Klady a zápory sovětského generála Vlasova. Pátrání Bruno Solaříka

Velení Rudé armády se roku 1942 potýkalo nejen s neschopností zajistit součinnost druhů vojsk, ale i nevyváženým postupem jinak schopných velitelů.

Přílišný optimismus

Název tohoto článku by mohl navodit dojem, že půjde řeč o zajetí generála Vlasova Němci a o jeho pozdější kolaboraci s Hitlerem. Na to je však ještě příliš brzy. Je leden 1942. Do zajetí upadne Vlasov až za víc než čtvrt roku. Nyní si však coby nikým nezpochybňovaný sovětský generál užívá chvíle slávy za lví podíl na odražení wehrmachtu od Moskvy v prosinci 1942.

Na centrálním úseku německo-sovětské fronty došlo v lednu 1942 k typicky patové situaci, spočívající v tom, že vojska na obou stranách fronty byla u konce svých sil. Pro obě strany by bylo vzhledem k okolnostem vhodné zaujmout strategickou obranu v „předem připravených pozicích“, což odpovídalo nutnosti rozvinout výcvik nových jednotek a doplnit stavy mužstva i techniky. Takovou obranu ovšem zaujali pouze Němci. Z minulého článku už víme, proč tak nemohli učinit i Sověti. Ve své doktríně totiž s žádnými „předem připravenými pozicemi“ nepočítali a spoléhali jen na své ofenzivní akce.

Velení Rudé armády navíc pod vlivem dosavadních úspěchů prosincové protiofenzívy nadhodnotilo své možnosti a podcenilo stav zbylých německých jednotek. Západní front proto dostal od Žukova za úkol, aby v polovině ledna 1942 mohutně udeřil u Vjazmy a Gžatska a zničil německé uskupení v prostoru Juchnov−Možajsk. Společně s jednotkami Koněvova Kalininského frontu zde měla Rudá armáda rozdrtit hlavní síly skupiny armád Střed. Prakticky vzato lze říct, že Žukov vlastně naplánoval nepřetržité pokračování ofenzívy, započaté 5. prosince 1941. Šlo tedy o plán boje bez jakékoli přestávky.

Vrchní velení včetně Stalinovy Stavky (hlavního stanu) navíc hodnotilo situaci na frontách příliš optimisticky. Například v prostoru hlavního útoku byla v pásmu 20. armády odvelena do zálohy 1. úderná armáda. Důvod byl dokonale iluzivní: Němci už jsou prý definitivně „u konce s dechem“. V důsledku tohoto rozhodnutí nejvyššího velení, za něž nesl osobní odpovědnost Stalin, musela osiřelá 20. armáda obsadit dvojnásobně dlouhé pásmo, než bylo původně v plánu. K její úderné schopnosti to pochopitelně nepřispělo, ba naopak.

 

O součinnosti vojsk

Útokem od linie řek Lama a Ruza mělo pravé křídlo Západního frontu rozseknout obkličované uskupení wehrmachtu. Hlavní roli zde měla hrát právě 20. armáda, která musela, jak právě uvedeno, nadměrně rozšířit své pole působnosti. Není bez důležitosti, že oné 20. armádě velel generál Andrej Andrejevič Vlasov. Jako schopný velitel se projevil nejen u Moskvy, ale už v létě 1941 při obraně Kyjeva. Rozhodně patřil ke kvalitnější části velitelského sboru Rudé armády. Svědčí o tom už fakt, že sám Stalin generála Vlasova po moskevské bitvě jmenovitě vyzdvihl jako hrdinu obrany Moskvy a vážil si ho jako schopného velitele.

Nuže, před novou operací Rudé armády, známou jako novoroční či zimní ofenzíva 1942, generál Vlasov zhodnotil předchozí prosincovou protiofenzívu u Moskvy. Ta byla sice, jak víme, úspěšná, ale mohla by být ještě úspěšnější, pokud by se při ní kladl důraz na elementární pravidla vedení moderní války. Vlasovovo hodnocení je v dané věci přímo drtivě tristní:

„Před útokem velitelé neprovádějí rozvědku a nenavazují v terénu součinnost s jinými druhy vojsk, takže jednotky a svazky pak jednají naslepo. Pěchota nezná úkoly dělostřelectva, dělostřelectvo neví, kde postupuje pěchota. … V průběhu boje velitelé jednotek a svazků nedostatečně studují situaci, takže pak většinou nevědí, co se na bojišti děje. V důsledku musí velitelé rot a baterií jednat na vlastní pěst.“

To, co Vlasov kritizoval, byla vlastně absence základních předpokladů vedení moderní války, totiž neschopnost zjednat funkční součinnost jednotlivých druhů vojsk. Bylo to tím trapnější, že právě uvedená součinnost druhů vojsk byla před 22. červnem 1941 zdůrazňována ve všech příručkách a instrukcích Rudé armády. Teoreticky bylo tedy ohledně součinnosti vojsk všechno v nejlepším pořádku, ale v bojové praxi to dopadlo jako vždycky…

 

Špatně utajená ofenzíva

Nepřipravenost Rudé armády k součinnosti vojsk je sama o sobě výmluvná. Se znalostí dané situace není vlastně nic divného ani na tom, jak nedokonalým způsobem pak byla novoroční čili zimní ofenzíva v prostoru Gžatsk−Vjazma reálně zahájena. Uvidíte sami.

Operace měla začít 9. ledna, ale jednotky k tomu datu nestihly ukončit soustředění, protože byly vyčerpané z předchozích bojů. Kvůli nemožnosti včas opravit komunikace, přes které právě přešla fronta, se mimoto opožďoval přísun nezbytné munice a proviantu pro zásobování vojsk. Ofenzíva tedy začala až o den později. Jenže toho dne se zrovna zhoršilo počasí a začalo hustě sněžit, takže se do útoku nemohlo zapojit letectvo.

Úvodní dělostřelecká příprava v trvání půldruhé hodiny sice proběhla, ale její účinnost byla nízká kvůli nepřesnosti palby. Ta nepřesnost palby byla způsobena nepřehledností terénu ve sněhové vánici. Útok pěchoty byl zahájen o půl jedenácté dopoledne a pěšáci museli běžet po čerstvém sněhovém příkrovu.

Němci už na útočící jednotky samozřejmě čekali, protože jim v předchozích dnech neušlo, že se nepřítel k čemusi intenzivně připravuje. V krvavých bojích pak postoupili Sověti prvního dne o pouhé 2−3 kilometry, což vůbec neodpovídalo tomu, jak by měl vypadat první den masivního úderu.

Sovětský útok byl k tak skromnému „úspěchu“ odsouzen předem, protože úderné skupiny se rovnou vrhly čelně proti slabě obsazeným, ale silně opevněným pozicím nepřítele. Jak přece víme z minulého článku, Němci pro samý blitzkrieg nezapomínali na budování zákopového systému obranných linií jako za první světové.

Bylo by účelné ty pozice pokud možno obejít, ponechat je ke „zpracování“ druhému sledu a rychle postupovat vpřed. Vyšší velení však bylo jiného názoru, jak vzápětí uvidíme.

 

Plán obchvatu

Úkolem 2. gardového jízdního sboru bylo proniknout ke strategicky významnému městu Gžatsk. Cestou na Gžatsk měl zmíněný jízdní sbor před sebou nejdřív vesnici Sereda. Úkol dorazit ke Gžatsku se splnit nepodařilo. Pokus se rozbil o zmíněnou vesnici.

Vinu však na tom nenesli kavaleristé zmíněného sboru, nýbrž jednoznačně vyšší velení. Máme k dispozici konkrétní popis situace. Okolnosti postupu sboru totiž popsal generál Issa Alexandrovič Plijev, který tehdy onomu sboru velel. Plijevův popis jsem našel v knize pamětí náčelníka štábu 20. armády generála Sandalova, kterému jej Plijev poskytl a Sandalov jej v pamětech otiskl. Zde je ten Plijevův popis:

„Sbor se odpoutal od pěchoty a úspěšně rozvíjel ofenzívu. Hlídky, vyslané v předstihu, hlásily, že Sereda je obsazena silnou nepřátelskou posádkou. Po okrajích obce a podél západního břehu řeky Ruza se vinul dobře opevněný systém obrany. Před obcí se od severu k jihu táhne široké pásmo otevřeného terénu, pokrytého velkou vrstvou sněhu. Celý ten prostor představoval zónu plošné přehradní palby.“

Když si člověk takový prostor představí, ihned ho přejde chuť pokoušet se do něj vůbec vstoupit, načež v něm vést útočné akce. Zkušený kavalerista Plijev to samozřejmě chápal a podjal proto šikovný plán:

„Samo sebou se vnucovalo řešení tento opevněný prostor obejít a pokračovat v urychleném postupu přímo na Gžatsk. Toto řešení jsem oznámil náčelníkovi štábu 20. armády Sandalovovi, který ke mně přijel za účelem konzultace.“

Všechno se tedy vyvíjelo dobře, v souladu se zásadami ofenzivního boje bez zbytečných ztrát. Opevněný prostor Němců v obci Sereda by se přitom působením Plijevova postupu kupředu ocitl nejdřív bez zásobovacích tras k vlastnímu týlu, a pak by mohl být obklíčen a zničen druhosledovými jednotkami sovětské pěchoty.

Ale chyba lávky. Plijev píše: „Velení armády nařídilo neztrácet obchvatem čas (?!) a dobýt Seredu čelní ztečí.“ Takový rozkaz byl v přímo flagrantním rozporu nejen s moderním vedením ofenzivního boje, ale i s elementární soudností.

 

Čelní zteč

Plijev s povzdechem dodává: „Čelní zteč proti opevněnému prostoru přes odkryté a zasněžené prostranství, ke všemu ještě za bílého dne a bez předchozí přípravy, automaticky anulovala naši výhodu a mohla vést jen k vleklému boji s těžkými ztrátami. Jenže rozkaz je rozkaz.“

Na rozkaz shora tedy tři divize jízdního sboru „neztratily čas“ manévrem, pro který byly celou svou povahou „mobilních jednotek“ vlastně určeny (!). Místo toho musely převzít úlohu „úderných jednotek“, příznačnou spíš pro obrněnou pěchotu.

Vesnici Sereda, o kterou Plijevovi kavaleristé bojovali s těžkými ztrátami dva dny a dvě noci, nakonec dobyli, a to především díky porušení rozkazu. Místo prostého čelního útoku totiž na svou pěst prováděli i klamné obchvatné manévry, takže se jim podařilo nepřátelskou frontu alespoň rozptýlit. Plijev konstatoval, že ulice vsi byly po jejím dobytí posety těly německých vojáků a důstojníků, ale jeho závěr byl truchlivý: „Jenže i naše ztráty byly kvůli tomu čelnímu útoku proti nepříteli příliš vysoké.“

Vyústění situace bylo zřejmé. Ke Gžatsku, tedy ke svému pravému cíli, jednotky 2. jízdního sboru vůbec nedoskákaly, protože už k tomu neměly dostatek času ani sil.

V důsledku popsaného postupu, zahrnujícího odvelení celé jedné armády do zálohy a rozkazy k čelním ztečím, se na směru Gžatsk−Syčevka podařil vojskům Západního frontu jen poloviční postup oproti záměru. K plánovanému spojení s Koněvovým Kalininským frontem přitom nedošlo vůbec.

Stručně shrnuto: na všech směrech ofenzivního postupu se útočící jednotky Rudé armády postupně vyčerpaly a ofenzíva uvízla na půli cesty. Všude bylo na vině čelní prohryzávání dobře připravené obrany, což vedlo na všech úsecích ke zbytečným ztrátám.

 

Neschopnost schopných

Na závěr jsem si nechal zvláštní překvapení. Když jsem v úvodu citoval zdrcující kritiku neschopnosti Rudé armády zajistit patřičnou součinnost jednotlivých druhů vojsk, upozornil jsem, že autor oné kritiky, generál Vlasov, patřil před svým upadnutím do německého zajetí ke schopnější části velitelského sboru Rudé armády.

A teď pozor. Víme tedy, že velitel 2. gardového jízdního sboru generál Plijev si ve svých pamětech stěžoval na absurdní rozkaz vyššího velení, aby místo žádoucího obchvatu nepřátelské pozice provedl proti oné pozici takticky zcela nemístnou čelní zteč. A známe také jeho upozornění, že rozkaz k oné zteči mu osobně tlumočil náčelník štábu 20. armády Sandalov. Ten pak Plijevův údaj stvrdil tím, že jeho popis otiskl ve svých vlastních pamětech.

Moment. O 20. armádě už tu přece byla řeč. Čí rozkaz vlastně náčelník štábu oné armády Sandalov tlumočil? Ano, Sandalov tlumočil Plijevovi rozkaz velitele 20. armády Andreje Andrejeviče Vlasova…

Kruh se uzavírá. Jak je vidět, ani schopnější velitelé Rudé armády nebyli bez chyb. Součinnost vojsk požadoval Vlasov plným právem, ale přesto dovedl na druhé straně nařídit frontální útok do nepřítelem dokonale ostřelovaného terénu.

Princip čelní zteče byl zkrátka v Rudé armádě, jak uvidíme příště, až příliš vžitý.

Zdroje: Vladimir Bešanov: God 1942 − učebnyj, Leonid Sandalov: Na moskovskom napravlenii

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,