O tom, jak Žukovovo jablko nepadlo daleko od Brusilovova stromu. Pátrání Bruno Solaříka
25.04.2026
Foto: Wikimedia Autor: George H. Mewes – 300 ppi scan of the National Geographic Magazine, Volume 31 (1917), page 369, panel A., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=180976
Popisek: Ruská pěchota
Při pátrání ve věci válečných operací Rudé armády se naskýtá otázka, jestli byly útoky v „lidských vlnách“ zoufalou improvizací, nebo součástí plánu.
Jatka na volyňské pláni
Při pátrání po důvodech nízké efektivity a vysokých ztrát, spjatých se sovětskými ofenzívami ze začátku roku 1942, jsme v předchozích článcích probrali řadu zjevně negativních jevů, které by se daly shrnout pod titul „lidské vlny“. Není zkrátka divu, že nové a nové zimní posily Rudé armády znovu a znovu rychle řídly, když podle Žukovových „brusilovských“ rozkazů nadále útočily v lidských vlnách.
Právě použitý výraz mimochodem pochází od jména carského generála Alexeje Brusilova, který se za první světové války, konkrétně v červnu 1916, proslavil průlomem rakousko-uherské obrany v prostoru volyňského města Luck. Průlom se mu zdařil proto, že zahájil ofenzívu na všech úsecích fronty naráz, takže nepřítel dlouho nemohl odhadnout, kde dojde k hlavnímu úderu, a když k němu došlo, nemohl tam rakousko-uherský velitel, arcivévoda Josef Ferdinand, včas převelet dostatek záloh.
Po tomto úspěchu, a teprve zde se skrývá paralela k žukovovským manýrám, provedl Brusilov na podzim 1916 další celofrontový úder, jenže tentokrát už byl nepřítel na daný způsob ofenzívy připraven a uchystal zálohy tak, aby pravděpodobný směr hlavního úderu pokryly. V důsledku se nová Brusilovova ofenzíva omezila na krvavé vrhání vojáků do dalších a dalších ztečí. Za čtvrt roku tehdy ztratila ruská armáda milion (!) mužů, ale fronta se prakticky neposunula a ofenzíva skončila neúspěšně.
Kam se poděla obrana?
Jak je vidět, Žukovovo generálské jablko nepadlo daleko od Brusilovova jatečního stromu. Vraťme se tedy zpět k německo-sovětské válce na začátku roku 1942. Kromě provádění „lidských vln“ byli rudoarmějci nuceni k tomu, aby po ukončení jedné operace okamžitě zahajovali operaci další, samozřejmě bez nároku na odpočinek i na patřičné doplnění stavů a zásob.
Tady se dostávám k hlavnímu tématu dnešního článku. K tématu, které zvolili mí čtenáři. Mezi reakcemi na své závěry jsem totiž zaznamenal čtenářský názor, že ty lidské vlny, čelní zteče a nahánění vojáků do nových akcí bez odpočinku neprokazují řeznický charakter sovětské generality, protože byly prostě zoufalou reakcí na vývoj války. Čili že šlo vlastně o okolnostmi vynucenou improvizaci. Dá se s takovou výhradou souhlasit?
Do vysoké míry je samozřejmě pravda, že taktika a strategie Rudé armády musela po celou první fázi německo-sovětské války probíhat pod nemilosrdným tlakem nečekaně nepříznivého průběhu válečných operací. Tak jako tak mi ale nezbývá než zpochybnit představu, že právě „lidské vlny bez odpočinku“ vznikly pod oním tlakem.
První, co tu musí zaznít, je přece velmi prostá skutečnost, na kterou jsem opakovaně poukázal. Zevrubně jsem totiž osvětlil, že pod tlakem nečekaných ofenzív nepřítele by bylo přirozeně nejvhodnější zaujmout co nejpevnější obranu, a nikoli vrhat vojáky do sebezničujících protiútoků. To budiž vytčeno před závorku jako námitka číslo jedna.
Necitelnost vůči mužstvu
Důvod, proč sovětská obrana nepočítala s obranou v systémech zákopových opevnění, je navíc zřejmý. Na vině nebyly nepříznivé okolnosti, nýbrž velení Rudé armády. Nešlo zkrátka o tlak německého postupu, nýbrž o sovětskou válečnou doktrínu. A my víme, že doktrína „nejlepší obrana je útok“ vznikla už před německým vpádem.
Opět se v této věci uchýlíme k nedocenitelnému dokumentu, který jsem v minulosti už jednou použil. Jde o kompletně dochované záznamy z týdenní porady nejvyššího velení Rudé armády, která se konala v Moskvě v prosinci 1940, tedy přesně půl roku před začátkem německo-sovětské války. Onehdy jsem citoval z referátu generála Tjuleněva ohledně plánů sovětské obrany, z nichž vyplynulo, že samotný princip obrany byl v Rudé armádě už před válkou prakticky sloučen s principem útoku (!). Tentokrát se zaměřím na dokument, věnovaný přímo útoku jako takovému. Jde o referát o principech moderní ofenzivní operace, jehož autorem a lektorem byl na poradě v prosinci 1940 sám generál Žukov, tehdy velitel Kyjevského zvláštního vojenského okruhu.
Žukov se v referátu vyjádřil k předpokladům frontální ofenzívy Rudé armády, kterou měly provádět tankové klíny mobilních skupin. Upozornil přitom na nezbytnost pěší asistence takové ofenzívy, a prohlásil: „Tempo pochodového postupu pěchoty musí činit 45 až 50 kilometrů denně. Takové pěší posílení, přicházející ke skupině mobilních jednotek z týlu, ji výrazně zpevní a posílí v jejích akcích v týlu nepřítele.“
To je samo o sobě typické. Jednu věc totiž Žukov nejenže zapomněl dodat, ale zřejmě na ni vůbec nepomyslel. Jde totiž o to, nakolik „bojeschopná“ může být pěchota na rozžhaveném bojišti těsně poté, co po vlastních nohou a po řadu dní překonávala vzdálenost 45 až 50 kilometrů denně. Což je mimochodem bezmála dvojnásobek běžné pochodové normy vojenských útvarů. Žukovova necitelnost vůči podřízenému mužstvu je zde přímo flagrantní.
Předem naplánovaná blamáž
Celkem vzato tedy Žukovova příznačná vlastnost spočívala v zásadě, že vyčerpaní vojáci mají bez odpočinku ihned pokračovat ve vysilujících akcích. A nešlo přitom jen o přechod od vyčerpávajících pochodů rovnou do boje, ale také o pokračování bojových akcí ihned po ukončení bojů předchozích. Víme už kupříkladu, že poté co jednotky Rokossovského 16. armády prorazily v lednu 1942 nepřátelskou obranu a obsadily město Suchiniči, dostal Rokossovskij od velení Západního frontu nový Žukovův rozkaz: „Útočnými akcemi nadále vyčerpávat nepřítele a nedovolit mu, aby se účinně opevnil a shromažďoval síly.“
Jak známo, na tento rozkaz, ignorující potřebu přeskupení a odpočinku vlastních vojsk, si Rokossovskij výslovně stěžoval ve svých pamětech, přesněji v jejich zcenzurované pasáži: „Způsob, jakým velitel frontu (Žukov) formuloval můj úkol, tedy vyčerpávat nepřítele, jsem prostě nemohl přijmout jen tak, když jsem přitom jasně sledoval, že tím vyčerpáváme především sami sebe.“
Nyní se vrátíme zpět k Žukovovu referátu z prosince 1940, kdy o nečekaně nepříznivých okolnostech německo-sovětské války nemohlo být řeči, protože do jejího vypuknutí chybělo, jak řečeno, ještě půl roku. A hleďme, co Žukov v tom referátu tvrdil:
„Pronásledování musí probíhat nepřetržitě a s plným vypětím všech sil a prostředků armády, dokud není nepřítel úplně zničen. Zatímco daná armádní operace končí, … musí velení a štáb s patřičným předstihem připravit operaci novou. Tato příprava musí probíhat s takovou operační předvídavostí a natolik pružně, aby bylo možné přejít bez přestávky od provádění jedné operace k operaci další.“
Plán pro vojsko robotů
Bez přestávky. To je ten výraz, o který nám jde. A čteme dále: „Pokud nepřítel po prvním úderu nebude schopen zachytit se na obranných liniích a klást odpor, bude samozřejmě zapotřebí pronásledovat ho až do úplného zničení, aby se jedním úderem dosáhlo úplného strategického úspěchu.“
I zde jsme svědky skutečnosti, že Žukov jak v předválečné teorii, tak ve válečné praxi systematicky ignoroval fyzické možnosti mužstva. Zjevně měl před očima jen šipky na mapách, ukazující rychlé přesuny a bleskové údery, jako kdyby je měli provádět roboti, a ne lidé z masa a kostí.
K tomu všemu stačí připočíst fakt, na který jsem upozornil minule, totiž zcela nevyhovující kvalitu předfrontového výcviku branců, kteří se učili víc pochodovat než střílet a pro výcvik se zbraní se museli mnohdy spokojit s maketami ručnic ze dřeva, načež byli bez dalších průtahů vrženi do boje, spočívajícího v oněch čelních ztečích „lidských vln“.
Celkem vzato se dá říct, že takto špatně vycvičené armády, pokud jde jak o mužstvo, tak i o velitelský sbor, se samozřejmě mohly, ba musely vhodit na misku vah v kritickém okamžiku, když šlo o záchranu Moskvy. Proti tomu se nedá říct ani ň. Rozhodně však s nimi nebylo možné provést to, co sovětský hlavní stan optimisticky naplánoval v lednu 1942. Nedalo se s nimi zkrátka dosáhnout konečného rozdrcení vojsk wehrmachtu během prvních týdnů či měsíců onoho roku. Tedy v době, kdy už se Němci, do velké míry právě díky sebezničujícím útokům Sovětů nenacházeli v tak zoufalém postavení, v jakém je zastihl prosinec 1941.
Kdo si co mohl dovolit
Nejhorší bylo, že o zlepšení kvality bojového výcviku nových jednotek a svazků Rudé armády se ani po špatných zkušenostech s dosavadními postupy nedalo moc mluvit. Vždyť daleko jednodušší bylo mobilizovat nové vojáky a oslabené jednotky zase dorovnat na plné stavy. Proto bylo vrhání nevycvičených branců rovnou do boje běžnou sovětskou praxí vlastně po celou dobu války.
Němci si takový „luxus“ dovolit nemohli. Ne proto, že by to snad byli lidumilové. Víme, že nebyli. Ale jejich týl prostě nebyl nevyčerpatelný. Proto jim nezbylo než upřednostňovat ve wehrmachtu profesionální přípravu záloh i nově utvářených divizí. Teprve poté byli němečtí vojáci zařazováni do bojujících útvarů, a to nejdřív do strážních oddílů, jednotek týlového zabezpečení a logistických útvarů mezi týlem a frontou, aby uvykli podmínkám válečného střetu, a pak teprve do přední bitevní linie.
Stalin se Žukovem a spol. si s podobným zdržováním nemuseli dělat starosti. A jak jsme viděli na příkladu Žukovových premis z předválečné porady Rudé armády, nedělali si takové starosti ani pro případ mnohem příhodnějšího zahájení války, než k jakému reálně došlo. Proto se v Rudé armádě bez okolků prosadil onen krvavý způsob vedení války, spočívající v tom, že nepřítel byl de facto zasypáván těly padlých rudoarmějců.
Příště se zaměříme na sovětskou verzi tankového blitzkriegu, přesněji na to, jak byla před válkou připravována a co jí roku 1942 stále bránilo v úspěchu.
Zdroje: G. K. Žukov: Charaktěr sovremennoj nastupatěľnoj operacii (děkabr‘ 1940). – In: Barsukov, A. I. (ed.): Russkij archiv: Velikaja Otěčestvennaja, díl 12(1), K. K. Rokossovskij: Soldatskij dolg
Vložil: Bruno Solařík