Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Při výcviku se šetřilo silami, denně jsme měli víno… Jak Páral starší, „autor autora“, prožil Velkou válku. Jako Generální zázrak. Glosa Iva Fencla

27.09.2022
Při výcviku se šetřilo silami, denně jsme měli víno… Jak Páral starší, „autor autora“, prožil Velkou válku. Jako Generální zázrak. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Encyklopedie Brno (stejně jako snímek v článku a v montáži)

Popisek: Alois Páral, fotomontáž Ondřej Vanča

Paměti Aloise Párala (1892-1978) - otce známějšího spisovatele Párala Vladimíra (který se 10. 8. dožil úctyhodné devadesátky), už vyšly dokonce několikrát. Byl voják. Etabloval se jako plukovník československého generálního štábu. I proto, že na jeho slavného syna teď mnozí zavzpomínali - u příležitosti srpnového jubilea -, proč také nevzpomenout otce?

Což připomíná anekdotu o Dumasovi starším. V pařížském divadle Marigny měl premiéru hry jeho syn. Hlediště? Přeplněno. Přítomen i Dumas starší. A hra? Slabší. Hlediště se víc než důkladně nudilo. Tu… Jeden z diváků, který náhodou seděl vedle Dumase seniora, poněkud zlomyslně prohodil: „Pane. Jsem velmi udiven, že tleskáte takové slátanině! Jste snad autor toho kusu?“ A Dumas otec se hrdě vypjal: „Jsem ještě víc. Jsem autorem autora.“

Páral starší začíná své paměti vzpomínkou na prarodiče budoucího spisovatele, jehož babička (*1856 jako Kepáková) si budoucího Vladimírova děda brala ve dvaatřiceti - poté, co jí první muž bohužel zahynul při úrazu. Vdavek chtivá zdědila polovinu statku ve Šlapanicích a byla věru bigotní katolička: děti vysílala do kostela dokonce ve všední den a mladý Alois navíc ministroval, takže za jedinou neděli býval i na třech mších. K tomu přičtěme křty, svatby, pohřby. Ale jaksi samovolně jej to učilo latinské bohoslužbě a dotyčná láska k mrtvému jazyku mu zůstala; stejně miloval poezii.

Děd Vladimíra Párala z matčiny strany Tomáš Kepák sousedům komponoval právní smlouvy; u soudů si tak vydobyl nejlepší pověst. Druhý děd Ignác Páral byl švarný dragoun. Sloužil v Bosně a Hercegovině a nelze vyloučit, že pocházel z rodu, odkud i Žižkův podhejtman Havel Páral. Je to celkem vzato jisté.

Tři potenciální strýci budoucího spisovatele Vladimíra zemřeli v dětství, ale ve Šlapanicích i tak zůstalo pět dětí. Bývaly samy. Rodiče trávili odpoledne na poli.

Ke zkouškám na kyjovském gymnáziu připravoval Páralova tátu ředitel jeho obecné školy Kervitser a obdržel od ředitelství pochvalu za „dodávání“ výtečných studentů. V Kyjově Alois bydlil proti škole, do jedné třídy chodil se synem rabína tamní synagogy. Vedle dalších čtyř židů byli spolužáky temperamentní Slováci. Tamní neděle Aloise okouzlovaly. Do kostela přicházeli ze vsí venkované a venkovanky v pestrých krojích, bujně se veselili na náměstí poté, co popili víno v radničním sklepě, až nato přišla mše v gymnazijní kapli poděděné od piaristů, co tu mívali gymnázium latinské. Takřka každé kázání se rovnalo vlastenecké promluvě nadšeného katechety a bylo povzbuzením pro víru i vlast. Následovala teprve mše - se zpěvy Aloisových šestnácti-dvaadvacetiletých spolužáků.

 

Vysvědčení nosil domů s vyznamenáním. V říjnu 1907 nastoupil na Druhé československé gymnázium ve Starém Brně. Zprvu bydlil v blízkých Židenicích u Kalinů, druhý rok v Janovicově ulici, nakonec v klášteře: u opatova kočího. Ve třídě byl primus, ač mezi pouhou dvacítkou spolužáků. Nepil, nekouřil a nedokončil taneční, nicméně roku 1911 maturoval s vyznamenáním a chtěl být profesor dějepisu. Což mu profesoři rozmluvili.

„Jistě bys léta byl výpomocný učitel, než by jsi sehnal odpovídající místo!“ Rozhodl se tak pro filologii a jeho pražský strýc Šebestián mu zajistil bydlení přímo u Národního divadla v katolické koleji Arnošta z Pardubic. Bezstarostně tu vegetovalo 50 študentů. Obědvali a večeřeli v jídelně, nicméně Aloise prý překvapila krása a českost Prahy. „Jeho“ Brno bylo tenkrát napůl německé.

Filologii přednášel Arne Novák, historii prof. Pekař, filozofii Kádner a Masaryk. V neděli se povinně chodilo na mši a na kázání - pozdějšího - pražského arcibiskupa Kordače. Denně Alois čítal České slovo, Národní listy a (Masarykův) Čas. 1912 se zúčastnil sokolského sletu. Vesměs brojili proti Vídni, ne však proti císaři. Vypukla válka; Alois ji vítal. Doufal, že budou Rakousko a Německo rozdrceny - a vznikne Království české. Po čtyřměsíčních prázdninách nastupuje 29. října 1914 k pluku v Brně, po Vánocích jde co jednoroční dobrovolník na důstojnickou školu. Brzy do Tyrol. Tam prý české vojáky posílali, aby je vyrvali z rodného, „nespolehlivého“ prostředí.

„Ale my se flákali,“ pokračuje Alois. „Byli jsme už desátníky, brzy nás povýšili na kadety-aspiranty.“ K údivu starších důstojníků byli za pět měsíců na jejich úrovni!

„V Hallu u Innsbrucku to pro nás bylo úchvatné. Nahoře alpské velehory pokryté sněhem, dole v údolí se již hlásilo jaro. Chodil jsem hodně na procházky po stráních, práce skoro žádná. Bydlil jsem v soukromí u jedné vdovy - ve velmi pěkném pokoji s nádherným výhledem. Strava v důstojnické jídelně, válku jsme necítili.“

V květnu 1915 ale poslali Párala jako velitele čety k ukrajinskému pluku do Krakova. V srpnu ho přidělili k pochodovému praporu. Bral velmi slušný žold a prý ani nevěděl, co s ním. I 3/5 posílal domů. Ve Šlapanicích tím získal respekt. Jiní totiž chtěli, aby jim rodiče peníze posílali na vojnu.

Válka tedy nebyla pro každého zlá, i když taky pro šťastlivce Párala dvakrát natáhla pařát. Prvně šlo o krk na řece Stryji. Vojáci to předvídali a veliteli divize (podmaršálku Smékalovi) dali přezdívku Masový vrah. Právem. Jak Páral prohlašuje, kulky mu dvakrát strhly čepici a jedna provrtala rukáv pláště. Ve třiadvaceti nicméně nechápal nebezpečí, neměl strach. Padlo mu šest druhů. Alois a jeho Ukrajinci se ale kolem 20. října dosti rádi vzdali.

V ruském táboře u Kyjeva unikli úplavici a měsíc putovali vlakem k Volze. Z Kazaně podle řeky a za mrazů a na saních do Tětuši, kde jich dvacet ubytovali v dřevěné vilce. Na den dostávali půl druhého rublu - a rubl stačil na dobré jídlo. Směli denně pouze na hodinovou procházku - s doprovodem vojáka. A tři dobromyslní chlapi je stále měli hlídat. Páral četl knihy z městské knihovny, některé kupoval. Odebíral Ruské Slovo a vedle ruštiny pokračoval ve studiu historie. Koncem té zimy Čechy přesunuli do dvoupokojového chudobince v Čembaru, ale situace se neměnila. Jen vycházky měli delší. Léto trávili koupáním se. Páral poznal i pozdější poslance Národního shromáždění dr. Patejdla a dr. Richtera. Pravděpodobně v srpnu 1916 se prvně hlásil do dobrovolnické armády, ale to už Rusko zvažovalo mír s Němci a nadšení zajatců taky vadlo. Přešla zima. Roku 1917 došlo k obratu. V Rusku se vynořil Masaryk a vznikala dobrovolnická brigáda - o dvou plucích, kterou čekal Zborov. Počátkem srpna nastupuje Alois do kursu pro důstojníky v Borispole. Vykonal zkoušku, stal se důstojníkem-dobrovolníkem. Přihlásil se k praporu do Francie. S ním vybrali tisíc důstojníků. Pod kpt. Husákem putovali vlakem do Archangelska, lodí Kursk do Anglie - s nákladem zlata, doprovodem tří britských válečných lodí. Ubytovali je v bílém stanovém táboře ve Winchestru. Pak se přeplavili se do Le Havru, vlakem jeli do Cognacu.

Tam se dával „do kupy“ 21. československý pluk a v prosinci 17 je navštívil dr. Beneš. Získali dvacet francouzských instruktorů, že prý prvotřídních, a náladu lepšilo, že ve Francii voják směl na frontu teprve po rok trvajícím výcviku. Prvního dubna 18 se Páral stal (znova) důstojníkem. Přidělili ho k 1. praporu 22. pluku jako pobočníka velitele. „Vše s rozumem,“ vzpomíná, „a při výcviku se šetřilo silami. Denně jsme měli víno.“ Konečně převzal koně, stal se poručíkem. V létě proběhla slavnostní přehlídka českých pluků před prezidentem Poincaré. Defilovali pod přilbami ověnčenými lipovými listy. Následovala přehlídka v Paříži - na den státního svátku (14. července) a opět před prezidentem i spojeneckými panovníky či jejich zástupci. Nicméně v srpnu 18 museli na frontu.

Nejprve je dali na hranice Alsaska, klidná to pozice. Zrovna tak další u Remeše na řece Vesle (sic). Ale následoval postup do Argonu a podruhé se vynořila možnost, že nebudeme mít Páralovy romány: Zbytečný masakr u Vouzieres - koncem toho října. Třetina vojáků padla - a mnozí následkem zplynování. Ale 29. října přišla zpráva o převratu v Praze a střídali je Francouzi a černoši. Sami ustoupili až do tábora u lázní Vitel, pak do Monthureux (sic). A pršely metály. Francouzský i československý válečný kříž pro Aloise; načež nastaly medové dny. Tomáš Garrigue Masaryk jim osobně poděkoval a pochválil je. V prosinci se stal Alois kapitánem (a velitelem roty) a začátkem ledna 1919 sledovali z vlaku Alpy. Jeli do Itálie, spatřili fascinující Pádskou nížinu; ale zatímco každý Talián je bral za hrdiny, Rakušani je tiše nenáviděli.

V Praze byli vprostřed ledna. První prapor se ubytoval v Libni. Aloise vítali v rodině inženýra Ž., jíž bylo ctí, že vůbec přijal. „Paní s dcerou si mě přitahovala a vábila,“ vzpomíná.

Ale v březnu se odstěhoval na Smíchov. Byl tehdy pobočník velitele 22. pluku - a ještě se bojovalo na Slovensku; představovali zálohu velitelství. V září 1919 pluk přeložili do Jičína, kde bylo překrásně, nicméně Páral byl radši za „flek“ na ministerstvu obrany. Dostal ho v lednu 1920 a byl v komisi zčešťující předpisy. V únoru se stal pobočníkem velitele štábní školy Jameta a... „Skvělé místo,“ vzpomíná.

Do té samé školy se klidně přihlásil v září a do tří let byl důstojník generálního štábu. Nastoupil 1. října 1923, ač i dík mírné (sokolské) protekci, a stal se rozpočtovým referentem, tj. tou nejnenáviděnější osobou ministerstva. Rozpočet za tři roky seškrtal o sedm milionů.

1924 povýšen na majora, rok nato se ženil s Ludmilou Vodičkovou. Poznali se v biografu na Mušketýrech s Douglasem Fairbanksem. Stejně jako Alois studovala vyvolená historii na univerzitě u Pekaře. Od otce dostávala měsíční finanční příspěvek až do momentu, kdy měla získat příjem ze zděděné nemovitosti, a když dům se sestrou prodaly, inkasovala 800 tisíc, což dělalo na úrocích měsíční příjem asi dva tisíce korun.

Dostali byt v Bubenči - proti Ministerstvu, na svatební cestu jeli na Sicílii a do Itálie, ač teprve zjara 1928. Už roku předtím se stal Alois Páral podplukovníkem, obdržel řád Čestné legie.

Po pěti letech služby u štábu byl dle pravidel poslán na rok do kasáren, vybrána Plzeň; kde se stal velitelem praporu. V Praze se zatím rodil syn Bohuslav. A pak se v Plzni uvolnilo místo náčelníka štábu Druhé divize - a Páral ho získal. Spolupracoval tu s generálem Klecandou, rozuměl si s jeho paní. Byl ve výborných vztazích exprimátorem Plzně Mandlem, malířem Kalvodou, s velitelem pluku Bendou a jeho ženou. Všichni v létě jezdili do České Kubice a v září 31 zvládl celotýdenní zkoušky na plukovníka. Do Prahy se vracel již co zástupce Ministerstva národní obrany u četnictva a ve funkci prý pracoval vždy výhradně na tom, co uznal za vhodné. Stal se však poté podnáčelníkem zemského vojenského velitelství v Brně, protože ho to prostě táhlo domů.

A právě do té situace se narodil budoucí autor bestsellerů - Vladimír Páral. Tehdy bylo Hrabalovi osmnáct, Fuksovi osm a Vladimíru Neffovi již třiadvacet.

Páralovi žili v Masarykově čtvrti, měli služku, speciální chůvu pro syny. Každé léto tři měsíce trávili v lázních Luhačovice. „Nejpříjemnější doba za celou mou službu a vůbec v životě,“ vzpomíná na to Alois Páral. A když synku Vladimírkovi táhlo na třetí rok (a jeho dušička se dotvořila), táta byl náčelník československého armádního štábu.

Jen rok nato velitel 43. pluku v Židenicích. Žili v důstojnickém domě a v říjnu 37 Páral absolvoval generálský kurs. Stal se náčelníkem štábu zemského vojenského velitelství v Košicích, ale místo práce jezdili šťastně do Tater. Jeho povýšení na generála stanoveno na 28. říjen 1938.

První část onoho roku žila rodina dál ve východním „závětří“, ale v září se Páral - s generálem Prchalem - začali připravovat na převzetí jihomoravské armády. Přinejmenším prováděli na jih od Brna inspekce. Přišla mobilizace - a nastoupilo „pod ně“ 200 tisíc mužů.

Pro spisovatelova tátu ale to, co následovalo, znamenalo návrat na Slovensko - do Smokovce. A v listopadu přesun k zemskému velitelství v Brně, kde byl „přidělený generál“. Armádu však rozpustili, všemu konec. Páral náhle pracoval v universitní knihovně a roku 1938 investovali do domu v Hoppově 6. V létě 1939 se tam stěhovali, když rodinku vypudili z „kasína“ v Židenicích. Aloisovi přiznali důchod.

A nastala drahota. Museli propustit služku a maso-mouku dodával bratr Petr ze Šlapanic. Zvěřinu pak „jistil“ další bratr František. „Scházel jsem se s generálem Všetičkou,“ uvádí Páral, „a dal mu revolver a pistoli, aby je ukryl na zahradě. Bohužel byl zatčen a popraven.“

Po válce si Páral mohl vybrat mezi funkcí v Paříži a na ministerstvu národní obrany. Volil Brno a dle synových vzpomínek to bylo i kvůli něžným vzpomínkám na zbožnou matku ze Šlapanic, kteroužto obec si nejspíš zidealizoval. Ale možná ne. A je fakt, že se nejlépe cítil na tamním rodovém statku, kde hospodařil bratr Petr, jinak šlapanický starosta.

Ne že by prý (skoro-generál) Páral na statku kdy přeložil jedno stéblo přes druhé. Sotva kdy uchopil jakékoli zemědělské nářadí, ale zato vedli s bratrem „nekonečné“ hovory. Voják doporučoval knihy a rodinné i pracovní Petrovy problémy buďto neviděl, nebo je vždy banalizoval. V květnu 1945 se pak stal „velitelem týlu“ vojenské oblasti Morava a Slezsko, aby takřka tři roky řídil štáb padesáti důstojníků. A přišel Únor. Zmizel příjem z domu, ale Alois aspoň opět obdržel důchod a jen velmi krátce (do léta 1949) si přivydělával jako učitel ruštiny na střední průmyslové škole.

Roku 1950 odmaturoval syn Vladimír a roku 1953 se i jejich rodiny dotkla ostrakizace. Paměti to aspoň tvrdí, ale Alois Páral vzápětí získal velmi vysokou funkci ve velení Varšavské smlouvy. Anebo ne? Tu „domněnku“ syna Bohuslava nelze ničím podložit.

Budoucí spisovatel Vladimír se tak či onak stal roku 1954 inženýrem, zatímco (1953-55) pracoval Alois oficiálně (a opět jenom chvilenku) pro Restaurace a jídelny - proti brněnskému Hlavnímu nádraží. Uvádí, že za 900 Kč měsíčně, z čehož mu ale vojenská správa strhávala 600 na důchodě. Nezdálo se mu to košer, i nechal RAJe a sportovně se věnoval šachu.

Roku 1962 debutoval jeho syn Vladimír románem Šest pekelných nocí a pět let poté se odvážil na volnou nohu. A když bylo Páralovi staršímu 78 (22 let byl důchodce), napsal jedenáct kapitolek vzpomínek, na něž dne 16. září 1970 (den manželčina svátku) navázal (stále v Hoppově 6) ještě i dovětkem. Prý tenkrát dni a dni jen četl, ale taky hrál za Lokomotivu Brno-Komárov. Nikoli kopanou, šach.

A brali na byt dívky. „Když nás kluci už nepotřebují, našli jsme náhradu ve studentkách, které se střídají v podnájmu našeho pokojíčku,“ vzpomíná Alois. „Začalo to, když Vladimír - po rozbourání Benešovy techniky - musel končit studium chemie v Pardubicích. Aby tam dostal byt, vzali jsme do podnájmu studentku medicíny, právě Pardubičanku. Alenu. Podobně to zůstalo dvacet let. Po Aleně Karla a Eva (obě medičky), konzervatoristka Hana, a byla každá u nás, až vystudovala - a provdala se. Jako by se vždycky stala členem rodiny. I po jejich odchodu si píšeme. A že jsme měli jen kluky, jsou nám děvčata tím vzácnější a těší nás je pozorovat, jak rozkvétají, dospívají v ženy a matky. Ony pak zase vděčně vzpomínají, jak to měly u nás pěkné. Třeba letos máme zas konzervatoristku: Jitku. Patnáctiletou - a tenkou jako proutek, ale se silným, krásným hlasem. Mimo dvou korun měsíčně, které od ní manželka dostává, tudíž máme opět na pět let zajištěnou milou zábavu. Já už do smrti.“

To se ovšem Alois Páral mýlil a sice se nedočkal prýmků generála, ale synova Generálního zázraku (1977) ještě ano. Román je dnes označován i kritizován jako „prostřední část“ Bílé pentalogie a otec Alois odešel 17. 6. 1978 v šestaosmdesáti letech.

Syn Bohuslav do Pamětí připsal: „Měl zvláštní, uzavřenou povahu. Života domácnosti se neúčastnil a sedával v pánském pokoji, kam se nesmělo. Nechodila tam ani matka.“

Přinejmenším své rodině pak Alois Páral říkával, že není ani plukovníkem, nýbrž byl vždycky spíš „filozofem na vojně“. Dokonce jako vyšší důstojník se prý cítil svázán drilem a bezděky formoval svobodomyslnost synovu. Tomu bylo, jak řečeno, 10. srpna devadesát - a málem by se zapomnělo, že svého času uveřejňoval v jedné literární příloze pěkného průvodce po „literárních Mariánských Lázních“, kde nakonec našel vedle Prahy svůj druhý domov.

 

Vložil: Ivo Fencl