Uralští čerti, sovětští lyžaři v německém týlu. Pátrání Bruno Solaříka
31.01.2026
.tif.jpeg)
Foto: Wikimedia Commons Autor: Hugo Sundström, CC BY 4.0 , via Wikimedia Commons
Popisek: General Franz Halder
Každá mince má dvě strany. Platí to pro wehrmacht i pro Rudou armádu. Na obou stranách fronty docházelo k ohromujícím úspěchům i nehorázným blamážím.
Tanky bez řidičů
Minule jsme zhodnotili sovětské podcenění situace wehrmachtu, které zapříčinilo nepříliš úspěšný průběh novoroční neboli zimní ofenzívy Rudé armády počátkem roku 1942. Reálná situace wehrmachtu byla přece jen o dost lepší, než jak ji napovídaly zkreslené sovětské představy.
Ani zdaleka se však nedalo říct, že by na tom byl wehrmacht nějak extra dobře. Svědčí o tom například deníkový záznam náčelníka generálního štábu vrchního velení pozemních vojsk (OKH) Franze Haldera z 2. ledna 1942, kdy se Sovětům podařilo prolomit frontu u města Malojaroslavec: „V současné chvíli je vůbec těžko říct, jakým způsobem by se dala situace stabilizovat.“
Ani přísun posil ze zázemí Říše nefungoval uspokojivě, jak to plyne z dalšího Halderova záznamu k 8. lednu, kdy si zapsal dočista burcující hlášení zásobovacího důstojníka Balka: „O chaotické organizaci odesílání tanků z Německa. Úplně chybí řidiči! Velký počet strojů je poškozen!“ Přízračnou představu dodávky poškozených tanků bez řidičů na pozadí sněhových bouří lze vskutku považovat za danajský novoroční dar zásobovací mašinérie Třetí říše…
Postupně, po částech
O tom, že na frontě i v týlu wehrmachtu panoval chaos, svědčí celá epopej prosincové ofenzívy Rudé armády, která Němcům zcela zmařila plán obklíčení Moskvy během „posledního výpadu“ tankových svazků Hoepera a Guderiana. Po Novém roce 1942 nebyla situace německé fronty o nic lepší. Jeden z bludných kroků logistických intendantů wehrmachtu je v dané souvislosti typický. Během cholmsko-toropecké operace Rudé armády bylo německé velení vážně znepokojeno rychlým postupem sovětské 4. úderné armády generála Jerjomenka, a pokusilo se ji proto zastavit přísunem čerstvých posil. Průlom do boku útočící Rudé armády měla provést 81. pěší divize wehrmachtu, převelená z Francie.
Taktika Němců však byla uspěchaná a nedůvtipná. Velení i mužstvo té „francouzské“ divize se hned po vystoupení z vlaku ocitlo v podmínkách, které se pochopitelně zásadním způsobem lišily od situace západní Evropy, nemluvě o tom, že vojáci byli samozřejmě i tentokrát vysazeni bez zimního oblečení. Není pak divu, že podle německého hlášení tito vojáci „rychle pozbyli mnohých kvalit, které ve svém souhrnu určují bojeschopnost vojsk“.
A zrovna tak není divu, že některé části divize byly rozdrceny sovětskými protiútoky hned v prvních srážkách. Divize totiž dostala rozkaz vstoupit do boje rovnou z chodu, a to na široké frontě a postupně, po částech, což samo o sobě předznamenalo její porážku, protože Rudá armáda ji mohla postupně, po částech, napadat a ničit.
Lyžařský náskok Rudé armády
V Halderových záznamech se nám zachovaly údaje, že 11. ledna, dva dny po zahájení novoroční neboli zimní ofenzívy Rudé armády, vznesl Hitler na poradě OKH dotaz: „Kdy budou utvořeny lyžařské prapory? Jakým způsobem a kdy dostane armáda saně?“ Když se dozvěděl, že několik lyžařských praporů konečně utvořeno bylo, dožadoval se, aby byly po vyložení z vlaku neprodleně vyslány co nejblíž k jednotkám „automobilovou dopravou“. O den později následovala další Hitlerova žádost: „Počet lyžařských praporů zvýšit a uvést je v činnost. Urychlit provedení této akce.“
Nebylo divu, že se Hitler tak ostře dožadoval zavedení lyžařských jednotek do wehrmachtu. Sověti zde totiž měli podstatný a pro Němce bolestný náskok. Jejich první výhodou byl fakt, že už měli s válčením v mrazu a sněhu sami tvrdou zkušenost, vždyť v zimní válce s Finskem z přelomu let 1939 a 1940 narazila Rudá armáda na dobře vycvičené lyžařské oddíly Finů a nezbylo jí, než se od nich co nejrychleji poučit. Druhá výhoda spočívala v tom, že na rozdíl od Hitlera a jeho generálů nezapomnělo sovětské velení v létě 1941 počítat s válčením v zimních podmínkách. Němci si protažení své kampaně až do zimy prostě nepřipouštěli, jenže Sověti s ním naopak spojili své naděje. Státní výbor obrany proto vydal už 2. září 1941, tedy ještě na sklonku léta, usnesení o formování lyžařských jednotek Rudé armády.
Lovci na lyžích
První jednotky daného druhu byly utvořeny už k 1. říjnu, a to s úplným velením i plnými stavy mužstva. K jejich prvnímu užití v bojových podmínkách pak došlo 12. listopadu 1941, tedy přesně dva měsíce předtím, než byli Němci schopni začít vůbec uvažovat o přepravě svých prvních lyžařských praporů na frontu.
Lyžařské jednotky Rudé armády byly na podzim 1941 formovány jako záložní pluky, jejichž výcvik se konal na území Sibiřského vojenského okruhu. Pluky se formovaly v uralských městech Perm, Zlatoust, Sverdlovsk (Jekatěrinburg), Čeljabinsk a v západosibiřském městě Kurgan. Přednostně do nich byli přijímáni jednak uralští a sibiřští Rusové, a jednak příslušníci četných národů, žijících na Uralu a za Uralem (Baškirů, Zyrjanů, Permjaků, Mansiů, Chantů, Něnců, Selkupů, Evenků, Burjatů, Jakutů a dalších), kteří ani nepotřebovali zvláštní výcvik, protože šlo vlastně o profesionální lovce, vyrostlé v tajze a disponující obrovskou zkušeností s přežitím v extrémních podmínkách.
Na místech formování jednotek pak probíhal ještě užší výběr do zvláštních lyžařských praporů, v nichž byli soustředěni fyzicky i morálně zakalení mladí muži, kteří měli za sebou zkušenost ve sportovních klubech a případně i ve finsko-sovětské válce. Celkem vzato šlo vysloveně o elitu Rudé armády. Příslušníci praporů museli být schopni pronikat nepřátelskou frontou, urazit vzdálenost 50 až 60 kilometrů za noc a 100 kilometrů za 24 hodin a umět pracovat jak jednotlivě, tak i v párech a skupinách. Především museli umět přežít v lese za čtyřicetistupňových mrazů, získávat potravu lovem a celé měsíce žít nezávisle na zásobování z týlu. Museli umět vést boj muže proti muži bez odepnutí lyží a vláčet přitom na sobě třicetikilovou výstroj s výzbrojí, municí a proviantem. Radisti mimoto museli unést své vysílačky a akumulátory.
Bílé přízraky
Kromě elitních praporů byly samozřejmě utvářeny i běžné lyžařské jednotky, na jejichž výcvik a výdrž se tak velký důraz nekladl, protože ve válečných podmínkách bylo velení hnáno k jejich uvedení do boje především neúprosným časem. Mnohé z těchto novobraneckých jednotek byly přesto v poměrně dobrém stavu, jak o tom svědčí záznam zástupce náčelníka štábu Severozápadního frontu majora Nazarova k 31. prosinci 1941 ohledně 79. samostatného lyžařského praporu při 3. úderné armádě generála Purkajeva:
„Lyžařské prapory jsou téměř na plných stavech. … Všechno mužstvo je vystrojeno dle zimního plánu (každý voják má teplý prošívaný kabátec, kalhoty a válenky). V praporech je dostatek lyží pro veškeré mužstvo plus rezerva 5 až 10 procent navíc. Nejsou k dispozici lyžařské vosky. … Politickomorální stav uspokojivý, byť došlo k případům dezercí během přesunu z míst formování do stanice Firovo, 5 až 9 případů v každém praporu. … Prapory se v místech formování cvičily po dobu dvou měsíců, z toho přes měsíc zabrala lyžařská příprava s přesuny na lyžích 35 až 75 km.“
Uvedený lyžařský prapor byl v rámci 4. úderné armády používán jako stíhací a výzvědný oddíl divize. Operoval proto především v týlu nepřítele. Právě lyžařské prapory dokázaly u města Cholm překvapit německou posádku a ukořistit obří zásobovací základnu. Velitel dělostřelectva 4. úderné armády N. M. Chlebnikov ve svých pamětech přiléhavě přiblížil míru úspěchu: „O tom, co ta základna znamenala, vám napovědí její rozměry. Šlo o víc než deset obrovských skladů, z nichž každý měl rozměry fotbalového hřiště.“
Němečtí vojáci byli po tomto a dalších výpadech sovětských lyžařských oddílů instruováni, že už se při hlídkách nesmějí pohybovat osamoceně nebo v malých skupinkách a nemůžou posílat zásobovací oddíly do terénu bez zvláštní ochrany. Sověti na to zareagovali tím, že vybavili lyžaře ve větší míře kulomety i minomety a jejich návrat z výpadů jistili hromadnou dělostřeleckou palbou na nepřítele.
Celkem vzato měly lyžařské prapory na svém kontě vyhazování desítek železničních mostů, napadání vlaků s mužstvem wehrmachtu, útoky na vojenská letiště, shromaždiště tanků a kolony trénu. Nebylo divu, že Němci říkali lyžařům „uralští čerti“ nebo „bílé přízraky“, případně „smrt na lyžích“. Generál Rokossovskij jim přezdíval „sněhová kavalerie“.
Druhá strana mince
Všechno, co bylo řečeno, svědčí o tom, že bez lyžařských praporů by Sověti těžko mohli zmařit německé plány u Moskvy. Už proto, že v zasněžené krajině se Němci bez lyží vlastně nemohli hnout, zatímco Sověti na lyžích ano. Ve štábním deníku 33. pěší divize Rudé armády se zachoval záznam o přípravě oné „zimní ofenzívy“, která začala 9. ledna 1941: „Prostor soustředění divize se nacházel v neprostupném lese, přes který nevedly žádné cesty a bylo v něm po pás sněhu.“ Netřeba asi dodávat, že bez lyžařských oddílů by se v daném prostoru žádná ofenzíva nekonala.
Není však od věci vidět i druhou stranu mince. Sovětské velení i zásobovací intendatura totiž rozhodně nezaostávaly za wehrmachtem, pokud šlo o nespočet tragikomických příkladů chaosu a neschopnosti. Často byly lyžařské jednotky dopraveny do patřičných prostorů pozdě a bez odpočinku, samozřejmě po vlastní ose. Jerjomenko například vzpomíná, že zatímco „zimní ofenzíva“ už probíhala, nebylo zpočátku možné provádět obchvaty ohnisek odporu, protože „…lyžaři byli vyčerpáni obtížným dvoudenním pochodem bez proviantu“.
To ale nebylo zdaleka všechno, co se dalo vyššímu velení vytknout. Úspěch lyžařských oddílů totiž vedl plánovače a velitele všech stupňů včetně příslušníků hlavního stanu, aby začali trvat na urychleném doplňování stavů nových a nových jednotek daného druhu. Což o to, lyží dovedl sovětský průmysl chrlit nadbytek, ale skloubení těch prkýnek s lidským faktorem prostě nemohlo být tak automatické, jak si to nahoře představovali. Stačí ostatně připomenout napohled nenápadnou pasáž z výše zde citované zprávy majora Nazarova ohledně 79. samostatného praporu: Všeho je v jednotce dostatek, ale… „Nejsou k dispozici lyžařské vosky.“ A to pro lyžařskou jednotku rozhodně není zanedbatelný handicap.
Člověk míní, válka mění
Místy to ale bylo ještě o dost horší. Narychlo posháněným lyžařským jednotkám mnohdy chyběly jak zkušenost, tak výcvik, nemluvě o aklimatizaci na bojové podmínky. Celkem vzato bylo zřejmé, že v dané záležitosti, stejně jako v mnoha jiných, řádil pověstný sovětský šlendrián. Doplňování druhů vojsk prostě probíhalo chaoticky. Na papíře bylo všechno v pořádku, ale realita byla mnohdy přímo tristní.
Posuďte sami. Leckterý frontový velitel s údivem zjišťoval, že lyžařský prapor, který mu byl přidělen, byl zformován výhradně z turkestánských (!) branců ze slunné Střední Asie, kteří spatřili lyže poprvé ve chvíli, kdy jim byly vydány coby součást výstroje. Rovněž generál Golikov dostal pět lyžařských praporů, jejichž vojáci, jak vzpomíná, „vůbec neuměli jezdit na lyžích, natož aby na nich mohli vést boj“. Velitel jedné z jednotek 4. úderné armády dokonce doložil, že přidělený „lyžařský prapor dorazil bez lyží, které poztrácel cestou“.
Za touto ohromující informací si lze představit fantastickou vizi, která jako by vypadla z nějaké surrealistické komedie. Vojáci šlapou k frontě zasněženou krajinou s lyžemi přes rameno (!), a protože se jim s takovou „zbytečnou“ zátěží špatně kráčí závějemi, postupně je všichni zahodí, aby se jim šlo líp…
Nic naplat. Na obou stranách fronty zkrátka při doplňování stavů a formování jednotek docházelo k takovým přehmatům, že by to bylo k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Člověk míní, válka mění, dalo by se napsat na leckteré průčelí té či oné vojenské správy, zvyklé spíš na předávání výročních diplomů a medailí před rozvinutou zástavou, než na zachraňování fronty v podmínkách dělostřelecké palby, leteckého bombardování, chronického nedostatku času a permanentní hrozby drakonických trestů za nesplnění rozkazu…
Zdroje: Vladimir Bešanov: God 1942 − učebnyj, Franz Halder: Kriegstagebuch 1939–1942, 3 Bände, N. M. Chlebnikov: Pod grochot sotěn batarej, Konstantin Rokossovskij: Soldatskij dolg
Vložil: Bruno Solařík