Co měl komandarm Šapošnikov společného s biblickou Zuzanou. Pátrání Bruno Solaříka

Proč měl být významný velitel a stratég Rudé armády zatčen a souzen? Co ho zachránilo? Jak se do toho zapletla Bible? A stalo se to vůbec?

Maršálové v masomlýně

Připravme se dnes na příběh bezmála detektivní. Od frontových bojů ze zimy na přelomu let 1941 a 1942 si protentokrát odpočineme. Provedeme totiž úhybný manévr úplně někam jinam. Je tu ovšem spojovací článek. Spočívá přímo v osobě hlavního hrdiny příběhu. Jde o maršála Borise Michajloviče Šapošnikova, který měl na podzim 1941 podstatný podíl na přípravě plánu sovětské protiofenzívy u Moskvy.

O čem bude řeč? Inu, mnoho nechybělo a významný sovětský operační odborník, který v době moskevské bitvy zastával funkci náčelníka generálního štábu Dělnicko-rolnické Rudé armády, by se byl nedožil nejen té protiofenzívy, ale ani začátku druhé světové války. Když byl totiž ještě „pouhým“ komandarmem prvního stupně („komandarm“ neboli „komandir armii“ je česky „armádní velitel“, což v předválečném SSSR odpovídalo zhruba hodnosti generálplukovníka), měl být v první polovině roku 1937 zatčen (!).

Právě roky 1937 a 1938 proběhly v SSSR ve znamení velkých čistek v Rudé armádě, kterými si sovětské velení čistilo důstojnický sbor od údajných i skutečných špionů a vyzvědačů. Hlavními obviněnými se stali maršálové Tuchačevskij, Jakir, Uborevič a další. Soudil je vojenský soud. Nebudu teď zacházet do podrobností a soustředím se stručně jen na příběh samotného Šapošnikova.

V knihách historiků N. S. Černuševa a A. A. Pečenkina jsou citovány záznamy z dobových soudních materiálů. Plyne z nich, že Šapošnikov byl tehdy jakožto komandarm prvního stupně, a především jako čerstvě jmenovaný náčelník generálního štábu Rudé armády vybrán jako jeden z členů zmíněného vojenského soudu. Nepatřil tedy k obviněným, nýbrž naopak k vyšetřovatelům, kteří Tuchačevského skupinu soudili! Spolu s Šapošnikovem patřili k vojenskému soudu také maršálové Bljucher a Buďonyj, a dále komandarmové (generálové) Bělov, Dybenko, Kaširin aj.

Z nějakého důvodu

Během procesu však došlo, jak naznačeno, k tomu, že Šapošnikov se ze soudce stal obviněným (!), a to samozřejmě z antisovětské činnosti. Konkrétně na něj získali „materiály“ vyšetřovatelé Leplevskij, Avsejevič a Estrin z hlavní správy státní bezpečnosti při lidovém komisariátu vnitra, tedy orgánu, řízeného krvežíznivým komisařem Ježovem a známého pod zlověstnou zkratkou GUGB NKVD. Materiály získali výslechem dříve obžalovaných důstojníků, komkora (sborového velitele) Primakova, maršála Jegorova, komandarma Feďka, armádního komisaře Smirnova a komkora Chripina. Dne 10. června 1937 byli nakonec tři ze soudců, konkrétně Šapošnikov, Dybenko a Kaširin, na základě písemné výpovědi obžalovaného Primakova přiřazeni ke skupině spiklenců.

Oba mnou uvedení i další historici pak sdělují, že vzápětí byl Šapošnikov z nějakého důvodu zbaven obvinění. Výraz „z nějakého důvodu“ mě nastražil. Je přece dost podivné, aby v materiálech nebyl tak závažný důvod uveden. Vždyť čekisté jen neradi pouštěli kohokoli ze svého sevření, když už ho jednou drželi v „rukavicích z ježoviny“.

Hledal jsem dál, až jsem narazil na další svědectví o sledované události. Web Fakty.ua publikoval v roce 2002 interview se snachou maršála Šapošnikova, Slavou Alexandrovnou Šapošnikovovou. Hrozbu tchánova zatčení znala Slava jen z vyprávění, protože v roce 1937 jí bylo devět let, a v interview se o ní zmínila jen dvěma větami: „Vyšetřovatelé NKVD shromáždili na Šapošnikova těžká obvinění, ale z nějakého důvodu neuvedli případ do chodu.“ I zde se setkáváme s týmž záhadným souslovím „z nějakého důvodu“. A tím to hasne. Jaký ale, propána, byl ten „nějaký důvod“?

Z carského kozáka rudým stratégem

Při dalším pátrání jsem objevil dokumentární film z roku 1985. Film nese prostý název Maršál Šapošnikov a obsahuje mimo jiné i odpověď na výše nastolenou otázku. Tentokrát jde o citaci z vyprávění tehdy již nežijící vdovy po maršálovi, Marie Alexandrovny Šapošnikovové, mimochodem sólistky moskevského Velkého divadla z let 1930-1948. O patnáct let starší Šapošnikov si ji vzal za ženu v době první světové války, kdy působil jako štábní důstojník carské armády v hodnosti plukovníka. Příběh z roku 1937 prý Marie Alexandrovna znala přímo od svého muže. O co tedy šlo?

Důvodem, proč měl být komandarm Šapošnikov v roce 1937 převeden z řádu soudců do řádu obžalovaných, bylo svědectví jistého vysokého důstojníka, který byl vyšetřován v případu Tuchačevského. (Z dobových dokumentů plyne, že šlo o komkora Primakova.) Ten tvrdil (zřejmě pod nátlakem NKVD), že mu Šapošnikov ve své pracovně předal tajný dokument, který vyjmul z trezoru. A to bylo nepřípustné, protože onen vysoký důstojník nebyl v dané věci „osobou povolanou“. Šapošnikov měl tedy hrubě porušit své povinnosti, což bylo drakonicky trestáno. Nu a v té chvíli se prý do věci vmísil Stalin, pro kterého byl Šapošnikov významnou figurou na šachovnici.

Tady musíme učinit odbočku a vysvětlit, kdo byl vlastně Šapošnikov, jaká byla jeho profesní historie. Nuže, při vypuknutí první světové války byl tento uralský rodák statným třicátníkem (narodil se v roce 1882), a jak řečeno výše, byl už plukovníkem carské armády. Konkrétně byl kavaleristou, pocházel ostatně z vážené rodiny orenburských (uralských) kozáků. Od roku 1912 byl pobočníkem carského štábu 14. jízdní divize Varšavského vojenského okruhu v Čenstochové a za války se stal náčelníkem štábu Samostatné svobodné kozácké brigády Severního frontu, úspěšně hájící přístupové oblasti k Petrohradu.

Únorová revoluce 1917 ho zastihla ve funkci velitele Turkestánské divize, podřízené Prozatímní vládě, načež byl převelen ke Kavkazské divizi. V listopadu 1917, prakticky ihned po bolševickém převratu, známém jako VŘSR, ho vojenský sovět, tedy orgán nové moci v rámci Kavkazské divize, zvolil (!) svým velitelem.

Následně Šapošnikov vstoupil dobrovolně do Rudé armády, a to bezprostředně po jejím vzniku v únoru 1918. Neprodleně pak povýšil, stal se pobočníkem náčelníka operační správy štábu Nejvyššího vojenského sovětu, tedy příslušníkem nové elity sovětského Ruska. V občanské válce projevil značné operační schopnosti, takže pak byl označován přímo za stratéga vítězství rudých (!), a v meziválečném období se stal hlavním odborníkem při modernizaci sovětských ozbrojených sil.

Něco tu nehraje

Není tedy divu, že maršálova snacha Slava Šapošnikovová v citovaném interview z roku 2002 tvrdila: „Stalin si Borise Michajloviče vážil, dopřával sluchu jeho radám, svěřoval mu vypracování nejodpovědnějších operací.“ A to není všechno. Je totiž známo, že Šapošnikov byl už před druhou světovou válkou častým hostem nejen v Kremlu, ale i ve Stalinových vilách. A co je hlavní. Pouze tohoto muže oslovoval Stalin důvěrně po ruském zvyku, tedy křestním jménem a patronymem (jménem po otci). Takové cti se nedostalo ani Žukovovi, Vasiljevskému, Timošenkovi, Ždanovovi, Malenkovovi, Berijovi, Chruščovovi a nikomu jinému. „Borise Michajloviče“ si Stalin vážil a velmi vážně bral i jeho názory.

Udání ovšem bylo závažné. Stalin se potřeboval dozvědět, co je na něm pravdy. A ve vyprávění Marie Alexandrovny se v té souvislosti objevuje tvrzení, že Stalin nechal u sebe v Kremlu provést přímou konfrontaci vlastně již zatčeného komandarma Šapošnikova s vyšetřovaným důstojníkem, který ho udal.

V tomto místě je ovšem nutno celé naše pátrání pozastavit. Něco tu totiž nehraje. Příběh vychází z představy, že Stalin byl jakýmsi diktátorem s neomezenými pravomocemi, jenže skutečnost byla odlišná. Vždyť teprve v květnu 1941 přijal Stalin první státní funkci, když se stal předsedou rady lidových komisařů, v dnešní terminologii tedy předsedou sovětské vlády. Do té doby byl po celé meziválečné období pouhým tajemníkem bolševické strany. Sice generálním, ale nic víc.

Jistě, Stalin neustále zasahoval do chodu všech složek státní mašinérie, která byla stranickými transmisemi sešněrovaná odshora dolů, ale vždycky tak musel činit v rámci jakoby kolektivního rozhodování špiček vládní, stranické, vojenské, bezpečnostní a zákonodárné moci. Proto ostatně, jak známo, jakékoli rozhodnutí uváděl slovy: „Poradili jsme se se soudruhy a dospěli jsme k tomu a tomu závěru.“ Na dodržování formálních procedur bylo přitom neodchylně dbáno, protože každá druhá směrnice byla přísně tajná. Ostatně právě proto bylo obvinění komandarma Šapošnikova z porušení pravidel zacházení s důvěrnými materiály tak závažné.

Je tedy víc než podezřelé, že by Stalin mohl osobně zasáhnout tím způsobem, jak to údajně popsala Marie Alexandrovna, totiž že eskorta už vezla komandarma na NKVD, ale Stalin si ji zničehonic povolal do Kremlu. Právě takový manévr by učinit nemohl z toho administrativně banálního důvodu, že jako tajemník strany prostě nebyl nadřízeným té čekistické eskorty.

Jediná otázka

Na druhé straně zkusme vzít na vědomí, že v roce 1985, kdy byl natočen zmíněný dokumentární film, už byla Marie Alexandrovna deset let v Pánu a příběh coby rodinnou legendu převyprávěl jiný člen rodiny. Mohlo přitom snadno dojít, a nejspíš došlo, k dodatečnému zkreslení uvedených okolností. Už proto, že představa konfrontací přímo v kremelských kulisách propůjčuje historce fabulační půvab.

Dovolím si zde zafabulovat taky, ovšem arci směrem k reálnější variantě. K uvedené konfrontaci mezi Šapošnikovem a jeho udavačem mohlo přece dojít takříkajíc regulérně v rámci vyšetřování, přičemž „soudruzi, kteří se mezi sebou poradili“, nemuseli kamsi povolávat nějakou eskortu, nýbrž mohli do své „porady“ zahrnout špičku všech eskort NKVD, včas projevit o věc zájem a zajistit tím, že lidový komisař vnitra Ježov v tomto případě chtě nechtě dodržel patřičně objektivní podmínky dané fáze procesu.

Zpět k naší historce. Teď to přijde. Generál byl tedy uveden (spíš v Lubjance, než v Kremlu) do místnosti, kde seděl původce onoho zdrcujícího udání, a došlo k přímé konfrontaci. Byla překvapivě krátká. Šapošnikov při ní totiž položil důstojníkovi jedinou otázku: „Popište, kde se v mé pracovně nachází trezor a co pozoruhodného jste v místnosti ještě viděl.“

Nešťastný důstojník váhavě popsal pomyslnou kancelář, s umístěním trezoru se netrefil a odpovědi ohledně čehokoli pozoruhodného se vyhnul. A tím byl případ uzavřen! Šapošnikov byl v důsledku prohlášen za nevinného. No počkat, ale proč vlastně? No přece právě proto. Kromě běžných portrétů vůdců byla totiž generálova pracovna oproti jiným kancelářím ověšena po stěnách malbami nahých žen, ale především tam stály na stolech a sekretářích skulptury koní… Nezapomeňme, že Šapošnikov byl přece kavalerista z rodu orenburských kozáků!

Kdyby se tedy důstojnický udavač opravdu nacházel v komandarmově pracovně a nevšiml si, jak mimořádně je vyzdobena, musel by být slepý. Slepý nebyl, takže nebylo pochyb, že udání je falešné.

V pravou chvíli

Pátrání by ovšem nebylo úplné, kdybychom ponechali stranou ještě jednu podezřelou okolnost. Znalci Starého zákona totiž můžou namítnout, že ta pozoruhodně důvtipná konfrontace se až příliš podobá rozuzlení třinácté kapitoly biblické knihy Daniel (!). V duchu orientální pohádkové tradice se v ní pojednává o krásné vdané ženě Zuzaně, kterou dva ctihodní, avšak vilní starci přistihli nahou v zahradní lázni. Když jim nebyla po vůli, falešně ji obvinili z pohlavního styku s neznámým mladíkem, což pro ni znamenalo rozsudek smrti. Bůh však probudil Ducha svatého v muži jménem Daniel. Ten nechal oba starce posadit daleko od sebe, aby se navzájem neslyšeli, a zeptal se, pod jakým stromem viděli Zuzanu páchat neřest. Jeden stařec prohlásil, že pod lískou, a druhý, že pod osikou. Tím byli starci usvědčeni z křivého svědectví a Zuzana byla zachráněna.

Nic naplat, zní to opravdu až nějak moc podobně. Tím spíš, že orenburský kozák a rudoarmějský stratég Šapošnikov byl hluboce věřícím křesťanem, který se denně modlil (Stalin se s ním za války loučíval slovy „Bůh s vámi“), takže z Bible jistě leccos znal a bylo by vůbec s podivem, kdyby mu unikla právě ta slavná příhoda se Zuzanou v lázni.

Co z toho ale plyne? Že by se Šapošnikov inspiroval biblickým příběhem a historku své záchrany si prostě vymyslel, aby se blýskl před manželkou? Samozřejmě to nelze apodikticky vyloučit. Je to však zcela nepravděpodobné. Především konstatujme, že ta nápadná podobnost obou případů záchrany před smrtí vlastně není vůbec žádným důkazem, že si Šapošnikov vymýšlel. Můžeme ji totiž zrovna tak úspěšně považovat za důkaz užitečnosti biblického vzdělání. Šapošnikov se přece Danielovým způsobem „vyšetřování“ mohl inspirovat nikoli až dodatečně při údajném vymýšlení historky, nýbrž naopak v pravý čas, tedy zrovna v oné reálné situaci, kdy byl konfrontován s udavačem! Věděl přece, že udání je falešné a že udavač v jeho pracovně nikdy nebyl…

Ženy a koně

Pořád tu ale chybí nějaké rozhodující závaží, které by mohlo definitivně vychýlit misky vah ať už k verzi o smyšlené příhodě, nebo k verzi o reálné události. Měl vůbec Šapošnikov ve své pracovně obrazy nahých žen a figury koní? To je, oč tu běží. Chybí tu zkrátka taková zmínka o koních v komandarmově pracovně, která by se netýkala přímo oné historky o konfrontaci s udavačem, a potvrdila by to nevšední zařízení pracovny jaksi mimo hru.

A představte si, že jsem takovou zmínku našel. Už jsem tu citoval z interview se Šapošnikovovou snachou Slavou Alexandrovnou, která zjevně historku o komandarmově záchraně neznala, protože v interview tvrdila, že vyšetřovatelé případ neuvedli do chodu „z nějakého důvodu“. Kdyby tu půvabnou historku znala, určitě by se s ní pochlubila. Ze všeho plyne, že tedy nevěděla, jaký ten důvod byl.

Nu a tahle paní Slava Alexandrovna v úplně jiné části interview vzpomíná na zcela odtažitou událost. Šlo o pětidílnou filmovou epopej Osvobození, natáčenou v letech 1968-1972. Režisér Jurij Ozerov tehdy Slavu Alexandrovnu angažoval do role maršálovy manželky Marie Alexandrovny. Scéna se odehrává u Šapošnikovů doma, je válka, maršál je nemocný, volá mu Stalin a telefon vezme jeho žena. Tak tuhle roličku právě sehrála maršálova snacha Slava. A čistě mimochodem uvádí v interview tohle:

„Vzpomínám si, že mi Ozerov ukázal taky pracovnu Borise Michajloviče, připravenou k natáčení. Jdu tam, koukám, a tam je všechno takové upjaté, na zdi visel jenom portrét Lenina a Stalina. Já povídám: Ale co vás nemá! Vždyť to není pravda. Boris Michajlovič měl pracovnu ověšenou malbami s postavami nahých žen, vymalovaných slavnými umělci, a stály tam velké bronzové sošky koní. Ozerov se chytil za hlavu: Jak to, že mi to nedošlo! Co může mít rád opravdový kavalerista? Ženy a koně! Pravda, skutečnou podobu pracovny nakonec nenapodobili. Cenzura to nepovolila.“

Zachráněný zachránce

Můžeme se jen domýšlet, že hlavním důvodem, proč brežněvovská cenzura nedovolila zařídit filmovou Šapošnikovovu pracovnu realisticky, asi nebyli ti koně, nýbrž spíš ty nahotinky, ale na tom nesejde. V každém případě máme za prokázané, že ve skutečnosti tak ta pracovna zařízena byla. Výhrady jsou nepřesvědčivé. Příběh, že si Šapošnikov zachránil život díky své vášni pro koňské skulptury, plně zapadá do reálné situace. Vždyť Šapošnikov se zatčení a popravě vskutku vyhnul, což jistě vyžadovalo právě tak pádný důkaz jeho neviny, jaký z příběhu vyplývá.

Poslední poznámkou se vracíme k událostem zimy na přelomu let 1941 a 1942. Poznámka je následující. Těžko říct, jestli by nějaký jiný náčelník generálního štábu Rudé armády naplánoval tak úspěšnou sovětskou protiofenzívu, jako byla ta, s níž maršál Šapošnikov v prosinci 1941 zachránil Moskvu. Těžko říct, jak by to nakonec s metropolí SSSR dopadlo, nebýt těch nahých žen a bronzových koní…

Zdroje: N. S. Černušev: Elita Krasnoj armii na golgofe, Interview s maršálovou snachou Slavou Šapošnikovovou (fakty.ua 2002), Maršal Šapošnikov (dokumentární film kinostudija Aziafiľm 1985), A. A. Pečenkin: Stalin i Vojennyj sovět, Slava Alexandrovna Šapošnikova: Moja svekrov‘ Marija Aleksandrovna Šapošnikova (www.derzhavnaya.info)

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,