´Není lesa bez myšky, která hraje na housle´. Rozhovor s brněnským psychiatrem a literátem, který má rád Foglara i SF, svobodu a je… fakt vtipný

ROZHOVORY NA OKRAJI MUDr. Josef Blažek žije a pracuje v Brně jako psychiatr a psychoterapeut. V 80. letech psal hry pro experimentální studiu Ravaras v Břeclavi. Také v nich hrál, než byla činnost souboru zastavena z moci úřední. V devadesátých letech psal texty pro jihočeskou rockovou skupinu Mytago. Pak se podílel na činnosti a vedení Společnosti přátel literatury, věd a umění v Brně, s kterou realizoval další divadelní projekty: hru Vlastivěda a poetické pásmo Zvukomalby. Kromě her píše básně i prózu. Některé příležitostné literární texty publikoval na stránkách Neviditelného psa a Pozitivních novin. V knižní podobě je dostupná novela Pohřební bratrstvo a historická povídka z doby studené války ve středních Čechách Události v Růžové. Básnická sbírka Spevy z cintorína, kterou vydal pod pseudonymem Jozef Blaško Ďuranský, dostala u příležitostí vzpomínek na vznik i rozpad Československa scénickou podobu poetického divadla. Letos vyšel první díl rozsáhlého románu Pseudogotická hrobka (odehrávajícího se v devadesátých letech 20. století) a na podzim 2021 se chystá díl druhý. Svá literární díla prezentuje na veřejných čteních. Mimo literaturu, divadlo a film věnuje zbývající čas, pokud nějaký má, toulání. Pěšky, na kole i lodí.

Co kdybychom tě, Josefe, nechali (jako rozeného vypravěče) vyprávět?

Mám se tím způsobem tedy i představit?

Ano. Především hovoř o životě. Potom třeba o umění, ale začni, prosím, ve stylu „narodil jsem se a žiji a léčím i analyzuji. A taky ledacos tvořím“.

(smích) Narodil jsem se v Boskovicích v roce 1966. Nikdy jsme tam nebydleli, ale protože to bylo z naší vesnice Doubravice nejbližší město, stalo se součástí mapy mého dětského světa, ve kterém se města vyznačují tím, že jsou tam významné objekty jako nemocnice a kryté bazény, kde se dá plavat i v zimě, a kde mají cukrárnu a obchod s hračkami. Vícekrát jsme se stěhovali a tak někdy uvádím, že mám celou řadu rodných domků a cítím se tím dodnes obohacen, i když se mi všude nelíbilo stejně.

Chceš tedy říct, že - třeba na rozdíl ode mě – ty ani nemáš žádné intenzivně rodné centrum?

Mám. Hlavním městem mého dospívání se stala Břeclav, kam jsem chodil na gymnázium. A Břeclav i jihomoravské okolí se staly světem, ve kterém jsem si začal uvědomovat, jak málo vím a umím. Snad věku přiměřeně jsem cítil potřebu dát o sobě vědět, jak to krásně vyjadřuje Formanův a Papouškův Černý Petr za všechny hochy na kraji dospělosti, a to přibližně těmito slovy: „Já ti v sobě tak někdy cítím, že udělám velký věci; teda rozumíš, až se k tomu jako dostanu, víš?!“

Snil jsi podobně? O čem třeba?

Ty moje představy ´velkých věcí´ se průběžně měnily, ale víc než jejich podoba bylo významné, že jsem je (sice velmi chabě a s výsledky nevelkými, ale přece) začal naplňovat. V tomto vykročení od snění k aktivitě mi pomohlo několik lidí. Zpočátku jako vzory a vychovatelé, později jako spolupracovníci a kumpáni.  Ale konkrétně: V gymnaziální době jsem byl - s velkou dávkou štěstí přes svou tehdejší breptavost a pohybovou topornost - přijat do studentského divadélka poezie. Jmenovalo se Regina a bylo vedeno manželi Kaněrovými. Dělali jsme scénická pásma z poezie a textů a snad nejraději vzpomínám na Případ Archimédes, poetickou koláž z textů Karla Čapka, Voskovce a Wericha, Jana Vodňanského. Vzpomínám i na Naopak, pořad z básní Miroslava Holuba. Hodně se tam zpívalo, chodily tam moc hezké holky a jezdilo se na různé soutěže typu Šrámkův Písek. Naplno se mi tím otevřel svět literatury, divadla a muziky. Nejen ke koukání a k poslouchání, ale ke spolučinění a spoluprožívání. Přičti pubertální okouzlení děvčaty a zklamání z nešťastných lásek, zpracovávané v prvních literárních pokusech, a dostaneš opojný koktejl takové síly, že se všechny chemické drogy mohou jít zahrabat.

Jak tedy vidím, začals jako divadelník. Nezkusil ses zprofesionalizovat?

Nějaký čas po vstupu do Reginy mě oslovili dva kolegové z vyššího ročníku, že hodlají založit vlastní divadlo. Tak jsem šel do toho s nimi. Vzniklo experimentální studiu Ravaras, v porovnání s Reginou neukázněné, anarchistické a provokativní, postavené z větší části na improvizaci. Hry i písničky jsme si psali sami. Obecenstvo složené z vrstevníků i starších mániček řvalo smíchy a hecovalo nás k drsným klauniádám, které nešetřily nic a nikoho. Byli jsme, netrvalo to dlouho, vystaveni kritice oficiálních míst na úrovni okresních stranických tajemníků a začaly padat výhrůžky, což nás - sebevražedně - ještě víc vzpružilo… a vysloužili jsme si vyhazov od zřizovatele. Mohli jsme dopadnout ještě hůř, avšak mocní byli přece jen znejistěni umírajícími generálními tajemníky v Moskvě a jakousi následnou perestrojkou, o které se dlouho nevědělo, co to bude.

To už jsi studoval na medicíně?

V Brně. A do Břeclavi dojížděl domů za rodiči a na divadelní zkoušky. Činnost Ravaras ovšem skončila zákazem a studium mě stejně zaměstnalo. Dost na to, abych se do nových divadelních eskapád nepouštěl. Zkoušel jsem ale psát prózu, a to asi nejlepší, co se mi povedlo, byla novela Město. To už bylo na konci studia, a jak můj text putoval ve strojopisu mezi známými, zmocnil se ho jeden nadšený pán, jehož dcera pracovala na veřejné kopírce. To byla v té době novinka nejnovinkovatější. Nepřestavitelná věc, že si můžeš jen tak a bez povolení udělat kolik chceš kopií jakéhokoli textu! V čase, kdy byli lidé zavírání za šíření ilegálních tiskovin! Tatínek té Vandy, jak se ta dívka jmenovala, na své náklady namnožil ze strojopisu text a svázal několik sešitů mé novely. Tak jsem se stal samizdatovým autorem, ale až v létě 1989, a než jsem stačil něco dalšího podniknout v oné ´podzemní´ nakladatelské branži, přišel podzim a měli jsme jiné, radostnější starosti. Byl jsem student šestého ročníku a možnost prožít v této pozici listopadovou revoluci bylo asi to nejzajímavější, co mi zatím osud nachystal. Dnes mnohým lidem, zdá se mi, svoboda překáží a vadí, aspoň soudě podle některých hlasů v médiích. My ji vítali, my ji milovali.

Jako lékař ses, jak vím, specializoval.

Už za studií ve mně uzrál záměr věnovat se psychiatrii. A protože jsem studoval obor dětské lékařství (také obor nedávného ministra Petra Arenbergera - pozn. aut.), přirozeně jsem směroval k psychiatrii dětské. A potom… Náhoda mě přivedla do cesty řediteli největší dětské psychiatrické léčebny v jihočeských Opařanech. Slovo dalo slovo a… Po absolutoriu jsem nastoupil. Jižní Čechy a zvláštní svět psychiatrie i časté cesty do Prahy za postgraduálním vzděláním, to byly další podněty. Nesmírně mě taky obohatilo studium a výcvik v psychoterapii, který se v mém případě nesl cestami psychoterapie psychodynamické a skupinové. Sebepoznání a poznání hnacích sil lidského vývoje a komunikace, lidského konání a vztahů přináší sice těžkosti (člověk například už nemůže tak snadno obelhávat sama sebe a myslet si o sobě kdovíco), ale soudím dodnes, že lepší je vědět, než nevědět. A to se týká i vědění o sobě a vlastním živočišném druhu.

Pak ses ovšem přesunul na Moravu, že?

V roce 1997 jsem - po oněch letech jihočeských - přijal nabídku nastoupit na kliniku do Brna. Tehdy už s rodinou. S platem nevelkým. A začínal jsem zase od začátku a zvolil - po pár letech - cestu soukromé praxe.

Hlavní pro mě bylo a stále ještě je, že tento způsob práce umožňuje nejvyšší míru svobody. To vyvažuje i mnohá negativa, jaká zná každý, kdo někdy pracoval ´sám na sebe´. Jsem sám sobě šéfem a někdy si proto říkám, že bych si měl založit odbory, aby se ke mně mé vedení nechovalo tak bezohledně.

Vedle toho, že jsi lékař, jsi literát, což začalo i tím, že jsi rád četl. Nebo ne?

Dodnes si pamatuju, kdy a kde jsem přečetl první větu. Bylo to slabikářové: „My máme maso“, ale o obsah nešlo. Okouzlil mě zázrak, že se z písmenek poskládalo smysluplné sdělení. Ostatně, není to skutečný zázrak?

Noam Chomsky si to svým způsobem myslí.

Zázrak je určitě schopnost propojit tolik složitých smyslových a mozkových funkcí. Ve výsledku člověk sedí a kouká na list papíru, případně počmáranou hliněnou tabulku, a říká slova. A ta, ajta, dávají dohromady kupříkladu Epos o Gilgamešovi! Není to snad kouzlo, není to snad magie, která nemůže být ničím jiným než darem bohů? Tak to kdysi museli cítit Sumerové. Podobně já. Tedy jsem se stal nadšeným čtenářem a od začátku jsem pil z pohádkových studní a studánek. Dodneška se k nim rád vracím, zvlášť když je můžu někomu předčítat nahlas, a za všechny knihy dětství jmenuju aspoň Děvče ze pštrosího vejce, což jsou černošské pohádky z Afriky, které převyprávěla Marie Kosová a ilustroval Karel Svolinský. Nadšení z těch příběhů se mi, a jsem rád, podařilo předat i mým dětem.

Zvlášť příběh o krásné Ntotoatsaně, kterou unesl zvrhlý kmen jednonohých a jednorukých lidí, byl dětmi vysoce ceněn.

Co přišlo po pohádkách?

K pohádkám se v raných letech klukovských přidaly příběhy z pravěku od Eduarda Štorcha a dost brzy foglarovky. Tento svět chlapeckých klubů, čestných a odvážných hochů, kteří chodili, jak to jen šlo, v krátkých kalhotách a při všech dobrodružstvích si včas zvládali udělat úkoly do školy, se ovšem, a neignorujme to, stal v pozdějších letech vděčným předmětem parodování a vtípků. To už bylo v pubertě. Ale přes všechno znevažování zůstaly pro nás foglarovky hodnotou a nějakou tu parodii a legrácku hodnotné věci snesou. Já si totiž stále myslím, že knížky Jaroslava Foglara hodnotné jsou, a pokud se dostanou ve správnou dobu do rukou ´správných hochů a děvčat´, inspirují k hledání krásy, harmonie a přátelství (jak už mnohokrát napsali povolanější). Foglar přesně vystihl potřeby specifického vývojového období, kdy kluk už přestal být dítě, a ještě se nespustilo dospívání. K tomu času patří soutěžení, poměřování se s ostatními, testování sil, sebezdokonalování. Jak nevzpomenout na bobříky! V hlubších vrstvách duše se ale už sem tam hlásí tušení, že svět není vždycky jasný a všechno nemusí dopadnout dobře. A že například existují sebezničující vášně jako ta sběratelská, která zahubila Maxmiliána Drápa, když omylem „spálil obálku s modrým mauriciem“ a utrápil se. Nebo nebezpečné neřesti jako kouření, co málem zabilo toho hezkého hocha v Chatě v jezerní kotlině. Ludvu Grygara. A tušení, že existuje zřejmě i zlo nezaviněné, které se projeví náhlou zhoubnou nemocí, šílenstvím anebo smrtí pro drobnou neopatrnost. Proto je třeba si vážit života a mít úctu před ním i jeho neznámými a tajemnými stranami. To vše sice není u Foglara vyprávěno jazykem vysoké literatury, ale srozumitelně a pro cílovou skupinu i s nenucenými vsuvkami plnými přírodní lyriky.

A ovšem, je dost dobře možné, že okouzlených čtenářů foglarovek bude ubývat, tak jak prý ubývá čtenářů vůbec. Nedá se vyloučit, že se tyto příběhy nakonec stanou exponátem pomyslného literárního muzea. No, a co? I tam mohou být znovuobjeveny. A jako se výtvarné umění vracelo k prvkům dávných kultur, jako se empír vracel ke starému Egyptu a romantismus ke gotice, tak zazní znovu Píseň úplňku a party kluků a odvážných děvčat se zase vypraví do Stínadel či Země Nikoho.

Tak jsem se zasnil, že, ale udělal jsem to rád. Jen ještě dodám, že za mimořádně podařenou knížku považuju Poslední tajemství Jana T. od Jaroslava Velinského, která důstojně a kongeniálně uzavírá celý stínadelský cyklus a na závěr zasazuje konec příběhu do reality historického času. To neudělal takřka nikdo jiný (snad Pavel Čech - pozn. aut.) a Rychlé šípy tu jdou vstříc životu a blízké dospělosti, zatímco první republika jde vstříc mnichovské krizi.

Vrať se, prosím, i k dalším čtenářským zážitkům.

Prosím, ale narážím na problém, co všechno musím vynechat a které knihy a spisovatele pominout, abych povídání neúnosně neprotahoval. Omezím se tedy na těch pár, kteří se mi vybaví jako první, když se řekne oblíbení autoři.

Z českých je to Egon Hostovský, Josef Škvorecký, Jan Křesadlo a… Ba ne. To nejde jen tak vyjmenovat! A kde je Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Karel Čapek? Navíc si myslím, že u lidí, kteří rádi čtou, by ten seznam vlastně u všech vypadal podobně. Tak nač to opakovat?

Pokud vím, zaujala tě i oblast literární fantastiky.

Ano, a to mě chytilo poměrně brzo. S nadšením jsem louskal J. M. Trosku nebo komiksového Johna Cartera od Vlastislava Tomana, jak vyšel v ABC speciál. Půjčoval se jen těm nevěrnějším kamarádům, protože to byla vzácnost!

Okouzlila mě i Bradburyho Marťanská kronika a přes literární nesouměřitelnost těchto dvou fantazií mám rád oba příběhy na téma Mars. A četl jsem dál… Už někdy v šesté třídě jsem hledal v místní lidové knihovně, ale moc jiného ´fantastického´ nebylo. Ještě, pravda, Ludvík Souček a Josef Nesvadba (oba taky lékaři); hlavně si pamatuju Nesvadbovi sbírku povídek Výpravy opačným směrem.

Na sci-fi tehdy většina dospělých pohlížela s mírným pobavením a pohrdáním.

To ale jen připomínáš, co jsem ti řekl už dřív. Bylo to tak. „Tak si to kluci čtěte, ale koukejte z toho rychle vyrůst a věnovat se skutečné literatuře!“ A to, že tito radilové nemají pravdu, v mých očích dokázala až brožovaná knížka, vyšlá na konci sedmdesátých let. Jmenovala se Stvořitelé nových světů a byla to antologie a trochu i historie tohoto literárního žánru.

Ano, taky ji miluji. Podrobné dovětky Iva Železného. Tady byl průkopníkem.

A já pocítil něco jako hrdost, protože když se (hle!) někdo něčemu věnuje téměř vědecky, jak právě tato kniha dokazuje, tak to přece nemůže být blbost. Ne? A moje záliba ve fantastické literatuře není proto odsouzeníhodná zpozdilost. Navíc byl v té knížce, myslím, i seznam u nás vyšlých knih žánru, a tak jsem si doplňoval vzdělání a byly to vesměs radostné objevy.

Po letech samozřejmě nadšení trochu ochladlo a stoprocentním scifistou jsem se nikdy nestal. Není totiž těžké najít v tom žánru silné vrstvy literární hlušiny. Ale jsou k nalezení i drahokamy, a koneckonců, když je kamínek pěkně barevný, nemusí být zrovna cenným minerálem, aby srdce potěšil. Tak se k těmto knížkám vracím a někdy neodolám a doplním něco z antikvariátu.

Kteří autoři tě ještě zaujali?

Kromě Isaaca Asimova a jeho robotických povídek (a později Nadace) jsem nejvíc ocenil Briana Aldisse, jehož Nonstop vyšel už ´za komunistů´ - a další opulentní hostinu mi přichystala jeho knížka Skleník. A od Waltera Tevise funguje Zpěv drozda, podle mého názoru román o rehumanisaci odcizeného člověka budoucnosti, což pokládám za téma, které bude víc a víc aktuální. A potom Harry Harisson a jeho Planety smrti, Robert Heinlein a Dveře do léta. Ale chci se zaměřit na literární fantastiku ruskojazyčnou, která mě sice zpočátku dopalovala svým vytřeštěným optimismem a tím, co jsem vnímal jako rusko-sovětský imperialismus. V socialistických knihách byl totiž kapitánem kosmické lodi vždycky Rus, a pokud se v příběhu vyskytl Američan, byl to stoprocentně skrytý či zjevný padouch. Časem jsem naštěstí objevil novější knihy bratří Strugackých a to je jiná káva. Piknik u cesty nebo Je těžké být bohem nebo Les… V té době nebylo těžké pochopit, že vesmírné kulisy či bizarní civilizace a kultury ukazují k sovětsko-socialistické realitě a že tito i další autoři objevili možnost využít literární fantastiku ke zkoumání osobní a společenské reality v nesvobodné společnosti. A navíc tu byl vtip. Humor příběhů typu Pondělí začíná v sobotu - o výzkumném ústavu magie a pohádkových bytostí, kde se ve světě zapálených vědců - jako vystřižených z budovatelské sci-fi - pohybují draci a upíři, přičemž to vše snaživě regulují a řídí sovětští byrokraté zkamenělí snad ještě v Gogolových dobách…  Až později mi došlo, že Strugačtí navazovali na bohatou tradici fantazie a absurdity v ruské literatuře, neboť málokterý národ se musel naučit umělecky vyjadřovat ve státě, který tak miloval cenzuru a buzeraci svobodně myslících lidí. Už zmíněný Gogol a jeho ještě poněkud folklórní fantazie ve strašidelných povídkách jako Vij je praotec ´výzkumného ústavu čar a kouzel´ z knížek bratří Strugackých.

Dalším z vrcholů je bezpochyby Michail Bulgakov, a to nejen v Mistrovi a Markétce. I po rozpadu SSSR se k nám dostaly velmi výživné plody ze stromu ruské fantastiky a tím nemám na mysli takové ty série o upírech. Byl tu Viktor Pelevin a jeho absurdně fantastické dílko Omon Rami svého času vlilo do antisovětských žil radost nad tím, že uvnitř ruské společnosti existuje ironicko-kritický pohled na vlastní mocenskou nabubřelost. A navíc, ten krutý surový surrealismus, to ani jinde vzniknout nemohlo. A chci jmenovat i další díla tohoto autora, i kdyby namátkou: Čapajev a prázdnota, Generace P, Helma hrůzy, Svatá kniha vlkodlaka… Všechno to stojí za čtení, byť temnota se tam rozlézá neodbytně; ale ona se rozlézá nejen v literatuře. A podobně, i když přece úplně jinak, působí knihy Vladimira Sorokina, jehož Den opričníka dosáhl určitého věhlasu i v našem literárně-kritickém mainstreamu.

Víš, ale ty bys mohl vyprávět o svých oblíbených čtenářských enklávách donekonečna. Co psaní?

Ten můj samizdat Město, sešit z roku 1989, by se dal zařadit někam do oblasti absurdní fantastiky, ale skoro čistá fantastika a určitě dystopická novela, to byla až má knížka vydaná v roce 2014. Jmenuje se Pohřební bratrstvo.

Ten zatím největší můj počin (a těžko jej už - co do rozsahu - překonám) je román Pseudogotická hrobka. Zakotven je v devadesátých letech minulého století, a sice se občas vrací do starší minulosti a vede hrdiny i mimo českomoravský prostor, ale je to dílo o nás. O tom, co jsme prožili. Podávám i vysvětlení, proč si toho tak málo z ´devadesátek´ pamatujeme a že nám nejspíš něco důležitého uniklo.

Ten román jsem se rozhodl vydat netypicky: v šesti tenčích knížkách. V jediném svazku by byl moc tlustý a špatně by se držel. (Úsměv.) A navíc tím šestidílným a postupným vydáváním bude román sám sebe lépe financovat a lépe se mi bude uvádět do distribuce. Už jsem zahájil i první autorská čtení, kde bylo možno si první díl koupit. Druhý v létě 2021 ve výrobě.

Nejsi však jen megaloman, to vím.

Nejsem. A kromě velkého díla vydávám občas ve formě autorských knížek drobnější věci. V edici, kterou jsem nazval Knihovna Nemo. Takto už vyšel sešit s povídkou Události v Růžové (neznámá kapitola z dějin studené války) i sešit slovenské poezie Spevy z cintorína. Dunajská povídka Na břehu řeky čeká pes a taky Dědovy vousy, pohádky dětského psychiatra.

Dopřeje-li mi Bůh čas a síly, chtěl bych ještě vydat sbírku retro SF povídek pod titulem Povídky ze starého vesmíru, kam seberu texty, které kromě jediného (povídky Kamení zveřejněné v roce 2015 v časopisu Protestant) dosud nešly mezi čtenáře. Napsal jsem však i další dva příběhy, která chci spojit do jednoho svazku s Událostmi v Růžové. Vyšlo by to pod titulem Třikrát major Vošmera a jako vzpomínka na edici ´3x´.

Takřka mě šokuje, že jsi navíc dramatik a scenárista.

Jen některé mé hry se ale hrály. A ty pradávné, provokativní skeče ze studentských dob dávno pohltila propast času a zapomnění. Rukopisy se nedochovaly a nevím, zda je to až taková škoda. V Brně jsme pak, tuším v roce 2012, realizovali se Společností přátel literatury, věd a umění (SPLAV) i hru Vlastivěda zachycující klíčové okamžiky českých dějin. Abych to ale uvedl na pravou míru: ona to byla vlastně ochotnická hříčka. I když docela povedená.

Spolek toužil pokračovat, i vzniklo poetické představení složené z textů českých básníků a z lidové poezie, které mělo dokazovat libozvučnou zpěvnost českého jazyka. S představením Zvukomalby jsme se stali skromnou součástkou bohatého doprovodného programu Lipského knižního veletrhu v roce 2013 a přiznám se, že jsem to opět bral trochu jako provokaci. Nebo aspoň to, že předstoupíme s českými básněmi a bez tlumočení před německé obecenstvo. Čekal jsme rozpačité obličeje a zdvořilé zívání. Jenže v sálku převážili tamější studenti bohemistiky a ti si mluvenou a zpívanou češtinu nejen užili, ale k něčemu se i přidali. Tak, a bylo po provokaci. Opět jsem si musel připomenout základní poučku divadelníka. Nikdy nepodceňuj obecenstvo!

Na co sáhneš, to se ti daří.

Nevím, ale zatím nejslavnější realizace se dočkala hra ´1936: Vlakem do Leningradu´. Chopil se jí kroužek krajanů pracujících v Bruselu, soubor ´Jen tak´, a to pod režijním vedením Tomáše Lajkepa, mého (dnes už bohužel zesnulého) kolegy-lékaře.

Hra měla dokonce tři provedení v Bruselu, jedno v Brně a jedno v Praze - v Divadle Na Prádle v roce 2019. A jen ještě jednu poznámku. Ochotníci si stěžovávají, že je ve většině dostupných her málo rolí pro ženy, ačkoli právě něžné pohlaví tvoří jejich většinu. Mají pravdu. Zrovna v mém Leningradu není ani jedna ženská role.

Takže něco jako u Cimrmanů.

Jenže já se pustil do práce na hře s pracovním názvem Dvacátý devátý pán. Ústředním tématem je hromadný útěk trestankyň z ženské věznice a snad nám covid navždy nepohřbil nadšení a entuziasmus, snad se i tahle hra dočká jeviště.

Vytvořit dramatický text je podle mě náročné. Ty nemáš obav?

Psát hry mi vždycky přišlo snadnější než psát rozsáhlejší prózu, a říkával jsem i nahlas, že se to ´dělá líp´. Nemusím totiž popisovat, co má kdo na sobě a jak vypadá, a děj nanejvýš stručně nahodím. Příklad: „Ofélie uchopí knihu… a praští s ní Hamleta do břicha.“

Vidíš? Tady si spisovatel nemusí dávat záležet na přesnějším popisu oné knihy, ani Oféliina pohybu, protože to už bude starost režiséra, aby to s herci nějak vymyslel a nacvičil.

Dřina s hrou samo sebou je, ale jiná než prozaická. A lze napsat lehkým perem veselou scénku založenou na anekdotě, to ano, ale jakmile chceš víc a zajistit, aby to ti herci mohli doopravdy říkat (a neukroutit si pusy) a aby se nestyděli za své postavy, to už je jiná.

A tak bys to jako scifista i psychiatr shrnul jak?

Psaní divadla a psaní prózy zatěžuje dvě různé části psací oblasti mozku. Tomu, kdo rád vypráví a píše (a ještě to třeba nezkusil), bych doporučil, ať si jen tak zkusí napsat krátkou jednoaktovku anebo zdramatizovat známý příběh. A když nic nevzejde, může to být, věřím, alespoň dobré pocvičeníčko.

Hm. A film?

Z podobných důvodů mě láká zkusit si někdy napsat i filmovou povídku. Ale asi bych musel při psaní zapomenout, že vznik filmu podle mého textu je ještě méně pravděpodobný než uvedení mé hry v Národním, a že existuje asi tisíc užitečnějších věcí, co mám na práci. Ale stejně, Ivo. Proč to taky nezkusit, když je tato forma, jak ji můžeme poznat i třeba v povídkách Krzysztofa Zanussiho nebo Ingmara Bergmana, tak syrově přitažlivá?

Naposled jsem četl filmovou povídku z pera zesnulého geniálního režiséra Pavla Juráčka a byla to jedna z jeho posledních prací udělaná podle skoro neznámé zlatokopecké povídky Jacka Londona Situace vlka.

A dodáváš?

Je mi zatěžko číst tak silnou věc a nezatoužit udělat něco aspoň vzdáleně tak dobrého.

Závěrem se tě chci zeptat na tvé postavení co Brňáka, i když kabrňáka.

Nemohu srovnávat. Třeba v Praze jsem nikdy nebydlel a moje pobyty v Praze nebyly nikdy delší než několik týdnů. Dost na to, abych si tam našel místa, kde se cítím dobře; ale málo k tomu, abych mohl kvalifikovaně tento problém a rozdíl pojednat. Nicméně věřím, že každé město (a místo), je-li zabydleno lidmi, skýtá možnosti setkávání, společné tvorby a usebrání. Což je to nejdůležitější. A já tomu věřím, byť třeba první dojmy nemusejí nic takového slibovat.

Měl jsem dokonce období, kdy mi Praha silně lezla na nervy a snažil jsem se jí vyhýbat, co to šlo. Byla to doba, kdy jsem nacházel známé hospody proměněné v drahé butiky, anebo byly zavřené. Totéž se dělo knihkupectvím. Antikvariátům. Vyrostl tím ve mně pocit, že mi mou Prahu někdo ukradl. Ale za nějakou dobu se ukázalo, že je pouze třeba najít nové cesty a nová místa, kam se duch či kouzla přesunuly; neboť město je živý organismus a najde si vždycky své nové způsoby bytí a nové skrýše pro své lidi, kterým třeba doba anebo události vzaly způsoby starší a taky místa už stará. A ověřil jsem si to i v jiných městech, o kterých se traduje, že jsou jen kulisami pro turisty. A nakonec to znovu řeknu slovy jedné pohádkové knížky: „V každém lese je myš, která hraje na housle!“

Tu větu si vykládám tak, že patříš-li k těm, kteří dokážou jednou potkat věci fantastické, potkáš je nakonec v každém lese. V každém městě.

 

Vložil: Ivo Fencl

Rozhovory na okraji, MUDr. Josef Blažek, HP,