Pro dobrý fór nešel nikdy daleko, ty doby už jsou ale pryč. Nekonečné trápení populárního moderátora Eduarda Hrubeše. Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Legendární moderátor Eduard Hrubeš se sice stále snaží vtipkovat, do skoku mu už ale není

Odjakživa byl veselá povaha a i po nejtěžší životní ztrátě se stále snaží vtipkovat. Moc mu to ale nejde a bolest z jeho očí nemizí. Co definitivně podlomilo elán nezničitelného všeuměla, kterého miluje několik generací?

Konferenciér, zpěvák, trumpetista, banjista, skladatel, režisér a scenárista, herec i rozhlasový moderátor, umělecký vedoucí Velkopopovické Kozlovky… Zkrátka muž, kterému se daří vše, na co sáhne. Nikdy nechtěl nastoupit někam do zaměstnání a vydržet tam až do důchodu. Netušil však, že takový životní styl může přinášet i četné nesnáze. Prošel dramatickými obdobími, kdy se musel rozhodovat, jak a čím se vlastně bude živit. „Nebo to za mě rozhodovali jiní,“ prohlásil před lety v rozhovoru pro idnes.cz Eduard Hrubeš, který se do televize vrátil v roce 1995 s pořadem Tak neváhej a toč. A dodal, že na nudu si v životě rozhodně stěžovat nemohl.

Málokdo ví, že po odchodu z televize se střídal s Miroslavem Horníčkem v průvodcování legendárním
Kinoautomatem, revolučním filmovým projektem, představeným na světové výstavě EXPO'67
v kanadském Montrealu

Otec rozhodl, že se má živit hubou

Narodil se 27. prosince 1936 v Brně, jeho otec byl operním barytonistou v brněnské Janáčkově opeře. „Můj tatínek byl pořádkumilovný synek z Oldřichovic u Napajedel. Miloval přírodu, a tak vystudoval lesnickou fakultu. Na brněnské lesárně se dodnes traduje výrok profesora Tichého. Měl jsem tady jediného slušného asistenta a ten mi utekl za komediantama. Tatínek totiž začal zpívat a odešel k divadlu. I profesi operního barytonisty však bral velice svědomitě,“ prozradil Eduard Hrubeš a dodal: „Kdysi mi řekl: Synu, koukám, že na pořádnou práci nebudeš. Snaž se raději živit hubou. A tak pro mě vybral kariéru diplomata.“

Otec tudíž podporoval především aktivity, které rozvíjely jeho jazykové vzdělání. Posílal ho na ozdravné pobyty do Švýcarska, které organizoval Mezinárodní červený kříž po válce pro podvyživené děti, dal syna na francouzské gymnázium. Eduard se tudíž naučil ve škole francouzsky, ve Švýcarsku pak spisovnou němčinu i kuriózní curyšský dialekt, díky americkým filmům mluví anglicky a umí také polsky, slovensky, rusky a latinsky. Přesto z jeho plánované dráhy diplomata nakonec sešlo.

S Veronikou Žilkovou v roce 1995 v pořadu Tak neváhej a toč!

Učarovala mu televize

Po střední škole chtěl studovat operní režii, jenže tento obor tenkrát na brněnské Janáčkově akademii múzických umění neotevřeli, a tak ho otec v roce 1955 poslal na vojenskou technickou Akademii Antonína Zápotockého v Brně, prý za účelem ukáznění a zmoudření. Přijímací zkoušky sice Eduard udělal, doktoři mu ale školu zakázali, a tak se přihlásil na lesnickou fakultu. Vydržel tam celé dva roky, pak nastoupil vojenskou službu. Po vojně se ještě na ‘lesárnu‘ vrátil a rok tam studoval. Jenže…

„V Brně nebyl problém od roku 1957 sledovat vídeňskou televizi. Každou chvíli uváděla převzaté západoněmecké pořady. A tehdy jsem poprvé viděl takového německého Horníčka. Jmenoval se Heinz Joachim Kullenkampff. A když jsem ho viděl, říkal jsem si, tak to je ono. Chci do televize!“ prozradil. Rozhodl se, že chce žít život, plný dobrodružství, a tak odjel stopem do Prahy. Nejdřív hledal práci mezi filmaři na Barrandově, vystudoval obor filmová a televizní publicistika na FAMU a v roce 1967 začal pracovat v Armádní redakci Československé televize.

Se svou životní láskou Blankou

Bolestné rozhodnutí

Když po osmašedesátém začala normalizace, udělal životní rozhodnutí, o němž věděl, že bude bolestné. V roce 1970 vrátil v televizi všechny průkazy, mezi nimi i ten nejcennější, povolení létat na všech typech vojenských strojů. „Teprve teď začal být můj život opravdu dobrodružný. Neměl jsem peníze ani zaměstnání,“ zavzpomínal.

Místo natáčení dokumentů konferoval na koncertech orchestrů Václava Hybše a Ladislava Štaidla, KTO a Komety. Od roku 1978 spolupracoval jako moderátor, režisér, scenárista a třetí trumpetista s kapelou Velkopopovická Kozlovka. Stal se jejím uměleckým šéfem, skládal pro ni, zpíval, hrál na trubku a banjo. V ostravském televizním studiu více než deset let moderoval diváky oblíbený pořad Neváhej a toč!, uváděl i Kavárničku dříve narozených a psal scénáře k pořadu Marie Rottrové Dostaveníčko pod věží.

S dcerou a zetěm

Životní láska ze studií

Už v době studií na FAMU se seznámil s Blankou, která studovala v Praze kostýmní výtvarnictví. Od prvního dne se od sebe prakticky nehnuli, stala se jeho osudovou ženou. Vzali se, narodila se jim dcera Blanka a žili v harmonickém manželství šťastně sedmačtyřicet let v Praze, v domě, který si koupili a zrekonstruovali. Prožili spolu půl století. Blanka ve své profesi sklízela úspěchy v České televizi, pracovala i jako manažerka Velkopopovické Kozlovky. Vždy dobře naladěnou ženu však zcela náhle postihla mozková mrtvice, po níž oslepla a přestala chodit. Eduard za ní dvakrát denně docházel do nemocnice, poté do zařízení boromejek pro nemocné seniory. Nepřestával doufat v zázrak jejího uzdravení.

„Měl jsem štěstí, že s Blankou bylo všechno krásné. Bohužel to ona odnesla, protože v podstatě dva roky pozvolna umírala,“ povzdychl si v rozhovoru pro časopis Sedmička. Zatímco byl profesně na vrcholu, jeho láska bojovala o život. Svůj boj prohrála loni v únoru. Eduardovou útěchou jsou dcera, zeť a tři vnoučata. Přestože mu milovanou Blanku nikdo nenahradí, na svět nezanevřel. A dokonce se alespoň snaží předstírat, že ho jeho pověstný humor ještě tak úplně neopustil.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská