Legendární duo Eva a Vašek v troskách: Vašek si stěžuje, Eva se cítí svobodná. Horká židle Václava Ševčíka

Foto: Se svolením René Kekely / Face to Face

Popisek: Václav Ševčík u René Kekelyho

Jejich sláva a milionové výdělky vyvolávaly u některých lidí skeptický úsměv, pro jiné ovšem byli živoucí legendou. Duo Eva a Vašek hýbalo devadesátkami a se svým romantickým repertoárem prorazilo i v Americe. Najednou je všemu konec. Jejich fanoušci je sice stále milují, zato se po pětatřiceti letech společné práce a manželského života už nemilují oni dva. René Kekely si do studia Face to Face pozval Václava Ševčíka, aby zjistil, co se vlastně stalo.

Když jejich popularita přesáhla hranice rodné jižní Moravy, vydali se do Rakouska, potom do Ameriky. Jejich repertoár začínal u lidovek, pokračoval přes dechovku až k popu a pop-rocku. Eva zazpívá všechno, a tak hráli a zpívali pro fanoušky doma i v cizině, často i mnoho hodin při krajanských slavnostech. Sladěné hlasy, usměvavá atmosféra, romantika. Sice na pomezí kýče, ale líbili se zejména starší generaci. Časem se stali manželi, narodila se jim dcera. Honoráře tekly proudem. Najednou ale zaťukalo stáří a přišla nemoc. 

Na Floridě to na silnicích nedrncá

Eva a Vašek Ševčíkovi byli na Floridě, kde už řadu let trávili většinu roku, protože kšeftů bylo stále dost. Václavovi se udělalo špatně, a tak jeho žena zavolala sanitku. „Na Floridě jsou všechny silnice jako sklo, nic nedrncá,“ vypráví muzikant, jak když se probral v nemocnici, ptali se ho, jestli si pamatuje, co se stalo. „Já jim řekl, že si pamatuji, jak to se mnou v sanitce házelo, že je mi to divné.  To se zase divili oni, že si nepamatuji, že jsem letěl vrtulníkem. To jsem si vážně nepamatoval, že mě ze sanitky přeložili do vrtulníku, abych byl rychle v nemocnici.“ Rychlá pomoc je při ataku mrtvice nejdůležitější. Díky ní měl Václav po mrtvici jen lehce povislý koutek úst, jinak ale žádné ochrnutí, žádné problémy s mluvením. „Pak jsem se ale od doktorů dověděl, že jsem přišel o třetinu mozkových buněk,“ pokračuje o své nemoci, ke které se během rozhovoru několikrát vrací, protože mu změnila život. Mnoho lidí se na něj začalo dívat jinak a přisuzují změny jeho chování právě mrtvici. 

Nezasažené centrum citu

Rodina se vrátila do Čech, kde ovšem Václava nic dobrého nečekalo. Když měli letět zpátky do Ameriky, Eva mu jednoho dne oznámila, že jeho letenku vrátila a letí sama. „Samozřejmě, že to zasáhlo mé city,“ odpovídá na otázku, jestli mu to bylo líto. „Ptal jsem se doktora, jak je možné, že mi kus mozku umřel, ale centrum citů to nezasáhlo. Vysvětlil mi, že to nemá s mrtvicí nic společného, že staří muži se vždy víc dojímají. Vzpomněl jsem si na dědu, který si pouštěl z rádia dechovku a toho plakal. I táta to tak měl. Takže já teď taky pláču, i když jsem celý život neplakal. To víte, že to pro mě byla rána, když jsem zjistil, že jsem přišel rázem o všechno, o zpívání, o manželku i o zelenou kartu, protože když se do šesti měsíců do Ameriky nevrátíte, o zelenou kartu přijdete. Takže já už se tam nikdy nevrátím. Přitom na zelené kartě jsem trval já, protože když jste tam jenom na pracovní povolení, nejste občan a mnoho věcí je problém. Třeba dcera chodila do státní školy, což sice povolila ředitelka školy, ale oficiálně to stát nepovoluje. Takže jsme se stali občany se zelenou kartou, no a já o ni teď přišel.“ 

Eva zatoužila po svobodě

Co vedlo Evu k tomu, že se osamostatnila a dala se v Americe na sólovou dráhu? „Řekla mi, že už má dost toho, jak ji pořád řídím a chci po ní další nové věci. Byl jsem to totiž já, kdo nás chtěl pořád někam posouvat.“ Vypráví, jak když začali jezdit do Rakouska, měli tam publikum, které pamatovalo své české kořeny. „Když jsme nabídli, že si mají říct, co jim máme zazpívat, vstala paní a chtěla písničku Šla Nanynka do zelí, protože tu jí zpívala babička.“ Tohle publikum ale postupně ubývalo a mladší nepřišlo. Tak se Vašek rozhodl, že se vydají za oceán. „Tam to publikum totiž bylo o nějakých dvacet let zpátky,“ usmívá se. Nedosti na tom, Vašek také vybíral repertoár, rozhodoval o tom, kde budou hrát, zkrátka o všem. Evě se to už nelíbilo. „Řekla mi, že si vyzkoušela, že to zvládne sama, a tak už se mnou dělat nechce. Jednou si to skutečně vyzkoušela, chtěla zpívat na lodi v Karibiku. Já to nechtěl, protože to je strašná plavba, nikde na lodi nemáte kam si sednout, pořád je všude hluk z klubů a diskoték. Jí se to líbilo, tak jela.“ Teď najednou zatoužila po sólové dráze a snaživě si ji buduje. Manželství se rozpadlo, Eva s dvacetiletou dcerou jsou buď na Floridě nebo v Praze, Vašek žije v rodném Blansku. „Jestli v tom byl jiný muž? Nevím, protože když jsem něco takového naznačil, všichni mi vyčítali, že jsem po mrtvici žárlivý.“ 

Stoprocentní abstinent a společenská žena

Václav Ševčík zásadně nepije. Jednak viděl v rodině, co z člověka udělá alkohol, jednak si brzy uvědomil, že když vystupuje, musí být střízlivý, jinak se baví on, ale ne návštěvníci koncertů. „Eva to má jinak,“ přiznává. „Ona má ráda společnost, posezení po koncertu, popíjení. Když mluvíte o alkoholu, možná, že za její odchod může. Zase ale musím říct, že to nevím, protože když něco takového naznačím, opět se na mě všichni vrhnou s tím, že to tak vidím po mrtvici.“ 

Sám zůstat nechce

Vaškovi je sedmdesát, ale bez práce ani bez ženy zůstat nehodlá. Kromě jiného ovládá mistrovsky zvukovou techniku, takže už teď má nabídky na spolupráci. Vysvětluje, jak důležitý je třeba ve studiu kvalitní mikrofon. „Třeba když děláte takové rozhovory jako vy,“ líčí René Kekelymu. „Když máte dobrou techniku, zaznamená všechny emoce vašeho mluveného slova, což dává poslechu úplně jinou atmosféru.“ Ženy? „Nikdy jsem sám nebyl a nebudu zase,“ tvrdí bodrý Moravák. „Která se mnou bude, musí vědět, že ji média semelou,“ konstatuje, že se nebojí toho, že by zůstal sám, protože zájem o něj je.

Vložil: Ela Nováková