Absence zdravého rozumu politiků je do očí bijící, říká plastový superman

Foto: Se svolením Alfedus

Popisek: Docent Jiří Tocháček, vědecký pracovník zaměřený na aplikovaný výzkum polymerů

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Vědecký pracovník se zaměřením na výzkum plastů, pan doc. RNDr. Jiří Tocháček CSc., je badatelem tělem i duší.

Setkali jsme se, když jsme pod hlavičkou naší společnosti Alfedus v Brně natáčeli záběry z jeho pracoviště do promo spotu pro firmu Albion. Je uznávaným odborníkem v oblasti makromolekulární chemie, který svou vědeckou dráhu spojil s brněnským akademickým prostředím.

Po absolvování Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity zasvětil celou svou profesní kariéru studiu polymerních materiálů, se zvláštním zaměřením na jejich životnost, stabilitu a degradační procesy. Většinu své praxe strávil v aplikovaném výzkumu, mimo jiné ve Výzkumném ústavu makromolekulární chemie či Polymer Institutu Brno, a v současnosti působí jako vědecký pracovník a zástupce vedoucího výzkumné skupiny Pokročilé polymerní materiály a kompozity ve Středoevropském technologickém institutu (CEITEC). Mezi jeho významné vědecké počiny patří například výzkum stárnutí plastů v extrémních podmínkách Antarktidy na stanici J. G. Mendela nebo vývoj „Procesního degradačního indexu“ pro hodnocení stability polypropylenu.

Vedle intenzivní výzkumné a pedagogické činnosti na VUT v Brně se pan docent zapsal do povědomí veřejnosti také jako autor netradiční literární publikace. V loňském roce vydal knihu s názvem VTIPY – to nejlepší, co lid zplodil v socialismu, která přináší unikátní sbírku lidového humoru a politické satiry z období nesvobody.

Jak vnímáte evropské zákazy konkrétních plastových výrobků, jako jsou brčka nebo příbory?

Říkám to pořád a budu to opakovat i teď, je to neskutečná komedie. Bohužel o takových věcech rozhodují lidé, kteří k tomu nejsou kompetentní. Očekával bych, že lidé, kteří tvoří legislativu, budou buď odborníci, nebo budou alespoň disponovat zdravým rozumem. Bohužel, v případě zákazů plastů se z těchto podmínek nesešla ani jedna. I člověk bez vzdělání by při pohledu na statistiky viděl, jak marginální podíl tvoří plastové příbory, brčka nebo třeba tyčinky do uší na celkové produkci plastů. To je první fakt. A druhý je ten, že právě jejich likvidace spálením přináší ten největší ekologický i ekonomický efekt.

Jak se v praxi osvědčily nové, tlustší plastové příbory, které mají nahrazovat ty jednorázové?

To nejspíš ukázal i zákaz jednorázových příborů. I po třech letech jsou stále k dostání. Jsou tlustší, opakovaně použitelné a dají se umýt v myčce. Prodejci si nicméně nemyslí, že by je lidé skutečně opakovaně používali. Jednorázové plastové příbory se vždy uplatnily při velkých akcích tam, kde se s žádným mytím v myčce ani opakovatelným použitím nepočítalo. Mimochodem, mýt v myčce se daly jednorázové příbory i dříve. Kdo je myl předtím, myje je pořád. Kdo je nemyl, myslíte, že je ode dneška mýt začne? Jak naivní. Ale hlavně, máme nyní příbory tlustší, takže když se nedopatřením dostanou do přírody, budou se rozkládat mnohem déle. Absence zdravého rozumu je v tomto případě do očí bijící.

Jak se za vaši kariéru vědce proměnila kvalita a spolehlivost plastových výrobků?

Každý plast má svoji funkci a dneska už není doba, kdy by se plasty používaly nahodile nebo nekvalifikovaně. V sedmdesátých nebo osmdesátých letech minulého století plasty občas selhaly. Všichni asi známe scénu z Pelíšků, kde selhaly lžičky od soudruhů z NDR.

Jaké konkrétní předměty působí největší potíže při procesu recyklace ve žlutých kontejnerech?

Největší chyby, které lidé dělají, jsou ty, že odhazují do kontejnerů plasty kontaminované. Příkladem mohou být třeba obaly od masa, salámů, jogurtů, prostě potravinové obaly kontaminované tuky. To jsou výrobky, které do žlutých kontejnerů nepatří. I když je třídičky vytřídí, jejich čištění je nereálné a jejich kontaminace recyklaci jenom kazí. Druhou problematickou věcí jsou kompozitní materiály, typicky plasty kombinované s papírem. Ty patří do spalovny.

Proč u některých lehkých obalů, jako jsou mikrotenové sáčky, nedává recyklace ekonomicky smysl?

Mikrotenové sáčky bych vůbec nezmiňoval, jsou strašně lehké a možnost jejich recyklace je spíše iluzorní. Taková jedna taška může mít deset gramů. To znamená, že na jedinou tunu jich je potřeba sto tisíc. To je opravdu spousta tašek a ekonomicky v tomto případě jejich recyklace nedává vůbec smysl. Podobné je to i s většími plastovými taškami z obchodů.

V čem spočívá hlavní technologické omezení, které brání tomu, aby se plast zpracovával stále dokola?

Problémem je, že každým zpracováním plast v prostředí kyslíku absorbuje energii, která v něm způsobuje nevratné degradační změny. Plast tak není možné recyklovat donekonečna, jak si to mimochodem někteří lidé i někteří politici myslí.

Jaké jsou hlavní překážky pro masové rozšíření chemické recyklace v současné době?

Jde o samotný vývoj technologií. Chemická recyklace je energeticky náročnější. Plast se musí rozložit, například tepelně za nepřístupu kyslíku, a je potřeba vyřešit, kde energii vzít. Část se dá získat třeba spalováním již nepoužitelného podílu nebo komunálního odpadu. Chemická recyklace má za masovou výrobou plastů zpoždění zhruba padesát let.

Zdroj MF Dnes, 3. 1. 2026

Poděkování: Patrik Velek (Achtung 4K s.r.o.)

Příště: Martin Kapek a spol. - Traktor

Vložil: Marek Dobeš