Lovci duchů a strašidelné esemesky ze záhrobí. Záhady života

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

„V březnu 2019 spáchal můj syn Patrik (†34) sebevraždu,“ svěřila se Záhadám života se svým smutným příběhem paní Simona, která si z pochopitelných důvodů přála zůstat v anonymitě. Žal a nepopsatelná tíha tragické události však nebyly vším, co paní Simonu po smrti milovaného syna ve dne v noci sužovalo. V jejím bytě se začaly dít podivné události, které si nedokázala vysvětlit jinak, než že se s ní Patrik snaží z druhého břehu spojit a zoufale potřebuje její pomoc. Na Brněnsko proto na její žádost přijela v srpnu 2021 skupina vyšetřovatelů paranormálních jevů EPRV777, aby jí pomohla najít pevnou půdu pod nohama.

Z vyprávění maminky 

Jsem rozvedená a Patrik byl můj jediný syn. Měla jsem s ním velice hezký, spíše kamarádský vztah. Byla jsem k němu tolerantní a snažila jsem se, aby věděl, že se o mě vždycky může opřít. Jenže problémy, s nimiž se léta potýkal, byly zřejmě mnohem závažnější, než jsem jako máma mohla tušit. 

Krátce poté, co odešel z našeho světa, začaly v mém bytě problikávat světla. Například naše lampa. Přestože jsem ji pak později vyndala ze zásuvky, se občas rozsvítila a zase zhasla. Společně se mnou bydlí i moje maminka, které je přes osmdesát let a mohla by vám všechno, co vám budu vyprávět, dosvědčit. Mamince se také, když se dívala na televizi, samy přepínaly programy, aniž by sáhla na ovladač. Nebyly jsme samy, kdo zaznamenal problémy s elektrikou. Mojí kamarádce, která měla Patrika také velice ráda a sama se zajímá o duchovno, také problikávalo světlo na digestoři a z toho, co se u ní doma dělo, vytušila, že ji navštívil. Vnímaly jsme to zezačátku jako dobré znamení. Jeho osobitý způsob, jakým se s námi všemi přišel rozloučit. 

I takový je život… 

V době, kdy bylo nutné se postarat o synův pohřeb, jsem žádné paranormální jevy nevnímala. Nebyl na to zkrátka prostor. Čelila jsem obrovským těžkostem ze strany bývalého manžela, který pohřeb začal zařizovat bez mého vědomí a k ničemu, co se syna týkalo, mě nechtěl pustit. Na Patrikově rakvi byl nakonec položený věnec se vzkazem od manželovy nové přítelkyně a já, jeho máma, jako bych nikdy ani neexistovala. Bylo to jako zlý sen, ze kterého jsem se nemohla probudit.

Když jsem po pohřbu syna svého exmanžela požádala, aby mi alespoň vydal Patrikovu urnu, abych ho pohřbila, začal mě psychicky vydírat. Požadoval, abych mu nejdřív vydala Patrikův drahý fotoaparát a mobil, jinak že jeho popel rozpráší v Brně na rozptylové louce. Byla jsem v šoku. Zoufalá z celé té situace a naštvaná na něj jsem myslela jen na jediné – co je to vůbec za člověka, když je schopen o něčem takovém přemýšlet poté, co jsme pohřbili jediného syna? 

Abyste rozuměli celému kontextu, náš Patrik měl invalidní důchod, trápily ho už od dětství těžké epilepsie, takže si ani nedokázal najít práci, přestože byl vyučený. Neměl děti ani přítelkyni. Měl z toho všeho těžké psychické problémy, ale za odborníkem, který by mu pomohl, jít znovu za žádnou cenu nechtěl. Snažily jsme se mu s babičkou pomáhat, jak se dalo. Když si přál fotoaparát, tak mu na něj moje maminka přispěla, stejně jako na mobil a všechno, po čem toužil. Byl to její jediný a velmi milovaný vnuk. A pak přišel můj bývalý muž a řekl, že nám jeho popel nevydá, dokud nedostane synův fotoaparát a mobil. 

Byla jsem na něj tak naštvaná, že jsem s tím přístrojem krátce před předávkou několikrát silně třískla. Snad abych tím ulevila vzpomínce, jak si s ním Patrik v Itálii fotil moře a byl v tu chvíli velice šťastný. V Brně na parkovišti jsem pak s manželem vyměnila popel svého syna za elektroniku a bylo po všem. Teprve až když se emoce s tím spojené zklidnily, nemohla jsem si nevšimnout, že se v mém bytě něco změnilo a duše mého syna ani po pohřbu nenašla klid… 

Tajemno bylo jeho koníčkem 

Když ještě Patrik žil, hodně se zajímal o paranormální jevy, občas jsme se spolu dívali na obdobně zaměřené pořady. On sám věřil, že život po smrti existuje, protože sám občas ve svém bytě něco – nebo spíš někoho – viděl. Kdysi se mi svěřil s tím, že spatřil nějakou postavu sedět na skříni – zaznamenal její nohy. Chvíli jsem si myslela, že je to tím obrovským množstvím léků, které bral, měla jsem strach, že se mu už začala plést realita. Jenže později jsem uvěřila, že na tom asi něco bude, doma se mu samovolně vypínal a zapínal vysavač a Patrik byl také svědkem toho, že se mu rozsvítilo a zhaslo v obýváku, aniž by sáhl na vypínač. Shodli jsme se na tom, že ho nejspíš přišla pozdravit moje teta (†65), která zemřela v roce 2010. Myslela jsem si, že je to dobré znamení, že se nás tímto způsobem jen snaží pozdravit. Ani jeden jsme z toho, co Patrik občas zažíval, neměli strach. 

Po jeho smrti ale v bytě neustále padaly na zem nějaké předměty, problikávaly světla i televize, zkrátka měly jsme s babičkou o Patrika strach. Vzpomněla jsem si na všechno, co mi o paranormálních jevech kdysi říkával, a našla jsem si na internetu pána, který se zabýval odváděním duší do Světla. Navštívila jsem ho asi čtrnáct dní poté, co můj syn zemřel, v jeho bytě. I když na mě působil jako podivín, věřila jsem, že se mu podařilo synovi pomoci. Pán mi také řekl, že odvedl do Světla i mou zesnulou tetu, která stále zůstávala ve světě živých, aby nás chránila. Přestože ve mně po návštěvě toho postaršího muže i nadále zůstával určitý vnitřní neklid, hlavně v noci, věřila jsem, že Patrik už je tam, kde má být, a nic ho netrápí. Nemohla jsem se víc mýlit… 

Strašidelné esemesky 

I když byly i chvíle, kdy byl doma klid a nic nedělo, indicií, že něco není v pořádku, přibývalo. Začala jsem všude vidět jeho jméno – třeba na velké reklamě na ulici i na jiných místech. Pořád se mi různými způsoby připomínal. Mám malý, ale velice útulný byt, jenže už jsem se v něm vůbec necítila dobře. Často jsem měla pocit, že mě někdo sleduje a stojí přímo za mnou – a dovádělo mě to k šílenství. Bylo toho mnoho, co se událo. Například přibližně před rokem a půl jsem za maminčinou hlavou spatřila světlý obláček, který vypadal jako bílý dým po vykouřené cigaretě. 

Zkrátka jsem si byla čím dál jistější, že v bytě nejsem sama, ale neměla jsem ani ponětí, kdo mě navštěvuje. O tom, že by to byl můj syn, jsem ani neuvažovala, protože jsem věřila, že už je o něj spirituálně postaráno. Jenže bylo toho mnohem víc… Dokonce mi přišla podivná, až strašidelná SMS, v níž nebyl žádný text a ani nebylo možné dohledat, kdo ji odeslal. Nebylo tam uvedeno žádné číslo. V té době také můj telefon přijal dvě fotografie, na nichž byla místo obrázku jen černá obrazovka. A odesilatel? Bylo to divné, ale ani tentokrát se nezobrazilo žádné číslo ani jméno odesilatele… 

Co se týče mobilu, přivodila mi šok ještě jedna věc. Byla jsem zrovna s maminkou v jedné místnosti, když se mi rozdrnčel v kapse. Podívala jsem se na displej a volala mi maminka – přestože její mobil ležel opodál na kuchyňské lince! Toho dne se jej ještě ani nedotkla. Jindy jsem zase vařila a ucítila pronikavou vůni tabáku, bylo to, jako by si někdo zapálil přímo vedle mě. Můj syn sice kouřil, ale od doby, co zemřel, se v bytě nevykouřila jediná cigareta. Bylo to zkrátka všechno… zvláštní a děsivé zároveň. 

Víra v lepší zítřky někdy nestačí 

Už od podzimu loňského roku jsem občas přemýšlela nad tím, že bych požádala o pomoc Jaroslava Drábka, jehož facebookovou skupinu Paranormální jevy…777 sleduji už dlouho na sociální síti. Dlouho mi ale trvalo, než jsem sebrala odvahu, protože jsem měla dojem, že k případům, které nejsou vyloženě závažné, skupina EPRV777 nejezdí. Mým hlavním cílem bylo zjistit pravdu na mnoha úrovních. Jestli je můj syn v pořádku a zda s tím to, co se u nás doma děje, nějak souvisí. A také, v neposlední řadě, jsem chtěla znát bližší okolnosti jeho smrti. Na ty mi totiž s jistotou nedokázala odpovědět ani policie. Dodnes se neví, co přesně se tenkrát Patrikovi za zavřenými dveřmi jeho bytu stalo. Zda bylo jeho předávkování léky úmyslné, nebo to byla jen nešťastná souhra okolností a špatné dávkování. Patrik bral totiž současně léky nejen na epilepsii, ale také na psychiku, a nebyla jsem si jistá, jestli mu ty prášky společně dělají dobře. Věděla jsem, že můj syn potřebuje odbornou pomoc, jenže on o ní nechtěl ani slyšet.

Zpětně vzato si uvědomuji, že občas mluvil o tom, že se mu na světě nelíbí a není šťastný, ale pořád jsem doufala, že by si na svůj život dobrovolně nesáhl. Ale člověk míní a život mění…

Na snímku Jaroslav Drábek, foto se svolením Záhady života

EPRV777 na cestě 

„Když za mnou Jarda Drábek s kolegyní Janou přijeli, měla jsem z nich dobrý pocit. Bylo to, jako by mě navštívili staří známí,“ vzpomíná na první okamžiky vyšetřování paní Simona. Zrovna, když vyšetřovatelům vyprávěla o událostech, které předcházely smrti jejího syna, rozblikal se nedaleko od nich ghostmetr. Přístroj dával jasně najevo, že do obýváku, kde všichni seděli, právě někdo přišel. Zároveň zareagoval i Rem-Pod detektor, což je vylepšený detektor nové generace, který umí detekovat změny v okolí i teplotu. Tento přístroj byl umístěn přímo ve vitríně, kde má paní Simona dodnes vystavené některé Patrikovy osobní věci, včetně jeho fotografií. Vyšetřovatelé se také kromě jiného dozvídají, že den předtím, než Patrik zemřel, volal své mamince a vyprávěl jí, že se právě strašlivě lekl. Viděl něco černého, možná přízrak, ale víc se k tomu nevyjadřoval. Mluvil jen o tom, že to bylo velice nepříjemné. Snažila se ho uklidnit a všechno vypadalo, že už je v pořádku. Ještě spolu mluvili o příštích dnech a nic nenasvědčovalo tomu, že do jejich osudů přichází zlomový okamžik. 

V den své smrti se Patrik ještě snažil maminku zastihnout na telefonu, ta ale byla v práci a hovor nepřijala, pouze si spolu vyměnili několik obyčejných SMS o tom, že si zavolají později. A přestože o tom, co se mu stalo, neměla tušení ještě několik následujících dní, neustále ve vzduchu cítila synův parfém. „Dlouho jsem nic nevěděla, můj exmanžel mě informoval až o několik dní později. Došlo mi to všechno až zpětně. Moje kamarádka Alena, která měla Patrika ráda jako vlastní teta, nemohla té osudné noci až do rána spát, měla pocit, že jí někdo neviditelný sedá na postel. Když mi to vyprávěla, ještě jsem neměla ani tušení, že se mě to týká víc, než jen tuším. Nebyla jsem na to připravená. Žádný rodič na něco takového nemůže být připraven.“ 

PATRIKU, JSI TADY S NÁMI? 

Rem-Pod detektor během vyšetřování paranormálních jevů opakovaně ukazoval aktivitu, takže vyšetřovatelům bylo jasné, že v obýváku nejsou sami. Paní Simona popisuje: „… pak se ze Spiritboxu, který používala Jana, ozval Patrikův hlas. Celá jsem se roztřásla, protože jsem ho bezpečně poznala. A neozval se jen on, ale také moje teta, která zemřela v roce 2010. Bylo to neuvěřitelné… Také jsme navázali komunikaci s nějakou neznámou patnáctiletou dívkou. Z toho, co nám přes přístroj řekla, jsme usoudili, že ji přejel vlak. Nevíme ale kdy ani kde. Nechtěla nám o sobě sdělovat nic bližšího, prozradila jen svůj věk. Když na nás mluvil Patrik, vyhrkly mi pokaždé slzy do očí. Byl to paradoxně jeden z nejhezčích momentů mého života. Nikdy na to nezapomenu. Mohla jsem ho znovu slyšet, a to je k nezaplacení. Nedokážu popsat, jak nutně jsem ten náš poslední rozhovor potřebovala zažít, dozvědět se přímo od něj všechno, co ještě stále zůstávalo nevyřčeno…“ 

Poslední slova na rozloučenou 

„V úplném závěru, když se ho vyšetřovatelé zeptali, jestli by mi chtěl ještě něco vzkázat, můj syn řekl slovo, které mi doteď zní v uších: ‚Promiň…‘ Podlomila se mi z toho kolena. V té chvíli jsem už věděla s jistotou, že to byla sebevražda. Dlouho jsem totiž nechtěla věřit tomu, že by byl schopen to udělat, i když náznaky tady samozřejmě byly. Velmi silně na mě zapůsobila i jeho odpověď na otázku vyšetřovatelky Jany, která se ho zeptala, co se mu na světě nelíbilo. Odpověděl stručně: ‚Všechno…‘“ dodává se slzami v očích Patrikova maminka. Pak všem přítomným, kteří souhlasili s odvodem do Světla, vyšetřovatelé oznámili, co se bude dít dál, a z přístroje se ještě naposledy zřetelně ozval hlas mladého muže: „Děkuju.“ 

PANÍ SIMONA: ZÁŘÍ 2021 

Cítím, že až teď, po odjezdu skupiny Jaroslava Drábka, je vše ukončeno. Po energetické očistě prostoru a odváděcím rituálu nastal v mém bytě klid. Už nikde nic nebliká, na zem nepadají předměty a také už lépe spím. I když ve mně bolest ze ztráty syna zůstane už navždy, vím, že je mu dobře a v posmrtném světě nijak netrpí. Za to jsem vděčná. Zaslouží si, aby mu bylo dobře. A věřím, že se jednou, až nastane ten správný čas, zase setkáme…        

Vložil: Anička Vančová