Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pamětní deska a název dosud bezejmennému parku. Za tím je ale velký lidský příběh jedné osmnáctileté holky

20.11.2019
Pamětní deska a název dosud bezejmennému parku. Za tím je ale velký lidský příběh jedné osmnáctileté holky

Autor: Wikimedia Commons

Popisek: Fotografie Danuše Muzikářové a květiny pod pamětní deskou v den 50. výročí její smrti, 21. srpna 2019

„Pocta Danuši Muzikářové,“ tak se jmenuje tisková zpráva, která nám včera dorazila na redakční mail. Píše se v ní: Park mezi Rooseveltovou ulicí a Místodržitelským palácem u průchodu do ulice Běhounské nově nese jméno po Danuši Muzikářové. Na památku této významné události byla v parku 17. listopadu odhalena pamětní deska.

„V dnešní době, kdy jsou demokratické hodnoty často zpochybňovány, je stále důležitější si připomínat, jak těžké bylo období nesvobody a útlaku. Proto mě těší, že se vzpomínka na Danuši Muzikářovou ztělesní formou pamětní desky a pojmenování tohoto parku,“ řekla brněnská primátorka Markéta Vaňková. Městskou část Brno-střed oslovila s nápadem pojmenovat park po osmnáctileté dívce zastřelené 21. srpna 1969 paní Simona Hradílková a zastupitelstva městské části Brno-střed i statutárního města Brna návrh bezvýhradně podpořila.

Park mezi Rooseveltovou ulicí a Místodržitelským palácem u průchodu do ulice Běhounské nově nese jméno po Danuši Muzikářové. Foto Facebook města Brna

Danuši by dnes bylo teprve 68 let

„Před padesáti lety byla při demonstraci občanů proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy náhodně zastřelena osmnáctiletá Danuše Muzikářová. Stala se symbolem smutných událostí té doby. Pojmenováním parku chceme uctít její památku a připomínat nelehkou dobu, ve které žila, a to především mladší generaci, jež minulý režim nepoznala. Zároveň mě těší, že bylo toto místo vybráno, i proto, že tudy Danuše Muzikářová denně chodívala a jako malá si zde hrála se svou sestrou,“ doplnil stručně náměstek primátorky Petr Hladík…

Jana Břečky je na historika skoro škoda

Začali jsme tedy pátrat po tom, co se tehdy stalo a kdo byla ta mladinká dívka, Danuše Muzikářová. A to, co lze na první dobrou nalézt na internetu, nám doslova vehnalo slzy do očí. Na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) jsme nalezli vědecky zpracované vylíčení událostí té doby. Napsal je historik Moravského zemského muzea Jan Břečka, který se věnuje událostem roku 1968 a 1969 v moravské metropoli, a napsal je, byť zachoval ´vědecké náležitosti´, tak skvěle a poutavě, že se čte se zatajeným dechem - člověk se ocitá v centru Brna osudného 21. srpna 1969, slyší ´výbuchy slzotvorných granátů, štěkot služebních psů, třeskot skla, křik, skandování hesel a nakonec i střelbu´. Střelbu, která stála dva mladé životy… Posuďte sami:    

Kordon příslušníků LM před demonstranty na rohu Masarykovy ulice a náměstí 25. února (dnes Zelný trh), 21. srpen 1969. Foto Archiv HO MZM

Poslední gesto vzdoru

„Srpnové protestní akce roku 1969, spojené s prvním výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy, se staly největším aktivním vystoupením československé veřejnosti proti komunistickému režimu před listopadem 1989. Symbolické poslední gesto vzdoru vyjádřilo postoj části společnosti (zejména mladé generace), která se nehodlala jen tak smířit s postupující normalizací. Brutální potlačení protestů jednotkami Sboru národní bezpečnosti, armády a Lidových milicí fakticky ukončilo Pražské jaro. Někde měly akce podobu klidného shromáždění, většinou však šlo o bouřlivé nepokoje, které v pozdějším hodnocení označil komunistický režim za největší všestranné ohrožení pořádku od roku 1945. Vedle Prahy a Liberce měly nejdramatičtější průběh v Brně,“ uvádí na počátku události do kontextu doby Jan Břečka (jeho vyprávění jsme ponechali, jak stojí na stránkách ÚSTR, s výjimkou vysvětlení některých zkratek, nezbytného krácení a redakčních mezititulků). A pokračuje…

V Brně panoval klid před bouří

Nastal osudný čtvrtek 21. srpna 1969. V souladu s nařízením operačního štábu KS SNB měly všechny útvary bezpečnostních složek plnou pohotovost a do ulic byly ve zvýšeném počtu nasazeny hlídky. Již v 5.35  vybuchl dělbuch na Masarykově ulici a následně příslušníci VB poblíž zadrželi čtyři mladíky. V prvních ranních informačních svodkách o situaci v Brně se objevilo hlášení o neznámém řidiči vozidla Škoda MB 1000, který rozhazoval letáky. Ty se objevily také na konečné zastávce tramvaje v Brně - Řečkovicích. Na domě na Palackého ulici v Brně - Králově Poli byl objeven nápis ´Husák je svině!´ a dále na Veslařské ulici v Brně-Pisárkách ´Okupace 21. 8. 1968´ s přimalovanou pěticípou hvězdou a hákovým křížem. Šlo však jen o ojedinělé případy a v průběhu dopoledne nezaznamenaly složky VB nic podstatného. V Brně panoval klid. Byl to však klid před bouří. Kolem 11. hodiny se na rohu České ulice a třídy Obránců míru (dnes Joštova) před restaurací U Formana shromáždilo zhruba 50 mladých lidí v černém oblečení s trikolórami, kteří se po chvilce vydali pokojným průvodem k náměstí Svobody. Podle rozkazu člena operačního štábu KS SNB majora Chudoby byl k místu srocení okamžitě vyslán vůz pohotovostní jednotky a všechna další vozidla mířila přímo na náměstí. Cíl průvodu nebyl zásahovým složkám neznámý – ze zpráv informátorů StB se již předem vědělo, že se protestní akce v centru města soustředí do pasáže Beta, kde přesně před rokem vznikla spontánní pietní výzdoba k uctění brněnských obětí prvního dne okupace, Josefa Žemličky a Viliama Debnára.

Zasahující vodní dělo na rohu Masarykovy a Květinářské ulice, 21. srpen 1969. Foto Archiv HO MZM

První vodní dělo dorazilo v poledne

V 11. 40 se tedy na náměstí Svobody přesunula zásahová jednotka v počtu 50 příslušníků VB, včetně členů ´motočety´, a její velitel začal megafonem vyzývat demonstranty k rozchodu. V pasáži již hořely svíčky a ležely květiny a v blízkém okolí se pohyboval dav asi 250 osob. Bezpečnostní jednotka vytlačila demonstranty z pasáže a přivolaní pracovníci Technické a zahradní správy města Brna začali odstraňovat pietní výzdobu. To vyvolalo mezi účastníky shromáždění pochopitelnou bouři nesouhlasu a atmosféra se rychle přiostřovala. Krátce po poledni přijela do centra města první vozidla ´těžké´ techniky – vodní dělo, cisterna s vodou, dva vrhače slzotvorných granátů a šest nákladních vozů s pískem spolu s dalšími 80 příslušníky SNB. Pasáž Beta s blízkým okolím byla opětovně ´vyklizena´, aby ji davy demonstrujících (již kolem 1000 osob) vzápětí znovu obsadily a pietně ozdobily.

Vodní dělo na Masarykově ulici při zásahu proti demonstrantům směrem na náměstí 25. února, 21. srpen 1969. Foto Archiv HO MZM

Pokusil se upálit

S pomocí nákladních aut s pískem byly postupně vytvořeny zátarasy a zábrany z náměstí ve směru do ulic Česká, Gagarinova (dnes Kobližná), Zámečnická a Masarykova po křižovatku Jánské a Pánské ulice. Volný průchod zatím zůstával z ulice 9. května (dnes Rašínova). To už se mělo na náměstí Svobody a hlavně ve zmíněných přilehlých ulicích pohybovat (podle hlášení KS SNB) kolem 5000 osob. Ještě předtím se nedaleko od místa prvních střetů odehrála závažná událost, když se (údajně kolem 11.30 hod.) na třídě Obránců míru pokusil upálit devatenáctiletý Jan Polášek, dělník n. p. Mosilana Brno. V průjezdu domu č. p. 3 si polil kalhoty technickým benzinem, zapálil se a poté vyběhl na ulici, kde upadl. Při pádu se rozbila láhev se zbytkem benzinu, který se rovněž vzňal, ale mladík byl ihned kolemjdoucími lidmi uhašen.

Příslušníci Lidových milic (u milicionáře vlevo je patrný samopal vz. 61 Škorpion v pouzdru vedle ochranné masky) vedou zatčeného demonstranta po Orlí ulici. 21.–22. srpen 1969. Foto Archiv HO MZM

Lidové milice versus armáda

Vzhledem k tomu, že se ke střelbě do demonstrantů uchýlili většinou právě příslušníci Lidových milic (LM), musíme dát za pravdu hodnocení historika Oldřicha Tůmy, že rozhodnutí vyslat proti lidem do ulic tyto pro podobný účel naprosto nevycvičené, řádně nevybavené, mentálně pro podobný úkol naprosto nevhodně připravené, zato ale pistolemi a samopaly s ostrým střelivem vyzbrojené milicionáře bylo zločinem samo o sobě. Pro posílení zásahových složek VB a LM byly mobilizovány také všechny dosažitelné armádní jednotky. Z rozkazu ministra obrany ČSSR armádního generála Martina Dzúra začal také přesun dvou pluků 4. tankové divize, která se ve večerních hodinách 21. srpna soustředila v blízkosti Brna. Je třeba dodat, že příslušníci československé lidové armády (ČSLA - akademici i vojáci základní služby) se ve většině případů chovali k demonstrantům krajně zdrženlivě, své úkoly konali s nechutí nebo je přímo odmítali. Občas se dostávali do konfliktu s ostatními zasahujícími složkami, především členy Lidových milic, kterým vytýkali nepřiměřenou krutost. A co je rovněž důležité – vojenským jednotkám nebylo vydáno ostré střelivo.

Improvizovaná barikáda na začátku Petrské ulice (ústící na náměstí 25. února) mezi Dietrichsteinským palácem a Domem pánů z Fanalu, 21. srpen 1969. Foto Archiv HO MZM

Začaly růst barikády

Proti stupňující se brutalitě zákroků, vedených vodními děly, slzným plynem, obušky a nyní i obrněnci, se začala část protestujících občanů bránit házením kamenů, dlažebních kostek, lahví apod. Na několika místech vyrostly improvizované barikády, např. v ulici Gagarinově, Sukově a Petrské, na Kapucínském náměstí a později téhož dne na náměstí Rudé armády (dnes Moravské náměstí). Nepokoje dosáhly vrcholu po 16. hodině, kdy počet demonstrantů a výtržníků čítal 12–15 000 osob, a odehrávaly se v podstatě v celém středu města.

Situace v Orlí ulici krátce po 17. 30 hodin 21. srpna 1969. Skupina příslušníků VB a LM se sklání nad tělem Stanislava Valehracha. Foto ABS

Bitva o centrum Brna a první oběť

Situace se stávala nepřehlednou a chaotickou a atmosféra v centru města připomínala chvílemi doslova bitevní linii. Vlny demonstrantů a zasahujících složek se přelévaly z jedné ulice do druhé a nad nimi se vznášela oblaka slzného plynu. Do všeho se ozývaly výbuchy slzotvorných granátů, štěkot služebních psů, třeskot skla, křik, skandování hesel a nakonec i střelba, která způsobila smrt dvou lidí: V době největšího psychického vypětí použili příslušníci LM za zády příslušníků SNB, kteří proti davu zaútočili s obušky, střelby ze samopalů do vzduchu na výstrahu, aniž by k tomu byl dán rozkaz. Na základě této salvy došlo k rychlému rozptylu demonstrantů. Krátce po 17. hodině při útoku příslušníků VB a LM proti demonstrantům na Orlí ulici byl projektilem ráže 7, 65 mm smrtelně zasažen osmadvacetiletý Stanislav Valehrach.

Fotografie z vyšetřovacího spisu Danuše Muzikářové – pohled na místo činu (označené křížkem) z balkonu budovy tehdejšího Okresního národního výboru Brno-venkov na náměstí Rudé armády. Foto ABS

Na tom jejím pádu bylo něco divné

Nedlouho poté o několik metrů dál došlo k druhé tragédii. Při zásahu bezpečnostních sil proti demonstrantům v prostoru vyústění ulice 9. května do náměstí Rudé armády byla před 18. hodinou zastřelena Danuše Muzikářová. Kulka ráže 7,65 mm jí pronikla zezadu do hlavy a okamžitě ji usmrtila. Jedním z přímých svědků mezi demonstranty byl Alois Kocourek: Kolem půl šesté se ozvala střelba, zatím se střílelo do vzduchu. A pak někdo zakřičel: „Bacha, to jsou ostrý!“ Lidé prchali do bočních ulic, já jsem byl mezi těmi, kteří běželi po ulici 9. května směrem ke kavárně Bellevue. Už jsme byli skoro na náměstí, když jsem se ohlédl a uviděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou. Na tom jejím pádu bylo něco divné, že měla ruce pod tělem, při běžném zakopnutí každý člověk z pudu sebezáchovy dá ruce před sebe. Zvedl jsem ji, krvácela z obličeje. Nebyl čas přemýšlet, jestli je zraněná nebo mrtvá, někdo běžel telefonovat pro pomoc, mezitím přijel nějaký člověk s autem. Naložili jsme ji do auta a on ji odvezl do úrazové nemocnice.

Reportáž o zastřelení Danuše Muzikářové v 37. čísle mnichovského časopisu Quick z 10. září 1969. Foto Archiv Jaroslavy Juránkové

Smrt Danuše zachytil i západoněmecký fotograf

Další svědek Josef Müller vypovídal v roce 1990: Před ulicí 9. května stál zástup, do kterého vystřelovali milicionáři slzotvorné bombičky, které lidi ze zástupu házeli zpět. Pak jsem uslyšel jiný zvuk a poté jsem viděl dívku, jak se zhroutila k zemi. Obličej měla plný krve. Běžel jsem telefonovat do kavárny Bellevue, mezitím však přijelo auto a odvezlo ji. Zažil jsem už předtím šok, když jsem viděl, jak pustil příslušník na utíkající chlapce psy, a později na dvoře domu, kde jsem bydlel, ztloukli milicionáři muže, který se tu před nimi chtěl ukrýt. Sám jsem bezdůvodně dostal jednu pendrekem, když jsem na dotaz, kam jdu, po pravdě odpověděl, že domů. Celou dramatickou událost zachytil fotograf západoněmeckého časopisu Quick, v jehož 37. čísle z 10. září 1969 pak snímky vyšly. Tělo mrtvé dívky (v té chvíli ještě bez zjištění totožnosti) bylo odvezeno do brněnské Úrazové nemocnice, kam je později téhož dne přišel identifikovat její otec Jaroslav Muzikář.

 

Danku střelili zezadu do hlavy, dodnes se neví, kdo

Příběh Danuše Muzikářové přiblížily před třemi lety Lidové noviny: „Danuše Muzikářová sice nesouhlasila s invazí spojeneckých vojsk – jako nikdo z jejich blízkých –, ale rok poté měla úplně jiné starosti. Starosti odpovídající věku – osmnácté narozeniny slavila několik týdnů před osudným dnem,“ psaly LN. „Všichni, s nimiž jsem mluvila, na ni vzpomínají jako na usměvavé, veselé děvče. Hrála ochotnicky divadlo, byla výtvarně nadaná, jak je patrné na kresbách v jejím deníku. Vyučila se pánskou krejčovou a na radu své mistrové zvažovala, zda se má přihlásit ke studiu módního návrhářství,“ popsala pro LN publicistka Věra Sečkářová, která osud Danky, jak jí doma říkali, mapovala. Byla navíc šťastně zasnoubená, takže si určitě plánovala další život po boku milovaného muže.

Danka Muzikářová, foto Archiv Jaroslavy Juránkové

Ve čtvrtek 21. srpna 1969 nešla do města na demonstraci k prvnímu výročí okupace. Se sestrou mířila za kamarádkou, aby domluvily plánovaný výlet. „Shodou náhod potkal Jaroslav Muzikář obě své dcery nedaleko hotelu Continental, tedy kousek od místa budoucí tragédie. Prosil je, aby se vrátily domů, protože chvíli předtím procházel centrem Brna a viděl, jak příslušníci SNB a Lidových milic uzavírají ulice. Danka a Jaroslava ho ale přemluvily s tím, že se brzy vrátí. Rozloučili se, sestry pokračovaly dál do města, otec domů,“ popsala Sečkářová.

Domů se kolem osmé večer vrátila jen Jaroslava. Kde je sestra, netušila. Demonstranti na dnešním Moravském náměstí v panice a ve strachu před policisty, vojáky a milicionáři od sebe sestry oddělili. Ve strachu o nejstarší dceru se tak Muzikářovi přes zákaz vycházení vydali ven. „Z jedné služebny VB je poslali na druhou, kde se dozvěděli, že prý „v úrazovce nějakou mrtvou holku mají“. Danka ležela na nosítkách, přikrytá prostěradlem, vedle na stolku byl její řetízek, hodinky a šaty v uzlíčku,“ pokračovala Sečkářová.

Policie nechtěla, aby její pohřeb byl veřejný. Snažila se zabránit i tomu, aby rodiče dali na parte dceřinu fotku. Smuteční oznámení ale stihl pan Muzikář vyzvednout z tiskárny a roznosit dřív, než mu je zabavili. Obřadu na ústředním hřbitově se zúčastnily stovky lidí – pod dohledem StB. Danuše Muzikářová je pohřbena na hřbitově v Králově Poli. V roce 2009 jí byla in memoriam udělena Cena Václava Bendy. Danku Muzikářovou připomíná od roku 1991 na domě Moravské náměstí 4 pamětní deska. Dne 15. listopadu 2019 byla v rámci projektu Poslední adresa umístěna pamětní tabulka na dům Kounicova 69, kde Muzikářovi v roce 1969 bydleli. A v srpnu 2019, jak stojí výše, vzešel z občanské iniciativy návrh, aby jméno Muzikářové nesl dosud bezejmenný park v Brně mezi Místodržitelským palácem a Rooseveltovou ulicí, tedy poblíž místa, kde byla dívka zabita. Dne 5. listopadu rozhodlo brněnské zastupitelstvo o oficiálním pojmenování parku a o několik dní později, 17. listopadu 2019, na 30. výročí sametové revoluce, byl park Danuše Muzikářové slavnostně otevřen a byla v něm umístěna pamětní deska.

Vyšetřování se rozběhlo vzápětí po Dančině smrti, ale od počátku nebylo razantní. „Tehdy ještě asi bylo reálné vraha vypátrat, například podle výrobních čísel zbraní. Ale nebyla politická vůle, pokud vím, jeden z vyšetřovatelů, který se ´moc ptal‘, dokonce málem dostal stranickou důtku,“ připomněl pro LN historik Moravského zemského muzea Jan Břečka. Danka byla střelena zezadu do hlavy; kulka z pistole, která uvízla v nosní dutině a která dokazovala, že ji zabil někdo z příslušníků Lidových milic nebo SNB – vojáci tehdy měli jen samopaly – se ale po několika dnech z důkazů ztratila, dodává Wikipedie. Zanedlouho přikázal městský a krajský výbor KSČ pátrání zastavit.

„Pan Muzikář ale dál hledal na vlastní pěst, sháněl svědky, chytal se každého stébla naděje, že vraha dcery odhalí a že ho stihne trest. Krátce po listopadu 1989 podal znovu trestní oznámení. Nové vyšetřování bylo důkladné, závěrečná zpráva je vyčerpávající, ale asi ani to nemohlo vést k dopadení vraha. Některé dokumenty byly úmyslně zlikvidovány,“ poukazuje na neúprosný čas Břečka. „Vyslechl jsem snad stovky svědků – vojáky, milicionáře, tipovalo se, prošetřovaly se různé anonymy, spis měl snad metr, ale vše bezvýsledně. Pachatel zůstal neznámý a případ byl v roce 1996 odložen,“ konstatoval i vyšetřovatel Petr Dyntera z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu. „Od chvíle, kdy se materiály uložily do archivu, se nikdo neozval, ani žádný z anonymů. Nikoho to už nezajímá, vyřízená věc.“ Rodiče Danuše Muzikářové již nežijí. Její otec celý život zasvětil pátrání po vrahovi své dcery. Marně.

 

Molotovovým koktejlem napadli služební vůz VB a odtlačili ho na barikádu

Na náměstí Rudé armády byly vedle Univerzitní knihovny postaveny další tři improvizované barikády, k čemuž demonstrující občané použili také části lešení a plotu, umístěných kolem blízké vysokoškolské menzy. Jedna z barikád byla zapálena. Ještě ve 20.30 hod. na křižovatce Leninovy ulice (dnes Kounicova) a náměstí Rudé armády demonstranti napadli lahví s hořlavinou (tzv. Molotovovým koktejlem) služební vozidlo VB, kamením zahnali dvoučlennou osádku a hořící vůz odtlačili ke knihovně, kde jej převrátili na barikádu. Bylo to vyvrcholení protestních akcí toho dne.

Najíždění obrněného transportéru OT-64 do demonstrantů na náměstí 25. února, 21. srpen 1969. Foto Archiv HO MZM

Zákaz vycházení jak za války

Poslední zásah proběhl asi ve 21.30 a od té doby byl celý prostor pod kontrolou nasazených sil. Pod dojmem celodenních bouřlivých protestů se Národní výbor města Brna rozhodl vyhlásit v ulicích noční zákaz vycházení (od 20.00 do 05.00), odvolaný až po třech dnech. V průběhu celého 21. srpna bylo proti demonstracím nasazeno 492 příslušníků VB, 682 příslušníků ČSLA a 380 členů LM, které podporovala tři vodní děla, třináct nákladních aut s pískem k přehrazení ulic, tři cisterny (z toho jedna s chemickým roztokem), devět obrněných transportérů a tři tanky s radlicemi.

Ztracené naděje generace srpna 1969

Komunistický režim si mohl právem blahopřát k velkému vítězství. Brutální silou si ´vyčistil´ cestu k úplné normalizaci, která se mohla plně rozvinout teprve po zlomení lidového odporu v ulicích. V srpnu 1969 byly střelbou, obušky, slzným plynem a vodními děly definitivně zmařeny všechny naděje a sny o obnově fungující občanské společnosti a demokratizaci politického systému. Pražské jaro se stalo s definitivní platností minulostí. Tragický osud Muzikářové a Valehracha dnes připomínají pouze malé pamětní desky. Symbolizují jejich ztracené životy, stejně jako ztracené naděje celé generace srpna 1969.

Vložil: Markéta Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace