Pražská operace 1945 podruhé: od Labe a Odry k podhůří hraničních hor. Pátrání Bruno Solaříka
16.05.2026
Foto: Se svolením Bessmertnyj polk, moypolk.ru
Popisek: Velitel sovětské 59. armády Ivan Těrenťjevič Korovnikov
Koněvovy jednotky se po prolomení německé obrany musely věnovat i opevněné linii u Drážďan. Bezděky tím zmařily „vratislavské námluvy“ wehrmachtu.
V předchozím článku jsem prokázal, že překvapivě rychlé zahájení Koněvovy pražské ofenzívy v květnu 1945 bylo způsobeno brilantním diplomatickým tahem Sovětů, kteří přenechali Američanům ústí Labe i s městy Hamburk a Lübeck a naopak je přiměli vyklidit přífrontové území na západ od Drážďan, v prostoru Torgau−Wurzen−Riesa. Němci v daném úseku předpokládali přítomnost Američanů, kterým se beztak hodlali vzdát. Nečekali, že na ně odtud zaútočí Sověti. Úder na obranné body byl proto nadmíru úspěšný a německá fronta byla prolomena v řádu nikoli dnů, nýbrž desítek minut.
Dnes si povíme, že ten výjimečně rychlý postup Rudé armády sice díky „shromaždišti snů“ západně od Labe rychle začal, ale že bylo nutno eliminovat další hrozbu, protože jinak by zase stejně rychle skončil.
O kousek dál na východ od hlavního směru operace už začínalo vnější obranné pásmo Drážďan, které Němci budovali řadu týdnů, protože na rozdíl od předchozího případu věděli s jistotou, že odtud na ně budou v každém případě útočit Sověti. Maršál Koněv po válce upozornil, že hloubka hlavního pásma nepřátelské obrany před Prvním ukrajinským frontem dosahovala místy až osmnácti kilometrů: „Nejmohutnější obranné stavby,“ píše Koněv v pamětech, „zbudovali hitlerovci na východ od Labe, v prostoru Zhořelce, kde jsme už vedli dlouhé a těžké boje s drážďansko-zhořeleckým uskupením nepřítele.“
Hrozba „Göringem“
Přestože hlavní úder Koněvových vojsk byl záměrně veden, jak víme, západně odtud, nebylo myslitelné ponechat přitom drážďanský opevněný prostor jen tak bez povšimnutí. Bylo nutno zaútočit i na něj, konkrétně na onu obrannou linii, propojující saské Drážďany (Dresden) s hornolužickými městy Budyšín (Bautzen) a Zhořelec (Görlitz).
Šlo o takříkajíc pomocný úder a prováděla jej sovětská 5. armáda spolu s tankovým sborem 2. armády Vojska polského. Obě zmíněná uskupení se předtím účastnila berlínské operace.
Pomocný úder pražské operace Prvního ukrajinského frontu, tedy úder na linii Drážďany−Budyšín−Zhořelec, byl zahájen k večeru 6. května 1945, tedy asi půl dne po zahájení útoku na hlavním směru. Němci zde v opevněných liniích začali ihned klást zuřivý odpor. O útoku hlavních sil, zahájeném západně odtud o půl dne dřív, totiž ještě nevěděli. Byli pevně přesvědčeni, že útok na jejich linii je hlavním úderem na Prahu, a chtěli jej samozřejmě co nejdéle zadržet.
Napsal jsem, že nebylo možné ponechat drážďanský opevněný prostor jen tak bez povšimnutí. Proč se ale s ním vlastně měli Sověti zdržovat? Inu proto. Koněvovi totiž bylo jasné, že Němci v Drážďanech musí brzo seznat svůj omyl a snadno zjistí, že kolem západního okraje jejich obrany se právě řítí další sovětské vojsko, o němž dosud neměli tušení. A ve snaze zabránit jeho postupu na Prahu že učiní, co bude v jejich silách, aby to nečekané uskupení zastavili.
Koněv navíc věděl, že v drážďanském prostoru operují mimořádně silné a ostřílené jednotky elitní tankové divize Hermann Göring, posílené ještě o 2. tankovou divizi a 2. motorizovanou divizi wehrmachtu.
Záchrana operace
A to byl onen důvod, proč museli Sověti zaútočit na drážďanskou opevněnou linii, i když se jí mezitím svými hlavními silami vyhnuli. Jakmile se na ní totiž začali Němci urputně bránit, byli na ni od toho okamžiku doslova upoutáni. Nyní už jednotky divize Hermann Göring nemohly být odveleny a vrženy proti hlavnímu, západnímu uskupení pražské operace. Koněv to sám říká přesně tak: „Právě před Drážďany stály v obraně tankové divize nepřítele. Úderem v tomto směru jsme německé velení zbavili možnosti stáhnout je odtud a vrhnout je proti našim tankovým armádám.“
Lze ostatně předpokládat, že právě hrozba německého útoku do boku hlavního tahu sovětských tankových svazků zapříčinila jejich včasné rozdělení na Rybalkovu a Leljušenkovu skupinu, které postupovaly k jihu nezávisle na sobě. Bylo totiž zřejmé, že i když hlavní síly Němců u Drážďan měly svázané ruce obranou proti útoku sovětské 5. armády a tankového sboru Vojska polského, muselo hlavní uskupení Rudé armády chtě nechtě projít doslova těsně podél západního okraje drážďanské obrany. Byla to konkrétně Rybalkova skupina, přesněji její levé křídlo, kdo se musel opravdu zdržovat likvidací bočního protiútoku přímo z německé obranné linie. Protiútok však vzhledem k popsaným okolnostem nebyl tak nebezpečný, jako by tomu bylo v případě, kdyby Sověti a Vojsko polské nezaměstnali Němce v Drážďanech svým plnohodnotným pomocným úderem.
Prokazuje se tu, že útok formou blitzkriegu nelze ponechat bez bočního krytí, pakliže je známo, že silné nepřátelské uskupení se v boku útočícího klínu reálně nachází a že je schopno daný postup zpomalit nebo i znemožnit. Koněv s tím vším počítal, klamný vedlejší úder na Drážďany provedl bezchybně a zachránil tím osud pražské operace.
Vratislavské námluvy
Pořád se nacházíme v prvním dnu pražské operace, pořád je 6. května večer. A za pozornost stojí ještě jedna událost ze sklonku onoho dne. Německá obrana, jak už víme, se táhla východně od Drážďan směrem na Zhořelec. Je však nutno dodat, že pak bez přerušení pokračovala dál na východ, a to až k severnímu podhůří Jeseníků, které stále ještě patřilo do operační zóny Koněvova Prvního ukrajinského frontu.
Při předchozím postupu na Berlín zaujala v únoru 1945 vojska Rudé armády vzhledem k českým zemím pozice v průměru asi 40−60 kilometrů severně od předmnichovských hranic republiky, a to v prostoru Saska, horní Lužice a dolního Slezska. Německé opevněné pásmo se tedy táhlo po severním úpatí Krušných, Lužických a Jizerských hor, Krkonoš a Jeseníků. Mělo dostatečnou hloubku a Němci měli na jeho zdokonalení čtvrt roku (!), protože po celou dobu berlínské operace Sověti v celém popsaném úseku o celkové délce 350 kilometrů nevyvíjeli žádnou operační činnost.
Zvláštní situace se onoho 6. května vyvinula v prostoru mezi podhůřím Krkonoš a Jeseníků, severně od Kladska. Tam stály Schörnerovy jednotky ani ne 30 kilometrů jižně od toku řeky Odry a stejně daleko to měli do významného dolnoslezského města, které se na Odře rozkládalo. Šlo o město Vratislav, německy Breslau, polsky Wrocław. Město samotné přitom nadále držela německá posádka, obklíčená tam Sověty už v půlce února. Zablokovaná posádka byla velice početná, čítala 40 000 vojáků.
Nuže, zatímco Koněv zahájil západně i východně od Labe pražskou operaci, chystal polní maršál Schörner ve shodě s velitelem vratislavské posádky Hermannem Niehoffem společnou útočnou (!) operaci s cílem prolomit vstřícnými údery jednak frontu a jednak obklíčení Vratislavi, vysvobodit velkou vratislavskou posádku, ustoupit spolu s ní k českým horám a zahrnout ji tak jako vítanou posilu do rámce skupiny armád Střed. Operace měla začít 7. května.
Takový ofenzivní manévr, k němuž se Němci chystali už po sebevraždě fűhrera a pádu Berlína (!), nenasvědčoval, mimochodem řečeno, zrovna kapitulantským náladám ve velení skupiny armád Střed. Koněv vzpomíná: „Tento záměr svědčil o překvapivé míře aktivity, kterou projevovalo Schörnerovo uskupení dokonce i v oněch posledních dnech své existence.“
Spojité nádoby
Schörner s Niehoffem nevěděli o Koněvově postupu na Krušné hory, ale Koněv zase nevěděl o jejich plánu. Dozvěděl se o něm jen proto, že nebyl naplněn, a plán nebyl naplněn právě díky zahájení Koněvovy pražské operace, k němuž přitom došlo víc než 200 kilometrů na západ od Vratislavi.
Jakmile se totiž Schörner o bojích u Drážďan dozvěděl, operaci zaměřenou na vytržení vratislavské posádky z obklíčení urychleně zrušil a místo toho zavelel k ústupu svých vlastních sil z dolnoslezských úpatí Krkonoš a Jeseníků dovnitř do Čech. Úder Rudé armády daleko na západě totiž Schörner správně pochopil jako hrozbu dalekosáhlého obklíčení těch jeho vojsk, která stála v nejvzdálenějších prostorech onoho perimetru, na němž bylo dislokováno jeho milionové uskupení. Snažil se proto soustředit své jednotky za horskou hradbou našich pohraničních hor.
Ústup jednotek wehrmachtu od Vratislavi zaregistroval velitel sovětské 59. armády Korovnikov, který ihned zahájil jejich pronásledování. Jen za večer 6. května urazily jeho sbory spolu s jednotkami sousední 21. armády až 10 kilometrů k našim hranicím ve směru na Kladsko a Trutnov. Za dané situace velitel vratislavské posádky Niehoff téhož večera kapituloval a 40 000 německých vojáků se vzdalo do rukou Sovětů.
Nu a od zajatého Niehoffa se Koněv na dálku dozvěděl, co Němci u Vratislavi plánovali a co jim svým postupem u Drážďan bezděky zmařil. Prokazuje se tím ostatně, že sebevzdálenější úseky fronty mají mezi sebou poměr spojitých nádob.
V každém případě měla nyní vojska Koněvova Prvního ukrajinského frontu před sebou na všech směrech postupu české pohraniční hory. Krušné, Lužické a Jizerské hory, Krkonoše a Jeseníky. Pozice, určené roku 1938 pro československou armádu, aby v nich čelila německé armádě, začali nyní zaujímat právě Němci, aby v nich čelili Rudé armádě. To jsou paradoxy…
Ale o tom až příště.
Zdroje: Ivan Stěpanovič Koněv: Zapiski komandujuščego frontom, Semjon Ivanovič Meľnikov: Maršal Rybalko
Vložil: Bruno Solařík