Jak a kde vlastně začala Koněvova pražská ofenzíva? Pátrání Bruno Solaříka

Každá vojenská operace musí nějak začít. Velmi pozoruhodná, a přitom prakticky neznámá je úvodní fáze sovětského tažení na Prahu v květnu 1945.

Prvomájový rozkaz

Tentokrát, milí čtenáři, se přeneseme o víc než tři roky dopředu. Skokem z ledna 1942 přistaneme rovnou v květnu 1945, protože si to výslovně žádá dnešní 81. výročí osvobození Prahy.

Od článku, pojednávajícího o takovém tématu, lze samozřejmě očekávat výklad o handrkování Sovětů s Američany ohledně toho, kdo se tažení na Prahu ujme, pak o povstání s barikádami, o zásahu Vlasovců a nakonec o vítání Rudé armády za rozbřesku 9. května. Předem upozorňuji, že můj text bude úplně, ale úplně o něčem jiném. Soustředím se teď jen na rozhodující úder na Prahu, a navíc jen na jeho začátek.

Obecně se ví, že onen rozhodující úder provedl První ukrajinský front pod velením maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Odkud byl úder veden, je rovněž zřejmé, protože První ukrajinský front se těsně předtím účastnil dobytí Berlína, a jedině odtud tudíž mohl postupovat na Prahu.

Rozkaz k provedení takzvané pražské ofenzivní operace vydal sovětský hlavní stan (Stavka) už na prvního máje 1945, den před kapitulací berlínské posádky wehrmachtu. Operace sestávala z útoků ve třech směrech – od Brna, od Ostravy a právě od Berlína. My se však teď budeme, jak řečeno, věnovat jen směru třetímu a hlavnímu, a to ještě jen okolnostem, za kterých byl připraven a zahájen. Je to totiž téma pozoruhodné, a přitom prakticky neznámé.

Ve chvíli rozhodnutí o pražské operaci se tedy síly Prvního ukrajinského frontu ještě nacházely západně a jižně od Berlína, kde navíc teprve dokončovaly boje se zbylými ohnisky odporu. Rozkaz pro Koněvovy armády proto zněl:

„Nejpozději 3. května ukončit likvidaci obklíčeného uskupení německo-fašistických vojsk v prostoru Luckenwalde a v rámci svého operačního pásma očistit od nepřítele prostor Berlína. Jednotky pravého křídla frontu využít ke střemhlavé ofenzívě v ústředním směru na Prahu.“

Luckenwalde. Mimochodem – tato raně středověká slovanská osada se ještě za třicetileté války (tedy i po tisíci letech existence v samém centru germanizace) stále jmenovala Łukowc, protože v ní tehdy stále žili slovanským jazykem mluvící Lužičtí Srbové. Přestože prostor kolem města Luckenwalde se nachází pouhých 40 kilometrů jižně od berlínských předměstí. Nyní, v závěru druhé světové války, se tedy Koněvovy úderné jednotky musely hromadně přesunout nejdřív do nyní už plně germanizovaného Luckenwalde, ještě si trochu zabojovat, pak předat celý svůj úsek vojskům Žukovova Prvního běloruského frontu, a poté překonat vzdálenost dalších 80 kilometrů jižním směrem. Bez ohledu na nedostatek času musel přitom být celý přesun prováděn co nejskrytěji.

Setkání na Labi

Přes všechny uvedené potíže se přesun podařil. Úderné uskupení, vyčleněné ke „střemhlavé ofenzívě“ na Prahu, utvořil Koněv ze dvou silných tankových armád (třetí a čtvrté), vedených generály Rybalkem a Leljušenkem, dále ze dvou mechanizovaných obrněných sborů a nakonec ze tří vševojskových armád (třinácté, třetí a páté), vybavených mohutným dělostřelectvem a letectvem.

Teď šlo o to, kudy na Prahu vyrazit. Nejkratší cesta od sovětsko-německé fronty do Prahy začínala mezi Drážďany a Zhořelcem (Görlitz) a činila vzdušnou čarou jen 120 kilometrů. Jenže Němci zde vybudovali silnou a hlubokou obrannou linii, vinoucí se průběžně podél našich hranic, a to asi 40 kilometrů severně od nich, tedy na vnějším úpatí našich hraničních hor.

O dramatických potížích s překonáváním silných opevněných pásem už Sověti věděli své. K tomu, aby se opevněnému prostoru Drážďany−Zhořelec vyhnuli, je však vedla především nesmírná časová tíseň. Vždyť jakékoli zdržení, natož ustrnutí ve vleklých, byť třeba jen několikadenních bojích na opevněném pásmu, mohlo mít v podmínkách samotného konce války za důsledek objektivní nutnost změny platné sovětsko-americké dohody. Sověti by totiž za takové situace nemohli bránit postupu Američanů do nitra Čech a konkrétně do Prahy. A právě tento vývoj byl pro Sověty vojensky i politicky nepřijatelný.

K oné dohodě o vymezení operačních sfér mezi Spojenci a Sověty došlo poté, co sovětský generální štáb rozeslal už 24. dubna, uprostřed bitvy o Berlín, vojenským misím Spojenců v Moskvě diplomatickou nótu s oznámením, že po dobytí Berlína hodlá Rudá armáda očistit od nepřítele „celý východní břeh řeky Labe … a rovněž údolí řeky Vltavy“, tedy vlastně území většiny Čech i s Prahou. Spojenci nótu akceptovali a hned následujícího dne došlo k věhlasnému „setkání na Labi“, kdy se sovětské a americké jednotky dostaly v saském městě Torgava (Torgau) do přímého kontaktu.

Výchozí pozice

Vraťme se k tématu, že Sověti se potřebovali vyhnout silně opevněné linii Němců v prostoru východně od Drážďan. Koněv si rychle a správně vyhodnotil, že jediná smysluplná alternativa se naskýtá na opačném, tedy západním směru od uvedeného města, i když cesta do Prahy byla odtud o víc než 40 kilometrů delší, než od Zhořelce. V pamětech „Zápisky velitele frontu“ vysvětlil svou volbu těmito slovy:

„Daleko slaběji působila nepřátelská obrana severozápadně od Drážďan, kde fronta během předchozích bojů ještě nenabyla stabilní povahy. Nejslabším úsekem nepřátelské obrany byl úsek na západ od Labe. A právě v tomto prostoru jsem soustředil hlavní síly pro ofenzívu na Prahu.“

Koněvem zvolené shromaždiště k provedení pražské operace se nacházelo mezi saskými městy Wurzen a Riesa na levém břehu Labe. Rybalkovy i Leljušenkovy tankové jednotky, stejně jako tři vševojskové armády, proto během poslední fáze přesunu od Berlína musely řeku Labe ve dnech 4. a 5. května překročit, což byla vzhledem k časové tísni a potřebě utajení obtížná operace sama o sobě. Vojska poté zaujímala výchozí pozice k útoku takříkajíc rovnou z chodu.

První krok

Vzhledem ke spěšné přípravě akce a k šibeničnímu posunu jejího termínu ze 7. na 6. květen (!) bylo zapotřebí ji hned následujícího dne, právě 6. května, zahájit bez přesných informací o nepřátelských pozicích. Bylo tedy nutno prohmatat obranné body wehrmachtu způsobem, známým jako „průzkum bojem“. Generál Dmitrij Danilovič Leljušenko ve vzpomínkách píše:

„Museli jsme provést průzkum bojem, abychom určili rozmístění nepřátelské obrany a seznali, jestli máme proti zjištěným cílům nejprve provést mohutnou dělostřeleckou přípravu, anebo, pokud se nepřátelská obrana ukáže jako víceméně nepevná, rovnou uvést do pohybu silné předsunuté oddíly. Taková možnost se naskýtala, protože nepřítel zde náš úder zřejmě nečekal.“

Výsledky průzkumu bojem nasvědčovaly té druhé, lepší možnosti. Generál Pavel Semjonovič Rybalko vzpomíná: „Rozvědka bojem z rána 6. května prokázala, že v pásmu útoku našich armád nemá nepřítel zřízenou průběžnou obranu.“ K Leljušenkovi byli mezitím přivedeni čtyři zajatí důstojníci wehrmachtu s mapami pozic. Leljušenko tudíž Rybalkovo zjištění stvrzuje: „Teď už bylo úplně jasné, že nepřítel, jak jsme ostatně předpokládali, zde pevnou obrannou linii nezřídil.“

V prostoru úderu drželi Němci pouze jednotlivé uzly odporu. Sověti na ně proto snesli jen pětiminutový dělostřelecký úder, dokonce i bez letecké podpory, a na nepřítele byly hned vzápětí vrženy silné předsunuté oddíly se stovkami tanků. Leljušenko vzpomíná, jak viděl hořící německé obrněnce, a konstatuje, že i přes počáteční odpor obranných uzlů se Němci začali rychle vzdávat do zajetí. Do hodiny po průlomu přijel na místo sám velitel frontu Koněv a po zjištění naprostého úspěchu akce vydal ihned rozkaz uvést do boje hlavní síly úderných uskupení.

Shrňme to: První krok pražské operace se povedl přímo skvěle. Vlastně až překvapivě skvěle. Cesta na Prahu byla volná.

Záhada s Labem

Až překvapivě skvěle… Pojďme rovnou k věci. Naskýtá se totiž otázka, čím byl ten úspěch umožněn. Jde o to, že na východ od Drážďan, jak už víme, stáli Němci v pevné obraně, zatímco na západ odtud se o obranu postarali naopak až podezřele vlažně. Čím to?

Jak jsem citoval, Koněv tvrdil, že v úseku na západ od Labe byla německá obrana slabá proto, že zde „fronta během předchozích bojů ještě nenabyla stabilní povahy“. A zase stejná otázka: Proč? Proč se dva srovnatelné úseky německé obrany, tedy úsek východně a západně od Drážďan, natolik lišily jeden od druhého?

Odpověď je poměrně malebná. Leč nepředbíhejme. Začněme u prvomájového rozkazu Stavky o zahájení pražské ofenzivní operace. Vyskytuje se v něm jedna nenápadná věta: „Předsunuté jednotky pravého křídla Prvního ukrajinského frontu postoupí na řeku Mulde.“ Kde se vlastně nachází řeka Mulde? Snadná odpověď. Teče od Krušných hor na sever, a to asi 40 kilometrů západně od Labe.

Všimněme si zde toho zeměpisného určení. K tomu si přičtěme výše citovanou Koněvovu vzpomínku, že nejslabším místem německé obrany byl právě onen úsek „na západ od Labe“. V dané souvislosti jsme ostatně konstatovali, že při přeskupení vojsk musely jednotky Prvního ukrajinského frontu překročit Labe, a to právě na jeho západní břeh.

Teď ale pozor. Vždyť daný rozkaz z 1. května o postupu na řeku Mulde je v příkrém rozporu se sovětskou nótou z 24. dubna 1945, v níž Sověti sdělují Spojencům, že po dobytí Berlína hodlá Rudá armáda očistit od nepřítele „východní břeh řeky Labe“! O západním břehu Labe tu není ani slovo. A co víc: Dne 25. dubna přece obsadili onen západní břeh Labe v prostoru Torgau Američané, což o den později umožnilo slavné „setkání na Labi“…

Dokonalé překvapení

A přece se následně právě na západ od Torgau objevili Sověti. Leljušenko dorazil ke shromaždišti pražské operace 4. května a Labe překračoval po setmění onoho dne. Píše: „Přeprava přes Labe v prostoru Torgau proběhla až po setmění, protože bylo nutno zajistit nečekanost našeho vynoření před obranou německo-fašistických jednotek.“ O den později zde překonala řeku i Rybalkova tanková armáda spolu se vševojskovými jednotkami 13. a 3. armády.

Shromaždiště sovětských vojsk před pražskou ofenzivní operací leželo, jak už víme, v trojúhelníku Torgau−Wurzen−Riesa. Tedy v sektoru, který byl ještě koncem dubna americký! Aby tam tedy sovětské jednotky mohly postoupit, museli se odtud Američané stáhnout o celých 40 kilometrů na západ, za řeku Mulde. A skutečně se tam stáhli, a jistě to neprovedli z čirého rozmaru. Nutně tomu musela předcházet dohoda se Sověty.

Jak mohla taková změna v obsazení fronty dopadnout? Leljušenko o sovětském úderu na německé pozice přímo píše: „Z výpovědí prvních zajatců vyplynulo následující. Němečtí velitelé věděli, že v tomto prostoru operují americké jednotky, a byli přesvědčeni, že Američané útočit nebudou.“

Jakmile k útoku přesto došlo (!), byli Němci úplně ochromeni. Úder předsunutých oddílů Rudé armády byl pro ně dokonalým překvapením. Opět má slovo Leljušenko: „Bylo zjevné, že Němci naprosto nechápali, co se to stalo a kdo vůbec útočí. Američani? Ale proč tedy bojují po rusku?“

Ani ve snu

Proč bojují „Američané“ po rusku. V tom je jádro věci. Její technická stránka byla následující. Před 1. květnem provedli Američané se Sověty klasický obchod. Na jedné straně přijali sovětské rozhodnutí, že v postupu podél východního břehu Labe se Rudá armáda vzdá labského ústí na severu Německa, v prostoru Hamburk−Lübeck. A na oplátku zas museli splnit sovětský požadavek, aby sami vyklidili prostor Torgau−Wurzen−Riesa a stáhli se za řeku Mulde.

Obě změny byly zřejmě vysvětleny potřebou vyrovnání americko-sovětské demarkační čáry. Koněvova vojska tím ovšem získala takové shromaždiště ve směru na Prahu, jaké závratně urychlilo průběh pražské operace Rudé armády, protože sovětský útok z daného směru nenapadl Němce ani ve snu.

A je to. Záhada odlišného stavu německé obrany na východ a na západ od Labe je vyřešena. Před Sověty měli Němci, jak známo, hodně špatné svědomí, takže se před nimi na východ od Labe silně opevnili. Ke konci války přitom spatřovali spásu v co nejrychlejším postupu Američanů, kteří je vlastně měli před strašlivými Rusy zachránit tím, že je zajmou oni, a nikoli Rudá armáda. Nu a na západ od Labe měli Němci proti sobě prokazatelně Američany. Proto v daném prostoru nevybudovali žádné průběžné opevnění. A v tom spočívá tajemství rychlého úspěchu Koněvovy pražské ofenzívy.

Odhad

Zbývá už jen poslední otázka. Proč se o té brilantní výměně operačních prostorů, která představovala triumf sovětské strategické diplomacie, dodnes nikde nemluví a nepíše? V západních zdrojích jsem se o ní nedozvěděl vůbec nic, a popravdě řečeno i sovětští generálové (nejspíš v důsledku dobových cenzurních zásahů) ve svých vzpomínkách celou věc obcházejí, jak se dá. Mám na mysli třeba Koněvovo vyhýbavé tvrzení, že německá fronta na západ od Labe „ještě nenabyla stabilní povahy“, aniž bylo řečeno proč, nebo Leljušenkovu poznámku o přesvědčení Němců, že proti nim stojí Američané, a to opět bez vysvětlení proč. Právě ta prapodivná vyhýbavost mě v dané věci ostatně přiměla k hlubšímu pátrání, jehož důsledkem je tento článek.

Takže proč? Těžko říct, ale troufám si odhadnout, že Sověti prostě neměli zájem na tom, aby se při výkladu o samém zárodku slavné pražské ofenzivní operace vůbec mluvilo o Američanech, a zároveň jim asi nepřipadalo vhodné narušovat velkoplošný obraz sebeobětavého hrdinství Rudé armády přiznáním, že zrovna finále celé epopeje se jim hned v úvodu vydařilo s tak malou ztrátou vlastní krve.

Nu a Američané zas dozajista nepotřebovali, aby se veřejně vědělo, že ten mimořádně hladký průběh tažení Rudé armády ku Praze, na kterou přitom měli v hypotetickém případě sovětského zdržení sami zálusk, vlastně bezděky zapříčinili vlastní „vinou“. Tedy dobrovolným uvolněním prostoru pro takovou startovní čáru sovětských vojsk, jaká by klidně snesla název „shromaždiště snů“.

Zdroje: Ivan Koněv: Zapiski komandujuščego frontom, Dmitrij Leljušenko: Moskva – Stalingrad – Berlin – Praga (Zapiski komandira), Semjon Meľnikov: Maršal Rybalko

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,