Byl to Em, kdo za Tleskačem vystoupal do svatojakubské zvonice a způsobil jeho smrt? Co když to bylo jinak? Josef ´Choze´ Blažek restartuje Rychlé šípy. I Kruana

ROZHOVORY NA OKRAJI Po rozhovoru s psychiatrem Josefem Blažkem z Brna jsem nedokázal nepoložit několik otázek jeho jmenovci Josefu ´Choze´ Blažkovi z té samé metropole. Čtenáři je občas zaměňují, i to je ale chucpe. Josef ´Choze´ Blažek (narozen 1980 v Brně) je filmový, seriálový a komiksový scenárista, režisér a spisovatel, absolvent oboru režie a produkce na filmové škole při Baťových ateliérech ve Zlíně. Rodilý a hrdý Brňák. Jeho povídky a komiksy se objevily v časopisech Crew, Full Moon, Aargh! nebo Pevnost a v různých sbornících. Některé byly zfilmovány (Třída smrti, To není moje sestra!). Sám režíroval mj. oceněný snímek Casa Carnivora - o domě požírajícím své návštěvníky. Je duchovním otcem webseriálu Pionýři hororu a akčních Kaskadérů s.r.o., jejichž pilotní díly spolu-napsal pro Českou televizi.

Věnuje se dnes hlavně dobrodružnému a dětskému komiksu a pracuje na svém prvním celovečerním scénáři. Jinak rád zírá z okna na noční město, miluje hamburgery, absurdní humor a klišé. Ta nejlepší věta, jakou podle něj může začínat příběh, je: „Byla temná a bouřlivá noc.“ Jestli se nemýlím, kdysi tak zahájil jeden z mnoha svých románů lord Lytton (a traduje se, že byl s touto úvodní větou – dnes mnohými neprávem vysmívanou - zcela první), avšak to není podstatné.

S kreslířem Karlem Zemanem pracujete na skvělé edici komiksových verneovek pro vydavatelství Josefa Vybírala v Želkovicích. Zahájili jste sérii titulem Pět neděl v baloně. Četl jsem – dramaticky změněnou - adaptaci Ondřeje Neffa, ale vaše taky funguje a Karel Zeman žasl, jak se vám podařilo román do relativně malého prostoru umístit. Prozradil byste tu třeba i nějaké fígle, za jejichž pomoci postupujete?

Předně s vydavatelem saháme po těch hubenějších verneovkách a ne po špalcích jako Děti kapitána Granta. Kritérií výběru je ale víc - dobře napsaný a vizuálně atraktivní příběh nebo absence jiného komiksového zpracování na trhu, protože nechceme nosit dříví do lesa. Pět neděl má střízlivých 260 stran, což je ale pořád hodně, když to máte převést do 32 stran komiksových, a to tak, aby nic důležitého nevypadlo a zároveň se to dobře četlo, tedy to nebylo moc uspěchané ani ukecané.

Přemírou textu často zbytečného, protože jen duplikuje informace přítomné už v obraze, trpí řada komiksových adaptací. Ale zároveň je text tím, co čtenáře spolehlivě zdrží na stránce.

Jakpak to?

Obrázky často jen přelétne očima, ale text čte poctivě. Což je paradox, protože komiks je vizuální médium a kresba obvykle zabere mnohem víc času než napsání scénáře. Komiks se pohodlně obejde beze slov, ale slova bez obrázků nejsou komiks, nýbrž literatura. Je na kreslíři, aby svým výtvarnem zaujal čtenáře natolik, aby se jeho kresbou takříkajíc kochal; ať už kvůli stylu, atmosféře nebo množství detailů. Aby se nespokojil jen s tím, že si bleskově vezme základní informaci, třeba „Aha, hrdina vešel do baráku.”

Ale někteří rychločtenáři jsou stejně rezistentní i vůči sebekrásnější a sebepropracovanější kresbě.

A k těm adaptačním fíglům?

Verneovky jsou velmi popisné, ne nadarmo se označují jako beletrizované cestopisy. Trocha děje bývá utopena ve vyčerpávajících zeměpisných, přírodopisných, technických, historických a politických popisech, které mnohdy zabírají celé kapitoly. Už jako kluk jsem tyhle pasáže vnímal jako hrozné zdržování dobrodružného děje a teď jsem je - s pocitem jisté satisfakce - seškrtal na minimum nebo nechal přetlumočit Karlovými obrazy. Vyprávění tak získalo mnohem větší dynamiku. Některé scény jsem skloubil dohromady a snažil se mezi nimi moc neskákat, aby to nepůsobilo epizodicky.

 

Autor pracuje i na ´restartu´ slavných Rychlých šípů

Ale jak na pár desítkách stran zprostředkovat dojem cesty trvající dlouhých pět neděl?

Hlavně zezačátku příběhu jsem vsadil na střídání dne a noci a později mi dost pomohla část, kde postavy s balónem uvíznou na poušti. Ztrácíme tam pojem o čase – mohou tam být pár dní nebo týdny. Přes všechnu snahu jsem se nevyhnul některým ostrým střihům a zkratkovitosti a myslím, že vše podstatné - i duch předlohy - jsou zachovány.

Mimochodem, hotový komiks jsme pokřtili během letu balónem, který byl pojmenovaný po tom románovém - Viktoria.

Po Pěti nedělích jste zvolili méně známou Ledovou sfingu. Karel Zeman mi řekl, že ji vůbec neznal, než ji počal ztvárňovat. Proč jste vybral právě tento román?

Právě proto, že je méně známý, atypický. Ale částečně i pod vlivem tehdy čerstvě uvedeného televizního seriálu The Terror podle románu Dana Simmonse. Ten příběh také líčí mysteriózní okolnosti ztroskotání v polární pustině a s Karlem jsme si ho pouštěli pro inspiraci. Po Pěti nedělích jsme navíc chtěli něco s odlišnými reáliemi - balón a rovníkovou Afriku jsme tak vyměnili za loď a Antarktidu.

Ale hlavně jsem po Sfinze sáhl proto, že jde o pozoruhodný literární experiment a vlastně o dva romány v jednom – Sfinga je totiž, jak asi víte, Verneovým pokračováním jediného románu E. A. Poea Příběhy Arthura Gordona Pyma.

Mystifikátor Poe vydával ten román za převyprávění skutečného deníku a putování titulního cestovatele Pyma polárními kraji tehdy ukončil velmi záhadně až hororově - setkáním s tajemnou hrozivou sfingou.

Poe tehdy zřejmě naznal, že dál už mysteriózní příběh gradovat nejde a ponechal závěr na fantazii čtenáře. Kritici tenhle slavný otevřený konec ocenili, ale mnoha čtenářům i autorům nedal spát a vyprovokoval je k napsání řady pokračování. Nejznámější dodal Verne, tou dobou úspěšný už spisovatel, který rozhodně neměl zapotřebí se na Poeovi přiživovat. Měl ho jen rád. Sice sám psal poněkud jiný typ dobrodružných příběhů – vědečtější a ne tak poetické, mysteriózní a děsivé, což je na jeho pokračování znát, ale Poea a jeho tvorbu obdivoval. Mě tenhle koncept románu v románu zaujal, stejně jako možnost oprášit naším komiksem dílo hned dvou mých oblíbených spisovatelů; ale ušil jsem si tím na sebe bič. Než jsem dva prolínající se příběhy převyprávěl stručně, srozumitelně i atraktivně, dost jsem se zapotil.

 

Autor se svou Ledovou sfingou

Jaké další Vernovy romány jste adaptovali a jaké jsou uchystány k vydání? Jaké by asi bylo pořadí dalších a má pan vydavatel vliv na ten výběr?

S vydavatelem každou volbu diskutujeme a má právo veta. Zatím jsme se ale vždy snadno shodli. Do třetice jsme adaptovali Zemí šelem, což byl opět můj výběr a další verneovka, kterou mám moc rád už od dětství: pojednává o cestě koloniální Indií v jakémsi silničním vlaku, jehož parní lokomotiva vypadá jako slon. Ten mě už jako kluka fascinoval a zároveň jde o výborně napsaný příběh, což se o všech verneovkách říct nedá. Po třetím svazku - uprostřed pandemie - se vydavatel rozhodl edici dočasně pozastavit, ale jeho favoritem na čtvrtý titul je dlouhodobě Cesta do středu země. Já sám bych teď preferoval Dvacet tisíc mil pod mořem - asi nejlepší verneovku vůbec, která by mohla být v Karlově výtvarném podání opravdu úchvatná.

Komiksová zpracování obou titulů se na českém trhu už sice objevila, ale buď jsou nepříliš zdařilá nebo nedostupná. Zvažovali jsme i Cestu kolem světa za 80 dní, Tajemný hrad v Karpatech nebo Tajemství Viléma Storitze. U Cesty se ale obávám, aby projíždění všech těch zemí nepůsobilo při našem rozsahu příliš letem světem. I když to hrozí i u Dvaceti tisíc mil, kde se obepluje celý svět, nebo u Robura Dobyvatele, kde se svět zase obletí. Navíc mi Karel řekl, že kreslit Roburovu impozantní vzducholoď Albatros s jejími tisíci vrtulemi se mu tak úplně nechce; což chápu. U mysteriózního Storitze vidím jistý problém v tom, že jeho hlavní atrakce je neviditelná, což se pro komiksové ztvárnění moc nehodí.

Lákalo by mě i napsat vlastní příběh, ve kterém by se potkaly různé Verneovy postavy a vynálezy, třeba kapitán Nemo a Nautilus s Roburem Dobyvatelem a Albatrosem, podobně jako se v knižně vydaném komiksu Liga výjimečných (který má dvě pokračování) sdružily slavné postavy viktoriánské dobrodružné literatury.

Jen bych teď dodal, že podobnou trilogii propojující Vernův svět napsal Ondřej Neff a že Cestu kolem světa za 80 dní zveřejňuje na pokračování ve Čtyřlístku Petr Kopl.

Vzpomněl byste však i na svou vlastní, a to foglarovskou trilogii: komiksové příběhy Hlavolam ze Stínadel, Povstání Vontů a Synové stínadelští? Udělal byste v ní zpětně něco jinak?

Sice tomu říkám ´moje stínadelská trilogie´, ale to je hodně nadnesené. Je to jen jeden příběh rozdělený na tři části a bohužel jen chatrné torzo toho, co jsem nosil v hlavě.

A co to bylo?

Epická sága, která by - podrobně- vylíčila velkou válku stínadelských part mezi sebou i s kluky z okolních čtvrtí, ságu plnou zuřivých bitev, intrikaření a temných stínadelských tajemství. Když jsem totiž v dospělosti oprášil Foglarovu Záhadu hlavolamu a spol., všiml jsem si, že autor líčí historii Vontů jen útržkovitě a staví ji na nezaručených informacích od jediné osoby anebo z jediného dokumentu. Vyvolává to otázky, zda popsané události opravdu proběhly tak, jak se píše. Skutečně můžeme věřit Tleskačově deníku a tomu, že Tleskač postavil funkční létající kolo? I Jarkově teorii, že to byl Em, kdo za Tleskačem vystoupal do svatojakubské zvonice a způsobil jeho smrt? Co když to bylo jinak? Podobné otázky a touha se znovu a znovu vracet do ponurých Stínadel mě přivedly k vymyšlení vlastního příběhu.

Napsal jsem pár kapitol, ale odradilo mě množství další práce i problematická situace okolo autorských práv. Psaní jsem odložil, ale kapitoly zveřejnil na internetu. Už vzápětí se mi ozval Vojta Hanuš ze Sdružení přátel Jaroslava Foglara (toho času možná ještě ne jeho předseda, to víte jako člen lépe vy), jestli bych to nerozpracoval jako komiks pro jejich časopis Bobří stopou.

Měl jsem v hlavě dvousetstránkový příběh plný postav, zvratů a detailů, jenže jsem dostal jen sedmnáct komiksových stran a dodatečně dalších 16 plus 16. Ale byla to cesta, jak příběh aspoň nějak a rychle dokončit, dostat na světlo světa. Tak jsem se do toho pustil a bohužel to dopadlo, jak muselo. Překotně odvyprávěnou stínadelskou historkou s pár zajímavými nápady a pocitem, že tu bylo zaděláno na mnohem víc.

Ale ani v nejmenším si nestěžuju, naopak ´su´ moc vděčný Vojtovi, že mě oslovil, a s Jirkou Filípkem, který komiks nakreslil, se mi skvěle spolupracovalo. Takže při stejných podmínkách, jaké jsem tehdy měl, bych změnil jen pár drobností; třeba mé strnulé rozzáběrování prvního sešitu, které jsem napravil v dalších dvou dílech.

Pokud bych tehdy dostal trojnásobný rozsah, pustil bych se do původní vize, oné ´Hry o stínadelské trůny´, a tentokrát ve výrazně realističtějším a ponuřejším výtvarném duchu.

Nedávno jsem dostal nabídku zpracovat to jako román, jak jsem zamýšlel původně; ale já už si tohle foglarovsky epigonské období uzavřel s tím, že jestli ještě někdy napíšu něco o Stínadlech, budou to moje vlastní Stínadla, která si sám vymyslím. No a loni během karantény jsem to udělal. Napsal jsem třicetistránkový námět pro televizní seriál o dvou klukovských partách, které si pro sebe zaberou opuštěnou a rezivějící průmyslovou zónu na okraji města a válčí spolu o to, kdo jí bude vládnout. Jmenuje se to Království šrotu a momentálně se s tím účastním mezinárodní scenáristické soutěže.

 

Choze Blažek má široký žánrový rozptyl

Teď se zeptám obecněji, ale souvisí to s vaším rozmachem do více směrů. Co si myslíte o žánrovosti?

Žánry jsou obrovskou potěchou diváka a úžasnou hračkou pro každého tvůrce, kterého s nimi baví pracovat. Oběma dávají možnost se nořit do témat, problémů, světů a typů postav, které je baví a fascinují. A prožívat s tím spojené emoce.

Věříte v tak řečenou POKLESLOST některých žánrů?

Nic jako pokleslý žánr neexistuje - jen více či méně povedená díla toho kterého žánru.

Stejně tak žánrová klišé nejsou a priori špatná. Na mnohá se jako čtenář/divák vyloženě těším a jako autor si je rád vyzkouším.

Například?

Třeba když v akčním filmu vždy vyjede na cestu vězeňský autobus nebo nějaká kolona vozů, začnu se usmívat, protože vím, že nikdy nedojede poklidně do cíle. A přesně to od takového filmu taky chci. Kdyby vše proběhlo v klidu, byl bych sice překvapený, ale nemile.

Co mi ovšem vadí, je nedostatečná žánrová pestrost. Konkrétně čeští filmaři se jen výjimečně pouští do jiného žánru než jsou komedie nebo drama s přívlastkem, nejčastěji s přívlastkem VZTAHOVÉ, a než jsou historické biografické snímky. Jistě, jsme malý trh, a ne na všechno se najdou peníze, ale třeba horor je levný, univerzální a populární žánr. Přesto se tu skoro nedělá.

Domácí televizní tvorbu zase představují vesměs zaměnitelné kriminální a vztahové seriály.

A co vy sám konkrétně soudíte o konkrétním žánru hororu, který máte, jak tuším, velmi v oblibě?

Horor pomáhá mapovat lidský strach a nejniternější obavy, což pochopitelně není každému příjemné; stejně jako některé hororové propriety - naturalistické vraždy a prolévání krve. Kde ale někdo zhnuseně odvrátí pohled, je jiný přirozeně fascinován morbiditou. Horor taky často pracuje s nadpřirozenem, čímž uspokojuje naši fascinaci věcmi mezi nebem a zemí, záhadami a sny, zvířecími i lidskými predátory a mytologickými stvořeními. Mě na něm nejvíc přitahuje atmosféra. Mám rád atmosféru noci, za níž se většina hororů odehrává a kdy svět utichá a upadá do osamělosti a bezbrannosti. Zrovna tak mám rád atmosféru něčeho, co visí ve vzduchu: ticha před bouří, stahující se smyčky. Obecně není horor žánr primárně dějový, ale pocitový, a speciálně to platí třeba o italských hororech Daria Argenta, který se při nich inspiroval sny a nočními můrami. Jsou naivní, ale i brutální a oplývají úchvatnou vizuální stránkou a hudbou.

Nejvíc nočních můr mi ale paradoxně nezpůsobily horory, nýbrž příběhy, od kterých jsem to nečekal. Jako dítě mě vyděsil jeden díl Angeliky, kde služka připraví Angelice šaty napuštěné žíravinou, ale Angelika to odhalí, služku jimi sešvihá a žíravina rozežere služce tvář. Nevyděsilo mě jen to znetvoření, bylo v tom něco hlubšího.

Některé věci v životě považujete za dané, třeba i to, že když si oblečete šaty, nerozežerou vás zaživa. Ta scéna mi jistotu nabourala. A o to v hororu jde: sebrat člověku jistotu, podtrhnout koberec pod nohama. Tehdy se totiž začne opravdu bát.

Co vás ještě dostalo?

Další film, z kterého mi bylo až fyzicky špatně - a tři noci jsem z něj měl noční můry, bylo navenek nenápadné drama podle skutečné události Americký zločin.

A úvodních dvacet minut Spielbergova filmu Zachraňte vojína Ryana je děsivějších a víc zneklidňujících, než většina hororů dohromady; což mě přivádí k tomu, že spíš než čistokrevný horor mám rád, když horor prosákne do jiného žánru, kde ho nečekáte.

Je pak o to působivější.

 

Autor na festivalu KOMA, rok 2019

Hm, a že se k němu přece vrátím: psal i Foglar horory?

Rozhodně. Foglar sice proslul jako autor klukovských dobrodružství, ta ale byla v jeho podání mnohdy dost temná a drsná. Chtěl tak pravděpodobně varovat před klukovskou nerozvážností, která může mít tragické následky. Třeba ve stínadelské trilogii zemřou celkem čtyři dětské postavy! Řada mrtvých anebo těžce zraněných je i v dalších foglarovkách a v jeho povídkách. V komiksech o Rychlých šípech stačí neuposlechnout varování Mirka Dušína, že člověk nemá uhřátý skákat do vody nebo bruslit na tenkém ledě, a hned se někomu strojí pohřeb. Nebo rovnou vícero pohřbů. V lepším případě to skončí s vystřeleným okem. V Tajemství Velkého Vonta objeví Rychlé šípy na půdě pozůstatky chlapce v proutěném koši, do kterého se kdysi nedopatřením zavřel; zapadlo za ním víko a zemřel uvnitř zaživa. Jako dětský čtenář jsem si z toho odnesl slušné trauma.

Foglar od dětství miloval tajemné příběhy a jako dospělý se po nich přímo pídil a používal je jak ve své tvorbě, tak při práci s mládeží. Vyhýbal se nadpřirozeným motivům, ale byl mistrem ponuré atmosféry a záhad a po letech rozplétaných starých tragédií, jako je ta kolem Jana Tleskače nebo v Chatě v Jezerní kotlině. Už ve své prvotině Přístav volá použil postavu znetvořeného muže, který údajně unáší děti, a některé jeho strašidelné prvky jsou notoricky známé - třeba Stínadla nebo fantom Široko. V původní verzi Širokko. O temných motivech ve foglarovkách píšu ostatně podrobně v článku Strach a smrt v díle Jaroslava Foglara, který je dostupný na internetu.

Chtěl byste uspět právě na poli hororu (už se to podle mě ostatně trochu stalo), anebo máte ještě jiné a snad lepší preference?

Řekněme, že jsem napsal pár hororových předeher, a teď pracuju na své symfonii hrůzy.

Před lety jsem stál u zrodu webseriálu Pionýři hororu, o který projevila zájem i televize, ale vývoj se po půl roce zastavil. Je to škoda, formát mysteriózního/hororového seriálu má v zahraničí velkou tradici – od Příběhů Alfreda Hitchcocka, přes Zónu soumraku, Krajní meze i Akta X až po Ztracené a Černé zrcadlo. Ten formát i mě stále láká, takže na něm pilně pracuju.

Jak?

Zrovna píšu epizodu o dětech, které prozkoumávají zvláštní zahradu plnou podivných a nebezpečných jevů; zahradu, která není tím, čím se zdá. Je to taková hororová verze idylických příběhů o dětech, co si pro sebe objeví právě nějakou zahradu, jako bylo Langerovo Bratrstvo bílého klíče nebo Ostrov za prkennou ohradou od Pavla Čecha. Podobně psal i Svatopluk Hrnčíř.

No, a jak jsem říkal, o žánrech uvažuju rovnostářsky, nikoli snobsky. Takže lepší preference nemám a ani neznám. Jen jiné.

A to?

Hrozně rád bych si vyzkoušel drsnou kriminálku, komorní thriller anebo western. K těm všem žánrům se mi v hlavě hromadí náměty, nápady, scény. Už roky mám rozepsaný scénář akčního filmu i dost neortodoxního superhrdinského komiksu. Mám rozpracováno i několik dalších komiksových scénářů s nakreslenými ukázkami, které jsem prezentoval různým vydavatelstvím. Líbily se, ale nebyly na ně prostředky.

Například?

Akčně-komediální adaptace Eposu o Gilgamešovi, stínadelská detektivka Zmizení v Hlubokém dvoře nebo verneovkami inspirovaná eko-robinzonáda Plastuplný ostrov o dětech, co ztroskotají uprostřed oceánu na ostrově z plastového odpadu.

Loni jsem byl osloven, abych napsal závěr komiksové série o Kruanovi, na které jsem vyrostl. Nadšeně jsem sepsal námět, ale mezitím z toho sešlo. Ta série by si přitom podle mě zasloužila moderní restart; stejně tak Rychlé šípy. Udržovat je při životě jen reedicemi je hrubé zanedbávání a mnoho nových čtenářů k nim nepřivede.

Poslední rok, dva se ale od adaptací přesouvám k rozpracovávání vlastních nápadů. Spíš těch normálnějších. Kdovíproč nechávám ty nejdivočejší zatím spát. Tuhle chybu musím už brzo napravit.

 

SF, fantasy, horor i komiks, to jsou autorovy oblíbené žánry

A co jste vy sám četl v dětství a co čtete dnes? Jaký vliv na vás měl a má film?

Vyrůstal jsem v osmdesátých letech, takže samozřejmě Čtyřlístek, Rychlé šípy a komiksy v Ábíčku, verneovky a foglarovky, obecně dobrodružné a fantastické věci. Mayovky mě minuly, byť jsem hltal filmového Vinetoua s Old Shatterhandem, kteří zahájili slavné přátelství originálním způsobem: jeden druhého bodl do krku.

Šípem do srdce mě zasáhl seriálový Robin Hood a příběhy z moře, hlavně Černý korzár (kniha i film) a Schönbergem mistrovsky nakreslený komiks Malý pirát v Ohníčku. A v devíti letech jsem napsal svůj první, taky pirátský román, i když samozřejmě dětským škrabopisem a do sešitu se spoustou škrtání a vlastních neumělých ilustrací.

Po revoluci přišla vlna zahraničních komiksů a ve dvanácti mě tak uhranul Spiderman. Dnes jsou superhrdinové všude, ale tehdy to pro mě bylo první a fascinující setkání s konceptem člověka nadaného superschopnostmi. A k tomu tehdy ještě exotické prostředí newyorských mrakodrapů.

Můj další čtenářský vývoj byl zbrzděn tím, že jsem jako puberťák propadl filmům a vyměnil knihovnu za videopůjčovnu a kino. Nic moc s tím nezmohla ani střední knihovnická škola. Ovlivnily mě tenkrát hlavně dva filmy podle románů Stephena Kinga – To a Stůj při mě.

I mě oba fascinovaly!

Jsou tam dobře vykreslení dětští hrdinové a zažívají hodně silné, temné situace. To mě spolu s foglarovkami nasměrovalo k psaní podobně ponurých dětských příběhů.

Jsem ale žánrový všežravec a dneska zkouším číst nejrůznější aktuální autory, české i zahraniční. Z těch knižních mě už dlouho nic nezaujalo, ale třeba komiksové série Živí mrtví a noirové Skalpy, ty snad byly napsané přímo pro mě: jsou drsné i dost psychologické.

Mým dlouhodobým komiksovým božstvem je pak geniální a excentrický scenárista Alan Moore (mj. Watchmen-Strážci, Z pekla) a mými polobohy Garth Ennis (Preacher-Kazatel) nebo JunjiItó (Spirála).

Byl jste na Světě knihy 2021? A jaké jsou vaše zkušenosti s tímto i dalšími festivaly a veletrhy?

Bohužel jsem vynechal. Ale rád vzpomínám. Hlavně na Svět knihy 2018, který byl zasvěcen komiksu. Měl jsem tam dva křty, prodávaly se tu čtyři mé tituly a rozdal jsem asi třicet autogramů. Plus jsem se potkal a popovídal si s třemi svými kreslíři, s kterými jinak pracuji na dálku. Alespoň jsem se pozdravil i s dalšími tvůrci, které znám anebo je mám zastoupené v knihovně.

Přízračným momentem pak pro mě bylo zjevení Jana Saudka, který působil jako duch svého bratra Káji na křtu sborníku krátkých komiksů věnovaných Rychlým šípům. Do toho sborníku jsem i já přispěl příběhem nakresleným famózní Lenkou Šimečkovou.

Odjížděl jsem tehdy příjemně obtěžkán kupou autorských výtisků, nakoupenými komiksy a také novou zakázkou. Ledovou sfingou.

Je přehnané vzývání hvězdy, jakou je Johnny Depp? Nedávno lákal diváky do Varů. Jaký máte vy sám vztah k tomuhle festivalu? Za sebe hrdě, i když nevážně dodám, že mně se tam letos v neděli podepsaly do notýsku dvě hezké dívky v roušce, a to poté, co jsem předstíral, že je považuji za Cate Blanchettovou.

Jsem sice zažraný filmový maniak, ale filmové festivaly s davy lidí a vydýchanými kinosály mě obecně nelákají; stejně jako většina filmů na jejich programu. Jako introvert a čím dál větší lenoch dávám přednost intimnímu filmovému zážitku v pohodlí a klidu domova před cestováním za masově sdíleným zážitkem na festivalu. Bylo by skvělé prodebatovat celou noc s Michaelem Cainem, ale nedělám si iluze, že by se mi to při návštěvě Karlových Varů podařilo.

 

Choze Blažek v hororovém magazínu

Tak to mluvíte podobně jako spisovatel Hartl. A jakou otázku byste sám sobě, Josefe, položil? Ale míním tu životně, osudově podstatnou.

Jeden hollywoodský scenárista řekl, že na smrtelné posteli čelí každý spisovatel ohledně svého díla jen jediné otázce. A sice: Vydal jsem ze sebe to nejlepší? (Were all your stars out?). Well! Kladu si tu otázku už teď, abych si na ni ve finále mohl odpovědět kladně.

 

Vložil: Ivo Fencl

Rozhovory na okraji, HP, Josef ´Choze´ Blažek,