Jsem pro konstituční monarchii, říká v době prezidentských voleb moravský spisovatel a historik Marek Vařeka

ROZHOVORY NA OKRAJI PhDr. Marek Vařeka, Ph.D. (*9. 7. 1980, Prostějov) je pedagog brněnské univerzity a znalec dějin Lichtenštejnska. Zastává rovněž post muzejníka, kurátora a tvůrce různých výstav. My si s ním popovídáme o té nejaktuálnější, umístěné v prostorách Masarykova muzea v Hodoníně… Podařilo se nám zajistit skutečné skvosty, říká o hodonínské výstavě věnované šlechtě a šlechtickým řádům moravský spisovatel a historik.

Má první otázka je vždy tradiční, milý kolego. Jak jste se vlastně dostal k historii neboli vědě dějepisné?

Historie mě zajímala již od základní školy, i když jsem po ní zamířil na střední průmyslovku. Z ní ovšem vedly mé kroky nikoli na techniku, nýbrž ke studiu dějin.

Na které vysoké škole jste studoval dějiny? A uvedl byste někoho z vašich učitelů nebo spolužáků, kdo se stal pro vás takříkajíc nezapomenutelným?

Vystudoval jsem Slezskou univerzitu v Opavě, obory historie a muzeologie. Velmi rád vzpomínám na docenta Karla Boženka, který mě ovlivnil ve vnímání muzeologie jako vědního oboru. Mezi historiky určitě zaujme první místo prof. Radek Fukala, jenž mě později vedl i v doktorském studiu.

Při našem posledním setkání jste vzpomínal, že jste hned po univerzitě nemohl najít místo historika. Čím jste se zpočátku živil?

Po vysoké škole jsem se věnoval dva roky práci montéra oken. Snažil jsem se sehnat místo v oboru. Nebylo to vůbec lehké období. Nakonec jsem se jako historik zdárně uplatnil a jsem za to rád.

A myslím, že s velkým úspěchem, protože Masarykova univerzita v Brně, podobně jako pražská Karlova, patří k nejprestižnějším univerzitám v Česku. Ale to už předbíhám.

Ano, pracuji také na univerzitě v Brně. Hlavní úvazek mám ovšem v Masarykově muzeu v Hodoníně na pozici kurátora-historika. Věnuji se zde správě starších sbírkových fondů, jako jsou mince, zbraně, písemnosti a fotografie.

Řadou úspěšných publikačních zářezů jste se zapsal i do kategorie historických spisovatelů. Můžete čtenářům v kostce popsat knihy, které jste vydal?

Kromě sbírek se, jak uvádíte, věnuji psaní odborných monografií, edic a článků. Napsal jsem dosud pět samostatných monografií. První kniha se věnovala postavě Jana z Pernštejna (1569–1597), posledního moravského příslušníka tohoto rodu. Čtenářům bych doporučil zejména knihu „Lichtenštejnsko“, která je určena širší veřejnosti. Potom následovaly práce věnované problematice zemědělství ve Slezsku v době novověku. Jako poslední knihu bych zmínil dílo „Lichtenštejnská panství na Moravě do Bílé hory“, tam najde zájemce základní informace k problematice majetku knížat z Lichtenštejna, která je v poslední době hodně mediálně prezentována.

 

To je stále žhavá kauza. Jak se díváte na odnětí majetku Lichtenštejnům po 2. světové válce? Lze je pokládat za Němce? Nebo se jim podle vás stala křivda? A které majetky aktuálně nárokují?

Rodu knížat z Lichtenštejna se věnuji dlouhodobě, začínal jsem ještě na magisterském studiu. Nejprve jsem měl k rodu velmi rezervovaný vztah a rozhodně jsem byl odpůrcem jakéhokoliv vracení majetku. Jenže postupně jsem poznával souvislosti se ziskem majetku a dluhy, které u Lichtenštejnů měla císařská rodina Habsburků. Navíc po roce 1620 potřeboval císař loajálního člověka, kterým Karel I. bezesporu byl. Dluhy váznoucí u císařské strany byly opravdu velké, minimálně v rozsahu kolem 500 000 zlatých. Za to se již dala pořídit dvě velká panství. V dalších staletích rod svůj majetek rozšířil a od roku 1712/1719 drželi vlastní knížectví Lichtenštejn, které získalo od roku 1806 mezinárodní právní subjektivitu jako nezávislý stát. Proto měli a mají všichni členové rodu knížat z Lichtenštejna automaticky státní občanství Lichtenštejnska a příslušný pas knížectví. Navíc vzhledem ke státním dohodám Švýcarska a Lichtenštejnska po roce 1918 je nutné se na členy rodu dívat prizmatem nezávislého a plně suverénního státu. Takže nejsou to Němci, ale Lichtenštejnci. Proto jsem stoupencem vrácení majetků. Jednalo by se o zámky Valtice, Lednice, Bučovice a Šternberk.

 

Vernisáž největší Vařekovy výstavy o knížeti Janovi Adamovi I. z roku 2012. Na fotografii s arcivévodou Dr. Michalem Salvatorem Habsbursko-Lotrinským

Aktuálně jste tvůrcem výstavy o šlechtě, která se koná v hodonínském muzeu. Do kdy ji mohou návštěvníci shlédnout a ve které dny?

Výstava je k vidění v prostorách sálu Evropa do 12. února 2023. Otevřeno máme každý den mimo sobotu.

Kdo byl vlastně v českých dějinách šlechticem, respektive které hlavní kategorie šlechty u nás v minulosti existovaly?

V zemích Koruny české existovalo několik šlechtických kategorií, hlavní členění je na panský stav a rytířský (tedy pány a rytíře). V průběhu třicetileté války přišla postupná změna a došlo k větší druhové pestrosti, kdy se začaly objevovat nobilitace do knížecího, hraběcího nebo baronského stavu. Jiné tradice existovaly v rámci českých zemí, jiné byly třeba v Uherském království.

Za jakých okolností se dal šlechtický titul koupit a co to obnášelo?

Nemluvil bych o koupi titulu, proces nobilitace (tj. uvedení do šlechtického stavu) byl zdlouhavý a skládal se z několika fází. Nobilitaci je potřeba brát jako určité ocenění, které vždy schvaloval panovník za významné aktivity daného jedince na poli vojenství, sociální problematiky, pomoci panovníkovi apod. Teprve potom se řešily další záležitosti týkající se celého procesu nobilitace, což bylo vydání nobilitačního dekretu, který přirozeně platil nově nobilitovaný člověk. Nobilitace se v žádném případě nedala koupit, byl to dlouhý proces, který projednávala přímo kancelář k tomu určená.

Existují i po pádu různých monarchií aristokratické rody, které mohou udělovat šlechtické tituly?

V současné době nobilitace uděluje několik královských rodů, třeba královská rodina z Gruzie – Bagrationi, z Etiopie – Šalamounovci a rádža z Kupangu – Don Leopold Nisnoni. Všechny typy nobilitací je možné na výstavě vidět. Kromě těchto zmíněných rodů existují např. evropské nevládnoucí rody, které občas udělí nobilitaci, třeba princ Karel Bourbonský a další. (Míněna francouzská, nevládnoucí větev Bourbonů - pozn. red.)

Když je někdo po předcích šlechtic a žije např. v České republice, může být jeho titul uznáván v jiném státě, který zůstal monarchií?

Samozřejmě, pokud se jedná o starou šlechtu, tak jejich šlechtické tituly jsou uznávány všude, kde je monarchie, navíc tam mohou používat příslušné oslovení a vlastní erb. Mluvíme o rodech, jako jsou třeba Kinští, Šternberkové nebo Schwarzenbergové.

Jakým způsobem je dnes možné stát se šlechticem, tedy být nobilitován?

Zisk nobilitace, tedy šlechtictví, je vždy vázán na aktivitu nobilitovaného jedince, kupříkladu v Belgii byl za své lékařské objevy nobilitován jeden profesor medicíny. Dostal baronskou dědičnou nobilitaci od belgického krále.

Říkal jste, že někdy je šlechtictví vázáno na určité vyznamenání. Můžete to přiblížit?

Udělení příslušného vyznamenání, či spíše řádu, bylo obvyklé v celém světě. Postupně se od této praxe upouštělo. Třeba ještě do roku 1939 bylo možné získat osobní papežskou nobilitaci, když člověk získal Řád Pia IX. Dnes zůstal tento typ nobilitací zejména ve Velké Británii, kde je nobilitace udělována u dvou britských řádů, jimiž jsou Řád britského impéria a Královský řád Viktoriin. Nobilitace je spojena u obou řádů s nejvyššími dvěma stupni, tedy velkokřížem a rytířem-komandérem.

Když ovšem totéž ocenění dostane cizinec, jako např. náš exprezident Václav Havel, tak se šlechticem nestává? Pochopil jsem to správně?

Ano, cizinec se ve Spojeném království šlechticem i přes udělený řád nestává. Kromě Václava Havla lze zmínit též případ dr. Edvarda Beneše, dalšího českého držitele Řádu Britského impéria.

Sám jste byl také nobilitován. Od kterého rodu a za jaké zásluhy? A ve které zemi můžete být uznáván za šlechtice?

Nobilitaci jsem získal za zásluhy o královský rod Bagrationů, přímo od hlavy rodu, prince Davida. Nobilitaci lze používat pouze v zemích, kde je monarchie, případně republika uznávající šlechtické tituly, jako je Itálie.

 

Ve fraku a s řády vévody z Braganzy, prince Davida Bagrationa a maltézského řádu

Jaké služby jste pro rod Bagrationi vykonal a jak vlastně můžete být v monarchických státech titulován? Znamenala nobilitace pro vás osobně i nějaké finanční výdaje a přechází i na vaše potomky? A změnilo se tím nějak vaše jméno? Tedy že už bychom před sebou neměli dr. Marka Vařeku, ale například dr. Marka Vařeku z Vařekova?

Nobilitace je dědičná a přechází na potomky, tedy aktuálně na moji dcerku Terezku. Predikát nemám, moje rodina pocházela z vesnického prostředí a teprve kolem roku 1880 se přestěhovala do Prostějova. Proto jsem o predikátu ani neuvažoval, pořád jsem tedy Markem Vařekou. Připravil jsem pro Bagrationy sérii větších charitativních akcí, jejichž výtěžek dostalo potřebné obyvatelstvo v Gruzii, tedy šlo o konkrétní pomoc chudým oblastem země, o nákupy léků, elektrocentrál, vybavení do škol apod. V zemi jsou odlehlé oblasti, v níž Nadace prince Davida, kde jsem působil, různě pomáhá. A mé šlechtické oslovení v monarchiích? Jsem baron, takže „pane barone“. Kdybych byl ovšem hrabě, bylo by to „Vaše milosti“.

Co zásadního byste ještě o výstavě zmínil a které významné exponáty jsou na ní k vidění?

Výstavu jsem se snažil koncipovat hlavně k problematice nobilitací a s tím souvisejících řádů. Nechám-li stranou zajímavé nobilitační dekrety z 18. století, je možné vidět i nobilitační dekrety současné, nejrůznější rytiny, knížecí korunu a hlavně řády. Podařilo se nám zajistit skutečné skvosty, například Královský svatoštěpánský uherský řád, který udělila královna Marie Terezie kancléři Kounicovi. Z dalších zajímavých věcí je potřeba upozornit na způsoby nošení řádů na různých typech oblečení.

Při vaší přednášce, kterou jsem vyslechl, jste uvedl, že naše republika, na rozdíl od jiných států, málo oceňuje své občany. Mohl byste to rozvést a v čem byste viděl výhody přístupu státu, který rozdává více vyznamenání? Může to třeba lépe tmelit společnost, nebo stimulovat k většímu vlastenectví či veřejnému angažmá a výraznější práci pro celek?

Československo a Česká republika prakticky vůbec neoceňují (respektive neoceňovaly) aktivní jedince dvěma existujícími státními řády a dvěma medailemi. Za posledních 30 let bylo oceněno asi necelých 900 lidí! Na stát, kde je 10 milionů obyvatel, je to velký nepoměr. Vidíme to zejména v případech dvou řádů Bílého lva a TGM. Tyto řády by měly být udělovány ve větším počtu, jednak mají pět tříd, což dává hlavě státu větší možnost ocenit aktivní lidi. Jistým vzorem nám zde může být francouzský záslužný Řád čestné legie, který je udělován napříč celou Francií. Řád navíc dostávají také zahraniční obyvatelé, kteří se jakýmkoliv způsobem zasloužili o rozvoj Francie. Takové pojímání řádu u nás zcela chybí.

 

Oprava kostela sv. Cyrila a Metoděje v Žešově, kterou Marek Vařeka provádí svépomocí pouze s maminkou

Kdybyste to mohl ovlivnit svým rozhodnutím, jak byste ve stručnosti revidoval české řády a vyznamenání?

Zcela jistě bych zachoval současné řády, které bych doplnil o řád za kulturu, ekvivalent je možné hledat opět ve Francii v podobě Řádu akademických palem. Poslední řád by měl být ryze vojenský a určený především pro vojsko, policii a hasiče. Zbylé dva řády Bílého lva a TGM by měly být udělovány širšímu okruhu obyvatelstva za zásluhy o stát. 

A který typ vládnutí vám přijde osobně sympatičtější? Monarchie, nebo republika? Republika už je v této zemi silně zakořeněna, na druhé straně se objevují hlasy, že opravdu vydařených prezidentů a zároveň morálních autorit mělo Československo, resp. Česká republika, tak málo, že by to mohl být docela pádný důvod k přemýšlení o návratu k monarchii. Jak to vidíte vy?

Pro mě je vhodným řešením konstituční monarchie a inspirativní zemí s tímto stylem vládnutí Lichtenštejnsko. Sám se zabývám dějinami této země dlouhodobě, ale také rodem knížat z Lichtenštejna. Jsem v osobním kontaktu s knížetem, s nímž pravidelně koresponduji.

V čem se liší konstituční monarchie od té parlamentní? A jak byste stručně shrnul rozdíl mezi vládnutím třeba v Británii a Lichtenštejnsku? Lichtenštejnsko nemá parlament nebo premiéra s vládou? 

Parlamentní monarchie má absolutně potlačenou roli panovníka, který je účasten sice veřejného života, přesto jeho moc je nulová. Konstituční monarchie je založena na ústavě (konstituci), kde role panovníka je přesně vymezena. Samozřejmě, v Lichtenštejnsku existuje parlament a konají se pravidelně volby, mají i vlastní vládu s premiérem. Přesto panovník – konstituční monarcha – není pouze pasivním divákem, ale aktivně se zapojuje do politického dění. Může kdykoliv odvolat parlament, jmenovat předsedou vlády koho chce, jmenuje soudce, a hlavně vyhlašuje referendum. Lichtenštejnsko má velmi blízko ke Švýcarsku a v posledních dvaceti letech proběhla v zemi dvě referenda, kde se obyvatelé vyjádřili pro setrvání ve státním zřízení konstituční monarchie s velkými pravomocemi pro knížete. Podobné je to třeba v Monaku. Ve Vatikánu, který je také monarchií, je to ještě složitější, tam nemají parlament, a tak jde o jedinou absolutní monarchii v Evropě, kde papež coby monarcha má absolutní moc.

Nu, mám jisté pochybnosti, zda by takto pojímaná monarchie byla tím, co by mělo v Česku v budoucnu šanci na úspěch, i když u lidí volajících po pevnější vládní ruce by to určité sympatie budit mohlo, že. Mně by jako republikánovi bohatě stačil švýcarský model, kde by se prezident volil každoročně, což by podle mě nedělilo společnost tolik, jako když se jedna osoba uvelebí na Hradě na celých 5-10 let… A odběhnu rovnou k současným prezidentským volbám. Co říkáte na to, že největší podporu občanů si získala v prvním kole trojice politiků, z nichž každý má na hlavě pořádných pár kilo másla, kdežto někteří méně kontroverzní kandidáti bez pochybné minulosti zůstali kupodivu mezi outsidery?

Při volbě prezidenta jde jednoznačně o osobní sympatie a antipatie vůči jednotlivým kandidátům. Ukazuje se zde také velká moc médií, která nám vlastně vybírají jednotlivé kandidáty.

Jaké další zajímavé výstavní akce představí návštěvníkům hodonínské muzeum?

V průběhu celého roku připravujeme zejména tematické programy kolem Vánoc a Velikonoc. Dále je k dispozici stálá expozice věnovaná osobnosti hodonínského rodáka T. G. Masaryka a v neposlední řádě krátkodobé výstavy věnované hračkám, etnografii nebo historii. Za sebe bych návštěvníky pozval na moji autorskou výstavu věnovanou prvnímu velkému bankrotu českých zemí, tedy tzv. kaládu. Výstava bude mapovat nelehkou ekonomickou situaci počátku třicetileté války v zemích Koruny české.

A jaké jsou vaše osobní i tvůrčí plány do budoucna?

Rád bych v budoucnu připravil knihu o problematice mincovního konsorcia z let 1622–1623. Jde o první řízený státní bankrot, kdy stát pronajal mincovny v Čechách na Moravě a v Rakousích podnikatelům, kteří zaplavili zemi nekvalitní mincí, a tím došlo k nárůstu inflace až na 90 % a následnému totálnímu bankrotu. Podařilo se mi projít zahraniční archivy ve Vídni a díky domácím pramenům získat zajímavé informace o tehdejší složité době. Každopádně se chci také věnovat více mé poměrně nedávno narozené dcerce, což je úkol, který mne těší.

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se vám nadále daří, kolego doktore a pane barone!

 

Vložil: Radovan Lovčí

Rozhovory na okraji, HP, Marek Vařeka,