Čelní zteč jako noční můra rudoarmějce. Pátrání Bruno Solaříka
18.04.2026
Foto: Wikimedia Commons By Mil.ru, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=78611068
Popisek: Georgij Konstantinovič Žukov
Němci měli začátkem roku 1942 s udržením fronty velké problémy. Mnohdy však s překvapením sledovali, jak jim od nich Sověti sami odpomáhají.
Oslavná řeč
Minule jsem slíbil bližší seznámení s bojovou přípravou a metodikou Rudé armády, jak byla uplatňována v roce 1942. První chybou dané metodiky, jak už víme, bylo permanentní útočení bez připravené vlastní obrany. Další chybu představovala absence součinnosti jednotlivých druhů vojsk. Předmětem dnešní seance budiž třetí chyba, totiž provádění čelních útoků bez patřičného výcviku a rozvědky.
Ve svých pamětech pronesl maršál Georgij Žukov oslavnou řeč na adresu rudoarmějců: „Mnohokrát jsem viděl, jak se vojáci zdvihali do útoku. Není to snadné, zvednout se z polohy vleže do výšky celé postavy, zatímco vzduch pročesává smrtonosný kov. Oni se ale zvedali! Přitom mnozí z nich sotva okusili chuť života. Bylo jim devatenáct nebo dvacet, což je nejlepší věk, kdy má člověk všechno před sebou. Oni však měli před sebou velmi často jen předprseň německého zákopu, z níž šlehala kulometná palba…“
A o to se právě jedná. O to, že Rudá armáda byla příliš často vrhána do čelních ztečí. A většinou navíc bez patřičného výcviku. O tom, jaká byla počátkem roku 1942 celková úroveň bojové přípravy sovětských jednotek, svědčí hlášení náčelníka politického oddělení Golikovovy 10. armády, určená politické správě Západního frontu. Z hlášení vybírám následující pasáž, která poněkud kontrastuje s oslavným líčením generála Žukova:
„Během provádění bojových operací jednotlivé osoby z velitelského sboru i z mužstva zločinně neplnily rozkazy, projevovaly neorganizovanost, zbabělost a paniku, odhazovaly zbraně a prchaly z bojiště.“
O nadstavbě a základně
Jako správný náčelník politického oddělení svedl autor zprávy samozřejmě všechno na „absenci bolševické důslednosti a politické uvědomělosti“ u vojáků a důstojníků. Přece jen však nemohl u natolik šablonovitého, zcela abstraktního hodnocení zůstat, takže mu nezbylo než jít s pravdou ven. Jádro jeho kritiky nakonec postihlo hlavní, totiž čistě vojenské pochybení velitelů na úrovni divizí, z něhož ta zbabělost a panika mužstva vznikla. A vlastně ani nemohla nevzniknout. Zde je pravá příčina negativních jevů:
„Divizní velitelé a komisaři nezorganizovali systematickou rozvědku činnosti nepřítele a dislokace jeho palebných postavení, neprovedli pečlivé studium terénu a tras, vedoucích k nepřátelským pozicím. Neměli tudíž údaje o silách nepřítele, a proto určovali útoky naslepo, což vedlo k velkým ztrátám.“
Velitelé zkrátka vrhali vojáky po celých jednotkách proti opevněným pozicím nepřítele, aniž sami věděli, kde má nepřítel palebné body, z nichž začne na vojáky střílet. Následná palba z nečekaných míst pak samozřejmě vedla hned po zahájení ofenzívy k hromadné panice, a to nejen mezi vojáky, ale i mezi veliteli jednotek.
Jaksi mimochodem se tím prokázalo, že každá nadstavba vyrůstá ze základny, což by zrovna marxleninisté měli snad vědět ze všech nejlíp. Havárie nadstavby, tedy ideová absence „bolševické uvědomělosti“ rudoarmějců, zkrátka vyplynula z neschopnosti jejich vyššího velení zvládnout elementární vojenskou rutinu, tedy provést čistě materialistický průzkum terénu v prostoru chystané ofenzívy.
O vojácích ve školce
Když už jsme u toho „materiálna“, podržte se stolu, protože situace byla po této stránce ještě horší. Poslechněte si z uvedené zprávy další pasáž, která pojednává o bojové přípravě v jedné z pěších divizí 10. armády:
„V průběhu výcviku se objevily nedostatky. Velitelé se u jednotek mnohdy omezují na nácvik vylepšení vzorového pochodového kroku a obratů na místě a nesoustřeďují se na to, s čím se voják střetne v boji. Jednotky a svazky prodělaly urychlený program výcviku neúplně a kvalita přípravy je nízká.“
A teď pozor, to je, oč tu běží. Zpráva pokračuje slovy: „Absence cvičební i bojové výzbroje a munice neumožňuje provádět materiálovou část výcviku a nedovoluje přípravu mužstva k boji. Mužstvo provádí výcvik s použitím podomácku vyrobených ručnic ze dřeva.“
Nic není děsivější, než představa, jak vojáci na cvičišti „střílejí“ ústy, tedy voláním „pal, pal, pal“ jako hošíci v mateřské škole, načež pak dostanou do ruky opravdové pušky a bez dalšího vysvětlení, jak s nimi mají mířit a střílet, jsou vrženi na zteč nepřátelských zákopů, zatímco ani jejich nadřízení nevědí, odkud se na ně vlastně rozštěká první kulometná dávka, protože divizní velitel předtím nezorganizoval průzkum terénu. Co k tomu dodat? Hlavně, že se kluci stihli obstojně naučit pochodovému kroku…
Pod hrozbou tribunálu
Britský historik Liddel Hart napsal ve svých dějinách druhé světové války o triumfu Spojenců nad hitlerovským Německem: „Vítězství bylo dosaženo především odvahou a vytrvalostí ruského vojáka, jeho schopností snášet tlak a nepřetržité boje v podmínkách, které by jakoukoli západní armádu zničily.“
Nutno ovšem dodat, že Rudou armádu ohrožovaly nejen tvrdé podmínky, nýbrž i rozkazy jejího nejvyššího velení. Generál Leljušenko v pamětech poznamenal, že Sověti způsobili Němcům u Moskvy těžké ztráty, ale sami byli vlastními ztrátami prostě otřeseni. A v tom je ten problém. Ty ztráty byly strašlivé především kvůli zmíněné metodě čelních ztečí, která byla v Rudé armádě dlouho metodou ústřední.
Uvedu teď příklad mechanismu, který k uplatňování dané metody vedl. Ofenzíva Severozápadní fronty z ledna 1942 probíhala v naprosto nevhodných podnebních podmínkách, nemluvě o nedostatku záloh a munice pro bojující jednotky, takže nebylo divu, že Rudá armáda postupovala kupředu jen asi dva až čtyři kilometry denně. Generál 3. úderné armády Maxim Purkajev za těchto okolností naléhavně nutil své podřízené velitele ke zrychlení postupu. Například v prostoru bojů 33. pěší divize Purkajev prostě napevno určil linii, na kterou musí jednotky dorazit následujícího večera, a na adresu velitele a komisaře divize dodal: „Vyřiďte soudruhům, že za nesplnění úkolu půjdou před válečný tribunál.“ Je přitom zřejmé, že takto drakonický rozkaz se za daných podmínek nedal splnit jinak, než právě prováděním čelních ztečí.
Svědectví z druhé strany
Velitel a komisař zmíněné divize si samozřejmě nemohli dovolit oponovat rozkazu, zvlášť když jim jejich nadřízený výslovně připomněl, že by to pro ně znamenalo vojenský soud a popravu, což koneckonců věděli i bez toho připomenutí.
Jenže on vlastně ani generál Purkajev neměl šanci vydat v dané situaci jiný, z vojenského hlediska smysluplnější rozkaz, šetrnější vůči životům mužstva. On sám byl totiž poháněn shora, a to přesně stejnou hrozbou válečného tribunálu.
A ten, kdo Purkajeva takto poháněl shora, byl velitel Západního frontu, generál Georgij Konstantinovič Žukov. Právě ten vojevůdce, který po válce, jak výše citováno, už coby maršál tak dojemně oslavil odvahu vojáků, co se při útoku zvedali do deště střel.
V souladu s doktrínou, na jejímž vypracování se už před válkou lvím podílem podepsal sám Žukov, se zkrátka Rudá armáda neustále snažila útočit. Němci to sledovali s jistým úžasem. S úžasem nad cenou takového postupu. Generál Middeldorf napsal po válce v knize Taktika v ruské kampani: „Neustálá snaha útočit za jakoukoli cenu vedla k nepřetržitému opakování zhroucených útoků a k velkým ztrátám.“ Podobně například Bulletin německé armády z 14. 1. 1942 hlásil přímo uprostřed bojů:
„Útoky Rusů probíhají většinou dle stále stejného schématu, tedy ve velkých lidských vlnách. … Útoky zahajují Rusové při soumraku nebo za svítání. Pod pláštěm šera, případně mlhy, vánice nebo deště, zaujmou Rusové výchozí pozice k útoku. Útočící pěchota pak opouští své pozice v kompaktních skupinách a z velké vzdálenosti se vrhá do útoku s voláním Urá. Zezadu vojáky sledují velitelé a komisaři, kteří střílejí po opozdilcích. … Odražené útoky se vzápětí několikrát po sobě opakují, zcela bez ohledu na ztráty a bez jakýchkoli změn. … Pro odražení útoků Rusů tudíž stačí pevné nervy a vědomí faktu, že naše skvělé pěchotní zbraně dokážou hromadnému útoku Rusů čelit.“
Jak uklidnit cara
Podle svědectví generála Michaila Kazakova uznávali mnozí sovětští velitelé jediné kritérium bojeschopnosti jednotek. Tím kritériem bylo jejich tabulkové zaplnění mužstvem. Jakmile je jednotka na plných stavech, je tudíž schopná odpochodovat rovnou do boje. Čím víc má divize mužů, tím je silnější a tím významnější úkoly se jí můžou ukládat.
Dovolím si tu malé odbočení. Před útokem ruské armády na pevnost Narva uklidňoval v roce 1704 nejjasnější kníže Menšikov cara Petra Velikého: „Neměj obavy, vladaři. Lidiček máme dost.“ Nuže, velmi analogickým způsobem uvažovali Stalinovi generálové. Žukov, jak už víme, vlastně ze zásady neuznával jakékoli obranné akce. Všude, kde velel, představovala jím organizovaná „obrana“ vždycky, bez výjimky, nepřetržitou řadu protiútoků a protiúderů, a to až do úplného vyčerpání vlastních jednotek. Maršál dělostřelectva Nikolaj Voronov k této Žukovově metodě poznamenal s hořkou ironií: „Ještě štěstí, že síly sovětského týlu jsou nesčíslné.“
V roce 1942 měla Rudá armáda každodenní (!) ztráty asi 20 000 padlých a raněných. To jsou skoro dvě divize. Denně! V dalších letech se situace zlepšila, ale nešlo o zlepšení podstatné, protože spoleh na takříkajíc nevyčerpatelné zálohy vládl v Rudé armádě i po Stalingradu, Kursku a dalších triumfech Sovětů z následujících let. Tak strašná byla cena vítězství.
Zdroje: Vladimir Bešanov: God 1942 − učebnyj, Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Michail Kazakov: Nad kartoj bylych sraženij, Dmitrij Leljušenko: Moskva – Stalingrad – Berlin – Praga (Zapiski komandira), Eike Middeldorf: Taktik im Russlandfeldzug. Erfahrungen und Folgerungen, Nikolaj Voronov: Sovětskaja artillerija v Velikoj Otěčestvennoj vojně, Georgij Žukov: Vzpomínky a úvahy
Vložil: Bruno Solařík