Nejen sexuální predátor J. Kristus, ale i dáma dole bez, co vytáhla českou vlajku z… ehm, vagíny. V Brně je zas jednou veselo
30.05.2018
Foto: Facebook
Popisek: Jeden z mála jakž takž slušných snímků z hry Naše násilí, vaše násilí
FOTOGALERIE „Trochu mi to připadalo jako zpráva z Marsu nebo z doby historických ukrutností na Balkánu. Je to na můj vkus až příliš morbidní, protože se mi zdá, že nejde o provokaci, která má, jak říká Aristoteles ve své Poetice, poučovat a vychovávat ty hloupé, ale budit strach, hrůzu a nenávist. Kdybych byl rozčilený, řekl bych, že tak trochu po ustašovsku,“ reagoval pro Parlamentní listy.cz na hru Naše násilí a vaše násilí chorvatského režiséra, kterou uvedlo v sobotu brněnské divadlo Husa na provázku, politolog Zdeněk Zbořil. Nebyl zdaleka sám, kdo se k „tomu brněnskému tyjátru,“ jak to nazval marketingový stratég Martin Jaroš, vyslovil. Také v Brně ´úřadovalo´ hnutí s názvem Slušní lidé, jak se můžete podívat v galerii.
Hrálo se v rámci osmidenního festivalu Divadelní svět Brno, který končí právě dnes, ve středu... Hra, která má umělecky zpodobňovat uprchlickou krizi, ignoranci a strach Evropanů, zvedla diváky doslova ze židlí i kvůli scéně, kdy postava ztvárňující Ježíše Krista znásilňuje muslimku. „Nejde jen o Chorvatsko a chorvatského režiséra. To by byl asi jen docela dobrý případ pro Freuda. Ale jde o jeho českého promotéra, který se kryje, který používá firmy Národního divadla, které si, jako ostatně i jiná divadla v ČR, špatně vyložilo slova klasiků, že umění, dokonce i to jednodušší divadelní, musí být nejen svobodomyslné, ale i ´zraňující´... A pro mne osobně je to zpráva, kam až přijedu příště do Brna, nemusím chodit,“ dodal Zbořil.
Co se tedy vlastně stalo?
V Brně došlo v sobotu kvůli uvedení hry chorvatského režiséra s názvem Naše násilí a vaše násilí k protestům. Dorazili křesťanští aktivisté, v devatenáct hodin vystoupil i politický zombie Miroslav Sládek, který se asi s desítkou stoupenců pokoušel zablokovat vchod do divadla Husa na provázku. Velmi bouřlivý byl samotný průběh představení. „Část publika, zejména příznivci Slušných lidí v modrých tričkách, začala po několika minutách představení hvízdat, dupat, pak vtrhli přímo na jeviště, utvořili řetěz a natlačili herce dozadu ke stěně z benzínových kanystrů. Reagovali tak na scénu, kdy se herci svlékli donaha a začali se objímat a dotýkat. Aktivisté žádali představení ukončit a odešli až po desítkách minut, když je k tomu vybídli policisté z antikonfliktního týmu,“ popisovala situaci ČTK s tím, že Policie ČR o potenciálním konfliktu věděla dopředu a tak byla na místě přítomna. Co se dělo v divadle, najdete obrazem v galerii.
Pak se představení znovu rozjelo. Když pak došlo na klíčovou scénu znásilnění muslimky Ježíšem, členové hnutí Slušní lidé už na místě nebyli, ale z publika se ozvali další s výkřiky „Neurážejte Krista Pána!“ načež byli vyvedeni z divadla. Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser (a zároveň ředitel festivalu, v jehož rámci k uvedení kontroverzní hry došlo) označil sobotní narušení hry Naše násilí a vaše násilí za překročení hranic a také za varovný signál společenského vývoje. Jednání aktivistů mu připomnělo scény z filmů o nástupu fašismu. „Brněnští náckové“ podle Glasera chtěli vzít spravedlnost do vlastních rukou. „Snaha zakazovat nějaké umění je vždy něco nebezpečného,“ zdůraznil Glaser v rozhovoru s ČTK. Vystoupení aktivistů z hnutí Slušní lidé podle něj dalo představení ještě další, naléhavější kontext. Zvýraznilo téma celého letošního festivalu, jímž je svoboda a její křehkost.
Je to urážka, ne provokace. A reakce biskupa? Ohleduplná
Proti se postavila zejména katolická církev napřed ústy primase Duky, posléze včetně biskupa Václava Malého, který jinak obvykle mívá pro podobné experimenty pochopení. „Jsem nemile překvapen, s jakou necitlivostí organizátoři obhajují uvedení hry v Brně, aniž berou v potaz, že svoboda slova je pokřivena, pokud prezentuje sice dramaticky nadsazenou, ale nechutnou a urážlivou scénu o Ježíši,“ napsal na svém Facebooku. Ke hře se na sociální síti vyjádřil i marketingový expert Jakub Horák, autor kampaně „Pusťte nás na ně“ České pirátské strany. Jeho postoj je rozporuplný. „Svoboda uměleckého projevu je nedotknutelná, takže je dobře, že se to hraje,“ napsal. Chápe ale i druhou stranu: „Na druhou stranu podle dosud známého obsahu to zřejmě bude nějaká strašlivá sebemrskačská kokotina, takže je dobře, že tam Slušní lidé demonstrují.“ Nakonec své dilema známý pražský expert rozřešil po svém: „Především je dobře, že to všechno se odehrává v Brně, takže s tím celým nikdo normální nemá nic společného.“
„Členové hnutí Slušní lidé si osobují právo cenzurovat umění, zničit představení a utlačovat herecký soubor přímo na jevišti. Vzpomeňte si na to na podzim při komunálních volbách. Násilí, buranství, hloupost, malost. Vedení divadla reaguje profesionálně skvěle a ještě lepší je podpora diváků,“ napsala Kateřina Tučková k fotografiím ´Slušných lidí´, kteří, upřímně řečeno, vážně vypadají trochu jako náckové – při veškeré úctě.
Martina Ulmanová: Frljićův teror nevkusem
Hra Naše násilí a vaše násilí (Naše nasilje i vaše nasilje) Olivera Frljiće (napsal ji i režíroval) se hraje převážně na divadelních festivalech. Divadelní kritička Ulmanová již ve čtvrtém čísle SADu (časopis Svět a divadlo) o kontroverzní hře, která měla premiéru v květnu 2016, napsala: „Dramaturgii Festwochen (míněn divadelní festival Wiener Festwochen – pozn. red.) nelze vinit z toho, že by poskytla prostor nějaké neověřené režisérské nule. Frljić, známý provokativními inscenacemi politického divadla, na Festwochen hostoval už v letech 2010 a 2013. Obě díla se týkala války v bývalé Jugoslávii a jejích následků, dopadajících obzvlášť na dnešní mladou generaci, a vzhledem k letošnímu angažmá je vedení festivalu zřejmě pokládalo za umělecký úspěch. Po letošku si však asi s pozvánkami pro Frljiće dá přestávku, kritický ohlas na Naše násilí a vaše násilí, minimálně u německy píšících recenzentů, se totiž vzácně shoduje. V rozhodném odmítnutí.“
A pokračovala, přičemž popisovala, co se na scéně děje: „Devět Frljićových herců se nám v hodinu a půl trvající inscenaci předvádí v zásadě ve dvou druzích kostýmů: Tím prvním je jasně oranžová kombinéza, známý „stejnokroj“ ubohých obětí popravených hrdlořezy tzv. Islámského státu, druhým je nahota, „oblečená“ jen do arabského písma, kterým jsou těla herců pomalována. Účinkující nám na začátku, poskakujíce v rytmu ohlušující hudby, násilně žoviálním tónem předkládají jakési rychlé „vizitky“ – od každého se dozvíme, odkud pochází a jak se dostal k účinkování v inscenaci. Jeden o sobě říká, že je z Tripolisu, další je prý Syřan, „pracující pro organizaci Are You Syrious?“, další je žena, která má na hlavě šátek a tvrdí, že se narodila imigrantům z Íránu, jedna je z Náhorního Karabachu, jiný údajně holandský žid. Podle jmen v programu se však zdá, že tyto identity jsou vesměs vymyšlené: až na jedno, možná dvě jsou všechna ryze srbochorvatská, i se slovanskými křestními jmény. Jedna z žen navíc při představování vesele zahlaholila, že se do inscenace dostala potom, co se s režisérem náhodně vyspala – což se dá přejít jako nejapný vtip, jako pravdivé přiznání je to snad moc i na skandalistu Frljiće (i když, ve světle dále viděného, kdo ví…). Následuje řetěz scén, které celkem vyčerpávajícím způsobem charakterizuje už titul inscenace. Stačí, když si doplníme jména příslušných subjektů, tedy Naše násilí a vaše násilí rozšíříme na Naše (imigrantské, muslimské) násilí a vaše násilí (blahobytných Evropanů), přičemž to druhé je podle inscenátorů jasnou příčinou prvního. Po úvodním představovacím extempore se účinkující kombinéz rychle zbavují a v různě složených skupinkách – žena s mužem, žena s ženou, muž s mužem či trojka – se vášnivě laskají a přitom si výmluvně rozmazávají arabský text po nahých tělech (poselství pro „natvrdlé“: jazyk lásky smazává rozdíly jazyků a kultur). Potom se od skupiny odděluje dívka (také nahá) s hidžábem a dochází k prvnímu ze dvou perverzních vrcholů představení: Za zvuků idylické koledy Tichá noc pokročí na proscénium a pomalu vytáhne rakouskou vlajku – z přirození. Já jsem si ze čtvrté řady chvíli snažila namlouvat, že jsem si nevšimla nějakého pouzdra, umně přilepeného na nahém těle; polovina naší čtyřčlenné výpravy, která akci pozorovala přímo z první řady, i recenze ostatních kritiků mne však ujistily, že se žádný umný trik nekonal. Jak se suchým sarkasmem konstatoval Ronald Pohl z intelektuálního listu Der Standard: „Každopádně teď už víme, co všechno se může skrývat v chorvatské herečce“.“
Má to jasné parametry pornografie
„Výstup měl podle mne parametry pornografie, protože zapojení nahoty a pohlavního orgánu nepřinášelo ani estetický, ani intelektuální požitek. Poselství scény je zmatečné: chce se říct, že muslimská imigrantka má svou novou vlast v p..i, tedy že na ni kašle? Proč postava vlajku ale potom opatrně narovnává, připevňuje na ráhno, které se snese z provaziště, a očima (Tichá noc stále zní) dojatě sleduje její stoupání vzhůru? Anebo má být scéna chápána veskrze kladně, ve smyslu, že hlouběji už nová vlast v dívce ani být uložena nemůže…? „Stille Nacht” vystřídá zpěv muezzina, herci se opět oblečou do kombinéz, jeden z nich ostatním nasadí na hlavu černé pytle a spoutá jim ruce. Potom všichni v řadě za sebou tancují za zvuků skladby Cheek to cheek („Heaven, I’m in Heaven…“), a bosýma nohama se snaží stepovat jako Fred Astaire. Končí však v kleče a na pozadí pokračující optimistické písně si ten, co v této scéně hraje roli mučitele, vytáhne jednoho z nich na proscénium, tam ho s rukama svázanýma za zády nechá ještě chvíli stepovat a potom ho zastřelí. Vzápětí vyzve auditorium, aby drželo minutu ticha za oběti atentátů v Paříži a Bruselu. Když minuta uplyne, poprosí, aby se držela ještě jedna – tentokrát za čtyři milióny lidí, „které jsme my, Evropané, zabili v Sýrii a Afghánistánu“.
A ještě: „Střelec pokládá před mrtvého bubínek a ze zadní části scény vleče po kolenou dalšího – mrtvý udeří do bubínku, kat přikládá oběti na hrdlo nůž, a pomalu ji pokládá na zem. Tato scéna se nezměněna opakuje se všemi aktéry, popravčí má při ní pohled výhružně zabodnutý do diváků. Posloucháme, že náš „zločin tkví jen v tom, že jsme Evropané“, že náš blahobyt pochází z bolesti jiných. Že vysáváme bývalé kolonie… Zastřelený ze země upozorňuje, že mír nenastane, dokud nezemřou dva miliony Evropanů. Označuje Evropu za „slepého tažného koně kapitalismu“ a vmetá nám do tváře, že se „stydí za národy Evropy“. Mrtvoly leží přikryté plachtami, na jevišti se mlčí a z reproduktoru se line přednáška o našich vinách. „Zatímco vy tu sledujete tohle divadlo, nějaký ubožák se prodírá k vám do Evropy. Syrská ropa lehko proudí přes hranice, ale Syřané ne.“ Zatím na scénu vtrhnou v rytmu jakéhosi ryčného popu tři ženy s vlajkami Evropské unie v rukou, do rytmu jedna druhou podřezává, házejí do publika černé balónky a vystřelují směrem k nám konfety. Křičí „I love you“ a ukazují nám vztyčené prostředníčky, načež z nich skládají kříže a svastiky. Výstup ukončí přinesený stůl, za který usednou tři postavy; čtvrtému skasají kombinézu k pasu, takže u stolu sedí spoutaný a do půli těla nahý. Ptají se ho, jakým světovým jazykem mluví. Když vysvitne, že žádným, dostane otázku, co chce dělat v Evropě. Chtějí, aby se přiznal, že je terorista. Svazují mu ruce, lijí mu, roztřesenému, jakousi žlutou tekutinu do úst. „Piješ? Pijme na čtyři milióny Arabů, které jsme až dodnes pobili… – Jak to, že piješ? Jsi muslim!“ On se brání, pláče. Vytahují uzenou prasečí hlavu, nutí ho jíst, on pláče a zvrací. Nato se jeden z mučitelů ptá publika, jestli má na zajatého nějaké otázky. Přichází postava s trnovou korunou, trhá oběti mučení pouta a odnáší ji v náručí,“ pokračuje kritička v popisu toho, co se odehrává ve hře.
Špatné umění, klišé, fráze, kýč
„Vraťme se ještě do hlediště vídeňského Schauspielhausu, abychom si „vychutnali“ slíbený druhý perverzní vrchol večera. Ústředním prvkem scény je od začátku asi dva a půl metru vysoká, téměř přes celou šířku jeviště dlouhá stěna, tvořená množstvím tmavě zelených naftových kanystrů. Z té se teď spouští muž s trnovou korunou a bederní rouškou z rakouské vlajky. Potom před konstrukcí rozpřáhne ruce – a stěna se s ohlušujícím rachotem řítí k zemi, zůstává jen část, vyskládaná do tvaru kříže. Na mřížové konstrukci, která kanystry držela, visí jako vězni v kleci herci v oranžových kombinézách a pozorují postavu Krista, jak jde pomalu k dívce v šátku, stojící v popředí. Líbá ji na tvář, potom jí strhne šátek a něžnost se rychle mění v pohyby až zvířecí, vlastně ji znásilňuje jazykem, a přitom škrtí. Svléká jí kalhoty, položí ji na břicho a zezadu se na ni přitiskne. Markýruje (tedy, aspoň doufám…) soulož, nakonec se jejím šátkem utře. Za vlasy ji vytáhne zpátky na nohy a ona ho začne zoufale, zběsile líbat (obraz násilné konverze?). Poté si Kristus vyleze na vrcholek kanystrového kříže a spokojeně pozoruje svoje „dílo“. A dívka, zase už v šátku, na proscéniu varuje, že, jak praví Bible, „budou poslední první“. Kalkul Olivera Frljiće byl celkem logický: Jestli si někdo nechá nadávat, vyhrožovat a předhazovat nejrůznější obvinění, a ještě za to dobrovolně zaplatí, je to evropský liberální intelektuál, který tvoří páteř vídeňského festivalového publika. Pro samou práci s vymýšlením těch nejdrzejších provokací však jaksi pozapomněl na to, co tento hypertolerantní divák absolutně neodpouští: špatné umění. Klišé, frázi, kýč. Vulgární doslovnost. To se pak kýžený otřes publika šmahem změní ve svůj opak – výsměch,“ končí svou recenzi. Abychom nebyli nefér, tuto recenzi jsme vybrali, protože pregnantně popisuje, co se na scéně děje, což může být pro leckoho zajímavé. Existuje však také řada pochvalných recenzí…
Rozsekl to Martin Jaroš
Marketingový guru se k ´tomu brněnskému tyjátru´ vyjádřil, jak je jeho zvykem, velmi komplexně: „Nezlobte se, ale v tom divadle se laciní provokatéři na straně jedné setkali s lacinými provokatéry na straně druhé. Autor má svou kýženou publicitu, která ho dostane na další fesťáky, Slušní lidé taky předvedli svoje modrá trička na kamery - obě strany jsou tedy spokojené, obě dosáhly svých cílů; jen my ostatní se čílíme na internetu,“ napsal s tím, že podle recenzí by na hru nešel: „Vypadá to jako šok pro šok, což mě nebaví. Jiné třeba ano, takže fajn.“ A poznamenal dvě zásadní věci:
„Zas tolik kuráže autor neprojevil. Jak už dnes někdo chytrý napsal, dělat si srandu z Ježíše je taková bezpečná rebelie se záchrannou sítí. Jako chcete být trochu drsný, ale ne moc, protože u křesťanů celkem víte, že vám žádní zfanatizovaní faráři asi hubu nenabijou. To udělat tohle s Prorokem, to by bylo jiné kafe - to už bychom pana autora možná seškrabávali z nějaké zdi,“ sdělil a přidal: „Ale ať už si o hře myslím cokoli, nikdy, opakuji nikdy bych ji nezakazoval. Politika podle mě do umění nesmí nikdy kecat.“
A vysvětlil: „A proto, přátelé, vás zapřísahám - nikdy nezakazujte žádné umění. Ani to sebeblbější a sebenevkusnější. Vždycky jsem měl Česko za oázu svobody, místo, kde se dá říct cokoli. Jestli z naší svobodomyslnosti začneme ustupovat, jestli začneme být autoritářští nebo přehnaně bázliví, tak budu vědět, že Česko prohrálo. A zároveň tím dokážeme, že nejsme o nic lepší než ti zlí fanatici, proti kterým se tak často vymezujeme. Jestli nesneseme urážku Ježíše, tak přece nemůžeme hájit ani dánské karikaturisty nebo Charlie Hebdo! Jakože kontroverze nám nevadí, pokud náhodou nemíří proti nám? To je strašně laciné a nefér. Zachovat svobodu umění mi přijde tak důležité, že kvůli tomu klidně překousnu i nějakou tu úchylnou opičárnu. Že něco bude perverzní, trapné nebo prvoplánové - OK, vydržíme to, jsme přece dospělí lidé. Když nás jedna úchylárna přiměje začít s cenzurou, přijdeme nakonec o mnohem víc.“
Jenže - za čí peníze?
Jaroš neopomněl ani to, co festivalu vyčítají mnozí, kteří jsou jinak dost liberálně naladěni a jakákoliv provokace jim nevadí, s tím, že lze vyjádřit protest jednoduše tak, že nepůjdu do divadla. A to, že se hrálo za veřejné peníze. „Jako sporné chápu jedině to, že se na festival (a tedy i tuto hru) přispělo z veřejných peněz. Nicméně i tady si myslím, že svoboda je pro naši mravní páteř důležitější. Ano, budu radši, když si občas zaplatíme nějaké sprosté slovo nebo pohoršující scénu, než abychom si platili cenzora, který nás před tím tzv. „ochrání“, končí Martin Jaroš.
Mimochodem, abychom to shrnuli v úplnosti, padla dvě trestní oznámení. Jedno podala senátorka Wagnerová na ´Slušné lidi´ a druhé, pro změnu od těch Slušných lidí, je na ředitele Glasera, režiséra Frljiče a skupinu jeho nahatých herců. Mno, nečekáme, že PČR cokoliv vyšetřila, takže je to jen taková hra, počítáme. Co si o tom všem myslíte vy?
Vložil: Anička Vančová