Jak Sověti přeháněli německé ztráty a Němci zas sváděli všechno na mráz. Pátrání Bruno Solaříka
14.02.2026
Foto: Wikimedia Commons By Cassowary ColorizationsThis is a retouched picture, which means that it has been digitally altered from its original version. Modifications: colorized. Modifications made by Macesito. - This image was provided to Wikimedia Commons by the German Federal Archive (Deutsches Bundesarchiv) as part of a cooperation project. The German Federal Archive guarantees an authentic representation only using the originals (negative and/or positive), resp. the digitalization of the originals as provided by the Digital Image Archive., CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=62211689
Popisek: Franz Halder
Ofenzíva Rudé armády z ledna 1942 sice doplácela na přílišný optimismus sovětského velení, ale i tak měla na Němce silně demoralizující vliv.
Fantastická čísla
V jednom z předchozích článků jsem popisoval pozoruhodný omyl sovětské rozvědky, která z odposlouchaných hlášení německých velitelů vyvodila počátkem roku 1942 závěr, že wehrmacht je na pokraji krachu. Generálové hlavního stanu pak přiměli Stalina k neprodlenému pokračování ofenzívy, načež se ukázalo, že Němci na tom zase tak úplně zle nejsou. Ve skutečnosti frontoví velitelé wehrmachtu své ztráty ve svých hlášeních přeháněli, aby přiměli vrchní velení k urychlenému přísunu posil. A těm přehnaným odhadům holt uvěřil jak znervóznělý Hitler, tak rozveselený Stalin.
Na sovětské straně vládla vůbec tendence navyšovat německé ztráty už kvůli povzbuzení občanů SSSR, vyděšených německými úspěchy z prvního půlroku války. Oficiální propagandistická kancelář Sovinformbyro vysílala o německých ztrátách za zimní protiofenzívy zcela fantastická čísla. Nutno však poznamenat, že od těch fantastických čísel propagandy se nijak zvlášť nelišily ani odhady, s nimiž zcela vážně pracoval sovětský hlavní stan.
Za období od června 1941 do konce února 1942 dosáhly německé ztráty na východní frontě něco přes milion mužů. To jistě nebylo málo. Jenže v sovětském hlavním stanu se na začátku roku 1942 věřilo, a to i v hlavním stanu, že německé ztráty za uvedené období činily šest a půl milionu mužů. To byl víc než šestinásobný přehmat!
Tento odhad za půlrok války, na kterém Sověti začátkem roku 1942 založili své další válečné plány, byl mimochodem řečeno natolik fantastický, že se bezmála rovnal číslu sedm milionů, což byl nakonec součet veškerých ztrát, které Němci reálně utrpěli za celou dobu druhé světové války od září 1939 až do května 1945, a to ještě ke všemu nejen na východní frontě, ale na všech (!) frontách dohromady.
A to nebylo všechno. Své vlastní ztráty, které jen za dobu prosincové protiofenzívy Rudé armády činily dva miliony mužů (!) a za celý válečný půlrok dokonce čtyři miliony, si Sověti začátkem roku 1942 vyčíslili naopak jako bezmála třikrát nižší.
Jak to bylo s těmi deseti procenty
Reálný stav ztrát, který tedy za období od června 1941 do ledna 1942 činil jeden milion Němců versus čtyři miliony Sovětů, vnímali plánovači v Moskvě jako poměr šest milionů Němců proti půldruhému milionu Sovětů. Reálný poměr 1:4 v neprospěch SSSR tedy Stalin a jeho generálové mylně nahlíželi doslova protichůdně, tedy jako tentýž poměr ve prospěch (!) SSSR. To se to pak plánují ofenzívy…
Podle sovětských odhadů, vyprovokovaných, jak řečeno, zachycenými německými depešemi do zázemí, se v lednu 1942 měla síla každé německé divize rovnat hodnotě pouhé desetiny tabulkové divize (!), což, nic naplat, ani zdaleka nebyla pravda.
Pováleční němečtí historikové už samozřejmě nebyli vedeni výše uvedenými úmysly frontových velitelů wehrmachtu, takže jejich propočty působí nesrovnatelně přesněji. Plyne z nich, že v období mezi 6. prosincem 1941 a 7. lednem 1942 ztratila skupina armád Střed u Moskvy asi 116 tisíc mužů, což by činilo asi 15 procent stavu divizí, ale nově získala z Německa asi 50 tisíc mužů. Po jejich započítání se ukazuje, že celkové reálné snížení stavu jednotlivých divizí na moskevském směru činilo asi 75 tisíc mužů, tedy asi devět procent stavů ze začátku prosince. Pouhých devět procent, dodejme.
Početnost německých jednotek na východní frontě tedy nebyla po sovětské prosincové protiofenzívě snížena NA desetinu, nýbrž O desetinu. Ztráty techniky a těžké výzbroje byly samozřejmě vyšší, nemluvě o ztrátě sebevědomí na všech úrovních od mužstva až po generalitu. Nic to však neměnilo na tom, že zhroucení německé skupiny armád Střed, s nímž sovětské velení při plánování novoroční (zimní) ofenzívy počítalo jako s již hotovým faktem, se ve skutečnosti nekonalo. Skupina armád Střed de facto neztratila bojový potenciál, nýbrž se „jen“ potácela nad propastí. Boj o její bytí či nebytí v lednu a únoru 1942 zdaleka neskončil. Naopak: teprve začal.
Dramatická scéna v hlavním stanu
K 1. lednu 1942 si náčelník generálního štábu vrchního velení pozemních sil (OKH) Franz Halder zapsal do deníku: „Situace je velice napjatá, ale ne zoufalá. Jednotky jsou v dobrém stavu. Žádné příznaky morálního rozkladu nepozorovány.“ Ten novoroční optimismus byl zjevně spíš chtěný než vážně míněný, protože určité známky neklidu pronikly naopak i do těch nejvyšších kruhů. Hned o dva dny později si totiž Halder zaznamenal zajímavou poznámku o Hitlerovi: „Ve vůdcově hlavním stanu se rozehrála dramatická scéna. Vůdce vyslovil pochybnost ohledně odvahy a rozhodnosti generálů. Ve skutečnosti ale všechno spočívá v tom, že jednotky už prostě nezvládají ty víc než třicetistupňové mrazy.“
Ze záznamu je zjevné, že Hitlerův armádní pobočník Halder se už (byť jen v soukromém deníku) ohrazoval vůči vůdcovým názorům, což prokazuje, jak hluboce byla ve vrchním velení wehrmachtu otřesena dosud pevná Hitlerova pozice. Na druhé straně měl i Halder nadále tendenci svalovat vinu za prosincovou porážku jen na počasí, jako kdyby Sověti nebojovali v týchž surových podmínkách jako Němci. To si Halder navíc uvědomoval, jak o tom svědčí jeho podřeknutí v jiném záznamu: „Na frontě je poměrný klid. Nepřítel podle všeho přisouvá posily. Sněhové vichřice posledních dnů daly zabrat i Rusům.“
Brzo Halderovi nezbylo než přiznat i svému deníku, že to nejsou jen mrazy, co pocuchalo sebevědomí a nervy německých vojáků, generálů i samotného Hitlera, nýbrž také ten nezanedbatelný fakt, že na protilehlé straně fronty dorážela na wehrmacht Rudá armáda. V záznamu k 8. lednu se skví nová informace: „V prostoru Rževa je ticho. Nepřítel soustřeďuje síly a zaujímá výchozí pozice k útoku.“
O nebezpečných rozměrech
Předpoklad byl správný, i když Halder netušil, že nejde jen o dílčí útok. Jednalo se o poslední přípravy k nové, „zimní“ ofenzívě Rudé armády, která začala hned následujícího dne, 9. ledna. V Halderově deníku se to odrazilo jasnou změnou tónu. Místo „poměrného klidu“ konstatuje Halder mimořádný rozruch. „Situace vyžaduje vážné a bezodkladné řešení!“ píše toho dne. „V prostoru průlomu u města Suchiniči nepřítel dále rozvíjí útok západním směrem. Postavit se mu mohou jen slabé síly. Ani západně od Rževa se nepodařilo nepřátelský průlom zastavit. Rusové rozšířili trhlinu ve frontě a chystají se podniknout rozhodné akce. My už nedisponujeme natolik velkými silami, abychom to dokázali překazit. Na jihu u Ostaškova nepřítel silami dvou divizí odmrštil naši slabou ochranu, takže průlom lze pozorovat i zde.“
Další záznam z 10. ledna mapuje postup Jerjomenkovy úderné armády na Valdajských výšinách: „Na frontě 16. armády vede nepřítel útok proti našim skrovným silám přes jezerní terén Valdajské vrchoviny. Tento útok se zjevně ještě rozšíří.“ O den později, 11. ledna, se Halder vrací k Suchiničům a Rževu: „Situace v prostoru průlomu u Suchiničů a západně od Rževa se vyvíjí dosti nepříznivě. Situace začíná být skutečně hrozivá.“
Záznam ze 14. ledna: „V prostoru Volokolamska probíhá mohutný a úspěšný útok nepřítele. Jihozápadně od Rževa je situace čím dál hrozivější. … Situace na Valdajské vrchovině je mimořádně napjatá. Celková situace je tudíž velmi nestálá.“ Záznam z 18. ledna: „Frontová trhlina Ostaškov−Cholm začíná nabývat nebezpečných rozměrů. Nepřítel zasazuje údery na jižním i západním směru.“ Záznam z 19. ledna: „Ve směru Toropec−Cholm se utvořil velmi nevítaný průlom v linii fronty v důsledku spěšného ústupu našich jednotek, který úsek bránily. Nepřítel postupuje v rozsáhlém prostoru silami přibližně čtyř divizí. Operační hrozba se ještě nevyvinula, ale je nezbytné sem opět přesouvat síly z jiných úseků.“
O maléru s kolejnicemi
O tom, že surovou ruskou zimu snášeli špatně vystrojení Němci hůř než zimně vybavení Sověti, svědčí jeden ze záznamů k 19. lednu: „Na frontě 4. armády jsou přesuny jednotek ztíženy silným sněžením. Nepřítel začal obcházet její severní křídlo ve směru na Juchnov. … K západu a jihozápadu od Rževa přisunují Rusové čerstvé síly.“ Ze záznamu je zřejmé, že zatímco Němcům brání sněhové bouře vůbec v manévrování, Sověti v poklidu provádějí obchvaty a přisouvají nové jednotky.
Hitler, který, jak výše uvedeno, sváděl neúspěchy wehrmachtu na nedostatek odvahy a rozhodnosti německých generálů, i Halder se stížnostmi na mrazy si samozřejmě nepřipouštěli fakt, že vojáci wehrmachtu mrznou především v důsledku absence zimního vybavení, která padá plně na hlavy nejvyššího vedení třetí říše, tedy přímo na hlavy jejich. Ostatně ani v jiných ohledech se němečtí plánovači nepřetrhli s přípravou změn, diktovaných odlišností ruské infrastruktury od evropské.
Považme, že teprve 5. ledna 1942, tedy víc než půl roku po začátku tažení Barbarossa, se v Halderově deníku objevuje následující zmínka: „Plánování prací ohledně výstavby železnic a přestavby železničních kolejí.“ Řeč je o nutnosti učinit něco s rozdílem mezi rozchody kolejnic, protože na rozdíl od úzkorozchodných tras, běžných v západní a střední Evropě, byly v zemích náležejících v 19. století k Rusku budovány železnice širokorozchodné, takže jakékoli náklady z Německa na frontu musely být v Bělorusku překládány z vlaku do vlaku.
Železnice, přes které se přehnala fronta, byly navíc po měsících bojů dost pošramocené. K 1. lednu 1942 sice došlo k organizačnímu sloučení veškeré železniční dopravy až k přífrontovému pásmu do rukou německého ministra dopravy a spojů Dorpmüllera, ale zanedlouho si Halder píše, že „naše železnice je v katastrofálním stavu“, a následně své stesky opakuje: „Situace s železniční přepravou, kterou nyní řídí říšský ministr dopravy a spojů, nabývá katastrofických rozměrů!“
Tolik tedy k odpovědnosti nejvyššího říšského vedení ohledně německé válečné politiky. Důsledek lednové ofenzívy Rudé armády byl v každém případě víc než zřejmý: Halder přestal svádět německé neúspěchy na mráz, protože na to neměl čas pro samé Jobovy zvěsti ohledně sovětského ofenzivního postupu, přičemž jeho popisy situace wehrmachtu se hemžily slovy typu „nepříznivá“, „napjatá“, „hrozivá“ a „ještě hrozivější“. Příště uvidíme, jak negativně se do této už tak špatné situace vepisoval Hitlerův děs z jakéhokoli ústupu.
Zdroje: Vladimir Bešanov: God 1942 − učebnyj, Franz Halder: Kriegstagebuch 1939–1942, 3. Bände, Basil Liddell Hart: Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík