Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Vyražené dveře, budíček se zakuklenci, výslech… Stát se to může i vám. Stačí k tomu „strýček“ Alzheimer. Životní K.O.

28.11.2015
Vyražené dveře, budíček se zakuklenci, výslech… Stát se to může i vám. Stačí k tomu „strýček“ Alzheimer. Životní K.O.

Autor: youtube.com

Popisek: Zásahová jednotka - ilustrační foto

Byl to zážitek na celý život. Přestože jsme nikdy nic neprovedli, uprostřed noci nás vytáhli z postele ozbrojení zakuklenci. Může to potkat opravdu kohokoli z nás a stačí k tomu tak málo, svěřila se KrajskýmListům.cz čtenářka Marie.

Nejste druhý Krejčíř ani Kajínek, celostátně hledaný lupič, násilník ani vrah. Nikdy jste neukradli ani rohlík v sámošce. Po zuby ozbrojené černé zakuklence, vyrážející dveře od bytu a řítící se dovnitř s řevem „Policie!!!!!“, znáte pouze ze záběrů krimi zpravodajství a stěží by vás někdy vůbec napadlo, že tento ‘adrenalinový zážitek‘ může potkat i vás. Věřte, že může. Může totiž potkat úplně každého. Dokládá to příběh čtenářky Marie, která se svěřila KrajskýmListům.cz s příběhem, který by nejspíš i nejlepší scenárista kriminálních zápletek stěží vymyslel. Stačí k tomu opravdu velmi málo – mít doma tchyni.

Domácí péče aneb nikdy nekončící dobrodružství

Byl to večer jako každý jiný – vypráví paní Marie. Po něm ale následovala noc, jako vystřižená z béčkové akční krimikomedie. Zápletka, kvůli níž se příběh vůbec udál, totiž každého posluchače při jejím vyprávění v první chvíli pobaví. Vtipná však může připadat pouze těm, kdož se nestali nedobrovolně aktéry příběhu, plného paradoxů. Jako každý večer jsme uložili ke spánku moji pětaosmdesátiletou tchyni, která je po několika mozkových příhodách, a aby toho nebylo málo, ještě na ni naplno zaútočila Alzheimerova choroba. Prodělané zdravotní komplikace na jejím fyzickém stavu kupodivu nezanechaly téměř žádné následky, o to hůř je ale ‘odnesl‘ její mozek.

Vzhledem k tomu, že bývá velmi zmatená a tu a tam se u ní objeví i halucinace, nemůže zůstat ani chvíli sama. Mimo jiné jsme s ní už zažili frontální útok záhadných berušek, které prý byly úplně všude, balení zavazadel na dovolenou v Karibiku, pokus o zatopení pod radiátory ústředního topení, rychlovarnou konvici, postavenou ve zlomku vteřiny na plynovém sporáku… Leckdy je to taková síla, že běžné používání vulgárních výrazů, nad nimiž by se i onen pověstný dlaždič nejspíš červenal, a tu a tam nějakou ta facku či ránu holí bereme jako samozřejmou součást života. Celodenní péči v některém centru si nemůžeme dovolit, na tu domácí nám sociálka ‘velkoryse‘ přispívá částkou 800 korun měsíčně. Víc to prý ze zákona nejde. Ale to je jiná kapitola. Naštěstí se nám podařilo přizpůsobit domácí péči o tchyni životní režim. Já pracuji na zkrácený úvazek, ze zaměstnání pádím domů a ve dveřích se vystřídám s manželem, kterému zaměstnavatel umožnil stálé odpolední směny, a tak ‚vystřelí‘, aby nepřišel pozdě. I tak nám osud občas uchystá takové překvapení, že bychom ho sotva našli v nabídce populárních adrenalinových zážitků.

Budíček jako z akčního filmu

Ten den jsme padli do postele jako podťatí, protože babička právě ‘neměla svůj den‘. V půl jedné v noci nás ale čekal neuvěřitelný budíček. Rány do dveří, které, jak jsme následně zjistili, vzápětí vyletěly z pantů. Onen známý televizní řev „Policie!!!!!“… Bylo to strašně rychlé. Než jsme vůbec stačili pootevřít oči, už jsme leželi v pyžamech na zemi, na zádech nám klečeli svalovci v černém, s kuklami a ozbrojení samopaly. Jejich profesionální ‘řev‘ mi připadal nekonečný. Pak nás konečně postavili na nohy a vyvlekli na chodbu, kde stála pod ochranou dvou policistů ze zásahové jednotky moje tchyně. Na otázku ‘To jsou oni?‘ přikývla a zoufale vykřikovala: ‚V životě jsem tyhle lidi neviděla!‘

Než jsme se nadáli, zaklaply za námi mříže cely předběžného zadržení. Samozřejmě nás zavřeli každého zvlášť. Po nekonečné době mě policista odvedl k výslechu a já zprvu nechápavě zírala, na co že se mě ten člověk vlastně ptá. Kdo jsem… Co jsem v bytě pohledávala… Jak to, že jsme se tam tak suverénně usadili… Jak jsme si vytipovali právě tuhle stařenku… Byla jsem v pyžamu, bez dokladů, bez mobilu, takže trvalo několik dlouhých hodin, než se mi podařilo vysvětlit, že jsem byla doma, ve své vlastní posteli. Až následně jsem zjistila, že úplně stejným martyriem právě procházel v jiné místnosti i manžel. Jak vůbec mohlo k takové absurdní situaci dojít?

Zákeřnost nemocného mozku

Nakonec se nám přece jen podařilo jakžtakž vysvětlit, že jsme opravdu byli ve svém bytě, ve své posteli, nedopustili jsme se žádného přestupku a už vůbec ne trestného činu… A konečně jsme se také dozvěděli, o co jde. Tchyně sice byla předchozí den zmatená, některé zbytky jejího mozku ale opravdu zapracovaly. Poté co jsme šli spát, začala zase trpět halucinacemi, a tak sáhla po telefonu, vytočila 158 a zoufale prosila operačního důstojníka o pomoc. Prý že jsou v jejím bytě nějací cizí lidé, kteří se ji snaží zabít. A kupodivu dokázala bez sebemenších problémů říct i své jméno a adresu, což si většinou vůbec nevybavuje. Navzdory fantasmagoriím, které opanovaly její mozek, byla prý tak věrohodná, že obezřetný policista raději okamžitě poslal na místo zásahovku.

Neuvěřitelný zážitek měl samozřejmě ještě dohru. Policisté odvedli opravdu profesionální výkon a sami nevěřícně kroutili hlavou nad věrohodností kousku, který naše psychicky nemocná stařenka dokázala předvést. Nakonec museli přivolat lékaře nejen kvůli tchyni, která vzápětí putovala již poněkolikáté do psychiatrické léčebny. Následoval ji tam totiž i můj manžel, který po dlouhodobém předchozím psychickém vypětí tak mimořádný zážitek už neustál a přímo na policejní služebně se totálně psychicky zhroutil. Po dvou týdnech mi ho vrátili domů s potřebnou zásobou léků na uklidnění, tchyni si tam lékaři zpravidla nechají tak dva měsíce. Během té doby ji jakžtakž ‘srovnají‘, vrátí nám ji do domácí péče, a pak se její stav začne znovu postupně zhoršovat. Jaké překvápko nám asi uchystá příště?

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace