Luděk Ševčík: Český ksindl. Vaše dopisy

Foto: Jan Rychetský

Popisek: Bernd Posselt v Brně

Maluje se odsun sudetských Němců záměrně černě? Luděk Ševčík nahlédl do kroniky své obce a srovnal tamní zápisy s vyprávěním odsunutých pamětníků.

„Celkem se zájmem jsem si přečetl na Seznamu článek „Ta nenávist mě ničí.“ Sudetští Němci u dlouhého stolu v Brně. Hlavně mě zaujalo vyprávění 96leté Anny Marie. Logicky. Hovořila totiž o Dyjákovicích. Místu, s kterým jsem spjat. Hovořila o tom, jak jako šestiletá!!! zažívala odsun,“ píše Luděk Ševčík a pokračuje:

„Zřejmě článek z budoucnosti, který se omylem dostal do současnosti. Další její vzpomínkou je, jak si Rusové vařili polévku z velké cibule z pole. Na začátku května už měli němečtí sedláci cibuli na sklizeň!!! Interesantní je také, jak píše o statcích, které zřejmě měli její rodiče i prarodiče. A jak její babičku vyhodili z domu a nějaký malý spratek jí vzal klíče od statku.

Úroveň novinařiny na Seznamu je zjevně přímo úměrná úrovni obyvatelstva, na kterou směřuje. Když nepřemýšlí čtenář, nemusí ani novinář. Stačí víra.

Já nabídnu jiný pohled na dění v Dyjákovicích v roce 1945. Zdroj jsou mí, dnes už bohužel zesnulí rodiče. Oba přišli do Dyjákovic v červnu 1945. Tehdy každý odjinud, ještě se neznali. Máti začala pracovat na Obecním úřadě jako úřednice. Mimo jiné se starostou po obci dělala soupisy a evidence, protože Němci si v první vlně stěhování, před příchodem RA, pobrali, co se dalo, s sebou. Vyprávěla mi, že ač bylo po válce, v 90 % domů stále visely obrazy Hitlera dál na zdech. A že Němci s nimi dál jednali, byť bylo po válce, jako s českým ksindlem. Ne všichni tedy, ale těch 90 % určitě.

Seznámila se tehdy s jednou Němkou, Paulou. Paula tím dost riskovala a také se jí dostalo zasloužené odměny. Němci se s ní přestali bavit, exkomunikovali ji. Bavila se s českým ksindlem, patřilo jí to! Po válce k nám Paula párkrát zajela a po Plyšáku jela máti zase k ní. Byla odsunuta do Rakouska, takže to nebylo tak daleko. Můj otec přijel do Dyjákovic nedlouho po tom, co byl vojáky RA osvobozen z vsetínského gestapa. Kam jej dostal vlasovec ve službách onoho gestapa. Mladého, 19letého kluka přesvědčoval v hospodě, aby se dal k partyzánům a pak si odběhl jakoby na záchod a zavolal na něj gestapo. I když vzpomínky otce na týrání ve vězení byly frustrující, rozhodně si neventiloval svoje trauma na dyjákovských Němcích. Vždyť kromě těch Němců, kteří utekli ještě před příchodem RA a těch, kteří utíkali později, s těmi Němci zde žili ještě téměř rok. A třeba můj děda, kterému jsme správně moravsky říkali stařeček, převážel Němce i se značnou částí jejich majetku přes nedaleké hranice do Rakouska, ještě před organizovaným odsunem. Na černo, samozřejmě.

S tématem odsunu jsem se ještě vcelku nedávno setkal, když jsme pro městys nechali sepsat knihu o historii obce. Člověk, který na ní pracoval, objížděl Rakušany a Němce, a čerpal i z jejich zdrojů. Jak jsem psal, oni si ke konci války odvezli i kroniky obce. Takže vycházel z německého pohledu na válku a na dobu do odsunu. A je to pohled věru poučný! 6 let války se jim smrsklo na nějaké dvě strany. Prostě byla válka a téměř 200 Němců v ní, chudáků, padlo. Ale 2 měsíce po válce popisovali na mnohem více stranách. To bylo panečku utrpení, co zde zažili! Byli dokonce v nějakém koncentračním táboře ve Znojmě! Jestlipak tam byly i plynové komory?

Já na jednu stranu Němce chápu. Kdo by chtěl mít dědečka SSákem, který přibíjí zaživa ženy na vrata, nebo kdo by chtěl mít dědečka dozorcem v koncentráku, který nutí vězně házet zaživa malé děti do pecí? Proto si po II. světové Němci vytvořili svůj mýtus, že oni nic, že za všechno může Adolf. Chtěli se vyvinit. To je jejich záležitost, jak se vyrovnávají se II. světovou. Ale jsem proti tomu, aby se jejich smyšlenky měly dnes stát bezvýhradně přijatou pravdou.

Já netvrdím, že vinu za válku nesou všichni Němci. Ale nenese ji jen Hitler. Mně je líto těch dyjákovických 200 mrtvých Němců, ale na jednoho mrtvého Němce za II. světové bylo 4 x tolik těch z druhé strany. A těch minimálně 800 mrtvých je mi líto mnohem více. Mnohem. Protože ti jen bránili svou vlast a rodinu, zatímco těch 200 bylo agresory. A teď trochu věcněji.

Jednostranný výklad Němců o údajných křivdách po II. světové se prostě nedá obhájit a to právě proto, že je jednostranný. Proto zveřejňovat jej je dle mého názoru úlitbou Němcům. Ta situace po válce nenastala tím, že Češi a Němci spolu spokojeně žili a najednou se, zničehonic, Češi rozhodli Němce odsunout. A stěžovat si na bezprávní stav po II. světové může jen ten, kdo byl bez viny na jeho zavedení. A to rozhodně Němci nejsou. Byli to přece Němci, kdo zde zničili právní stát, kdo zde zničil exekutivu. Jejich stížnost na poválečné excesy je stejně velkou drzostí, jako stěžovat si na to, že jsem autem spadl do propasti, když jsem si předtím vyhodil sám do povětří most.

A ještě technická k těm statkům rodičů a prarodičů Anny Marie. V Dyjákovicích na počátku roku 1939 žilo zhruba 3,5 tisíce obyvatel. Na 1930 hektarech. V drtivé většině se tedy jednalo půláníky, čtvrtláníky a domkaře. Tedy téměř holé zadky. Statky, či hospodářské dvory, byly v Dyjákovicích jen dva. Z toho jeden patřil české rodině Dvořáků. Tedy do podzimu roku 1938. Pak byl zabrán Německou osídlovací společností. Vzpomínka 6leté či 15leté? Anny Marie na nějaké statky jejich rodiny je zřejmě stejně fiktivní jako na Rusy, kteří si na poli z jejich už dozrálé velké cibule vaří polévku. Má na tyto fiktivní vzpomínky v 96 letech samozřejmě právo. Ale my máme právo na neselectivní historii. To nejsou fiktivní vzpomínky. Právo na neselectivní informace. A tady pomůže jen jedno. Brát Seznam, Novinky, ČT a vlastně většinu takovýchto médií jako nositele selectivní pravdy a selectivních informací. Že občas uveřejní zprávu, která nějak nepasuje do jejich ideologie, Vás nesmí mást. Je to jen jejich maskování.

Na závěr k tomu českému ksindlu. Němci sice Rusy nemají nějak moc rádi, ale cítí k nim úctu. Protože se Rusové nedají. U nás máme dost lidí, kteří Němcům, slovy Wericha, lížou polobotky. Bylo to ve válce, je to i teď. K takovým ale Němci přirozeně žádnou úctu necítí. A takoví jsou pro mě ten skutečný český ksindl. Protože ten, kdo mluví o tom, že jsme vůči Němcům uplatnili princip kolektivní viny, což je dle něj nepřípustné a neseme za to kolektivní vinu, což je najednou přípustné, je ksindl. Vždyť pokud prý dnešní potomci Němcům nenesou vinu za konání svých rodičů, nemůžeme za konání svých rodičů nést vinu ani my. Ale já se aspoň za své rodiče stydět nemusím a nemusím proto o nich lhát,“ myslí si Luděk Ševčík.

Psali jsme

Luděk Ševčík: Milion korun pro cizince, pro našince 50 tisíc. Vaše dopisy

Vložil: Štěpán Cháb