Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Uhranula celý svět, smlouvu ale za ni podepsal otec a matka schválila choulostivé scény. Tajnosti slavných

25.11.2019
Uhranula celý svět, smlouvu ale za ni podepsal otec a matka schválila choulostivé scény. Tajnosti slavných

Autor: foto – repro/archiv ČT/Jindřich Panáček

Popisek: Vlasta Fialová v televizní inscenaci divadelní hry Aloise Jiráska Lucerna

AUDIO/VIDEO V Japonsku se stala nejkrásnější herečkou roku. Její film šel i do Afriky, poprvé se díky ní představila naše kinematografie i v Austrálii a Latinskou Ameriku doslova uhranula. Ještě rok po premiéře dostávala dopisy z celého světa.

V době, kdy kina duněla především historickými dramaty Otakara Vávry z husitských válek a ideální ženskou představitelkou byla statečná proletářka či uvědomělá budovatelka staveb mládeže, způsobila rozpustilá kráska se zamženýma ‘postelovýma‘ očima doslova poprask. A to rovnou po celém světě. Vlasta Fialová byla nevšední a nepřehlédnutelná, i když si ji dnes už mnozí pletou se slavnější kolegyní Květou. O tom, jak se jí kdysi zdařil filmový debut v dramatu Divá Bára, které natočil podle stejnojmenné literární předlohy Boženy Němcové režisér Vladimír Čech v roce 1949, si může spousta hereček nechat jenom zdát. A to tehdy ještě ani nebyla plnoletá. Domácí ideologicky poplatná kritika snímek přijala chladně, pochybovala, zda je vhodné, aby filmy takhle přitahovaly zájem. Reakce publika ale byla zcela opačná než záměr, do kina vyrazilo pět milionů diváků. Vlasta měla našlápnuto na světovou kariéru, jenže svůj život upsala rodnému Brnu.

Experimentální klip k filmu Divá Bára
(Smyčcový kvartet f moll, Op. 9 Antonína Dvořáka – Stamicovo kvarteto):

Na jevišti od tří let

Narodila se 20. ledna 1928 v Brně a v divadelním světě se pohybovala odmalička, protože oba její rodiče byli členy operního sboru divadla a často účinkovali i v drobnějších sólových rolích. A malá Vlasta se stala typickým divadelním dítětem, takže na jeviště vkročila poprvé už ve třech letech – jako holčička s kočárkem v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. Od té doby ztvárňovala dětské postavy pravidelně v operním i baletním souboru, takže není divu, že divadlu propadla a rozhodla se pro hereckou kariéru. Stala se členkou školního divadla v Kloudově ulici, pěvecké schopnosti zdokonalovala v dětském divadelním sboru pod vedením Rafaela Kubelíka a chodila do baletní školy Iva Váni Psoty. Kromě umění se ale také intenzivně věnovala i sportu, vynikala v plavání a ve skocích do vody. V roce 1943 přestoupila z reálného gymnázia na brněnskou Státní konzervatoř, kde ji ovlivňovali například hvězda Národního divadla Brno Zdenka Gräfová či Maria a Rudolf Walterovi, a zpěv studovala u operní pěvkyně Marie Řezníčkové. Absolvovala v roce 1947 v inscenaci hry Viktora Dyka Ondřej a drak, už předtím se ale představila publiku na profesionálních scénách, nejprve v Novém divadle ve Falkensteinerově ulici (nyní Gorkého), které se později proměnilo ve Svobodné divadlo, a v Mahenově činohře. A také zaslala po vzoru všech spolužáků svoji fotografii do filmového archivu.

Julinka a Bělogubov (Zdeněk Kampf) v komedii A. N. Ostrovského Výnosné místo – Státní divadlo Brno 1951 

Julinka a Bělogubov (Zdeněk Kampf) v komedii A. N. Ostrovského Výnosné místo – Státní divadlo Brno 1951
(foto – repro/vis.idu.cz)

Se souhlasem rodičů

V létě 1947 se stal ředitelem Slezského národního divadla v Opavě úspěšný brněnský herec a režisér Oskar Linhart, jenž Vlastě vzápětí nabídl první angažmá. A za necelý rok přišla i první pozvánka na konkurz do Prahy – mladý režisér Vladimír Čech hledal hlavní představitelku pro svůj celovečerní debut Divá Bára. Rychlík, kterým Vlasta v noci zamířila k hlavnímu městu, měl ale obrovské zpoždění, takže když konečně dorazila na Barrandov, nebyl už čas ji načesat ani nalíčit. Na severní Moravu se vracela úplně zdrcená, s pocitem totálního neúspěchu. Za pár dnů ale dostala telegram, že si pro roli odvážné venkovské dívky vybrali právě ji. Zaujala talentem i osobitou krásou, roli při výběru navíc sehrály i její plavecké schopnosti. I když stála před kamerou poprvé, ve finále zastínila temperamentem a spontánností i mnohem slavnější a zkušenější herce, kteří jí během natáčení ochotně radili. „Byla jsem před kamerou úplně bezradná,” přiznala později. To jí ale nebránilo vymýšlet pro svoji postavu, provádějící nejrůznější kousky svým nápadníkům, vlastní žerty. Jen málokdo věděl, že ji v nahých scénách zastoupila dublérka. Navíc nebyla podle tehdejších zákonů ještě plnoletá, takže pro natáčení choulostivé scény potřebovala souhlas rodičů a smlouvu s Barrandovem za ni podepsal otec.

Princezna Mechmene Banu v Legendě o lásce:

Sex symbol? Nikdy!

Po jediné sezóně přešla z Opavy do Krajského oblastního divadla Olomouc a v roce 1950 ji přivedl zpátky do Brna režisér Aleš Podhorský. Její první rolí zde byla kněžna v Jiráskově Lucerně. Stala se přední členkou činohry, i když se svým temperamentním, drsným a nervním jevištním projevem zpočátku prosazovala obtížně. Přesvědčivá byla v rolích jadrných, plnokrevných a přímočarých žen, ale teprve v šedesátých letech naplno rozvinula hluboce emotivní i expresivní herectví ve velkých postavách zkušených a zkoušených, ale i bezohledných a krutých žen a matek, pod jejichž tragickými osudy byl cítit její překvapivý vnitřní elán, nepoddajnost, hrdost a síla. Skvělý filmový debut jí logicky vynesl i další velké role, takže se s jedinou výjimkou objevovala na plátně každoročně přinejmenším v jednom novém filmu, přestože padesátá léta kultu hvězd právě nepřála a sexuálním ikonám už vůbec ne. O tento druh popularity ale Vlasta stejně ani nestála. „Hvězda — to je především film. Hvězda — až na výjimky potvrzující pravidlo — je zpravidla spíš meteorit; mihne se, kmitne se velká zář a velký šum, a v příští sezóně na obloze slávy oslňuje už další meteorit. Podstatné však na tom je to, že být herečkou v běžném filmu sériové výroby nemá velmi často nic společného s hereckým řemeslem, o to méně s hereckým uměním...“ prohlásila později ve své vzpomínkové knize, nazvané Vlasta Fialová vypráví v herecké šatně o své práci a životě, kterou s ní sepsal Josef Karel Grumlík.

Alžběta Anglická ve stejnojmenném dramatu Ferdinanda Brucknera – Státní divadlo Brno 1972

Alžběta Anglická ve stejnojmenném dramatu Ferdinanda Brucknera – Státní divadlo Brno 1972
(foto – repro/vis.idu.cz/Rafael Sedláček)

Šansony a estrády

K jejím nejlepším výkonům z této doby patří paní Fröjda v životopisném dramatu Václava Kršky Z mého života, mapujícím pozdní léta hudebního skladatele Bedřicha Smetany, nádherná princezna Mechmene Banu v Krškově orientální pohádce Legenda o lásce, Irena Rážová v dramatu Otakara Vávry Občan Brych, natočeném podle stejnojmenného románu Jana Otčenáška, či číšnice Emilka v dalším Vávrově dramatu Policejní hodina, tentokrát ze starého Rakousko-Uherska. V šedesátých letech si na ni konečně vzpomněla i Československá televize, poprvé stanula před kamerou v roce 1962 jako krajčířka Eva v inscenaci dramatu Gazdina roba. O dva roky později jí režisér Jaroslav Novotný svěřil hlavní roli, postavu francouzské královny Marie Antoinetty, v inscenaci divadelní hry Liona Feuchtwangera Vdova Capetová. Pak už pravidelně spolupracovala s televizí, ve filmu se ale objevovala jen výjimečně, a to pouze tehdy, pokud mohla natáčet během divadelních prázdnin. Divadlo pro ni totiž po celý život zůstalo na prvním místě, navíc svůj život navždy spojila s Brnem. Svědčí o tom i dvě stě postav, které během téměř půl století na jevišti ztvárnila. Již v roce 1964 jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně, v šedesátých letech dokonce vystupovala i v televizních zábavných programech jako zpěvačka a šansoniérka a některé její písně se dochovaly na gramofonových deskách.

Takový je můj muž:

Chlapi měli pochopení

Poprvé se provdala za hereckého kolegu Jiřího Tomka a měla s ním syna Jiřího, manželství ale dlouho nevydrželo. Na jevišti potkala i druhého manžela, o osm let staršího Zdeňka Kampfa, prožili spolu třicet čtyři let až do jeho smrti v roce 1987 a přežila ho o jedenáct let. S hereckým světem musela sladit i své soukromí, manžel, syn i dva vnuci ale pro ni měli vždy mimořádné pochopení. K moravské metropoli ji uvázaly ještě další povinnosti, které si užívala, od šedesátých let totiž vyučovala melodrama na Janáčkově akademii múzických umění a pravidelně spolupracovala s brněnským studiem Československého rozhlasu. S nástupem normalizace na počátku sedmdesátých let její spolupráce s filmem ještě více prořídla, po dramatu Karla Steklého Tam kde hnízdí čápi, které bylo natočeno v roce 1975, si na další nabídku musela počkat jedenáct let. V divadle se od sedmdesátých let přehrála do další věkové polohy a ztvárňovala zralé či starší ženy s vyhraněným pohledem na svět. Z povědomí diváků ale nezmizela díky tomu, že se její tvář pravidelně objevovala na televizní obrazovce.

S Petrem Halberstadtem ve své poslední roli paní Eugenie, v komedii Alejandra Casony Stromy umírají vstoje

S Petrem Halberstadtem ve své poslední roli paní Eugenie, v komedii Alejandra Casony Stromy umírají vstoje
(foto – repro/ndbrno.cz)

Práci stihla dokončit

Počátkem devadesátých let se po zdravotní přestávce vrátila na jeviště v úlohách starých a moudrých žen a laskavých babiček. Její poslední postavou se stala paní Eugenie v lyrické komedii španělského dramatika Alejandra Casony Stromy umírají vstoje, s níž se vrátila do brněnského Mahenova divadla v roce 1993. Na repertoáru ji uvedlo nejen divadlo, ale také se dočkala i televizní adaptace. Vlastin závěrečný monolog odměnili diváci i onoho osudného večera 12. ledna 1998 potleskem vestoje. Po představení odešla domů, do bytu v Poštovské ulici číslo 8. V pasáži Alfa, s krásným výhledem na hrad Špilberk, v němž prožila celý život a po manželově smrti v něm bydlela sama. A druhý den už neotvírala, takže museli dveře otevřít násilím. Vlasta Fialová zemřela 13. ledna 1998, pouhý týden před svými sedmdesátinami, televizní přepis hry byl dokončen jen den před její smrtí. A její divadelní vnuk Petr Halberstadt prozradil poté v rozhovoru pro server Národního divadla Brno: „Měl jsem tu čest hrát ještě s paní Vlastou v Merlinovi, kde jsem hrál Parsifala a ona mi hrála maminku. Dělali jsme si pak společně legraci, že když ve Stromech mi hrála babičku, v Merlinovi maminku, že to už na tu manželku dotáhneme. Krásné setkání s Člověkem!“

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace