Jak führer v lednu 1942 filozofoval o válce. Pátrání Bruno Solaříka
07.03.2026
Foto: Wikimedia Commons By Bundesarchiv, Bild 183-1987-0703-506 / Unknown author / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5346191
Popisek: Adolf Hitler
Potíže s ruskou zimou trápily nejen letně oděné německé vojáky v zasněžených zákopech, ale i posluchače Hitlerových monologů v teple Vlčího doupěte.
O „důstojném ústupu“
Minule jsem mimo jiné popsal, jak se v lednu 1942 dostal wehrmacht do kritické situace na jižním úseku moskevské fronty, kde hrozilo, že by Rudá armáda přeťala hlavní autostrádu ze Smolenska přes Vjazmu na Gžatsk, a tím by přerušila hlavní zásobovací artérii skupiny armád Střed. Velitel uvedené skupiny armád, polní maršál Kluge, kvůli tomu naléhal na povolení ústupu od Moskvy a Možajska na linii Juchnov−Gžatsk−Ržev, ale Hitler o tom dlouho nechtěl ani slyšet.
Stojí za to ještě se k situaci aspoň v rychlosti vrátit. Když totiž Hitler konečně pochopil, že v daném případě se prostě nedá nic dělat a ústup je nezbytný, aby nedošlo k rozvratu veškerého uskupení wehrmachtu u Moskvy, musel veřejně přiznat, že sám nařizuje ústup, a ve směrnici z 15. ledna 1942 to skutečně učinil. Zde je jeho prohlášení:
„Poprvé v této válce musím vydat rozkaz k ústupu jednotek na poměrně velkém úseku fronty. Doufám, že k tomoto ústupu dojde ve formě, jež bude pro německou armádu důstojná. Během ústupu musí v německých jednotkách převládat pocit převahy nad nepřítelem a fanatická vůle způsobit mu co největší škody.“
Vidíme, že se tu Hitler uchýlil k projevu, který byl pro něj typický. Ve snaze co nejvíc zamaskovat pravou povahu daného manévru, což byl vynucený ústup před silnějším protivníkem, dosáhl nakonec tvaru, který působil spíš ironicky. Vždyť spojení výroku „pocit převahy nad nepřítelem“ s výrokem „ústup“ (nemluvě o výroku „důstojná forma ústupu“) působí nutně spíš jako špatný vtip, než jako propagandistický triumf. Hitler si však na své schopnosti verbální akrobacie zakládal a nenaskytl se samozřejmě nikdo, komu by případná kritika daného vyjádření stála za riziko probuzení vůdcova hněvu.
V každém případě se tu až hmatatelně projevil rozdíl mezi umanutostí Hitlerova principu „žádné ústupové manévry“ a rutinní manévrovací zručností velitelů wehrmachtu. Ústup jednotek na nové pozice totiž konečně zkrátil frontu o celých 100 kilometrů, což umožnilo uvolnit síly, nutné k omezení sovětských průlomů.
Projevy k „vnitřnímu kruhu“
Hitlerovo velení vojskům wehrmachtu se zkrátka neobešlo bez řady komických situací. Především jeho výroky, jimiž své kroky ospravedlňoval, mnohdy stály za to. Například na poradě v hlavním stanu za účasti Hitlera, Haldera a Klugeho pronesl Hitler 11. ledna 1942 ve Vlčím doupěti pozoruhodnou větu: „Nemyslete si, že u vás je situace těžší, než jinde.“ Chtěl tím samozřejmě jednotlivým velitelům dodat odvahy, ale de facto vlastně bezděky přiznal, že situace je všude stejně špatná…
Citovaný výrok si zaznamenal náčelník generálního štábu pozemních vojsk Franz Halder. Existuje však ještě velké množství dalších záznamů Hitlerových výroků na okraj válečného dění. Tentokrát nejde o Halderovy záznamy, které byly pořizovány spíš se skrytou ironií vůči Hitlerově neschopnosti ve vojenských otázkách, nýbrž naopak o zápisy, vedené za účelem budoucí oslavy vůdcovy geniality. Krátce po začátku války proti SSSR totiž dal říšský vůdce (Hitlerův stranický náměstek – vedoucí ústřední kanceláře NSDAP) Martin Bormann podnět k zaznamenávání projevů, které Hitler ve Vlčím doupěti i jiných bunkrech a stanovištích s oblibou pronášel během nočních posezení po pracovním dni. Své improvizované monology adresoval takzvanému „vnitřnímu kruhu“, který sestával především z unavených adjutantů, styčných důstojníků, přednostů kanceláří, sekretářek, řidičů a komorníků.
K vůdcovým monologům se v budoucích článcích ještě vrátíme. Protentokrát si vystačíme s jeho úvahami o ruské zimě. Stojí vskutku za pozornost, jak se vůdce vypořádával s problémem mrazů, které tak sužovaly jeho vojska. Nejprve se vrátím k Halderovu deníku a k jeho záznamu z 11. ledna, kde dokumentuje podivný vůdcův výrok: „Boj za zisk každého dne, každé hodiny je zisk sám o sobě, dokonce i tehdy, pokud bude nervové vypětí příliš velké.“
Hitler, jak jsem poznamenal v předchozím článku, se tím evidentně snažil zlehčovat děsivé podmínky, za nichž museli plnit jeho rozkazy prostí vojáci, trestuhodně nevybavení základními potřebami pro boj v krutých mrazech. To vše zamaskoval Hitler nicneříkající frází o „nervovém vypětí“. A nyní už se přeneseme do Vlčího doupěte, kde se otázka mrazů probírala rovněž, a to opakovaně.
Jaro jako vyřešení problémů se zimou
Večer 3. ledna 1942 se Hitler nechal před svými adjutanty a sekretářkami slyšet: „Každá krize skončí. Je ovšem otázkou, zda to člověk vydrží.“ To je samo o sobě opět dosti podivné vyjádření, u něhož si Hitler nevšiml dvojsečnosti daného výroku. Když to člověk nevydrží, co je mu platné, že pak krize skončí? A vůdce pokračoval: „Neexistuje taková zima, aby bylo pořád 40 pod nulou. Jen se nepoddat, za žádných okolností! Je to nádherné, když člověk dokáže zvládnout těžké situace.“ A projev vrcholí příslibem vyřešení problému: „Ať zima běsní sebevíc, jaro musí přijít! Ať lidé mrznou sebevíc, dubnové slunce přijde a bleskově promění ledovou poušť v život. … Koncem dubna zmizí sníh jako mávnutím čarovného proutku a za několik dní se všechno zazelená.“
Připomínám, že ten lyrický výrok pronesl Hitler 3. ledna. Nevyřešený problém s absencí zimního vybavení a oblečení wehrmachtu má tedy být vyřešen za „pouhé“ čtyři měsíce, a to jaksi samovolně, prostým příchodem jara. Dosti cynický optimismus, uvážíme-li, že jím v teple Vlčího doupěte hýřil člověk, který za nepřipravenost wehrmachtu na zimní kampaň nesl hlavní odpovědnost.
A to není všechno. Dne 17. ledna Hitler konstatoval, že v této sezóně přišla zima v Rusku dřív a příliš náhle, a dodal: „To nás šokovalo: ta neočekávanost a to, že lidé nebyli správně vybaveni.“ Považte: hlavu státu, odpovědnou za rozpoutání války proti SSSR, v zimě šokovalo, že lidé na ni nebyli „správně vybaveni“. To už není cynismus, to je něco jako veřejné přiznání k vlastní nekompetenci.
Samozřejmě nechybělo ani vůdcovo konstatování z 12. ledna, že „v mrazech pod 40 stupňů nefungují ani naše pušky, ani kulomety, ani děla“. Na vině byl fakt, že Německo až do prosince 1941 nevyrábělo nemrznoucí oleje a maziva, takže mechanismy všech střelných zbraní wehrmachtu se v mrazu zasekávaly. Hitler sice s úlevou chválí, že „teď už máme olej, jaký jsme ještě před osmi týdny neměli,“ ale zapomíná, že pro Sověty byly nemrznoucí oleje samozřejmostí, protože při elementárním vybavení a přípravě Rudé armády na válku kupodivu nezapomněli na střídání ročních období.
Výhrůžka železnicím
Své objevy ohledně zlepšení situace wehrmachtu v zimních měsících korunoval Hitler prohlášením, že bude nutné zavést ve wehrmachtu beranice: „Göring mi říkal, že vždycky nosil na lov teplé věci, které teď vidíme u sovětských vojáků.“ A protože německé textilky kupodivu nebyly na výrobu zimního oblečení pro armádu připravené a vybavené, s nadšením komentoval vyhlášení sběru civilních oděvů pro vojsko, známé pod německým označením winterhilfe: „Je opravdu dojemné, co se děje teď během sbírky zimního oblečení. Lidé rádi darují své cenné věci, ale musí mít pocit, že nebudou zašantročeny. Musí mít jistotu, že budou rozděleny těm pravým! … Pámbu s tím, kdo by odcizil kožich, určený pro vojáky!“
Dané téma ovšem pohříchu souviselo s faktem, že katastrofická dopravní situace prakticky zabránila doručení produktů winterhilfe včas na frontu. Není jasné, jestli Hitler vůbec věděl, že zimní ošacení, posbírané v říši po Vánocích 1941, posloužilo wehrmachtu téměř výhradně až v následující zimě od října 1942, ale prokazatelně mu bylo známo, že problémy s veškerou dopravou na frontu jsou děsivé. Svědčí o tom jeho poznámka z téhož 12. ledna: „Zásobování fronty … přirozeně není nic jednoduchého. Mohu říct, že jde o nejgrandióznější improvizaci, jakou si kdo dovede představit.“
Se svým typickým nadáním proměnit jakékoli téma ve filozofický diskurs pronesl pak vůdce o necelý týden později, 18. ledna: „Největším problémem naší situace není zima jako taková, nýbrž mít lidi a nebýt s to je dopravovat, mít munici a nebýt s to ji použít, mít zbraně a nebýt s to je dostat na místo určení.“ A tuhle moudrost pak završil působivou pohrůžkou: „Ty železnice, jestli ty napříště nebudou pořádně fungovat!“
„Cesta na Vídeň“
V monologu z 12. ledna 1942 začal fýrer v souvislosti s katastrofickým zásobováním fronty mluvit o zdánlivě odtažitém srovnání, kdy v březnu 1938 vstoupil wehrmacht do Rakouska. Když pak tou trasou projížděl vzápětí do Vídně sám Hitler, aby tam vyhlásil anšlus, tedy připojení Rakouska k Německu, viděl „na okrajích překrásných silnic nejméně 80 nepojízdných tanků“. Předmětem jeho kritiky byl fakt, že šlo o „překrásné silnice“ a že vpád do Rakouska probíhal „za hezkého počasí“. K tomu poté na adresu oněch porouchaných tanků dodal: „Tak málo jsme s nimi uměli zacházet!“
Na druhé straně ovšem vzápětí ocenil, že přesně o rok později, při obsazování českých zemí, bylo sice „svinské počasí“, ale německá vojenská vozidla a tanky už neměly prakticky žádné defekty. Následně se Hitler od daného příkladu odrazil k pozoruhodné analogii, podle níž se aktuální potíž s mrazivou ruskou zimou dá vlastně vnímat jako „zase taková cesta na Vídeň“, a slíbil: „Příští zima nezastaví ani jeden vůz a ani jednu lokomotivu!“
Nezbývalo však než prozatím řešit onu potíž, jakou představovala zima právě probíhající. Hitler se dotkl rozdílu mezi západoevropskými a sovětskými železničními rozchody, posteskl si, že „přeložení železnic v tomto počasí není možné, protože v mrazu praskají hřeby“, konstatoval, že pro panující ruské mrazy má Německo nevýkonné lokomotivy, ale kupodivu k tomu dodal: „Nemohu nikoho vinit … doposud jsme neměli důvod stavět je jinak, než odpovídá našim poměrům.“
I zde máme co dělat s až nepochopitelnou bohorovností člověka, který naplánoval tažení do obrovské země s kontinentálním klimatem, kde jsou typické zvlášť mrazivé zimy, a tváří v tvář zjevné nevybavenosti německého lokomotivního parku na provoz v mrazech si dovolí poznamenat, že k výrobě odolnějších lokomotiv nebyl důvod (!), takže za jejich citelnou absenci při válečném tažení na život a na smrt vlastně nikdo nemůže.
Na takovou argumentaci neměli vůdcovi adjutanti, řidiči a sekretářky jistě co namítnout. Tím spíš, že při těch mnohahodinových monolozích milovaného vůdce nejspíš chtíce nechtíce občas podřimovali…
Zdroje: Halder, Franz: Kriegstagebuch 1939–1942, 3 Bände, Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941−1944
Vložil: Bruno Solařík