Pražská operace 1945 potřetí: odvrácení Leljušenkova konce. Pátrání Bruno Solaříka
23.05.2026
Foto: Wikimedia Commons. By Unknown author - Original publication: ?????? «??????? ??????» ?299 (5363) ?? 22 ??????? 1942 ????Immediate source: ??????????????? ??????? ????????? ????? ?????????? ?????????, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=99679722
Popisek: Dmitrij Danilovič Leljušenko
Při postupu Koněvových armád na Prahu se seznámíme s míšeňským porcelánem, průtrží mračen a nečekaným zádrhelem, který mohl ohrozit celou operaci.
Málem přeletět
Okolnosti postupu vojsk maršála Koněva od Torgau (česky Torgavy) na Prahu jsou pozoruhodné hlavně tím, že šlo vlastně o operaci, v níž se definitivně slučovaly všechny zkušenosti Rudé armády a jejích velitelů za celou dobu války. Na chvíli se vraťme zpět, před zahájení ofenzívy. Na poradě štábu Koněvova frontu 4. května byl jako první aspekt operace vyzdvižen časový faktor. Leljušenko přímo tvrdil, že k horským průsmykům je nutno uhánět „nepříteli v zádech“. Koněv použil pro daný úkol vlastní termín: „Bylo zdůrazněno,“ napsal v pamětech, „že musíme nejen překonat Krušné hory, ale skoro doslova je přeletět.“
Své velitele armád tehdy Koněv poučil, že německá skupina armád Střed je sice nadále mohutná (čítala na milion vojáků!), ale že po pádu Berlína se ostře snížil morální stav wehrmachtu a že německé štáby už nejsou schopny hodnotit a sledovat události s tou přesností, která jim dosud byla vlastní. Tím Koněv zdůvodnil svůj požadavek: „Proto se musíme odhodlat k rozhodnutím nejen odvážným, ale přímo drzým.“
Do všeho toho časového stresu ještě nazítří po zmíněné poradě vpadla zpráva o vypuknutí povstání v českých zemích. Podle sovětských výzvědných údajů začal velitel skupiny armád Střed, polní maršál Schörner, urychleně stahovat vojska k povstalé Praze. Směrnice, že Krušné hory musí Rudá armáda „málem přeletět“, tím byla skoro zbavena onoho příslovce „málem“, protože už tak šibeniční termín zahájení operace byl vzhledem ke změně situace ještě uspíšen a přenesen ze 7. na 6. květen, tedy hned na zítřejší den.
Rybalko v porcelánu
V minulých článcích jsme se seznámili s tím, jak Koněv díky nečekaně zvolenému shromaždišti sil v prostoru, obsazeném původně Američany, uchystal Němcům dokonalý moment překvapení. Pojednali jsme též o tom, že musel svůj „blitzkrieg“ na Prahu pojistit pomocným úderem na silně opevněné Drážďany, kde sice bylo nutno překonávat zuřivý odpor Němců, ale podařilo se tím připoutat silnou tankovou divizi Hermann Göring k obraně fronty kolem města, takže toto obrněné uskupení Němců nemohlo zasadit úder do boku střemhlavého proudu Rybalkových a Leljušenkových tanků. Ty proto mohly spolu se vševojskovými armádami protáhnout kolem Drážďan víceméně bez ohlédnutí a neochvějně směřovaly dál na Prahu.
Němci na onom hlavním směru čelili náporu Rudé armády s rostoucím zoufalstvím. „Na řadě úseků,“ vzpomíná Rybalko, „začali hitlerovci opouštět své pozice a stahovat se k jihu.“ Kladli přitom jen slabý odpor ojedinělých uskupení a omezili se na podminování silničních i železničních komunikací a vyhazování mostů do vzduchu. Vzhledem k dominanci časového faktoru to bylo ovšem nepříjemné samo o sobě. Sovětské ženijní jednotky, které postupovaly rovnou v bojových pořádcích mobilních předvojů, nevěděly co dřív, protože musely všechny překážky co nejrychleji odstraňovat a místo pobořených mostů zřizovat provizorní přemostění, aby tudy vzápětí mohly projíždět tankové jednotky.
Ještě onoho prvního dne, 6. května, jednotky 3. armády generála Gordova a 3. tankové armády generála Rybalka mimo jiné obsadily na Labi město Míšeň, německy Meißen, lužickosrbsky Mišno, i se slavným chrámem a neméně slavnou porcelánkou. Němci zde kladli urputný odpor včetně tankových protiútoků, ale Gordovovi a Rybalkovi se i přesto podařilo získat město bez podstatnějších škod na budovách, památkách i civilistech.
Průtrž
Přední kraj postupujících jednotek překonal hlavní silnici Lipsko−Drážďany a hrnul se dál na jih.
O rozdílu mezi silou německého odporu na západ a na východ od Labe, řečeno na okraj, svědčí rychlost sovětského postupu během první noci po zahájení ofenzívy, tedy v noci na 7. květen. Zatímco na vedlejším drážďansko-zhořeleckém úseku, který byl opevněn, se jednotky Rudé armády posunuly za těžkých bojů sotva o pár kilometrů vpřed, pak v pásmu hlavního voje, kde Němci sovětský útok nečekali, postoupili Sověti přes 25 kilometrů k jihu a kompletně tím splnili denní úkol. Předvoje se vysunuly ještě dál.
Výsledky dosažené v první den ofenzívy, 6. května, by byly samy o sobě víc než uspokojivé. Vzhledem k pokračujícímu povstání v Praze však Koněv chápal, že je nutno postupovat pokud možno ještě rychleji (!). V pamětech píše: „Požadoval jsem od všech čtyř komandarmů (velitelů armád) – Gordova, Puchova, Rybalka a Leljušenka – ještě vyšší tempo ofenzívy. Před pěchotou stál úkol projít za následující den (7. květen) 30 až 45 kilometrů a před tankisty 50 až 60 kilometrů. Dostali rozkaz postupovat ve dne i v noci, bez ohledu na únavu a jakékoli překážky.“
Jednotky totiž musely ovládnout průsmyky hřebene Krušných hor dřív, než v nich nepřítel stihne zorganizovat obranu. A vtom se strhla průtrž mračen. Koněv vzpomíná: „Hlavní překážka spočívala v tom, že déšť silně zneprůchodnil cesty. Když jsem jel ke Gordovovým jednotkám, měl jsem co dělat, abych se tam po polích dostal i na willisu (tedy na americkém džípu). Drážďany ještě nebyly dobyty. Proto jsme některé silnice nemohli použít. Jednotky se musely přesouvat po polních cestách a volit všemožné okliky. Po dešti bylo všechno doslova přeoráno koly i pásy, což výrazně stěžovalo postup.“ Stejně mluví Rybalko: „Tehdy se strhla průtrž mračen, která natolik poničila cesty, že dělostřelecké tahače i automobily doslova pluly bahnem.“
Až následujícího dne, 7. května, se počasí umoudřilo. Půda sice nestihla proschnout, ale nebe už bylo čisté, což mimochodem umožnilo rovněž patřičnou činnost letectva. Postup tím byl opět ulehčen.
Hrozba katastrofy
Nejvíc spoléhal Koněv na Leljušenkovu tankovou armádu spolu s 13. vševojskovou armádou generála Puchova. Nešlo o to, že by v oba generály skládal větší naděje, ale o to, že uskupení Rybalkových a Gordovových vojsk o něco východněji muselo nadále počítat s hrozbou protiúderu z boku. Zato Leljušenko mohl postupovat takříkajíc nerušeně, protože měl po svém západním boku jen Američany a východně od něj koneckonců postupoval právě Rybalko.
Ironií osudu však nakonec právě Leljušenko měl co dělat, aby neskončil tragicky. Došlo totiž k následující události. Odpoledne 7. května se hlavní štáb Leljušenkovy 4. gardové tankové armády přesouval kupředu v předstihu před hlavními silami, tedy spolu s předvojem. Vlastně tím naplňoval výše citovaný Koněvův apel, že je nutno odhodlat se k „rozhodnutím nejen odvážným, ale přímo drzým“, protože za běžných okolností se štáb armády z bezpečnostních důvodů v předvoji rozhodně nepohybuje. Důvodem pro tak drze odvážný krok byl ten nesmírný spěch spolu s faktem, že město Freiberg představovalo důležitý železniční i silniční uzel, a bylo tudíž vhodné právě pro štábní činnost, nemluvě o tom, že, jak řečeno, zprava byla trasa jištěna Američany a zleva Rybalkem.
Ale co se nestalo. Když se štáb zařídil na východním okraji města Freiberg, nedaleko se z levého boku nečekaně objevily… německé tanky! Leljušenko líčí nadcházející katastrofu: „Štáb se ocitl v mimořádně obtížné situaci. Ze severovýchodu se sem přesouvaly početné nepřátelské jednotky s tanky a dělostřelectvem.“ Kde se tam ty jednotky, propánakrále, vzaly? Vždyť na levém boku měl být Rybalko!
Bitva u Freibergu
Všechno nasvědčuje tomu, že šlo o typický produkt takzvané mlhy války, vzniklý jedinečnou situací, jaká se utvořila právě v tu chvíli. Ty silné německé jednotky s tanky a dělostřelectvem postupovaly na Freiberg zjevně proto, že už to takříkajíc zabalily a spěchaly se vzdát Američanům. Bezděky přitom stihly uniknout od Labe na západ nedlouho předtím, než do jejich trasy pronikl Rybalkův voj. Ten se totiž, jak už víme, musel zdržovat odrážením protiútoků od Drážďan. Zato druhý, Leljušenkův voj, operující o kousek dál na západ, postupoval bez odporu, a tudíž rychleji. Jen proto mohlo dojít k tomu, že jeho předvoj, shodou okolností i s Leljušenkem a celým jeho štábem (!), dorazil k Freibergu o něco dřív, než ti bludní Němci, které tu nikdo nečekal a kteří Sovětům k vlastnímu překvapení vpadli do zad. Leljušenkově štábní ochraně nezbylo než pustit se s nenadálým nepřítelem do boje.
Němci měli v tom střetu početní převahu, takže Leljušenko rozhodně nebyl ve své kůži. V pravou chvíli však na místo oné bezmála osudové přestřelky dorazil gardový tankový sbor Rudé armády, který postupoval ve stopách předvoje. Leljušenko vzpomíná: „Tankisté sboru rozdrtili nepřátelské jednotky z chodu, vysvobodili náš štáb z nouze a postupovali dál.“
Shodou okolností byl velitelem onoho „záchranného“ tankového sboru generál Vasilij Novikov, který o dva týdny dřív významně přispěl k průniku Rudé armády do Berlína. Především se s ním však Leljušenko shodou okolností znal už z časů ruské občanské války, kdy spolu sloužili v sovětské První jízdní armádě. Největší, zcela nečekaná hrozba pro úspěch pražské operace tak byla zažehnána. Leljušenkovy jednotky Freiberg ovládly a mohlo se pokračovat v cestě.
Důvtipný čtenář si jistě povšiml, že pražskou operaci sledujeme už ve třetím článku, a pořád jsme ještě v Německu! Nic naplat, Koněv tehdy postupoval nesrovnatelně rychleji, než náš seriál. Ale žádný strach, příště už se k těm našim hranicím na hřebenech Krušných hor dokodrcáme i my.
Zdroje: Koněv, Ivan Stěpanovič: Zapiski komandujuščego frontom (1972), Dmitrij Leljušenko: Moskva – Stalingrad – Berlin – Praga (Zapiski komandira), Semjon Ivanovič Meľnikov: Maršal Rybalko
Vložil: Bruno Solařík