K čemu v moderní válce slouží zákopy? Pátrání Bruno Solaříka

Jednotky Rudé armády bojovaly roku 1942 bez odpočinku. Nebylo ostatně kde si odpočinout: Sověti až do podzimu toho roku nepoužívali zákopový systém.

Dobře uleželé instrukce

Předválečná doktrína Rudé armády, jak už víme, byla přísně ofenzivní, strategická obrana se v ní vůbec neřešila. Nanejvýš se počítalo s epizodickými obrannými akcemi, ale jen v rámci všeobecné strategické ofenzívy. Proto se dá říct, že 22. června 1941 začala úplně jiná válka, než na jakou se předtím připravovali sovětští maršálové. Příprava na obrannou válku před oním datem vůbec neproběhla, a proto pak na frontě chyběly lopaty, miny, protitankové granáty, ostnatý drát a další nástroje, nezbytné pro vedení obranných bojů. Bojů, které sovětští vojevůdci ze zásady zavrhovali. Například dělostřelecký maršál Grigorij Kulik označil před červnem 1941 obranné nástroje za „výzbroj zbabělců“. Rudá armáda neměla vlastně k dispozici ani instrukce k výstavbě polních obranných linií.

I když tady se musím opravit. Ty instrukce totiž k dispozici byly. V prosinci 1940 je společným úsilím vypracovaly tři instituce, Vojensko-ženijní akademie, Frunzeho vojenská akademie a Dělostřelecká akademie. Poté byly instrukce dokonce schváleny a vytištěny. Tvrdilo se v nich, že „obsahují hodnotné informace o takticky vhodném zřizování obranných pozic“.

Proč jsem tedy tvrdil, že ty obranné instrukce nebyly v Rudé armádě k dispozici? Tvrdil jsem to s ohledem na fakt, že uvedená publikace nebyla po vydání vůbec přijata k armádnímu užití. V atmosféře sovětské ofenzivní doktríny prostě na patřičných místech nikoho nezajímala. Půl roku ležela na Hlavní ženijní správě. Instrukce tedy sice fyzicky existovaly, ale v reálné praxi přece jenom, jak jsem uvedl, nebyly k dispozici, čili to bylo fakticky totéž, jako kdyby neexistovaly.

[relatedarticles|Psali jsme|34647

Lopaty jsou, ale ne tam, kde jsou zapotřebí

Pak ovšem došlo ke změně. Bohužel však opět jen jaksi teoreticky. Stalo se totiž, že prvního dne války, v neděli 22. června 1941, se náčelník Hlavní ženijní správy takříkajíc probudil. Usmyslel si onoho osudového dne, že zmíněná instrukce, když už jednou byla schválena, by se k vojsku přece jen měla dostat. A tak ji konečně podepsal. A nařídil její rozeslání k jednotkám.

Ale co se nestalo. Totiž stalo. Opakovalo se zkrátka, milý čtenáři, takřečeně přes kopírák úplně totéž, co v oněch měsících, které předcházely vypuknutí války. Instrukce byla po 22. červnu 1941 rozeslána, ale na všech místech, kam byla doručena, opět zůstala ležet. A na frontě tudíž pořád chyběly lopaty a sochory, bez ohledu na to, kolik jich nutně muselo spočívat ve skladech mnoha velkých staveb socialismu, které po vypuknutí války osiřely.

Ty lopaty a sochory samozřejmě najednou nezmizely. V těch skladech byly pořád. Vrchní velení je však nepovažovalo za natolik důležité prostředky boje na frontě, aby se postaralo o jejich distribuci k jednotkám. Proč? Protože doktrína „obrany útokem“ byla v Rudé armádě i nadále oficiálně platná. Bez ohledu na strašlivé porážky a obkličovací kotle, ke kterým od samého začátku války vedla…

Bezpečnostní pojistka

Ostatně i zmíněné instrukce z prosince 1940 byly tak jako tak psány ve shodě s „nejmodernější“ vojenskou teorií předválečného SSSR, která mimo jiné úplně zavrhovala „zákopovou válku“ (!). Sovětští velitelé přece neměli v plánu vysedávat v zákopech. Vždyť měli revoluční povinnost osvobozovat ujařmený proletariát v jiných zemích. A do těch jiných zemí by se dělnicko-rolnická vojska rozhodně nedostala, kdyby trčela v zákopech na sovětské straně hranice…

Instrukce sice uznávaly potřebu určitých palebných pozic pro případ zadržování nepřítele, ale, světe drž se, nebyly to zákopy (!). Co to tedy bylo? Považte sami. Místo zákopů byla sovětskou vojenskou vědou vyvinuta „střelecká buňka“ pro jednoho vojáka. Se zřizováním takových „buněk“ se přitom počítalo pouze epizodicky na některých úsecích, kde by plnily čistě funkci bezpečnostní pojistky v rámci plánu všeobecné ofenzívy. Takové buňky (palebné body) se skutečně začaly stavět na Molotovově linii při nových hranicích s Německem, určených paktem Molotov−Ribbentrop z roku 1939. Jak vůbec taková idea vznikla? A čím byla odůvodněna?

                                                  

Pokroková náhrada zákopů

V Sovětském svazu by se bez patřičného odůvodnění samozřejmě nepovolilo k výstavbě vůbec nic. Ovšem sovětští vojenští vědci měli pod čepicí. A tak schvalovacím orgánům bez potíží vysvětlili, proč se nemají kopat zákopy, nýbrž rozhnízdit „buňky“. Vysvětlení bylo na pohled rozumné. Spočívalo ve faktu, že zasažení takové izolované buňky nepřátelskou palbou je matematicky daleko méně pravděpodobné, než úder do jakéhokoli místa kontinuálního zákopu. Vzhledem k tomu měly mít sovětské jednotky menší ztráty, než při zákopových bojích.

V praxi se však samozřejmě ukázalo, že vzhledem k reálným bojovým podmínkám je prostě nezbytné jednak opevňovat linie (linie!), dosažené při útoku, a jednak odrážet útoky nepřítele. Pro takové užití byly ovšem individuální „buňky“ přímo vrcholně nevhodné. Záhy totiž bylo zjevné, že voják v „buňce“ nemá přirozené spojení se sousedními hlídkami a je proto v obraně nestálý, protože jako izolovaný jedinec prakticky neví, co se děje vlevo a vpravo od něj, natožpak všude kolem něj. To bohužel vědecké soudruhy plánovače, tolik zběhlé v matematickém počtu pravděpodobnosti, nenapadlo. Zřejmě proto, že to holt bylo evidentní i bez počtů.

Vzhledem k absenci spojovacích okopů navíc musel přísun munice a proviantu na izolované pozice „buněk“ probíhat v otevřeném prostoru, tedy před očima nepřítele (!). Na rozdíl od „zastaralé“, tedy kontinuální zákopové linie nebylo také možné nepozorovaně mezi buňkami přesunout skupinku nebo oddíl vojáků na to které ohrožené místo, vůbec už nemluvě o evakuaci raněných.

Mimoto může nepřítel takový osamělý palebný bod bez potíží obejít a obklíčit. Ostatně i hygienické podmínky živobytí v takové buňce byly zcela nevyhovující. Nu a o „snížení ztrát“, o němž snili ženijní „matematici“ předválečného sovětského plánování, se samozřejmě nedalo mluvit už vůbec. V boji vedly všechny uvedené nevýhody „buněk“ naopak k těžkým, a především nijak neodůvodněným ztrátám…

 

Ženista v rozpacích

Vyčerpávající vystižení situace, kdy Rudá armáda bojovala bez obranné doktríny, nám nyní poskytne zpráva ženijního náčelníka Západního frontu, generála Kuzmy Nikitoviče Galického. K události, kterou popsal ve svých vzpomínkách, došlo v létě 1942, když vedli Sověti krvavou ofenzívu v prostoru Brjanska, ruského města asi 330 kilometrů jihovýchodně od Moskvy, z něhož to bylo ještě asi 100 kilometrů k republikovým hranicím jednak Běloruska a jednak Ukrajiny.

Nuže, druhého dne ofenzívy kontroloval generál Galickij spolu se svým podřízeným, ženijním náčelníkem 16. armády, přední kraj německých pozic, odkud byli Němci vytlačeni. Oba ženisté obhlíželi nepřetržité linie německých zákopů s kulometnými a střeleckými hnízdy, stejně jako okopy spojovacích tras, vedoucích k polním úkrytům. Vtom si ženista 16. armády řekl jen tak pro sebe, ale nahlas: „Nechápu, co Němci na těch zákopech vidí.“ Hlavnímu ženistovi frontu Galickému proto nezbylo než kolegovi do detailů vysvětlit, k čemu vlastně zákopy slouží:

„Zajišťují skryté přesuny a spolehlivé maskování bojové sestavy. Umožňují manévrování s jednotkami a palebnými prostředky podél fronty i do týlu či z týlu. Poskytují obráncům trvalou ochranu před nepřátelskou palbou. A samozřejmě umožňují i pohodlnou přípravu záložních ramp pro palbu ze všech druhů zbraní. Zákopová linie rovněž nutí nepřítele rozčleňovat palbu po celé délce linie, což ostře snižuje hustotu a efektivitu jeho palebné síly. Mimoto zákopový systém umožňuje mužstvu odpočívat v normálních podmínkách a ponechat na pozicích jen hlídky, složené z pozorovatelů a kulometčíků.“  

Armádní ženista (ženista!) na tento generálův výklad reagoval slovy: „Tož snad jsou ty zákopy fajn. Jenomže zkus je kopat! Dyť je s tím hrozně moc práce!“

Co k tomu dodat? Snad jen, že hromadné hroby se jistě kopou snadněji.

Nesmyslná doktrína

V každém případě zde spočívá klíč k vyřešení záhady, jak je možné, že na frontě mnohdy sovětská divize nedokázala prolomit obranu pouhého německého praporu, nebo proč celá sovětská armáda nemohla prolomit obranu pouhé německé divize. A totéž platí i naopak. Bez dalších výkladů se tu prokazuje, proč Němci při svých útocích a ofenzívách tak snadno překonávali sovětské pozice, kdekoli je to napadlo…

Celkem vzato se dá říct, že Němci sice ve druhé světové válce vsadili na blitzkrieg, ale rozhodně přitom nezapomněli na zákopovou zkušenost z první světové války. A především je nenapadlo spřádat ideologicky podmíněnou „pokrokovou vědu“ o „moderní, ofenzivní obraně“. Zato Rudá armáda se až do podzimu 1942 (!) držela své nesmyslné doktríny. Za nesčíslných ztrát pořád útočila a protiútočila bez výstavby obranných linií.

Čtenář by mi ovšem mohl právem namítnout, že tu něco faktograficky nehraje. Víme přece, že už na podzim 1941 sovětští civilisté, hlavně ženy, kopali před Moskvou protitankové zákopy, což je konečně známo z nespočtu dokumentárních i hraných filmů.

Nepopírám, že tomu tak bylo. Potíž spočívala v tom, že když k takovým zákopům dorazila při ústupu sovětská vojska, většinou se v nich nesoustředila a k obraně je nepoužila (!). Bránily tomu neustálé rozkazy shora k dalšímu přeskupování za pochodu a k nesmyslným protiútokům v širém poli.

Ty zákopy, vykopané sovětskými civilisty, se však nakonec přece jen uplatnily. Při svém ústupu od Moskvy je samozřejmě využili… Němci.

Zdroje: Vladimir Vasiljevič Bešanov: God 1942 − učebnyj, Kuzma Nikitovič Galickij: Gody surovych ispytanij 1941−1944: zapiski komandujuščego armiej, Konstantin Konstantinovič Rokossovskij,: Soldatskij dolg

 

Vložil: Bruno Solařík

HP, Pátrání Bruno Solaříka,