Pražská operace naposledy: Předbíhání ustupujícího nepřítele. Pátrání Bruno Solaříka
30.05.2026
Foto: Wikimedia Commons. Autor: autor: ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=15391661
Popisek: Maršál Koněv v Praze 6, která jeho sochu nechala pod vládou TOP 09 odstranit
Postup Koněvových vojsk na Prahu byl nemyslitelný bez včasného překonání Krušných hor. Bylo nutno užít inovativní postup, který končil až v Praze.
Sousledný postup
Maršál Koněv po válce zdůraznil, že vzhledem k šibeničním lhůtám byla zvláštností pražské operace na jedné straně nutnost prokázat nejvyšší míru operačního a taktického umění a na druhé straně nezbytnost provádět všechno naráz, bez běžné metodické posloupnosti jednotlivých kroků: „Bylo nutno zároveň přesouvat vojska, soustřeďovat je, ihned utvářet uskupení a počítat s tím, že pokud některé jednotky nestihnou dorazit na určené místo včas, ofenzíva stejně začne a dané jednotky budou muset ztracený čas dohnat za pochodu.“
Maximální mohutnost hlavního úderu Koněvových vojsk byla zajištěna sousledným postupem vševojskových i tankových armád. 4. gardová tanková armáda generála Leljušenka postupovala v pásmu Puchovovy 13. vševojskové armády a 3. gardová tanková armáda generála Rybalka působila nejdřív v pásmu Gordovovy 3. gardové vševojskové armády a následně v pásmu Žadovovy 5. gardové vševojskové armády.
Dalo se tak vyhnout ztrátám času, které běžně způsobuje dvojfázový postup. Při něm je nejdřív nutno provést průlom nepřátelské obrany a do průlomu až následně vstupují tanky. Volbou jiného, časově sousledného (!) postupu bylo možné na nepřítele zároveň udeřit, zlomit ho a rovnou pokračovat vpřed. Tento postup, diktovaný povahou operace a apriorním oslabením nepřítele díky momentu překvapení, představoval sám o sobě významnou inovaci sovětské taktiky.
Při takových ofenzivních tempech za natolik nepřehledných okolností bylo pro Koněva životně důležité udržovat nepřetržitý řetěz hlášení zdola, tedy ze štábů všech čtyř zúčastněných armád. Jinak by nemohl patřičně a včas řídit postup vojsk a udržovat směr postupu i jeho tempo. „Musel jsem,“ píše v pamětech, „neustále vědět, co se děje, abych mohl odpovědně vysílat do terénu zálohy, které jsem měl k dispozici pro případ, že by se ofenzíva někde pozastavila, zadrhla a uvízla v obraně, která by se jedním úderem nedala překonat.“ Chválí přitom náčelníky štábů zúčastněných armád, že mu takový přehled zajišťovali prakticky nepřetržitě.
Jiná cesta neexistuje
Od linie Lipsko−Drážďany se terén směrem k jihu soustavně vyvyšuje. Ženijní oddíly Rudé armády měly už v rovině u Labe co dělat, když prokládaly trasy přes mosty vyhozené do vzduchu. Pro další dny se však musely připravit na daleko obtížnější práci v zalesněných horách.
Postupu přes Krušné hory bývá v dějepisném líčení pražské operace věnováno minimum času. Například Velké dějiny zemí Koruny české se omezily na jedinou větu: „V noci na 8. května 1945 se předsunuté útvary hlavního úderného uskupení 1. ukrajinského frontu probíjely obtížným terénem Krušných hor a počaly rychle postupovat do vnitrozemí.“ My se tu větu pokusíme poněkud rozvést.
Pokud by sovětské jednotky uvízly v Krušných horách, pražská operace by se prakticky zhroutila, protože v ní, jak víme, šlo především o čas. Koněv vzpomíná: „Jako velitele fronty mě v těch dnech neznepokojoval tolik odpor nepřítele, ba ani síla jeho opevnění, jako spíš spojení toho všeho s horským reliéfem krajiny. Vždyť operace byla založena na rychlosti. Právě vysoké tempo ofenzívy bylo základem našich propočtů, takže bylo nutno vážně se postarat o to, abychom v horách neuvízli.“
Koněv měl totiž s přechodem horských hřebenů špatné zkušenosti. Před pouhým půlrokem musel na pomoc slovenskému povstání velet postupu přes Dukelský průsmyk v Karpatech, což byla nesmírně drsná a krvavá operace, která přišla sovětské a československé jednotky hodně draho.
Po tomto drsném prožitku pak Koněv dělal všechno pro to, aby mohl horské hřebeny obcházet stranou: „Dospěl jsem k pevnému přesvědčení,“ psal v pamětech, „že boj v horách může být vyvolán pouze tvrdou, železnou nutností, když jiná cesta, tedy obchvat nebo manévr, není možná.“
A právě taková situace, kdy jiná cesta není možná, nastala v květnu 1945. Na trase hlavního úderu Koněvových vojsk na Prahu přetínal hřeben Krušných hor doslova všechny cesty. Táhl se v délce 150 kilometrů a šířka masivu od úpatí k úpatí dosahovala 50 kilometrů.
Předsunuté odřady
Podle Koněvova líčení postupovala Puchovova vševojsková armáda rovinatým terénem u Labe tak rychle, že Leljušenkovi tankisté, kteří jí ponechávali hlavní silnice a projížděly vedlejšími trasami, se nejen nemuseli zdržovat čekáním, ale dokonce museli místy zrychlovat, aby jí stačili.
Sousledný postup vševojskových a zároveň i tankových armád byl však určen jenom pro onen průlom nepřátelské obrany ještě před Krušnými horami. Zlatý hřeb celé operace spočíval ještě v něčem jiném. Na základě dohody mezi Koněvem, Leljušenkem a Rybalkem připravili oba posledně jmenovaní generálové nezbytnou inovaci dalšího postupu. Krušné hory bylo totiž nutno překonat využitím nepočetných průsmyků, a do nich by se vševojskové armády rozhodně naráz nevměstnaly.
Každá z obou tankových armád proto v poledne 7. května vyčlenila zvláštní předvojový oddíl, ve vojenské terminologii „předsunutý odřad“. Šlo v obou případech o tankovou brigádu, dělostřeleckou brigádu a samostatný motocyklový pluk. Odřady byly vybaveny všemi ženijními prostředky k proložení průchodu a ničení překážek, aby pak postup tanků a dělostřelectva nebyl ničím rušen.
Bez této inovace totiž hlavní voje mohly dorazit do Prahy až kolem 12.-13. května, což by za normálních okolností bohatě stačilo, jenže vzhledem k situaci pražského povstání a stahování Schörnerových jednotek ku Praze bylo nutno tuto časovou lhůtu maximálně zkrátit.
Každý z obou předsunutých odřadů proto dostal za úkol odtrhnout se od hlavního voje a řítit se kupředu bez ohledu na to, co se děje za jeho zády. Bylo nařízeno zbytečně se nerozvinovat, nechávat stranou nepřátelské uzly odporu, s nimiž se pak vypořádaly hlavní síly. V případě nutnosti bylo samozřejmě nutno zničit obranný bod na cestě palbou, pancířem a tankovými pásy a ihned pokračovat v cestě.
Bylo totiž nutno přejít horský hřeben tak, aby se jednotky nikde nezdržely. Musely vlastně ustupující Němce doslova předbíhat (!). Bylo totiž zřejmé, že není čas nechat je při ústupu zasednout v horách, v průsmycích a v pásmu bývalého československého opevnění za hřebenem hor. Nebyl čas ztékat pak ty pozice útoky pěchoty, která by teprve zajistila průchod tankům. Rozkaz pro předsunuté odřady proto zněl: „Najděte si obchvatové trasy, cestou se vyhýbejte srážkám s nepřítelem, postupujte nejvyšší rychlostí a nezastavujte se na odpočinek ani ve dne ani v noci. Váš úkol zní: z chodu vtrhnout do Prahy.“
Jízda hrůzy
Při prvním pohledu na krkonošský hřeben se i velitelům armád jevilo jejich rychlé překonání jako cosi nereálného. Rybalko na poradě svého štábu varoval: „V předhůři Krušných hor je mnoho lesních masivů. U průsmyků pak začínají ostře řezané hadovité zatáčky. Postupovat se po nich dá jen jednosměrně. Veškerý terén je rozbrázděn roklemi, říčkami a potoky.“
Byla to skutečně jízda hrůzy. Úzké silnice a cesty se vinuly nad hlubokými roklinami, takže sebemenší nepřesnost řidičů hrozila záhubou posádek a zničením strojů. V horách ležely nepřítelem předem připravené závaly z hlíny a kamení, pokácené stromy omotané ostnatým drátem, v nejostřejších zatáčkách a na úzkých krajnicích byly nastražené miny. V jednom z průsmyků stihli Němci vykopat mezi strmými stěnami tak hluboké a velké jámy, že Rybalko při pohledu na ně jen suše pronesl, že do každé z těch jam by se vešla tramvaj.
Příslušníkům ženijních jednotek jejich úkol v Krušných horách rozhodně nezávidím. Rozebírat potmě záseky nebo stát po pás ve studené vodě horských říček a přemosťovat je stejně jako ony „tramvajové“ jámy tak, aby pak po mostech mohly projet tanky a děla, to není jako sedět nad mapou a kreslit šipky… Nutno však říct, že zkušení ženisté likvidovali závaly a zneškodňovali miny překvapivou rychlostí.
Významnou obtíž představovalo překonávání strmých zalesněných svahů se štěrkovitým podložím. Leljušenko upozornil na „vynález“ svých tankistů, kteří sundávali ze strojů pásy, obraceli je „hřebenem ven“ a za jízdy tím zajistili spolehlivé uchytávání tanků v půdě pod štěrkem. Další pozoruhodná inovace.
Předsunutým odřadům a po nich i tankovým předvojům hlavní masy vojsk se nakonec podařilo ustupujícího nepřítele předběhnout a průsmyky šťastně obsadit. Leljušenko s úlevou vzpomíná: „Brzo byly všechny průsmyky v našich rukou.“
***
Jak jsem minule slíbil, překročili jsme v tomto článku spolu s jednotkami maršála Koněva státní hranice naší republiky. Stalo se to po 3. hodině ranní dne 8. května. Zbývalo už jen urazit 90 kilometrů do Prahy.
Koněvovy předsunuté odřady stihly cestou obsadit bez poškození továrnu na syntetická paliva u Mostu a jaksi mimochodem vzít do zajetí celý štáb skupiny armád Střed (s výjimkou velitele Ferdinanda Schörnera), který postupoval k západu s úmyslem uniknout k Američanům a náhlým zjevením sovětských tanků byl dokonale ohromen.
Po překonání Krušných hor se od hlavní masy odtrhly všechny mobilní, tankové i mechanizované svazky a postupovaly v patách předsunutých odřadů. Všechny jednotky měly plné nádrže a k tomu ještě další zásobu paliva asi na půl nádrže pro každý tank, takže stroje byly zásobeny pohonnými hmotami na celou operaci až do Prahy. (Koněv svědčí, že ani jeden sovětský tank se při pražské operaci nemusel zdržet kvůli palivu.)
Po prolomení německé obrany na československé straně Krušných hor vyrazily tanky co nejvyšší rychlostí vpřed a řítily se na jihovýchod, opět bez ohledu na cokoli, co se dělo za jejich zády. Měly jediný úkol: z chodu ovládnout Prahu a zabránit možnosti, že by se německé jednotky kolem ní mohly znovu spojit s hlavní masou Schörnerovy skupiny armád Střed východně od Vltavy.
Na západní a severní hranice Velké Prahy dorazily první Leljušenkovy a Rybalkovy tanky sotva 24 hodin po překročení krušnohorských průsmyků. Stalo se to nad ránem před půl třetí. Den asi netřeba uvádět, ale jen pro pořádek připomenu, že v kalendáři tehdy stálo datum 9. května 1945.
Zdroje: Jan Gebhart, Jan Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny české XVb (1938−1945), Ivan Koněv: Zapiski komandujuščego frontom (1972), Dmitrij Leljušenko: Moskva – Stalingrad – Berlin – Praga (Zapiski komandira), Semjon Meľnikov: Maršal Rybalko
Vložil: Bruno Solařík