Válka jako boj generálů wehrmachtu proti vůdci. Pátrání Bruno Solaříka
28.02.2026
Foto: Wikimedia Commons By Bundesarchiv, Bild 146-1973-023-19 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5482717
Popisek: Polní maršál von Kluge s Adolfem Hitlerem
Hitler projevoval počátkem roku 1942 tak tvrdohlavou nekompetenci, že si ho vykonavatelé jeho rozkazů přestali vážit a nakonec ho začali ignorovat.
Kvadratura kruhu
Minule jsem popsal, jak Hitler v lednu 1942 po převzetí funkce vrchního velitele pozemních sil vedl válku na taktické úrovni svobodníka. Teprve pod tlakem válečných reálií si vůbec začal připouštět elementární základy vojenské taktiky, jako jsou výhody krácení fronty. Vždy si k tomu ale musel přimyslet „geniální“ řešení. V prostoru města Suchiniči sice uznal nutnost zkrácení fronty, ale k jeho dosažení nařídil místo ústupu útok, který byl těsně po porážce u Moskvy pro zubožený wehrmacht neproveditelný.
Naznačil jsem tehdy, že útočícími sovětskými vojsky, která právě zahájila novoroční neboli zimní ofenzívu, byla za vzniklé situace ohrožena dokonce i páteřní autostráda z prostoru Moskvy na Juchnov a Smolensk. Ta byla životně důležitá pro zásobování celé skupiny armád Střed. Teď se na tuto situaci podíváme zevrubněji. K 8. lednu si náčelník štábu pozemních vojsk Franz Halder zapsal: „Vývoj nepřátelského průlomu u Suchinič na západ začíná být pro Klugeho neúnosný. V dané souvislosti jsou vzneseny naléhavé žádosti ohledně ústupu 4. armády za účelem uvolnění sil pro pokrytí autostrády.“
Opět tu máme co dělat s potřebou provést ústupový manévr, což je pro bránící se jednotky běžný operační krok, ale pro emotivního a taktikou nepolíbeného Hitlera šlo o neodpustitelný projev slabosti. Není tedy divu, že se do věci vmísil. Vynutil si v hlavním stanu diskusi, z níž vzešla jen bezzubá instrukce „energicky využít pomocné prostředky pro pokrytí autostrády“.
Bezzubá byla proto, že to byl pokus o kvadraturu kruhu. K onomu pokrytí autostrády totiž Kluge potřeboval právě ty jednotky, které by musely nejdřív ustoupit od Suchinič, což Hitler výslovně odmítl. Kluge chápal, že se schyluje ke katastrofě, a tak sebral odvahu a téhož dne odpoledne vyslovil naléhavou žádost o povolení ústupu 4. armády znovu. Hitler se s ním tedy sešel ještě jednou, konečně si připustil, že ztráta autostrády by znamenala zhroucení skupiny armád Střed, a s nesmírným sebezapřením svolil k „postupnému ústupu“ 4. armády ve jménu záchrany autostrády.
Vůdce medituje nahlas
V předchozím článku jsem prokázal, že nervové vypětí, které přitom Hitler zažil, se bezprostředně poté obrátilo proti generálu Hoepnerovi, který na svém úseku sám nařídil ústup 3. armády, která by se jinak dostala do obklíčení. Za záchranu armády ho Hitler zbavil velení i práva nosit uniformu. V této souvislosti stojí za zmínku, že Kluge dosáhl Hitlerova svolení k ústupu 2. a 4. armády díky faktu, že se jakožto nový velitel skupiny armád Střed pohyboval v zázemí, takže měl čas a možnost přímo na Hitlera zapůsobit, zatímco Hoepner se přímo na frontě prostě musel rozhodnout sám.
Pokud jde o záchranu autostrády, k níž ho přesvědčil Kluge, Hitler se s vůbec prvním případem vlastnoručně povoleného ústupu smiřoval jen těžko. Svědčí o tom Halderova deníková poznámka, že pak vůdce na dané téma ještě chvíli nahlas meditoval. Nejde prý tolik o přenášení fronty o dvacet kilometrů dopředu nebo dozadu, nýbrž o to, „že krok za krokem děláme to, co chtějí rudí“. Tato meditace opět stojí za komentář. Je z ní patrné, že Hitler se snažil sám sobě i svému okolí daný ústup bagatelizovat („přenášení fronty dopředu nebo dozadu“), ale neodpustil si otevřené přiznání svého emotivního, a především amatérského přístupu k vojenským operacím.
Zkušený voják by totiž samozřejmě chápal, že v podmínkách obrany proti nepřátelské ofenzívě není vůbec nic divného na tom, že útočník si drží iniciativu a tvrdě působí na obránce, který tak nemůže jednat o své vůli, nýbrž musí provádět nepřítelem vynucené tahy. Hitler však ty vynucené tahy zjevně nesl přímo jako urážku své důstojnosti. Halder uvedenou vůdcovu meditaci uvedl v deníku bez komentáře, ale je zcela zřejmé, že si ji poznamenal jako důkaz Hitlerovy ohromující nekompetence.
Držet a nepustit
O tři dny později, 11. ledna, kdy byla sovětská novoroční ofenzíva už v plném proudu, se Halder k tématu vojenské taktiky vrátil chtě nechtě znovu: „Celý den jsem strávil na poradě u vůdce. Byl přítomen také polní maršál von Kluge.“ Klugeho vojensky zcela legitimní požadavek zněl: „Neudržovat starou obrannou pozici, když už z ní neplyne žádný prospěch.“ Hitlerova reakce byla typická už tím, že ji Hitler pronesl dvakrát po sobě: „Vůdce trvá na svém rozkazu pevně držet každou píď země. Především udržovat Suchiniči. Úkolem fronty je nevydat ani metr území, pokud to není absolutně nezbytné.“
V situaci, kdy byli Němci u Suchinič tísněni Rudou armádou tak mohutně, až si Halder zapsal, že „situace začíná být opravdu hrozivá“, muselo být opětovné Hitlerovo trvání na jeho operačně nesmyslném „haltbefehlu“ jen dalším důkazem faktu, že generálové sedí v jedné místnosti s nenapravitelným fantastou. (Není ostatně divu, že záhy musel wehrmacht Suchiniči vyklidit bez ohledu na vůdcovo přání, ale to bychom předběhli výklad.)
Hitler samozřejmě nemohl bránit sovětskému náporu pouhými rozkazy, i když je zřejmé, že svou roli vrchního velitele si původně zrovna tak nějak představoval. Nyní mu nezbylo než daný fakt, že nepřítel jeho rozkazy neplní, chtě nechtě uznat, jak o tom svědčí Halderův záznam jeho výroku: „Ústup se povoluje pouze v tom případě, kdy je hrozba zcela zjevná a jiný způsob jejího překonání neexistuje.“ Za každou cenu však po každém takovémto zjevně nezbytném ústupu považoval za nutné okamžitě utvořit novou obrannou linii a tu opět bez ohledu na situaci držet a nepustit.
Scestné úvahy o nervovém vypětí
V záznamu z téhož 11. ledna Halder cituje Hitlera, který pronesl podivný výrok: „Boj za zisk každého dne, každé hodiny je zisk sám o sobě, dokonce i tehdy, pokud bude nervové vypětí příliš velké. Jestli se podaří zastavit jednotky (tj. zastavit ústup), bude provedena velká věc. … Železnici zatěžovat v maximální míře – víc lidí do každého vlaku! Všechny druhy dopravních prostředků!“
To je ovšem v bleděmodrém totéž, co jsme viděli dosud: Hitler neuměl řešit krizovou situaci manévrem, nýbrž jeho opakem, tedy trčením na místě bez ohledu na reálné okolnosti a možnosti. A to nemluvím o tom, že v krizových situacích se Hitler zřetelně uchyloval k prázdné rétorice. Vždyť výrok, že zisk každé hodiny je zisk sám o sobě, a to i přes „příliš velké“ nervové vypětí, vlastně nenese žádný funkční obsah, snad kromě toho, že se tím vůdce evidentně snažil zlehčovat děsivé podmínky, za nichž museli plnit jeho rozkazy prostí vojáci, trestuhodně nevybavení základními potřebami pro boj v krutých mrazech.
Hitler zde vlastně jen vnucoval generálům svou vizi, že zálohy ze Západu dorazí včas a nově získaná automobilová technika že umožní co nejrychlejší přesun záloh ze železničních stanic k linii fronty. Generálové přitom věděli, že stav železnic a sovětské nálety takovou rychlost neumožní a že frontoví velitelé, nemluvě o vojácích v zákopech, si opět budou muset poradit sami.
Neshoda v hodnocení
Přitom si generálové téhož dne museli vyslechnout další Hitlerův projev, v němž vysvětloval, proč trvá na nepružné obraně. Halder jej stručně shrnul: „Pokud se fronta dostane do pohybu, vzniká hrozba, že nepřítel získá operační volnost. Zároveň se tím znemožňují rychlé přesuny našich jednotek do ohrožených úseků.“ Taková úvaha snad ani nepotřebuje obsáhlé vyvrácení. Stačí jen říct, že Hitlerovo řešení, tedy trvání na pevné obraně za každou cenu, znamenalo permanentní hrozbu obklíčení, a tudíž úplného zničení obranné linie.
O rostoucí nechuti generálů vůči Hitlerově tvrdohlavosti se zachovalo sdělení, které v šedesátých letech poskytl pořadatelům Halderových deníků generálmajor Alfred Philippi, který se v zimě 1941/1942 účastnil porad vrchního velení pozemních sil. Halder si totiž k uvedené Hitlerově přednášce poznamenal jen stručně: „Neshoda v hodnocení.“ Naznačil tím, že generálové vrchního velení pozemních sil (OKH), kterým Hitler velel, s jeho představou nesouhlasili.
Ale až Philippi po válce vysvětlil, v čem konkrétně neshoda spočívala: „OKH s Hitlerem nesouhlasilo a navrhovalo poskytnout frontovému velení volnost jednání v elastickém boji s přihlédnutím k situacím, kdy už nelze nepřítele na taktických směrech zadržovat. Jde o to, aby mohli velitelé za takové situace odsunout do týlu bojeschopné jednotky a těžkou výzbroj.“ K tomu, co místo toho navrhoval vůdce, Philippi poznamenal: „Hitlerova metoda představovala příliš drahou variantu.“ Narážel tím právě na fakt, že trčení na místě až do poslední chvíle automaticky vylučuje včasné stažení těžkých zbraní.
Je zcela zřejmé, že návrh generálů OKH vlastně ospravedlňoval právě ten krok, který tři dny předtím provedl z vlastní iniciativy generál Hoepner a byl za něj potrestán vyloučením z wehrmachtu. Manévrovací iniciativu včetně ústupu. Není divu, že umanutý Hitler na návrh generálů ani tentokrát nepřistoupil.
Důsledky tvrdohlavosti
Realita si však nadále vedla svou. Záchrana autostrády Možajsk−Smolensk za cenu ústupu 4. armády, k níž Hitler se skřípajícími zuby svolil 8. ledna, dostala odpovídající legitimitu o tři dny později (tedy ne zrovna včas), kdy podle Haldera „velení 4. tankové skupiny získává volnost rozhodnutí ohledně odsunu jejích jednotek (k autostrádě)“. Samozřejmě však nadále platil Hitlerův zákaz ustupovat jinde, především zákaz vyklidit město Medyň.
O další dva dny později, 13. ledna, se ukázalo, že jde opět o nesplnitelný úkol. Velitel skupiny armád Střed von Kluge Halderovi „nejednou zoufale telefonoval“, že 4. armáda „není schopna zadržovat nápor nepřítele, který útočí z jihu na dvou úsecích ve směru k autostrádě“.
Pak následuje Jobova zvěst: „Autostráda je přetnuta. Jak se to odrazí v zásobování 4. armády, lze stěží předpovědět.“ Halder konstatuje: „Boje za Medyň se natolik zostřily, že von Kluge prosí o svolení k vyklizení města.“
Je tedy zjevné, že to bylo opět Hitlerovo nesmyslné trvání na držení linie vyznačené v mapě, co způsobilo tříštění sil, a to natolik, že nakonec hrozila ztráta jak Medyně, tak autostrády. Teprve pod tímto tlakem Hitler rezignoval na své přání držet Medyň. Jeho souhlas s vyklizením města popsal Halder stručně a výstižně: „Vůdce proti své vůli souhlasil.“
U konce s trpělivostí
V důsledku přetnutí autostrády k ní museli velitelé armád urychleně přesouvat jednotky z jiných ohrožených úseků. Dne 13. ledna Halder píše: „Musíme být rádi, jestli se tam jednotky udrží.“ V prostoru Rževa například hrozilo přetnutí poslední volné trasy, spojující týl s 3. tankovou armádou, kterou předtím za cenu vlastního vyhazovu zachránil generál Hoepner. Halder píše: „Pokud tuto komunikaci ztratíme, 3. tanková armáda dokáže existovat a jednat nejvýš dva tři dny (munice, palivo, proviant).“ I tam bylo tedy nutno vrhnout síly, potřebné jinde. Kluge s Halderem proto chtě nechtě navrhli další ústup 4. armády, rozvržený do etap. Šlo jim o to, utvořit v nejvíc ohroženém prostoru natolik silné a bezpečně zásobované uskupení, aby dokázalo čelit dalším útokům.
Samozřejmě bylo nutno učinit to neprodleně, v daném případě dřív, než začne znovu sněžit. Dalšího dne Kluge už zcela urgentně hlásil, že aby jeho jednotky ubránily Ržev, je nutno výše navržený ústup zahájit. A co na to vrchní velitel? Poslechněme si to: „Vůdce sice nutnost ústupu uznal, ale žádné rozhodnutí nepřijal.“
Tady už máme co dělat nejen s tvrdohlavostí, ale přímo s neschopností. Jako kdyby chtěl Hitler říct: Když nemůže být po mém, tak mě to nebaví. Halder už se v deníku ostatně nedrží na uzdě a píše si zcela otevřeně: „Takové velení dovede pozemní vojsko ke zničení.“
Za daných okolností pak Halderovi prostě nezbylo, než začít jednat na vlastní pěst. I přes Hitlerův přísný zákaz jakýchkoli plánovitých ústupů prostě přikročil k jejich přípravě. Vycházel z toho, že přinejmenším v týlových prostorech a při organizaci zásobování musí přípravy ústupu probíhat předem, a proto vydal patřičné instrukce generálnímu ubytovateli generálu Wagnerovi, který v dané věci zahájil nezbytné kroky.
Takovým způsobem se tedy vrchní velitel Hitler nakonec dopracoval k tomu, že ho začali obcházet i dosud nejposlušnější pobočníci.
Zdroje: Franz Halder: Kriegstagebuch 1939–1942, Ferdinand Heim – Alfred Philippi (ed.): Der Feldzug gegen Sowjetrussland 1941 bis 1945, Ein operativer Überblick
Vložil: Bruno Solařík