Když se i Lidové noviny musely přejmenovat. Časosběr

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Týden před Vánoci roku 1893 se v Brně objevilo první číslo Lidových novin

Tak jako se Československo v květnu 1945 pokusilo navázat na předválečnou demokracii, proběhl podobný pokus i s deníkem, který byl do značné míry jejím symbolem. Jenže poválečný politický systém začínal za úplně jiných podmínek, dokonce pod jiným názvem, a také vydržel jen necelé tři roky.

Hitlerova armáda ničitelů svedla tak trochu z nutnosti dohromady země a ideologie, pasující k sobě asi jako oheň a voda. Třecí plochy začínaly být zřejmé ještě před koncem války, což vedlo některé hlavy v bunkru pod Berlínem k úvahám, že by mohli Američanům a Britům nabídnout, že Sověty zaženou společně zpátky na východ.

Československo osvobodila z větší části sovětská armáda a od počátku bylo zřejmé, že i jeho poválečná politika bude mnohem silněji pod vlivem Moskvy. První viditelné náznaky se začaly objevovat už v květnu 1945, třeba v tom, co jste si mohli ráno koupit za tisk.

23.5. se na stáncích poprvé objevily Svobodné noviny a nikdo moc netušil, o co se jedná. Kdo se však do neznámého titulu začetl, tomu zvlhly oči dojetím. Pod vynuceně změněným názvem se čtenářům vracely předválečné Lidové noviny. 

Noviny byly v českých zemích nepostradatelnou součástí veřejné debaty už od počátků Národního obrození. Už jen tím, že každodenně vycházely v jazyce, který v minulých staletích v české kotlině rozhodně nebyl preferován. A tak si národ, který díky reformám Marie Terezie patřil k nejgramotnějším v Evropě, mohl dopřát svou denní dávku vlastenectví.

19. století nebylo jen stoletím páry, ale také stoletím novin. Klíčový vynález rotační tiskárny neboli kotoučového ofsetového stroje se začal šířit z USA od dvacátých let, o půl století později přijde s jeho zásadní inovací český vynálezce Karel Klíč. S rozvojem železnice jsou pak balíky výtisků pravidelně rozváženy do měst i na venkov.

V Časosběru už jsme rozebírali příběh Krameriových vlasteneckých listů, na které během století páry a vynálezů navázaly další, takže v roce 1918 už svůj tisk měla prakticky každá strana.

Týden před Vánoci roku 1893 se ale v Brně objevily noviny, vzniklé sloučením olomouckého časopisu Pozor a brněnských Moravských listů. Zakladatelem, spolumajitelem a pozdějším výhradním majitelem byl osmatřicetiletý brněnský právník Adolf Stránský. Ten měl i politické ambice, v Moravské národní straně vedl liberální křídlo, ze kterého udělal samostatnou Lidovou stranu na Moravě. Takže Lidové noviny.

Následně se stal významnou osobností politiky, velmi radikálním poslancem Říšské rady za Rakouska a ministrem za Československa, v první prozatímní vládě byl ministrem obchodu.

Prvním šéfredaktorem se stal Emil Čermák, původní vydavatel Moravských novin, ten pro změnu po založení republiky zamířil do čela Československé tiskové kanceláře, předchůdkyně dnešní ČTK.

V roce 1904 se do čela Lidových novin postavil Arnošt Heinrich a s ním přišla zásadní změna, místo dosavadního večerníku začne deník vycházet s denním světlem. Stránský k ušetření nákladů pořídil vlastní tiskárnu a sestěhoval redakci i tisk do jedné budovy, čímž vytvořil koncept „mediálního domu“, který se držel ještě o sto let později.

Změny umožnily další rozvoj a v brněnské redakci se objevila tak renomovaná jména, jako Viktor Dyk, Antonín Sova, Fráňa Šrámek, S. K. Neumann či Rudolf Těsnohlídek.

Autor Lišky bystroušky zde působil jako soudničkář, později dopisovatel z balkánských válek, a jeden z jeho nejsilnějších textů dal Československu unikátní tradici Vánočních stromů republiky s charitativními sbírkami. Těsně před Vánocemi 1919 byl jedním z mužů, kteří našli promrzlé odložené děvčátko Lidušku. Právě jeho srdcervoucí článek v Lidových novinách zásadně přispěl k rozvoji adventní charity.

Tím už jsme se dostali do časů poválečných, ve kterých se Lidové noviny staly vyloženě státotvorným periodikem nové Československé republiky. Aby také ne, když majitel Stránský seděl ve vládě a šéfredaktor Heinrich v parlamentu. Oba se významně podíleli na průběhu 28. října 1918 v Brně.

Hlavním městem nového státu se ale stala Praha, takže zde Stránský musel otevřít filiálku. Další pobočky otevřeli v Plzni, Českých Budějovicích, Českém Těšíně, Bratislavě, Košicích a v podkarpatské části v Užhorodě, takže opravdu věděli, kde se co šustne.

S pražskou redakcí mohla začít nejslavnější éra. Z Národních listů přišli do redakce bratři Čapkové, z nichž Karel skrz noviny šířil nejen myšlenky prezidenta Masaryka, ale také své legendární cestopisy. Josef Čapek kromě psaní vynikal i v karikaturách, které se staly další poznávací značkou „Lidovek“ a proslavil se jimi zde také Ondřej Sekora. V redakci byl třeba i Karel Poláček, autor slavných próz, nebo politický komentátor, tehdy se říkalo „úvodníkář“, Ferdinand Peroutka.

Úplný přesun do Prahy proběhl v roce 1937, když dědic podniku Jaroslav Stránský zakoupil Topičův dům na Národní třídě a přestěhoval tam redakci i tiskárnu.

Nové sídlo nepřineslo štěstí redakci ani republice. Rok 1938 přinesl Mnichovskou dohodu darující Hitlerovi československé pohraničí i smrt Karla Čapka, který se tak jako zbytek redakce snažil dodávat čtenářům odvahu a optimismus.

Na jaře přišli Němci i do Prahy a do Stránského podniku byla nasazena říšská správa. Šéfredaktor Karel Zdeněk Klíma, kdysi první zpravodaj ve vídeňském parlamentu, se nyní snažil psát o politice naopak co nejméně a věnovat se hlavně kultuře a společenským tématům. Nezachránil tím ani noviny, ani vlastní život.

Německá chuť neustávala, takže na podzim útokem na Polsko začala válka, jejíhož konce se nedožil Karel Poláček, který zemřel v koncentračním táboře, ani Josef Čapek, který nezvládl pochod koncentráčníků na jejím samém konci. Ferdinand Peroutka ale koncentrák přežil a vrátil se i Eduard Bass, poslední předválečný šéfredaktor.

Autor slavné Klapzubovy jedenáctky a rovněž zdatný kabaretní komik chtěl hned po válce obnovit tradiční značku. Jenže Lidové noviny, které vycházely až do konce války pod vedením kolaboranta Leopolda Zemana, patřily mezi ty, jejichž vydávání bylo teď zakázané.

Jako argument posloužilo i to, že stoprocentním vlastníkem byl Jaroslav Stránský a v poválečné demokracii podle Národní fronty měly noviny vydávat pouze politické strany nebo společenské organizace. Vyhláškou ministra informací, kovaného komunisty Václava Kopeckého, byly povoleny pouze deníky stran Národní fronty a další organizace musely prokazovat svůj „celonárodní význam“, aby toto právo získaly také.

Eduard Bass narychlo založil Sdružení kulturních organizací a noviny se staly jeho deníkem. Musely ale vycházet pod jiným názvem, proto Svobodné noviny, i když se autoři i grafika snažili co nejviditelněji ukázat, na koho navazují.

Při srpnové změně na šéfredaktorském postu odešel Bass a přišel Ferdinand Peroutka, pod jeho vedením se noviny čím dál častěji střetávaly s posilujícími komunisty. Včetně polemiky, kdo vlastně osvobodil Prahu, vedené v roce 1947.

Gottwaldovu náporu ale sám Peroutka čelit nemohl. Hned 24. února 1948 byl do čela Svobodných novin dosazen Jan Drda, pamětník redakce předválečných Lidovek, který ale v posledních letech psal pro odborářský deník Práce a sblížil se s komunisty. Druhý den vyšly jedny z nejčtenějších novin v Československu s úderným titulkem: Kupředu, zpátky ni krok! A bylo jasno.

Převzetí Drda symbolicky dokončil, když se nastěhoval do bytu po Eduardu Bassovi. Kdysi intelektuální periodikum začalo tisknout chvalozpěvy na Stalina s Gottwaldem, jenže se ukázalo, že Drda se svými ambicemi velkého budovatelského romanopisce a předsedy Československého svazu spisovatelů nemá příliš času ani talentu na řízení novin, které prodělávaly v milionech a 8. února 1952 vyšly naposledy.

O obnovení Lidových novin se uvažovalo v krátkém období oteplení během šedesátých let, došlo na něj ale až roku 1987, kdy vycházely v samizdatu jako noviny tehdejšího disentu. Na jejich stránkách se coby autoři objevili hned tři budoucí prezidenti. Velký návrat přišel v roce 1990, později byly jedním z nejdůležitějších mediálních titulů v zemi. A pak je v roce 2013 i s celým vydavatelstvím koupil jeden budoucí premiér…

Lidové noviny, to je příběh českých dějin a české politiky. A vděčíme za to i těm, kteří je právě před osmdesáti lety obnovili, i když pod jiným názvem.

Zdroje: Wikipedia

https://cesky.radio.cz/pred-130-lety-vyslo-prvni-cislo-lidovych-novin-8802687

https://www.lidovky.cz/serialy/130-let-vyroci-eduard-bass-sefredaktor-lidove-noviny.A231217_164616_ln_specialy_lchme

Vložil: Radka Vosáhlo