O triumfální teorii a žalostné praxi sovětské „aktivní obrany“. Pátrání Bruno Solaříka

Začátek roku 1942 byl na východní frontě příznačný nejen ztrátou sebevědomí na německé straně, ale i nesmyslnou indoktrinací na straně sovětské.

Zákopy

K 9. lednu 1942 si náčelník generálního štábu vrchního velení wehrmachtu Franz Halder zapsal Hitlerovo prohlášení na štábní poradě: „Od osob, odpovědných za výstavbu obranných pozic, požadovat výkazy. Musí se utvořit průběžná obranná pozice a nepřetržitý pás zábran. Rozkaz o výstavbě obranných pozic. Požadovat pravidelná hlášení.“

Tento záznam jsem na úvod dnešní seance nevybral proto, že by byl něčím zajímavý, nýbrž naopak protože odráží zcela běžnou rutinu, prováděnou v jakékoli armádě vojenskými jednotkami, když jsou ty jednotky přinuceny zaujmout obranu. Kopou se zákopy, před ně se kladou zábrany a bránící se jednotky střílejí ze vzniklých úkrytů na útočícího nepřítele. Brzy se dozvíme, proč na tu samozřejmost kladu takový důraz.

Byl leden 1942, probíhala sovětská novoroční neboli zimní ofenzíva. Němci se rozhlíželi, jestli se na frontě nenajde aspoň nějaký úsek, kde by se mohli pokusit o zvrat nepříznivé situace. Před polovinou měsíce už bylo zřejmé, že takový úsek našli. V prostoru města Suchiniči (asi 200 kilometrů jihozápadně od Moskvy) si vytipovali prostor, kde tehdy Golikovova 10. armáda postoupila hluboko na západ. Šlo o to, že jednotky této sovětské armády se přitom roztáhly po frontě tak, že uskupení mělo velmi prořídlé boky. Navíc byl vzniklý výběžek mezi křídly Západního a Brjanského frontu jen slabě pokryt.

Proto začali Němci připravovat protiúder takříkajíc na základnu sovětského útočného klínu. V půlce ledna k němu přikročili. A ten protiúder byl vesměs úspěšný. Během týdne pronikl wehrmacht hluboko do boku Golikovovy armády, takže sovětské divize musely přerušit vlastní útok, ustoupit a u města Žizdra přejít k obraně.

Ofenzíva jako doktrína

A tady je ten pes zakopán. Ono se řekne „přejít k obraně“. Co to znamená pro jakoukoli armádu, jsme ukázali na úvodním příkladu porady v německém hlavním stanu, kde se mluvilo o budování průběžných obranných linií a nepřetržitých pásem zábran.

Pro jednu jedinou armádu na světě to ovšem neplatilo. Která to asi byla? Správně, Rudá. V ní totiž platila doktrína, že nejlepší obrana je útok. Ne že by to nebyla pravda. Koneckonců je to okřídlené rčení. A rčení nebývají okřídlená jen tak pro nic za nic. Něco jiného však je, když leckteré rčení bereme až příliš doslova. A to se v Rudé armádě stalo.

Důvod je zřejmý. Rudá armáda byla přece ozbrojenou pěstí bolševismu, a bolševismus byl v Leninově i Stalinově pojetí přímo synonymem ofenzivního přístupu k čemukoli na světě. Ofenzivní byla už sama říjnová revoluce, stejně jako konstruktivismus, Kominterna, kolektivizace, industrializace, vymycování náboženského tmářství, boj s negramotností a vůbec všechno, co bylo sovětské, počínaje revoluční tělovýchovou a konče Lysenkovou dvouklasou pšenicí. Kupředu, zpátky ni krok.

Když se tedy tento bodře vojácký přístup ke světu dokázal tak vehementně prosadit v civilní sféře, bylo by přímo absurdní, kdyby dočista nevévodil i ve sféře čistě vojenské, kam vlastně patří.

Předválečná porada

Proto teď důvodně ukročíme do doby ještě před začátkem německo-sovětské války, ke kořenům sovětské vojenské doktríny. V posledním prosincovém týdnu 1940 se totiž v Moskvě konala porada nejvyššího velení Dělnicko-rolnické Rudé armády. Účastnili se jí představitelé lidového komisariátu obrany a generálního štábu, náčelníci ústředních vojenských správ, velitelé, členové vojenských rad a náčelníci štábů sovětských vojenských okruhů, náčelníci vojenských akademií atd. Celkem se tehdy radilo přes 270 osob, představujících vrcholnou elitu Rudé armády. Většina prostoru byla přitom věnována projednání otázek ofenzivního vedení moderní války. My se zaměříme jen na dva tehdejší příspěvky, kde byla přece jen řeč i o obraně.

Generál Žukov, tehdy velitel Kyjevského zvláštního vojenského okruhu, měl na poradě dlouhý referát o principech moderní ofenzivní operace. V jednom místě, jak naznačeno, se však zmínil také o obraně. Upozornil, že se nově zřizují zadržovací brigády, určené k protitankové obraně, a dodal, že hlavním úkolem těchto brigád nemá být jen lokalizace nepřátelského postupu a ustavení protitankových překážek, ale především pomoc vlastním tankovým jednotkám, aby neprodleně provedly drtivý protiúder. Povahu moderní obrany přitom Žukov charakterizoval takto:

„Moderní obrana se organizuje s cílem nejen odrazit údery nepřátelského letectva v celé hloubce svého rozmístění, nejen unavit útočníka na obranných přístupech. Moderní obrana musí také útočníka rozštěpit a oslabit, manévrovat přitom vlastními zálohami a snažit se způsobit útočníkovi drtivou porážku.“

Vždyť jsem to říkal. Nejlepší obrana je útok.

Poučení z „druhé imperialistické“

To ale ještě nic není proti referátu, který na poradě přednesl generál Ivan Tjuleněv, inspektor jízdních jednotek, který v roce 1940 zastával funkci velitele Moskevského vojenského okruhu. Tjuleněv konstatoval, že na rozdíl od teorie hluboké armádní ofenzivní operace není v Rudé armádě k dispozici moderní podložená teorie obrany. To je mimochodem samo o sobě příznačné. Svůj referát proto Tjuleněv pojal jako předobraz takové teorie.

Vzhledem k tomu, že nejposlednější příklady moderního válčení předvedl onoho roku 1940 wehrmacht v Polsku a Francii, odvolává se Tjuleněv na danou zkušenost. Je mimochodem zajímavé, že válce, která začala německým přepadením Polska v září 1939, se v tehdy neválčícím Sovětském svazu říkalo „druhá imperialistická“, ale to jen pro zajímavost. Nuže, Tjuleněv například poukazuje na fakt, že Němci ve Francii útočili ve dvou sledech, následovaných zálohami, a vyvozoval z toho, že i moderní obranná operace tedy musí být zrcadlově založena na dvou vojskových sledech, jištěných zálohami.

Takový postřeh byl jistě platný. Ve všech ostatních ohledech však Tjuleněv důsledně vychází z domácí sovětské teorie „aktivní obrany“, a to přesně v tom duchu, v jakém ji před ním na oné poradě charakterizoval Žukov. Tjuleněv tvrdí:

„Obranu je nutno organizovat tak, aby byla schopna nejen na všech úsecích zároveň a v celé hloubce možného průniku nepřátelských jednotek klást mohutný palebný odpor a místními protiúdery nepřítele morálně a fyzicky nalomit, ale aby rovněž zasadila nepříteli drtivý úder všeobecným protiútokem operačních záloh v plné součinnosti s jednotkami frontu.“

Dále pak Tjuleněv uvedenou tezi o „aktivní obraně“ opakuje tak neodbytně, až to působí jako rituální vzývání. A ono to rituální vzývání vlastně bylo.

Dialektický dadaismus

Schválně jsem ze zmíněného projevu shrnul většinu formulací, v nichž se to naléhavé opakování ofenzivnosti obrany opakuje až k extázi. Slovo má generál Tjuleněv:

„V obraně, zrovna tak jako v útoku, se nelze ohlížet dozadu, protože tím obránce páchá zločin proti své vlasti.“

„Bránící se strana bude ve vztahu k útočníkovi usilovat o dosažení takového poměru sil a prostředků, který by umožnil nejen pozastavit nepřátelský útok, ale za určitých okolností mu prostřednictvím palby, manévru a protiútoku způsobit porážku.“

„Všechny obranné akce musí být nasyceny mohutným duchem aktivity, jež plyne z hlavního cíle, tedy způsobit nepříteli porážku, vnutit mu svou vůli.“

„Povaha činnosti jednotek obrany musí být prodchnuta ideou útoku, zručným propojením obranných a útočných forem moderního boje.“

Jen na chvilku zde přeruším proud Tjuleněvových apelů. Naskýtá se totiž dojem, že kromě bytostně ofenzivní povahy bolševismu se v celém projektu sovětské „aktivní obrany“ zrcadlí i základní pilíř marxismu-leninismu, totiž materialistická dialektika. A opět není divu. Vždyť teze o boji a jednotě protikladů se tehdy v SSSR užívala opět všude, kam se člověk podíval. No a co ten zjevný protiklad mezi obranou a útokem? Ten by měl v dané rétorice zůstat stranou? Ale kdeže. Generál Tjuleněv pokračuje:

„Není na místě obávat se, že obranná forma přerůstá ve svůj protiklad, tedy ve formu útočnou. Je naopak nutno právě o to usilovat.“

„Pasivní obrana je smrti podobná, to nás učil soudruh Lenin a učí nás to soudruh Stalin. Z toho plyne, že každá obranná operace v sobě musí skrývat prvky útoku, aby nakonec přerostla ve svůj protiklad, tedy v útok, zaměřený na konečnou porážku nepřítele.“

A nakonec Tjuleněvovi ta obrana skutečně doslova přerostla v útok, jak o tom svědčí tato jeho triumfální formulace, která by bez uvedeného kontextu musela znít jako věta z dadaistického představení:

„Hlavním cílem vedení obranné operace je zničení nepřítele.“

A je vymalováno.

„Moderní“ versus „předpotopní“

Nyní konečně navážeme na začátek článku. Vracíme se do ledna 1942, když Němci vystihli slabé místo v křídle Golikovovy 10. armády, udeřili zde Sovětům do boku a přinutili je přejít od útoku k obraně. Myslím, že bez toho zdlouhavého citování předválečných závěrů generála Tjuleněva by nebylo zřejmé, co to ten Golikov, jinak schopný velitel, začal v obraně provádět. Poté co jsme se s doktrínou „aktivní obrany“ seznámili, už naopak nebude nutné vysvětlovat vůbec nic.

Nuže, Golikov tehdy rozhodl, že obranu (!) proti úderu wehrmachtu provede tím, že německé jednotky obklíčí a zničí (!). Všimněte si, to je přece doslovné uplatnění Tjuleněvovy doktríny. Problém organizace obrany, budování linií a zátarasů přitom v daném plánu nebyl řešen vůbec. Proč? Především proto, že sovětská vojska se vskutku bránit ani neučila. Organizace klasické obrany byla tou dobou pro sovětské generály naukou prakticky neznámou, protože pasivní obrana se svým kopáním zákopů, jak už víme, byla vlastně považována za projev zbabělosti.

A navíc zde byl brán v úvahu takzvaný morální faktor. Otázka zněla: „Jak by se v náladě našich mužů, a to i na úrovni vojenskopolitického velení, odrazil náhlý přechod od útoku k obraně?“ Velitel jedné sovětské divize vzpomínal: „Muselo se útočit, všemi silami usilovat o bojovou iniciativu a vnucovat nepříteli svou vůli. Bylo to důležité i z hlediska udržení potřebného morálního stavu mužstva i velitelského sboru.“

Golikov tedy 22. ledna 1942 dokončil přeskupení svých jednotek, které následně dostaly „moderní“ rozkaz „vnucovat svou vůli“ útočícímu wehrmachtu. A to tím, že namísto vybudování a zaujetí obranných pozic provedly čelní i křídelní protiútok.

Co se však nestalo. Útočící Němci kupodivu nezapomínali na nezbytnou obranu. S rutinní samozřejmostí plnili „předpotopní“ obranné rozkazy a neváhali na každé zaujaté pozici kopat zákopy. Každou takovou pozici pak úporně bránili, odráželi sovětské útoky, sami si tím udržovali „potřebný morální stav“ a po uhájení té které pozice pokračovali ve svém vlastním postupu vpřed, do prostoru, ve kterém ovšem „moderní“ Sověti žádné zákopové linie neměli. Výsledek je zřejmý. Místo „obrany útokem“ se Rudé armádě začala rýsovat nepříjemná perspektiva „obrany ústupem“…

Proč není vhodné brát okřídlená rčení doslova

A teď pozor. V šachu platí pravidlo „braní mimochodem“ neboli „en passant“, kdy pěšec, stojící na nástupní čáře, smí zlikvidovat nepřátelskou figuru, která při svém pohybu neopatrně přetnula pole jeho palebného dosahu. Nyní jste svědky takového tahu „en passant“. V čem spočívá?

Jaksi mimochodem, bez přímé souvislosti s dnešním výkladem, se mi totiž právě podařilo vysvětlit i hlavní příčinu toho nepřetržitého debaklu, který stíhal vojska Rudé armády v prvním půlroce německého útoku, tedy v červnu až listopadu 1941, kdy se Sověti u Minska, Smolenska, Umaně, Kyjeva, Vjazmy a Brjanska opakovaně vrhali do německých obkličovacích kotlů.

Jak už víme, nejlepší obrana je útok, jak praví okřídlené rčení. Jenže úplná záměna obrany za útok je sebevražedná. Ano, hlavní příčinou porážek Rudé armády z léta a podzimu 1941 byl právě onen ideologický voluntarismus bolševické doktríny „aktivní obrany“. Obrany bez obranných linií a defenzivního vedení boje. Stručně řečeno, obrany bez obrany.

Příště se v rámci daného tématu mimo jiné seznámíme s neslučitelným protikladem – dvěma slavnými sovětskými vojevůdci. Uhodnete, o jakou dvojici půjde?

Zdroje: Vladimir Vasiljevič Bešanov: God 1942 − učebnyj, Franz Halder: Kriegstagebuch 1939–1942, Ivan Vladimirovič Tjuleněv: Charaktěr sovremennoj oboronitěľnoj operacii (prosinec 1940). – In: A. I. Barsukov (ed.): Russkij archiv: Velikaja Otěčestvennaja, díl 12(1), Georgij Konstantinovič Žukov: Charaktěr sovremennoj nastupatěľnoj operacii (prosinec 1940) – tamtéž

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,