká lustrační osvědčení o minulosti, nebránil bych nějakému formálnímu přiznání (které bych pak mohl věnovat svým vnukům), že Miroslav Pivoda se choval jako zodpovědný občan demokratického státu již před listopadem 1989. Podvody s negativním ekonomickým dopadem existovaly již za dob reálného socialismu, nikoliv až s příchodem Klausovy privatizace. Možná, že i na toto jednou přijdou ve státem placeném výzkumném ústavu USTR.

Miroslav Pivoda

Zaujal Vás tento článek? Posílejte nám svoje názory i podněty na ');! Těšíme se na ně.

Vložil: Anička Vančová