Jak se Žukov inspiroval Mansteinem a co z toho vzešlo. Pátrání Bruno Solaříka
02.05.2026
.jpg)
Foto: Wikimedia Commons. By Mil.ru, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=46236551
Popisek: Žukov a Stalin
Plánování válečných akcí se neobejde bez inspirace, kterou skýtají akce předchozí. V Rudé armádě byl roku 1940 hlavní inspirací německý plán Gelb.
Improvizace, nebo záměr?
Elementární porovnání operací generála Žukova v první fázi německo-sovětské války s jeho přednáškou z prosince 1940 o teorii ofenzivního postupu prokazuje, že metoda permanentního útoku v čelních ztečích, která Rudou armádu po německém vpádu kontraproduktivně vyčerpávala, nebyla zoufalou improvizací v reakci na překvapivý vývoj německého úderu, jak se to dodnes snaží předkládat postsovětská historická věda. Ty válečné zteče bez odpočinku byly vlastně naplněním oné předválečné přednášky.
O tom pojednával můj minulý článek. Vypovídá o tom i další pasáž z Žukovova referátu. A vypovídá ještě o něčem, leč nepředbíhejme. Nejdřív si ji poslechněme. Žukov v prosinci 1940 hlásal: „Za současných podmínek není vyloučena příznivá možnost zteče obranného pásma z chodu. V takovém případě musí být armáda už za pochodu plně zacílena k útoku.“
To je prakticky totéž, co jsme sledovali minule. Bez odpočinku, za pochodu do útoku. Je samozřejmě zcela na místě plánovat v moderní válce takové úderné operace, ale za jedné důležité podmínky. Každá podobná akce předpokládá pokud možno přeskupení a doplnění stavů a zásob, což Žukov pravidelně opomíjel.
Ještě jedna věc tu ale stojí za pozornost. Jde o to, čím se Žukov při své vizi útoku z chodu inspiroval. Nezapomeňme, že jeho referát pochází z prosince 1940. Tehdy nebylo hitlerovské Německo nepřítelem SSSR na život a na smrt, nýbrž bylo naopak jeho smluvním partnerem. A proto nás nepřekvapí, když se v Žukovově referátu dočteme následující větu: „Příkladem takového útoku z chodu je operace Němců v květnu 1940 v Belgii a jejich průlom fronty 9. francouzské armády na úseku Maubeuge−Sedan.“
Hon na zajíce
Operací, na kterou Žukov koncem roku 1940 upozornil jako na vhodnou inspiraci pro Rudou armádu, byl slavný plán Gelb, vypracovaný Hitlerovým generálem Erichem von Manstein. Při naplnění onoho plánu wehrmacht v květnu 1940 nečekaně prošel přes „neprostupné“ belgické Ardenny, na úseku Maubeuge−Sedan vpadl do Francie a nakonec provedl v údolí Sommy pancéřový „tah koněm“, při němž odřízl jednotky belgické, britské a francouzské armády od geopolitického zázemí a obklíčil je v prostoru přístavu Dunquerque.
Na tom, že se Žukov ve svých předválečných plánech inspiroval válečnou praxí hitlerovského Německa, není vlastně nic tak skandálního, jak by se mohlo zdát. Schopný stratég a taktik, kterému jde prakticky o věc, a ne o „hodnotový postoj“ k ní, by se při sbírání vhodných podnětů vlastně ani neměl zastavovat před podněty, vzešlými z ideologicky nevstřícného prostředí, pakliže ty podněty zapříčinily operační úspěch. Nanejvýš se dá mluvit o paradoxu, spočívajícím v tom, že Rudá armáda pak vlastně vstoupila do války s Německem, jsouc vyzbrojena právě německou (!) bojovou inspirací, byť pohříchu jen na papíře…
Jde tu o něco jiného. Jde o to, že operace wehrmachtu v Belgii, na kterou Žukov odkazuje, byla ve všech ohledech operací výjimečnou. Za prvé šlo na daném úseku o úvodní operaci německých vojsk, takže vojáci, kteří tehdy prošli Ardenským hvozdem, byli odpočatí, čerství a plně zásobení z blízkého týlu.
Za druhé byl tehdy dokonale využit okamžik překvapení, protože průchod hlavních mechanizovaných sil přes lesnaté Ardeny Francouzi nečekali. Německý „útok z chodu“ na nepřátelské pozice se proto podobal spíš honu na vyplašené zajíce.
Balkon v lese
Doporučuji v této věci svou oblíbenou novelu Balkon v lese, kterou po válce publikoval účastník oné události, francouzský spisovatel Julien Gracq. Popisuje v ní, jak v Ardenském hvozdu hlídal se svou jednotkou lesní cestu na francouzsko-belgické hranici právě v onom úseku Maubeuge−Sedan. Všichni svou pozici považovali doslova za ztracenou vartu. Se svými spolubojovníky po celé měsíce takzvané podivné války, která započala v září 1939, bloumali lesem a nudili se.
Až jednoho dne v květnu 1940 zaslechli v osamělé pevnůstce hluk motoru: „Najednou odlétli všichni havrani jako havrani Wotanovi,“ píše Gracq poeticky, „a na konci průseku se ozvalo nevinné vrčení, dobromyslné vrnění, spokojené s tím, že se rozléhá smírným večerem.“ Zpoza obzoru se následně vynořila německá… zásobovací dodávka. To svědčilo o faktu, že Němci byli zřejmě sebevědomí až příliš. Takříkajíc zapřáhli koně za vůz. Francouzi dodávku rozstřelili z pevnostního kanonu.
Brzy se však vrčení ozvalo znovu a silněji: „Večer byl zamořen neviditelným hukotem,“ líčí Gracq. Než se francouzští vojáci nadáli, dostal jejich bunkr přímý zásah šrapnelu, načež zranění obránci stihli jen přikrýt těla svých padlých druhů a rozutekli se po lese. Němci pak mohli „překonat obranné pásmo z chodu“ už prakticky spanilou jízdou bez podstatnějšího vyrušování.
Opakovaný tah koněm
Žukov však při svém plánování od těchto jedinečně usnadňujících podmínek německého postupu přes Ardeny zjevně abstrahoval. Vycházel z toho, že takový překvapivý „tah koněm“ lze opakovat kdykoli a kdekoli. Takového apriorního podcenění nepřítele se poté nesčetněkrát dopustil i v operační praxi, především při nahánění vyčerpaných rudoarmějců z jedné náročné operace bez přestávky do druhé.
A právě kvůli těmto předem marným sovětským protiútokům bez patřičné obrany se onen ardenský „tah koněm“, tedy průlom nepřátelských pozic v nečekaném místě, následovaný jejich obchvatem a obklíčením, dařil opravdu opakovaně a vskutku bezmála kdykoli a kdekoli. Dařil se však kupodivu nikoli Rudé armádě, nýbrž opět wehrmachtu, a to jak v létě a na podzim 1941 při tažení na Kyjev, Leningrad a Moskvu, tak v létě a na podzim 1942 během průlomu na Kavkaz a Stalingrad.
Je až komické, jak přesně ten manévr popsal sám Žukov v prosinci 1940, aniž by tušil, že bude záhy opakovaně použit proti němu: „Pokud nepřítel po prvním úderu nebude schopen zachytit se na obranných liniích a klást odpor, bude samozřejmě zapotřebí hnát ho až do úplného zničení, aby se jedním úderem dosáhlo úplného strategického úspěchu.“
Mašličky
V prosinci 1940 vykreslil Žukov ve svém ofenzivním referátu obraz bezchybného úderu tankových vojsk. Při jejich ofenzivní operaci počítal s hustotou až 40 tanků na každý kilometr fronty a v určitých případech i víc. Sázel tedy na množství, a to je při ofenzívě na místě, ale především počítal se schopností vždy takové množství zajistit, což není na frontě rozhodně tak snadné jako na mapě.
Pokud jde o taktiku, i zde byly Žukovovy představy až puntičkářsky detailní. Po letecké a dělostřelecké přípravě měl do čela nepřátelské obrany vtrhnout první sled těžkých tanků. Bez zastávky se měl obořit na nepřátelské zálohy, dělostřelecké pozice a velitelská stanoviště. Následovat měl sled lehkých tanků s úkolem zničit systém kulometné palby nepřítelе. Poté se měl do průlomu vřítit sled plamenometných tanků s úkolem pomoci pěchotě při jejích bodákových ztečích.
Naskýtá se jediná otázka: Kde se dá v bitevní vřavě takto vzorový postup zajistit? Odpověď je prostá. Nikde. Do reálných bojů druhé světové války byly vrhány právě takové tanky, které měl velitel v daném okamžiku k dispozici, pokud tam vůbec nějaké tanky k dispozici byly. Žukovově představě postupných úderů přehlídkově vybraných druhů tankových formací chyběly k dokonalosti už jen růžové mašličky. S realitou však neměla ta plánovitá dokonalost společného nic. I sem by se hodila citace z Gracqova Balkonu v lese. Když hrdina novely nastoupil začátkem „podivné války“ službu a listoval v ardenské pevnůstce fasciklem bojových paragrafů, „zrozených z důmyslného a procedurálního šílenství“, pomyslel si: „To patří k věcem, ke kterým nedojde, protože byly předem zevrubně promyšleny.“
Úskalí jednostrannosti
Je zkrátka zřejmé, že mezi sebelepším plánem a jeho realizací je nutno v předstihu předpokládat existenci dvou zásadních překážek. Tou první je nemožnost zajistit vždy ty nejvýhodnější, takříkajíc „ardenské“ podmínky pro válečné akce toho, kdo ten plán nakonec provádí, byť by to byl tentýž génius, který jej předtím sám vypracoval.
A za druhé je nutno počítat s faktem, že první podmínkou úspěchu je patřičný fortel a zkušenost velitelského sboru i mužstva. Tomu lze předem napomoci precizním výcvikem. Není však vhodné zaměřit se při takovém výcviku čistě z ideových důvodů a perspektiv pouze a výhradně na jeden druh bojových akcí, v případě Rudé armády tedy na útok a ofenzívu, a zcela zavrhnout přípravu na případnou nutnost obrany.
Může se pak snadno stát, že leckterá postupující kolona kvůli tomu přijde o zásobovací dodávku. Může se však taky stát, že kvůli zavržení zákopové obrany, nahrazené permanentním vrháním vlastních vojsk do sebezničujících protiútoků, ztratí armáda v obkličovacích kotlích statisíce, ba miliony vojáků, nemluvě o nespočtu obrněných i transportních vozidel, zbraní a munice, a už vůbec nemluvě o půldruhém milionu čtverečních kilometrů vlastního území…
Zdroje: A. I. Barsukov (ed.): Russkij archiv: Velikaja Otěčestvennaja, díl 12(1), Vladimir Bešanov: God 1942 − učebnyj, Julien Gracq: Balkon v lese (1958), Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík