Za co byl generál Hoepner vyloučen z wehrmachtu. Pátrání Bruno Solaříka
21.02.2026
Foto: Wikimedia Commons By Bundesarchiv, Bild 101I-212-0212A-19 / Koch / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5476464
Popisek: Erich Hoepner (napravo) s velitelem policejní divize SS Walterem Krügerem
Německé ztráty vyžadovaly počátkem roku 1942 výcvik poddůstojníků. Jeden z nich, svobodník Hitler, mezitím hýbal žlučí svých generálů.
O nedostatku frajtrů
K 5. lednu 1942 si náčelník generálního štábu vrchního velení pozemních sil (OKH) Franz Halder zaznamenal, že z 3,2 milionu vojáků, bojujících od 22. června 1941 na východní frontě, padlo něco přes 800 tisíc mužů, tedy víc než čtvrtina původních stavů. Přesně za dva měsíce, 5. března, pak píše o milionu padlých, což představovalo už skoro třetinu původních stavů.
Z výčtu plyne, že po prosincové ofenzívě Rudé armády padl na východní frontě každý čtvrtý z vojáků wehrmachtu a po novoroční neboli zimní ofenzívě z ledna až března 1942 už to byl každý třetí voják z původního stavu vojsk wehrmachtu. (To vše jsou ovšem ztráty bez započítání počtů raněných vojáků, kteří se zčásti vraceli k jednotkám.) Ztráty byly přitom novými vlnami mobilizace v říši kompenzovány nedostatečně, takže počty vojáků v jednotkách wehrmachtu na východní frontě už nikdy nedosáhly původního počtu 3,2 milionu mužů.
Po prosincové sovětské protiofenzívě trpěl wehrmacht nedostatkem důstojníků a především poddůstojníků. K 3. lednu 1942 proto přinesl vrchní ubytovatel wehrmachtu na poradu generálního štábu pozemních vojsk návrh kursů poddůstojnického výcviku. Příprava měla trvat 3 až 6 měsíců. To bylo podle Haldera nepřijatelně dlouho. Už z této výhrady je zřejmé, jak akutní byl nedostatek poddůstojnických kádrů. K 7. lednu má Halder v deníku záznam, že je nutno dodatečně vycvičit 12 tisíc důstojníků z jednotek dislokovaných na Západě. Poddůstojníci měli být získávání z vojínů s frontovou zkušeností přímo na východní frontě, a vycvičeni pak měli být ve velké poddůstojnické a důstojnické přípravce na Západě.
K 11. lednu si Halder připojuje poznámku, že na nové důstojníky letectva mají být přecvičeni důstojníci vycvičení v kursech pro pěchotu. K 17. lednu si značí, že pro zmíněnou „velkou školu“ zajistí vrchní ubytovatel prostory na území okupované Francie. K 26. únoru konstatuje, že kurzy bojové přípravy pro důstojníky a poddůstojníky dělostřelectva se začínají konat ve vojenských učilištích na Západě, především ve Francii, a kurzy pro důstojníky a poddůstojníky pěchoty a tankových vojsk jsou organizovány v Polsku. Svobodník Hitler (to byla hodnost, jíž dosáhl na frontě první světové války) zkrátka dělal pro zvýšení počtu svých kolegů, co bylo v jeho silách.
Hádka mezi generálem a svobodníkem
V záznamu k 2. lednu 1942 se Halder pozastavil nad sovětským průlomem ve směru od města Starica ke Rževu, tedy v prostoru německé 9. armády na severním úseku moskevské fronty:
„Ovládání jednotek (wehrmachtu) je zde pravděpodobně zcela narušeno, přičemž zhoubnou úlohu sehrál spoleh na týlovou linii Königsberg-stellung (Královecká pozice), která neexistuje. Bylo nutno přesunout jednotky na novou pozici, která je nyní podle všeho prolomena rovněž. Vzniklá situace přiměla polního maršála von Klugeho k žádosti o povolení stáhnout jednotky na sousedních úsecích. Měl jsem kvůli tomu bouřlivou výměnu názorů s vůdcem, který nadále trvá na svém.“
Trvá na svém. Tady se naplno projevuje Hitlerova vlastnost, známá už z prosincových bojů u Moskvy, totiž tvrdohlavé odmítání ústupu. Jak známo, Hitler tehdy vydal pověstný „haltbefehl“ čili rozkaz stát na místě. Rozkaz byl v rozporu s elementárními pravidly manévrovacího boje, pro který taktický ústup v podmínkách nepřátelské ofenzívy není důvodem k panice, nýbrž ústrojnou součástí vedení válečných operací.
V době omračujících úspěchů wehrmachtu ve středozápadní Evropě i v SSSR (1939−1941) se Hitler nepotřeboval do vojenské rutiny velitelů vměšovat. Vzhledem ke své pozici vrchního velitele říšské branné moci pak automaticky působil jako génius vojenské techniky a taktiky, protože na něj jako na vůdce padla všechna sláva jeho generálů. Jakmile však v okamžiku první porážky převzal osobně operační velení pozemních sil, neprodleně se projevil v tom nejhorším světle, totiž jako takticky neškolený frajtr z první světové, pro něhož byla rutina (ne strategie, ale právě elementární a nezbytná rutina!) při vedení velkých vojenských operací španělskou vesnicí. Proto jakýkoli cílený, dobrovolný ústup nechápal jako běžný, okolnostmi určený operační tah, nýbrž jako přiznání slabosti, a vzhledem k jemu samotnému jako vrchnímu veliteli i jako emotivně bolestnou ostudu.
Kluge v transu
Není divu, že s tvrdohlavým odpůrcem základů vojenské taktiky to neměli němečtí velitelé snadné. Už jsem popisoval, že když musel Guderian v prosinci 1941 bez ohledu na Hitlerův „haltbefehl“ provést ústupové manévry, aby se vyhnul úplnému obklíčení svěřených vojsk, rozzuřený Hitler ho zbavil velení. Halder to všechno sledoval s nevolí, jak o tom ostatně svědčí právě citovaná pasáž, kdy se Kluge domáhá svolení k ústupu a Hitler „nadále trvá na svém“. Halderův záznam vrcholí jedovatě rezignovanou poznámkou: „Linie fronty tedy zůstane nezměněna, a to bez ohledu na důsledky.“
Není divu, že po zkušenosti s Guderianovým osudem se Halder a Kluge snažili Hitlerův zákaz ústupu raději dodržovat, i když přitom skřípali zuby. Faktem přitom zůstávalo, že Sověti žádné Hitlerovy rozkazy nedodržovali, takže svým průlomem na Ržev odmrštili jednotky 9. armády z původní linie bez ohledu na „haltbefehl“. Halder v deníku danou scénu uzavřel následujícím líčením:
„Frontový ústup 9. armády v rozporu s postojem nejvyššího velení (tj. Hitlera) zapříčinil na ranní poradě bouřlivé scény, při nichž byla (Hitlerem) na adresu OKH vržena výtka, že OKH řídí armádu parlamentními metodami a neprojevuje patřičnou tvrdost. Tahle nekonečná kázání, podepřená naprosto neopodstatněnými výtkami, stojí mnoho času a brání plodné práci.“
Na okraj pak ještě dodává, že musí vést „opakované hovory s von Klugem, který se nachází v jakémsi transu a tvrdí, že se mu nedůvěřuje.“
Nesplnitelný povel k útoku
Atmosféra ve vůdcově hlavním stanu musela být zkrátka přímo záviděníhodná. Připomínám jen, že to byl právě Günther von Kluge, kdo v prosinci prakticky udal Guderiana, jehož nadřízeným se tehdy čerstvě stal, za nepovolený ústup. Nyní se mu bumerang vrací, a hleďme: Kluge je „v jakémsi transu“…
Téhož 2. ledna 1942 odmítá Hitler ústup na jižním úseku, kde operuje 2. armáda, donedávna řízená právě Guderianem. Rudá armáda zde utvořila hluboký klín do německých linií. Logickou reakcí by bylo ustoupit po stranách klínu, vyrovnat tím frontu a zhuštěním obrany vylepšit šance, že bude celý úsek ubráněn před dalším sovětským postupem. Hitler je však jako vždy proti dobrovolnému ústupu. Pochopil sice konečně výhody zkrácení fronty, ale nařizuje, aby tedy byla fronta zkrácena nikoli ústupem, nýbrž naopak útokem (!) werhmachtu, tedy seříznutím sovětského klínu.
Zní to sice hezky, ale vzhledem k zuboženému stavu německých vojsk po prosincovém debaklu, nemluvě o jejich přetrvávající nevybavenosti na boj v zimních podmínkách, je daný rozkaz nesplnitelný. Je to ale vůdcův rozkaz, takže je chtě nechtě tlumočen velitelům, kteří jej s vrtěním hlav začnou vykonávat. Když se následně ukáže, že rozkaz na daném úseku jen prohloubil krizi, potichu se na něj zapomene ve víru dalších průšvihů, jak uvidíme vzápětí.
Případ Hoepner
Dne 3. ledna zasahuje vůdce do vojenské rutiny znovu. Tentokrát frajtr radí zkušeným generálům, že když se po nepřátelském průlomu objeví hrozba jeho prohloubení, nemá se ustupovat, nýbrž se nejdřív má trhlina ve frontě zakrýt, a to za podpory jednotek ze sousedních úseků. (Tedy za cenu celkového oslabení fronty a riskantního zdržování nezbytných manévrů.) Teprve kdyby to prý nezabralo, lze nastolit otázku ústupu. Nikoli ustoupit, nýbrž „nastolit otázku ústupu“! A Halder uzavírá Hitlerovu přednášku slovy: „Ovšem v každém případě bude konečné rozhodnutí přijímat on sám.“
Tady je vidět, jak Hitler pod tlakem odpovědnosti vrchního velitele pozemních vojsk začíná pomalu chápat, že určité manévry jsou nutné, aby nedošlo k úplnému obklíčení a zničení celé fronty, ale že si i nadále klade nesplnitelné podmínky. Vždyť v situaci reálného boje nemůže frontový velitel tváří v tvář hrozbě obklíčení teprve „nastolovat otázku“ ústupu, a pak ještě čekat, až vůdce v útulném hlavním stanu učiní „konečné rozhodnutí“, jestli k ústupu dá nebo nedá milostivé svolení. O tom, jak je ten Hitlerův nápad nepružný, bylo možno se přesvědčit hned o pět dnů později.
Dne 8. ledna 1942 Hitler horko těžko uznal nutnost ústupu ve výše zmíněném úseku 2. armády, kde se původně dožadoval zkrácení fronty nesplnitelným německým útokem. Hrozilo totiž, že nebude-li ústup proveden, ztratí Němci i přilehlou autostrádu u Juchnova, nezbytnou pro zásobování celé skupiny armád Střed.
Souhlas s ústupem musel fýrera nervově zcela vyčerpat, jak to dosvědčuje jeho následné chování. Šlo o to, že onoho 8. ledna zahajuje Rudá armáda svou novoroční čili zimní ofenzívu, což se nejdřív ze všeho projevilo na úseku generála Hoepnera. Jeho jednotky se tu ihned dostaly do situace, která by byla takříkajíc neslučitelná s přežitím, pakliže by zůstaly na svém místě. Hoepner proto svým jednotkám iniciativně nařizuje ústup a ihned o tom informuje velitele OKW Keitela, který to hlásí Halderovi. Ten si píše: „Hoepner sdělil, že vydal rozkaz k ústupu 20. a 7. armádního sboru na kratší pozici. Na (Keitelovu) otázku, jestli je to záměr nebo rozkaz, Hoepner odpověděl: ‚Rozkaz už jsem sám vydal, protože stáhnout jednotky těch sborů později by už nebylo možné.‘“
Výkřičník a dost
Hoepner vlastně svým rozkazem k úhybnému ústupu včas zachránil své jižní křídlo před drtivým úderem a snad i před zničením. Každý zkušený nadřízený velitel by takové vysvětlení přijal a ještě by Hoepnerovi poděkoval za odvážnou improvizaci a včasnou záchranu jednotek. Ne tak Hitler. Co následovalo, stojí za detailní popis.
Kluge, který od vůdce právě dostal ono drahocenné svolení k ústupu v zájmu záchrany autostrády, totiž při té příležitosti předběhl Haldera s Keitelem a bez bližšího osvětlení situace oznámil Hitlerovi, co my už víme, totiž že generál Hoepner vydal dvěma sborům z vlastní iniciativy rozkaz k ústupu, aniž o tom předem informoval velení skupiny armád, tedy právě Klugeho. Všimněme si, že to je po případu Guderian už podruhé, co Kluge udává svého podřízeného za nepovolený ústup, a to rovnou samotnému vůdci.
Hitlerova reakce je ničivá. Halder píše: „Vůdce neprodleně vydal pro něj typické nařízení o vyhnání Hoepnera z armády se všemi důsledky, které z toho plynou!“ Důsledky byly ovšem drtivé: ostřílený generál tankových vojsk Hoepner byl v souladu s nařízením zbaven nejen velení (jako před ním Guderian), ale i práva na penzi, a bylo mu zakázáno nosit uniformu. Co dodat? Poddůstojníky Hitler nabíral plnými hrstmi, ale schopných generálů měl nejspíš přebytek, když se jich takhle mohl zbavovat.
Není tedy divu, že si Halder uvedenou zprávu zapsal s výkřičníkem na konci. Bylo vidět, že už má jurodivého Hitlera plné zuby, ale zjevně se mu nechtělo vyletět z armády hned za Hoepnerem, a tak je za daných okolností docela pochopitelné, že si ulevil jen tím výkřičníkem v deníku.
Franz Halder: Kriegstagebuch 1939–1942, 3 Bände, Kohlhammer, Stuttgart 1962–1964
Vložil: Bruno Solařík