Jako v pohádce aneb Jak do Československa přišla samoobsluha. Časosběr
27.09.2025
Foto: Se svolením Národního muzea
Popisek: Výloha historicky první samoobsluhy v Husitské ulici na pražském Žižkově. Fotografie byla publikována v časopisu Socialistický obchod 8. června 1955.
Instituce, která v padesátých letech mohla ilustrovat slova Antonína Zápotockého „žije se jinak a lépe“.
Novinka, která zcela změnila návyky nakupujících a stala se obrovským hitem i přes omezenou nabídku na pultech.
Druhá světová válka nerozmetala jen lidské životy milionů, ale i celý ekonomický systém. Protektorátní hospodářství se muselo podřídit tomu válečnému říšskému a symbolem se staly potravinové lístky, se kterými podnikavci samozřejmě prováděli takové věci, že na tom mnohý pěkně zbohatl. Ale kromě potravin bylo do přídělového systému začleněno i spotřební zboží.
Konec války neznamenal návrat k volnému trhu. Lístky přetrvaly a byl zaveden nejdřív dvouletý plán, který byl po únorovém převratu v roce 1948 nahrazen podle sovětského vzoru pětiletým. Začalo centrální plánování a plánovalo se úplně všechno. Nejen výroba, ale dokonce i spotřeba obyvatelstva. Současně s tím probíhalo tažení režimu proti obchodníkům a dalším soukromníkům, kteří prý obírají pracující třídu o to, co si vyrobila a zaslouží.
Za první republiky měla téměř každá vesnice svého hokynáře, kde jste sehnali vše, od jídla přes knihy až po oblečení. A co nebylo na skladě, to bylo možné objednat. Pokud jste chtěli jen potraviny, zamířili jste do konzumu. Klasicky jste se postavili do fronty, v ní probrali všechny novinky a podél pultu jste se posouvali k prodavači, což byl obvykle pan majitel. Když na vás došla řada, vytáhli jste lísteček s nákupem a začali diktovat. Za pultem probíhalo snášení požadovaných pochutin na pult, vážení na váze a balení. Než jste si hromadu složili do tašky, prodavač začal sčítat pěkně ručně pod sebou, a nakonec si řekl o výslednou částku.
Z popisu je asi zřejmé, že takový nákup byl společenskou událostí až na dvacet minut, jak spočítali ekonomové. Což zákaznice, kterým se doma na plotně vařil oběd, samozřejmě rozčilovalo. Tažení komunistů proti obchodníkům mělo mezi lidmi ohlas nejen kvůli frontám, ale i proto, že v hubených válečných letech skutečně mnozí využili nabízených příležitostí na úkor svých zákazníků. Režim s tím samozřejmě uměl pracovat, doporučuji kterýkoliv z tehdejších filmových týdeníků. Příběhy o tajných skladech, kde se provozuje černý trh, zatímco v prodejně za potravinové lístky nic neseženete, dokázala propaganda podávat mimořádně nápaditě.
S argumenty proti keťasům, co mají nasysleno, byla lidem prodávána i měnová reforma v roce 1953, když tedy prasklo, že slavný projev Antonína Zápotockého o pevné měně nebyl úplně pravdivý. Vysoké ceny reforma skutečně dokázala zkrotit, ale většinu lidí to stálo celoživotní úspory. A zdaleka ne jenom „spekulanty“, co si „namastili kapsu“.
Jíst ale lidé museli dál, takže soukromé obchodníky nahradil státní podnik. A aby lidé viděli, že jim strana a vláda přináší pokrok, došlo i na novinku v podobě samoobsluhy. Dnes nám to přijde normální, ale tehdy se o toulání s košíkem mezi regály točily filmy a psaly povídky. A protože byl rok 1955, nikdo raději moc nezmiňoval, že jde o americký vynález.
V dynamickém prostředí předválečných USA, kde bylo přáno inovacím a originálním nápadům, se o prvenství přetahuje nápad z Kalifornie roku 1912 nebo ze státu Tennessee v roce 1916. Jeho zakladatel Clarence Saunders si dokonce koncept self serving store nechal v roce 1917 patentovat a rozjel celou síť obchodů. Do konce 30. let se v Americe samoobslužných obchodů objevilo na 2600. U nás se v té době stále chodilo k hokynářům.
Novinka sem dorazila, poněkud překvapivě, v provinčním městě Sázava. Manželé Henychovi měli krámek se smíšeným zbožím, ale bohužel také dceru, která měla úrazem sníženou pohyblivost. Ale ani to Marušku nezastavilo, aby rodičům nepomáhala s jejich podnikáním. Ona se hýbat mohla jen omezeně, ale zákazníci žádné omezení neměli. A tak je od pultu naváděla, kde si co mají vzít, a všichni byli spokojení. Laskavý příběh můžeme s přimhouřenýma očima počítat za první českou samoobsluhu.
Oficiálně se ale první otevřela 1. června 1955 v Husitské ulici na Žižkově. Na ceduli bylo „Samoobsluha“ a bylo zdůrazňováno, že moderního světa se skrze nákupní košík jako první mohou dotknout právě obyvatelé této vyhlášené dělnické čtvrti. Reportáže líčily, kterak si spokojené zákaznice mohou zboží osahat či prostudovat, a na jednom místě sehnaly až 250 druhů potravin včetně těch, pro které se doposud chodilo do specializovaných prodejen – řeznictví nebo mlékárny. S košíkem se odebraly ke kase a cifršpióni spočítali, že se to celé dá zvládnout za čtyři minuty.
„V Husitské třídě na Žižkově byla otevřena nová potravinářská prodejna, ve které se kupující sami obsluhují. U vchodu jsou připraveny koše na zboží. Kupující si sám označené zboží vybere a u pokladny vše zaplatí,“ referovalo Rudé právo.
Ještě dál ale nápad posunuli v Brně, kde se právě před sedmdesáti lety, 27. září 1955, otevírala samoobsluha, nabízející kromě potravin i drogerii. Žurnalistický ohlas by v místním deníku Rovnost poetičtější než v „Ruďasu“: „Všimli jste si toho nadpisu nad výlohami drogerie na České ulici. Před několika dny zde Brněnský obchod drobným spotřebním zbožím zavedl prodej úplnou samoobsluhou. Pokud jde o drogerii, je to první obchod tohoto druhu u nás. Připadáte si v něm jako v pohádce...“
Samoobsluha se stala v Československu hitem roku se dvěma pětkami. Do silvestra už jich bylo v provozu osmdesát. Zájem byl takový, že prodejny vznikaly zcela improvizovaně, nadivoko a bez jednotného konceptu. Jak vidno, spotřebitelský zájem dokázal někdy prolomit i centrální plánování.
Režimní ekonomové to samozřejmě nemohli nechat jen tak a začal se připravovat plán i na samoobsluhy. Ještě v roce 1956 vyslalo Ministerstvo vnitřního obchodu své pracovníky na služební cesty do Velké Británie a Švédska. V dalších letech se podařilo vychytat hlavní problémy, především nedostatek chladících boxů a také kas, neboť už jsme si řekli, že pro obchodníka bylo věcí cti spočítat cenu osobně. A od roku 1958 se „sámošky“ začaly budovat systematicky a podle plánu.
Na začátku šedesátých let jsme v hustotě sítě samoobsluh překonali Rakousko, Západní Německo i Velkou Británii. V polovině desetiletí už jich bylo deset tisíc a rostly i na sídlištích a v menších městech. V sedmdesátých se pak fenomén dostal až do televize, když v seriálu Žena za pultem Jaroslav Dietl popsal spletité lidské vztahy v jedné sídlištní prodejně. Lidé seriál hltali, i když mnozí poukazovali, že normální prodejny rozhodně nejsou zásobené tak bohatě, jako ta televizní. Jak to šlo s režimem z kopce, byl i na regály samoobsluh čím dál smutnější pohled.
Devadesátá léta přinesla do našeho nakupování další revoluci. Dnes už nás nepřekvapuje ani zboží v regálech ani jeho množství a dostupnost. Ale protože pokrok nespí, stojíme dnes před další novinkou: Samoobslužnou pokladnou.
Kde se to zastaví?
Zdroje: Wikipedia, Encyklopedie dějin Brna (ZDE), Blesk (ZDE), Český rozhlas (ZDE), idnes.cz (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo