Zatímco jiní uvadali, Jarmila stále rostla aneb Kariéra naruby a největší úspěch až po osmdesátce. Tajnosti slavných
10.02.2025
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Jarmila Kurandová v slavném válečném psychologickém dramatu z období heydrichiády Vyšší princip, který natočil v roce 1960 režisér Jiří Krejčík podle povídky Jana Drdy z knížky Němá barikáda
Pohádkové babičky hrála, pohádky krásně četla i vyprávěla. Díky své nejslavnější roli se stala předlohou laskavé a moudré babičky, i když se řízením osudu sama nikdy babičkou nestala. (Pokračování z pátku 7. února)
Životní moudrost, láska, lidskost, trpělivost… především ale láska k životu byly devízami nezapomenutelné české herečky, která ztvárnila symbolickou postavu české historie, Babičku Boženy Němcové. Naprostou absenci hereckého vzdělání Jarmila Kurandová mistrně vyvážila obrovským talentem, pílí a cílevědomostí. Poněkud „oplácanější“ postava, laskavý projev a realistické herectví ji předurčovaly ke ztvárnění velkých hrdinek, hrdých obětavých žen, starostivých a milých babiček, ve kterých se odrážela její obrovská laskavost, láska k životu a zkušenosti. Před kamerou se poprvé mihla teprve v roce 1939 coby domovnice Klíčková v krátkometrážním snímku Elmara Klose Čtyři lidé – jedna řeč, který byl v podstatě reklamou slavné zlínské obuvnické firmy Baťa. Pak si na ni konečně vzpomněl teprve v roce 1946 Rudolf Hrušínský.
Jak probudit zájem
Půvabná parodie na rodokapsová dobrodružství (Rodokapsy neboli – ROmány D(O KAPSY – pozn. autorky), která nabízela českým čtenářům americké westernové příběhy s nádechem romantiky, byla po romantickém dramatu Jarní píseň Hrušínského druhým a posledním režisérským počinem a Jarmila si v komedii Pancho se žení zahrála Pedrovu matku Anabelu. Tím konečně prolomila dosavadní nezájem filmařů, který byl způsoben především vzdáleností mezi barrandovskými ateliéry a brněnským divadlem, v jehož souboru hrála, a už o rok později jí režisér Jiří Krejčík nabídl postavu hokynářky Bavorové v povídkové komedii Týden v tichém domě, natočené podle Malostranských povídek Jana Nerudy. Dostat ji před kameru ale bylo složité, protože dávala vždy přednost divadelnímu herectví ve svém milovaném Brně. Nakonec ale vytvořila filmových postav téměř čtyři desítky.
Kariéra naruby
Od konce čtyřicátých let se objevovala v několika filmech ročně, nechyběla ani v budovatelských projektech, jako Botostroj či Rudá záře nad Kladnem, hrála ale i v oceňovaných historických filmech, například Kozinovu matku v historickém dramatu Martina Friče Psohlavci. Určitě ji ale dobře znáte jako ustaranou maminku v nestárnoucí komedii Rodinné trampoty oficiála Tříšky či jako moudrou hospodyni z pohádky Pyšná princezna. S televizí spolupracovala jen výjimečně, o to víc ale její nádherný přednes využíval rozhlas. Právě pro její dokonalou artikulaci jí brněnské studio dokonce nabídlo spolupráci na vysílání výuky esperanta, které se kdysi mělo stát nejrozšířenějším mezinárodním jazykem a patřila k zakládajícím členům prvního Spolku esperantistů v Brně. Její herecká kariéra nabrala zcela opačný vývoj, než bývá obvyklé. Zatímco u většiny herců je typický přechod od hlavních rolí v mladém věku k postupnému útlumu, Jarmila Kurandová s přibývajícími lety neustále rostla.
Babička:
Životní role
Kariéru završila velkolepě a důstojně. Její poslední a současně jedinou životní rolí se stala legendární laskavá a moudrá babička ve dvoudílném zpracování románu Boženy Němcové Babička. Natočil je režisér Jan Moskalyk pro Československou televizi, nakonec byl ale projekt uveden i v kinech. Stala se tak třetí představitelkou národem milované literární postavy. Na tu první Ludmilu Innemannovou, která ji ztvárnila ještě v éře němého filmu v roce 1921 v režii They Červenkové, si dnes nejspíš už nikdo nevzpomene, druhou představitelkou byla Terezie Brzková a diváci ji milovali především proto, že film s ryze českou národní tematikou natočil režisér František Čáp v době protektorátu v roce 1940. Jarmila Kurandová dostala za Babičku z roku 1971 titul Národní umělkyně a zlí jazykové dodávali, že za tím stálo především její členství v KSČ a solidarita s vládnoucím režimem. Levicové myšlení u chudého děvčete z Vysočiny ale lze snadno pochopit, a pokud jde o herecký výkon před kamerou, nelze než smeknout.
Velkolepé sbohem
„Když jsem si přečetla scénář Babičky, ta stařenka přede mnou živě vyvstala. Viděla jsem ji, jak jde s dětmi, jak pracuje. Jsem rozená venkovanka, od mládí jsem hrála venkovské dívky. Na babičce mě zaujala její dobrota a pochopení pro bolest druhého člověka,“ prohlásila po uvedení filmu o své životní roli. V době premiéry Babičky jí bylo už jednaosmdesát let, přesto současně hrála tuto postavu i na jevišti brněnského Mahenova divadla. A tamnímu publiku se pak představila ještě dvakrát. „Bylo to v její poslední jevištní roli laskavé babičky z Jiráskovy Lucerny. Bylo to 14. dubna 1978, při slavnostním představení nově zrekonstruovaného Mahenova divadla,“ prozradila serveru brnensky.denik.cz Markéta Ňorková z archivu Národního divadla Brno (https://brnensky.denik.cz/volny-cas/jarmila-kurandova-babicka-kteri-zustala-verna-brnu.html). Šedesát dva let prožila Jarmila Kurandová po boku jediného muže, kterého přežila o pouhé dva roky, a manželství to prý bylo krásné, přestože zůstalo bezdětné. Nezapomenutelná Babička zemřela 6. prosince 1978. Odpočívá na Ústředním hřbitově města Brna a její náhrobek je památkově chráněn.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Národní divadlo, Státní divadlo Brno, Česká divadelní encyklopedie, Encyklopedie dějin Brna, Moravská zemská knihovna Brno, deník.cz)
Vložil: Adina Janovská