Jak byl vlastně osud našeho národa „vložen do rukou vůdce“? Pátrání Bruno Solaříka
14.03.2026
Foto: Wikimedia Commons Autor: Neznámý – Photographs available at www.audiovis.nac.gov.pl are public domain or the owner of the copyrights is the State Treasury of Poland, represented by the National Digital Archive and which grant free of charge licence for free use of the materials on all known exploitation fields., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=155490893
Popisek: Obsazení Brna německým vojskem – smutek českých občanů a radost brněnských Němců, zní popisek na Wikipedii
V tragédii 15. března 1939 (zítra to bude už 87 let) bývá doktor Emil Hácha vykreslován jako úslužný proněmecký kolaborant. Při bližším pohledu je ale všechno jinak.
Oběť a pohroma
Považuji za vhodné přerušit protentokrát řetěz výkladů o východní frontě z let 1941-1942 a vyslovit se k 87. výročí události, která v březnu 1939 katastroficky zasáhla do života všech příslušníků českého národa. Okolnosti, za kterých došlo ke vpádu vojsk hitlerovského Německa do zbytku českých zemí, totiž buď nejsou všeobecně příliš známé, anebo jsou líčeny v pokřiveném podání.
Významnou postavou oné události je samozřejmě tehdejší prezident republiky, doktor Emil Hácha, který v noci na 15. března 1939 podepsal v Berlíně komuniké o předání českých zemí pod německou „ochranu“, tedy pod Hitlerův „protektorát“. A právě o to komuniké nám teď půjde, přesněji o jednu jeho větu.
Nejprve stručně o Háchovi, zaskočenému nabídkou, aby se stal prezidentem republiky. Hácha, který byl už za Rakousko-Uherska věhlasným právníkem a v Československu zastával dlouhá léta významnou a váženou funkci předsedy Nejvyššího správního soudu, přijal v listopadu 1938 kandidaturu na prezidentskou funkci doslova proti své vůli. Bylo mu tehdy 66 let, chystal se do opožděného důchodu, vnímal, že mu ubývá sil, a těšil se, že se bude konečně moci věnovat svým zájmům. Kdysi přeložil z angličtiny slavný humoristický román Jerome Klapky Jeromeho Tři muži ve člunu, a jestli se v penzi nechystal opět překládat, určitě se chtěl oddechové literatuře věnovat přinejmenším jako čtenář. Osud však rozhodl jinak.
Když na něj premiér Beran s generálem Syrovým po řadě neúspěšných pokusů apelovali způsobem, o kterém věděli, že na něj bude platit, totiž argumentem, že v pomnichovské atmosféře beznaděje je přijetí kandidatury jeho občanskou povinností, nechal se coby zodpovědný státní úředník a český vlastenec přemluvit. Řekl, že se tedy obětuje. Rovněž podle svědectví jeho dcery Milady Rádlové je zřejmé, že chápal funkci prezidenta jako oběť, kterou musí přinést, když to nejde jinak.
Na adresu své ženy, která mu zemřela na jaře 1938, poznamenal, že ji měl asi pánbu rád, když ji k sobě povolal dřív, než se na něj „přivalila tato pohroma“, tj. výkon prezidentského úřadu v tak pohnutých časech. Povinnosti hlavy státu přesto vykonával se svou pověstnou zodpovědností, ale byl tím psychicky i fyzicky vyčerpáván. Už v lednu 1939 se svěřil důvěrnému příteli: „Oběť, kterou jsem přinesl, je větší, než jsem si představoval.“ Stručně shrnuto: Hácha nebyl žádný škůdce národa, byl to prostě člověk, který se nešťastnou shodou okolností dostal do neuvěřitelně nevděčné role.
V době, kdy padá kamení se skály
Před polovinou března 1939 bylo zřejmé, že dosavadní mezinárodněpolitické dusno kolem Československa (od listopadu 1938 už vlastně spolkového Česko-Slovenska) nebylo ještě nic ve srovnání s tím, co přichází nyní. V situaci, kdy Hitler čím dál otevřeněji nutil představitele Slovenska k odtržení od Prahy, vyslovil Hácha 13. března před svým ošetřujícím lékařem zoufalé přání: „Kdyby mne toho někdo zbavil, třeba i smrt.“ Tím spíš je však nutno ocenit, že Hácha ani v tak těžkých chvílích od svých povinností neukročil a nadále zastával postup, založený na jeho tezi „zůstat stát v době, kdy padá kamení se skály“.
(Později, za okupace, se až do propuknutí stařecké demence, urychlené permanentním stresem, neúnavně a mnohdy úspěšně snažil alespoň o záchranu životů českých občanů, které německá správa odsuzovala k trestu smrti. Ale to už je jiný příběh.)
Po poledni 14. března podlehli německému nátlaku slovenští představitelé. O den dřív totiž povolal Hitler do Berlína ľudáka Jozefa Tisa. Vůbec mu přitom nevadilo, že Tiso byl Prahou čerstvě odvolán z funkce premiéra slovenské autonomie. Pohrozil mu, že nevyhlásí-li Bratislava ihned státní samostatnost, „ponechá Slovensko jeho osudu“, což, jak řekl, by znamenalo buď pohlcení Maďarskem, nebo rozdělení mezi Německo, Maďarsko a Polsko (!).
Je sice pravda, že na Slovensku tehdy už výrazně převládaly separatistické nálady, ale to ultimátum bylo i na separatisty příliš. Následné zasedání slovenského zemského sněmu proto 14. března proběhlo v mrazivém ovzduší. Předseda sněmu Martin Sokol řekl jinému poslanci: „Já budu muset takovouhle samostatnost vyhlásit. Budu rád, když přitom neomdlím.“
Jak známo, v noci na 15. března se do Německa vypravil i prezident Hácha. Nutno důrazně podotknout, že to byl právě Hácha, kdo předtím už několik týdnů sám nabízel německé straně svou návštěvu Berlína. Rozhodně však nikoli proto, aby se Hitlerovi poddal, nýbrž naopak proto, aby se pokusil zklidnit a upevnit postavení republiky. Hácha vůbec nepředpokládal, že by mohlo při jednání jít o něco jiného, než o konzultaci samostatného státu se sousední velmocí.
Berlín s rozhodnutím o Háchově návštěvě otálel. Teprve 14. března zničehonic požádal o její urychlené uskutečnění. Hácha se tudíž domníval, že předmětem diskuse bude projednání společného postupu v otázce Slovenska, jehož reprezentace, jak uvedeno výše, několik hodin předtím vyhlásila samostatnost.
Komuniké
Operace vojenského obsazení českých zemí wehrmachtem nesla název Märzwirbel, tedy Březnový vír. Zpravodajské oddělení československého ministerstva národní obrany získalo 14. března o bezprostřední hrozbě agrese přesvědčivé informace (mimo jiné od slavného „agenta A-54“ Paula Thümmela), ale vládní představitelé v čele s ministrem zahraničí Chvalkovským je považovali za nepravdivé. Nedovedli si takové porušení mezinárodního práva představit.
Například ministr obrany generál Syrový prohlásil: „Děláme vše, co si německá vláda přeje, tak nemá důvody pro okupaci.“ Ministerský předseda Beran se jen obával, aby jakákoli protiopatření nevyvolala v Berlíně okamžitou odvetnou reakci. Hácha už byl tou dobou na cestě do Berlína a až do samotného jednání s Hitlerem nepředpokládal nic jiného, než diskusi představitelů dvou suverénních států.
Pohledem zpět zjistíme, že po uvedení do funkce prezidenta republiky, koncem roku 1938, si Hácha v soukromí postěžoval, že na rozdíl od své dosavadní právnické praxe nyní nemá čas řádně prostudovat předkládaná vládní usnesení: „Nebyl jsem zvyklý podpisovat, co jiní sepsali, a to teď často musím.“ To ale ještě netušil, jaký podpis toho, „co jiní sepsali“, ho čeká za oné noci na 15. března 1939 při audienci u německého říšského kancléře.
A teď se konečně dostáváme k tématu, kterému je tento článek věnován. Jak známo, z jednání, po němž následovala okupace českých zemí německou armádou, bylo vydáno oboustranné komuniké. A to komuniké obsahovalo větu: „Československý státní prezident prohlásil, že … s plnou důvěrou vkládá osud českého národa a země do rukou vůdce Německé říše.“
Ta věta má brizanci dynamitu. Vždyť by z ní plynulo, že se Hácha coby hlava státu zachoval jako zrádce československé státní samostatnosti. A právě proto je Hácha dodnes považován za úslužného kolaboranta s agresorem. Jak ale záhy uvidíme, ono to tak nebylo.
Přitěžující okolnost?
Při hodnocení dané události se vychází (zdánlivě logicky) z představy, že nejdřív Hitler ohlásil Háchovi nadcházející okupaci, a teprve poté měl Hácha poznamenat onu větu, že za těchto okolností leží osud českého národa v Hitlerových rukou. To by pro Háchu znamenalo aspoň jednu polehčující okolnost. Mně teď ale nezbývá než uvést doklady, které Háchovi v dané věci naopak ještě víc přitěžují… Existuje totiž hned dvojice významných svědectví, že hovor proběhl jinak. Že zkrátka Hácha onu větu pronesl ještě předtím (!), než Hitler oznámil, že české země vojensky obsadí.
Prvním svědectvím je zápis z jednání, pořízený německým tajemníkem Hewellem. V něm se ten Háchův výrok nachází hned na začátku schůzky. Hácha vyslovil onu větu, že „je přesvědčen, že osud Československa leží ve vůdcových rukou“, a že „věří, že v jeho rukou je o národ dobře postaráno“, přičemž ze záznamu je zcela jasné, že vzhledem k diplomatickým zvyklostem mluvil Hácha jako první, tedy dřív (!), než promluvil Hitler.
A jako by to nestačilo, zachovalo se, jak naznačeno, ještě jedno svědectví. Je jím zápis z jednání, který po návratu z Berlína vlastnoručně pořídil samotný Hácha. A prezident v něm rovněž lokalizoval dané prohlášení hned do úvodu jednání: „…řekl jsem, že jsme si vědomi, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře, že však na to hledím s plnou důvěrou, poněvadž je mi známo hluboké porozumění říšského kancléře pro národnost…“
Toto vlastní doznání by bylo pro Háchu samo o sobě přímo zdrcující, protože z toho navenek vzniká dojem, že pohlcení českých zemí Německem vlastně nabídl Hitlerovi on sám, bez donucování. Jak už jsem ale naznačil, opak je pravdou. Jak to tedy bylo?
Hop, a je tu Ribbentrop
Blíží se rozuzlení. Existuje totiž ještě jedno svědectví, které sice danou posloupnost nepopírá, ale uvedený výklad, jako by snad Hácha sám nabídl Hitlerovi české země k dispozici, spolehlivě vyvrací.
Jde o zprávu československého novináře L. Jehla, který byl tehdy v Berlíně přítomen. A v té zprávě se odhaluje, jak to vlastně bylo, tedy proč Hácha použil tak podivnou frázi o vkládání osudu národa do cizích rukou. Po jednání totiž Jehlovi prozradil jeho účastník, ministr zahraničí Chvalkovský, jednu zásadní okolnost. Ještě před Hitlerem zkrátka přijal Háchu s Chvalkovským v berlínském hotelu Adlon německý ministr zahraničí Ribbentrop. A on to byl, kdo Háchu přátelsky nabádal, aby před Hitlerem nezapomněl zdůraznit, že osud českého národa je v Hitlerových rukou. Udělá to prý na Hitlera „velký dojem“.
Takhle to tedy bylo. Jednání se samotným Hitlerem pak Hácha, který pochopil, že Hitler trpí nejen nacistickým bludem, ale i narcistickou poruchou osobnosti, zahájil označením Hitlera za „nejmocnějšího státníka naší doby“, a následně doopravdy pronesl onen výrok, který mu chvíli předtím tak „nezištně“ poradil Ribbentrop: „Jsme si vědomi, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře.“
Co tím chtěl Hácha ve skutečnosti vyjádřit, je zjevné. Nešlo mu o nic víc, než o diplomatické akceptování faktu, že za nových mezinárodních podmínek, tedy po mnichovské zradě Západu, nemůže osamocená Praha nic podniknout bez Německa, natož proti Německu. V dané souvislosti Hácha prostě vyslovil upřímnou snahu dojednat nový modus vivendi samostatného českého státu ve vztahu k Německu, a to podobně, jako se to právě stalo ohledně Slovenska, tedy s Německem coby určující velmocí v geopolitickém dosahu.
Důsledky „vklínění“
Už několik dní po svém zvolení prezidentem, začátkem prosince 1938, řekl ostatně Hácha v interview pro německý tisk, že republika bude usilovat o přátelské styky se všemi sousedy, přičemž však „na prvním místě budeme usilovat o to, aby byl vytvořen trvale dobrý poměr k Německé říši“, naplněný „loajalitou a otevřeností“. Už tehdy vycházel Hácha z reálné situace, kterou krátce po Mnichovu shrnul sám Hitler, když řekl Chvalkovskému: „Vy jste vklíněni do těla Velkého Německa a musíte se prostě podle toho chovat.“
Leckdo by mohl takové projevy chápat jako vysloveně proněmecké, a podle toho by Háchu opět odsoudil jako jednoznačného kolaboranta. Takové hodnocení by však zcela ignorovalo dobová fakta. Realitu dané situace, což je velice důležité, totiž nijak nezpochybňovali ani bývalí představitelé předmnichovské republiky. Vždyť i Benešův osobní tajemník Prokop Drtina po Mnichovu otevřeně konstatoval, že nová vláda a prezident se zkrátka nemůžou vyhnout určitému „přizpůsobování nacistickému dominujícímu postavení ve střední Evropě“.
A to není všechno. Dokonce i sám předmnichovský prezident Edvard Beneš, který musel v říjnu 1938 abdikovat a spolu s Drtinou emigrovat, připouštěl, že o „jakýsi druh modu vivendi s Německem“ se noví představitelé československého státu pokoušet prostě musejí.
Všechny tyto doklady (nemluvě o faktu, že Beneš s Háchou tajně konzultoval kroky k záchraně národa dokonce i začátkem protektorátu), Háchu i v této věci zcela zprošťují černobílého obvinění z dobrovolné kolaborace s Hitlerem.
Všemi prostředky fyzické síly
Jak jsem uvedl výše, Hácha přijel do Berlína s přesvědčením, že se bude jednat o situaci kolem Slovenska. Představoval si, že v nejhorším případě s ním Hitler za dané situace bude konzultovat okolnostmi vynucenou samostatnost zbytku Česko-Slovenska, tedy osamocených a okleštěných českých zemí, a vymíní si loajalitu takového státního útvaru vůči Německu zcela analogickým způsobem, jako se to právě stalo ve věci uznání samostatnosti Slovenska. Nic víc. Závěrem svého projevu proto Hácha vyslovil přesvědčení, že si země uchová „právo na samostatný národní život“, s důrazem na slovo „samostatný“.
Jenže po Háchově řeči, vedené výlučně na toto téma a obsahující onu Ribbentropem našeptanou (!) zdvořilostní formuli o osudu národa v kancléřových rukou, Hitler ke zděšení Háchy i Chvalkovského zničehonic prohlásil: „Dnešního dne o šesté hodině ranní překročí říšské vojsko … hranice a narazí-li na odpor, bezohledně jej zlomí všemi prostředky fyzické síly.“ O nějaké samostatnosti neřekl ani slovo, mluvil jen o „autonomii“, ale navíc dodal, že v případě vojenského odporu by nemohla být řeč ani o ní (!). A to byl konec. Hitlerem nadiktovaný protokol podepsal zhroucený Hácha po Göringově hrozbě, že když nepodepíše, bude vydán rozkaz k bombardování spící Prahy…
Z tohoto mírně detektivního pátrání je tedy konečně nabíledni, co se tenkrát stalo. Nacisté kvůli mezinárodnímu veřejnému mínění potřebovali, aby z jednání Hitlera s Háchou vyplynul ve výsledném komuniké dojem, že Němci byli do českých zemí pozváni (!) samotným prezidentem republiky, a to přímo za účelem přivtělení daného teritoria k Německu (!). Bylo jim však zřejmé, že kdyby křečovitě vzletnou formulaci o „vložení osudu“ vpravili do textu svévolně, Hácha by právem protestoval, že nic takového neřekl.
Proto jim nezbylo než mu daný výrok doslova naservírovat, aby jej dobrovolně pronesl sám, i když samozřejmě v jiném významu, než jaký mu pak byl propůjčen v komuniké. (V něm se dále drze psalo: „Vůdce přijal toto prohlášení a vyslovil rozhodnutí, že přijme národ pod ochranu Německé říše.“) Proti citování výroku, který sám pronesl, ovšem Hácha protestovat nemohl, takže bylo vymalováno.
Kýč jako důkaz
Závěr je zřejmý. Fakt, že Hácha tu nešťastnou formuli o „vložení osudu“ vyslovil ještě před Hitlerovým oznámením okupace, není důkazem Háchovy kolaborace, nýbrž jde o ukázku předem připravené manipulace s fakty, provedené z německé strany. Manipulace, která mimochodem ani přes svou „vychytralost“ v žádném případě nesplnila svůj účel. Prozrazovala totiž sama o sobě celému světu pravý opak toho, co Němci zamýšleli.
Neprodleně po 15. březnu Hitler seznal, že ze strany Západu skončila éra appeasementu čili usmiřování jeho evropských ambicí. Dva dny po okupaci českých zemí vydali Britové konsternované prohlášení, že to je „poslední akt agrese, který budou tolerovat“. To bylo sice příslušníkům českého národa v daném okamžiku houby platné, ale do budoucna to v oné temné chvíli představovalo paradoxní zásvit naděje. Vpádem do českých zemí totiž Hitler roztrhal mnichovskou smlouvu, a vlastníma rukama tak rozbil dosavadní konstelaci evropských mocností (Británie, Francie, Německo, Itálie) do dvou fakticky protichůdných bloků.
Hochštaplerské komuniké z berlínského jednání zkrátka vykazovalo jasné známky faktu, že byl Hácha coby hlava suverénního státu k jeho podpisu přinucen. To se v mezinárodně politických podmínkách Evropy rovnalo čirému gangsterství. A byla to právě ta kýčovitě lyrická forma („vkládá osud… do rukou…“), čím se onen akt státního terorismu prozrazoval v celé své zákeřnosti.
Zdroje: Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XVa (1938−1945), Tomáš Pasák: JUDr. Emil Hácha (1938−1945), Horizont, Praha 1997, s. 22−68
Vložil: Bruno Solařík