Rokossovskij proti Žukovovi - rozum versus ideologie. Pátrání Bruno Solaříka
28.03.2026
Foto: Wikimedia Commons Autor: No author attribution in newspaper; 2019 information shows author to be Grigory Vayl – http://waralbum.ru/55660/?????? «??????? ??????» 10 ??? 1945 ???? (? 108), Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=40791841
Popisek: Konstantin Konstantinovič Rokossovskij
Sovětská doktrína vedla Rudou armádu k neustálým ofenzívám, i když bylo namístě nechat vojska odpočinout. Doktrína byla neúprosná: Útok střídá útok…
Protiútok místo obrany
Otřesný fakt, že sovětská vojenská doktrína nepočítala s válečnými akcemi obranné povahy a všechno vsadila na teorii a praxi ofenzívy, byl už tématem minulého článku. Slíbil jsem tehdy, že příště, tedy dnes, se v rámci daného tématu mimo jiné seznámíme s neslučitelným protikladem mezi dvěma slavnými sovětskými vojevůdci. Jedná se o Georgije Konstantinoviče Žukova a Konstantina Konstantinoviče Rokossovského.
Konkrétně se teď přeneseme do dějiště předchozího výkladu, tedy k městu Suchiniči asi 200 kilometrů jihozápadně od Moskvy, kde byla německým protiútokem pozastavena sovětská novoroční ofenzíva. Příčinou byl fakt, že útočící jednotky 10. armády generála Golikova se příliš roztáhly a poodhalily tím své křídlo. Němci tam zasadili Sovětům úder a ti museli zastavit svůj postup vpřed.
Místo aby však 10. armáda na postiženém křídle přešla do obrany, rozhodl se generál Golikov zastavit protiútok jinak. Konkrétně svým vlastním protiútokem! Rudá armáda prostě neměla obrannou doktrínu, a praktikovala proto zcela běžně takovouto „obranu útokem“. Po neúspěchu akce, která v situaci probíhajícího nepřátelského útoku prostě nemohla být dobře připravená, však museli Sověti nakonec ustoupit ještě hlouběji, než předtím.
Nyní se soustředíme na jiný příklad tragických důsledků, které s sebou neslo voluntaristické odmítání klasické obrany. Obrany, chápané sovětským velením jako „zbabělá pasivita“. Jde o situaci, kdy vlastní jednotky sice útočí, a navíc úspěšně, jenže po každém takovém úspěšném útoku by se podle všech klasických pravidel vojenské praxe měly pokud možno nerušeně přeskupit a doplnit své síly, nemluvě o přísunu nové munice a proviantu. A to všechno se bez dočasného zaujetí obrany (obrany!) a poskytnutí odpočinku vyčerpanému mužstvu dost dobře učinit nedá.
Potíž se slovem „nadále“
Na úseku, který sousedil s Golikovovým bojištěm, pokračovala Rudá armáda ve své zimní ofenzívě. Právě v prostoru Suchiniči zahájila 28. ledna 1942 svou činnost nově zformovaná 16. armáda, která se předtím v čele se svým generálem Rokossovským významně podílela na odražení Němců od Moskvy. Poté co její jednotky ve svém novém působišti prorazily nepřátelskou obranu a obsadily samotné město Suchiniči, dostal Rokossovskij od velení Západního frontu nový Žukovův rozkaz: „Útočnými akcemi nadále vyčerpávat nepřítele a nedovolit mu, aby se účinně opevnil a shromažďoval síly.“
U toho rozkazu se musíme pozastavit. Skrývá totiž v sobě hotovou absurditu. Ale nikoli na první pohled. Co je vlastně na té směrnici divného? Neodborníkovi asi nic. Po porážce nepřítele následuje jeho pronásledování. To je přece běžné. V čem je tady jaká potíž?
Potíž, milý čtenáři, spočívá v tom, že uvedená fáze pronásledování už proběhla (!). Už je minulostí. Nepřítel byl na suchiničském úseku poražen a při svém ústupu pak byl Rudou armádou pronásledován tak, aby se v daném prostoru nemohl zastavit a zaujmout stabilní obranu.
A teď k věci. Co má po této fázi útoku a pronásledování následovat? Samozřejmě, jak výše naznačeno, má následovat přeskupení útočníkových sil, tedy odpočinek a doplnění mužstva, munice a proviantu na dosažené linii. O nějakém dalším postupu vpřed nemůže být řeč. Vždyť jednotky splnily úkol a mají právo na elementární rekonvalescenci.
Místo toho velí Žukov, jak řečeno, „útočnými akcemi NADÁLE vyčerpávat nepřítele“. Teď už to asi nezní tak bezúhonně. V pamětech Povinnost vojáka ostatně Konstantin Rokossovskij neskrývá nad onou formulací svůj údiv: „Jedna věc je vyčerpávat útočícího nepřítele obrannými akcemi ve snaze dosáhnout vyrovnání sil. Jak ale máme nepřítele vyčerpávat a oslabovat akcemi útočnými, když poměr sil působí zjevně v náš neprospěch? A ještě ke všemu uprostřed surové zimy?“
Zcenzurované vysvětlení
Rokossovskij si na tuto otázku rovněž sám odpověděl, ale z prvního vydání pamětí z roku 1968 byla daná pasáž příznačně vyškrtnuta. V úplném vydání z roku 1997 už se objevila, takže ji tady můžeme v úplnosti citovat:
„Útočnými akcemi jsme vyčerpávali daleko víc své vlastní jednotky, než nepřítele. A to vyčerpávání bylo tudíž výhodné pro nepřítele, a ne pro nás. Vždyť naše síly už byly vyčerpány do krajnosti. Velení frontu (tedy Žukov) to nemohlo nevědět, a proto prostě nemělo právo vyžadovat od jednotek něco, co ty jednotky nemohly splnit.“
Z uvedených faktů učinil Rokossovskij následující, rovněž zcenzurovaný závěr:
„Vcelku bylo jasné, že Stavka (hlavní stan) a generální štáb nehodlaly vnímat reálnou situaci na bojišti, zatímco velení frontů, které stav jednotek velmi dobře znalo, nemělo zájem vysvětlovat nadřízeným instancím, že pokyny k útočným operacím jsou neopodstatněné. Velitelé frontů se mechanicky oháněli směrnicemi, které zjevně nebyly splnitelné, a odpovědnost za neúspěch pak shazovali na velitele jednotlivých armád.“
Proč byly tyto pasáže z původního sovětského vydání pamětí vyškrtnuty, je myslím úplně jasné. Vždyť Rokossovskij se tu dopustil tak zásadního pranýřování všech stupňů vyššího, ba i nejvyššího velení slavné Rudé armády, že ostřejší a přesnější kritiku takříkajíc zevnitř si lze představit jen stěží. Není divu, že sovětští vydavatelé neměli chuť vystavit se případným publikováním uvedené kritiky nezbytné pomstě vyšších míst za nedbalé provádění cenzury…
Rozum versus ideologie
V prostoru jihozápadně od Suchinič musel tedy generál Rokossovskij chtě nechtě splnit rozkaz. Proč? Protože rozkaz je rozkaz, milí čtenáři. Musel provádět ony nešťastné útoky, které spočívaly v těžkých bojích o bezvýznamné opěrné body, i když věděl, že je to nesmysl. Vzpomínal:
„Naše pěchota tehdy postupovala v řídkých řetězech. Vojáci museli šlapat hlubokým sněhem pod silnou nepřátelskou palbou a za nedostatečné dělostřelecké podpory, protože nebylo dost hlavní a chyběla i munice. Naše hrdinná pěchota mnohdy utrpěla ztráty ještě dřív, než vojáci konečně spatřili nepřítele. Byli přitom zcela vyčerpaní dlouho předtím, než se vůbec pustili do shora nařízeného útoku.“
K tomu Rokossovskij poznamenal pozoruhodnou výtku: „Potíž navíc spočívala i v tom, že já osobně jsem nevěděl, jaký byl vlastně hlavní cíl operací jednotek Západního frontu.“ Na pohled by se zdálo, že tato výtka není tak úplně na místě. Vždyť při plánování bojových akcí přece funguje pravidlo utajení, které je ve vojenském řemesle nezbytné. A protože v dané situaci byl Rokossovskij „pouhým“ velitelem armády, nemohl přece žádat velení celého frontu, aby ho předem do detailů informovalo o všech plánech širších frontových operací.
Rokossovskij se však takových informací nedožadoval. Šlo mu jen o to, aby mohl na své armádní úrovni postihnout smysl operace, která však zjevně jakýkoli smysl postrádala. Sám k tomu poznamenal: „Generalissimus Suvorov se držel dobrého pravidla: Každý voják musí chápat svůj manévr. Já jsem jako velitel armády samozřejmě chtěl rovněž znát všeobecný úkol frontu a místo, určené v dané operaci mé armádě. Ve vojenském řemesle taková potřeba představuje axiom.“
Měl pravdu. Generál na úrovni velitele armády přece jen nebyl totožný s prostým vojínem, a přesto se stalo, že ani on neznal „svůj manévr“, tedy všeobecný úkol frontu a místo, které v něm měl zaujmout on sám. Místo toho, jak víme, se od Žukova dozvěděl, že má po úplném vysílení svých vlastních jednotek „nadále vyčerpávat nepřítele“. A sám k tomu poznamenal:
„Způsob, jakým velitel frontu (Žukov) formuloval můj úkol, tedy vyčerpávat nepřítele, jsem prostě nemohl přijmout jen tak, když jsem přitom jasně sledoval, že tím vyčerpáváme především sami sebe.“
Protiklad
Rokossovskij proto sestavil podrobné hlášení o dané situaci, podepřené výpočty a opatřené závěry, a výsledný materiál odeslal veliteli frontu Žukovovi. V pamětech k tomu ovšem dodal:
„Jak se dalo od Žukova čekat, jeho odpověď byla stručná a hrubá. Ta reakce vylučovala jakoukoliv naději, že by se nahoru (do velení frontu a do Stavky) mohl prosadit názor, že je načase pomýšlet především na shromažďování sil pro letní kampaň, a ne jednat tak, aby se jednotky, jak se říká, ocitly dočista v posledním tažení.“
Žukov se pak tím nesmyslným vybíjením vlastních jednotek zabýval ještě bezmála dva měsíce, dokud měl Západní front nějaké zálohy. Začátkem dubna 1942 už ale na jakékoli další útočení opravdu nebylo pomyšlení. Boje, které na frontě nepřinesly sebemenší úspěch, nabyly vleklé povahy. Rudá armáda, která nesmyslným útočením vyčerpala sama sebe (!), už nemohla dál.
Důvod, proč Žukov odmítal možnost, aby vysílené jednotky „shromáždily síly“, je po předchozích výkladech zřejmý. Musel by nařídit dočasný přechod ke klasické obraně, spojené s utvořením zákopových linií, a to bylo podle sovětské doktríny nepřijatelné, protože Rudá armáda je přece armádou moderní, to jest čistě ofenzivní…
A teď už můžeme pojmenovat rozdíl mezi oběma generály. Rokossovskij, který byl se svými výhradami plně v právu, se vlastně jménem zdravého rozumu protivil oficiální doktríně, zatímco Žukov doktrínu neochvějně dodržoval bez ohledu na to, že se přitom musel uchylovat až k úplnému popření elementární logiky.
A právě v tom spočívá onen neslučitelný protiklad mezi oběma slavnými vojevůdci. Protiklad, který vlastně nespočívá ani tak v kvalitě jejich velitelských schopností, jako především v uvedeném rozdílu mezi samostatným nasloucháním rozumu na jedné straně a bezpodmínečnou poslušností vůči ideologii na straně druhé.
Zdroje: Vladimir Bešanov: God 1942 − učebnyj, Konstantin Rokossovskij: Soldatskij dolg, 1968/1997
Vložil: Bruno Solařík