O novoročním omylu sovětské rozvědky. Pátrání Bruno Solaříka
24.01.2026
Foto: Wikimedia Commons By Mil.ru, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=78828291
Popisek: Alexandr Vasiljevskij (vlevo) a Nikita Chruščov si prohlížejí německou techniku, zničenou poblíž Stalingradu
Jedním z důvodů zpomalení sovětského postupu začátkem roku 1942 byla zpozdilost velení. Tím druhým bylo podivuhodné zpravodajské nedorozumění.
Rozpačitý triumf
V několika předchozích článcích jsem se pokusil popsat události, spojené s takzvanou cholmsko-toropeckou operací Rudé armády. Byla provedena (spolu se dvěma dalšími operacemi) jako novoroční akce přesně před 84 lety, v lednu a únoru 1942. Rudá armáda při ní rozťala a narušila součinnost německých skupin armád Sever a Střed, jednotky sovětských úderných armád se vklínily do hloubky 250 kilometrů a osvobodily území o rozloze přes 12 000 čtverečních kilometrů s velkým počtem obcí. Přerušily přitom řadu silnic v týlu nepřítele a vážně ohrozily jeho důležité železniční a silniční spoje dost daleko od Moskvy, až u Vitebska a Smolenska.
Druhým cílem operace bylo obchvácení týlu gžatsko-vjazemského uskupení Němců blíž k Moskvě, kterého se rovněž víceméně podařilo dosáhnout, byť už ne v takové míře. Vcelku lze tedy říct, že jednotky 3. a 4. úderné armády své úkoly splnily. Šlo vlastně o jednu z nejúspěšnějších ofenzív Rudé armády za první polovinu roku 1942. Ztráty činily asi 30 000 mužů, což bylo poměrně nízké (!) číslo.
Operace však i přes to všechno působila nakonec spíš rozpačitě, než triumfálně. Její skutečné cíle byly totiž až příliš ambiciózní. Obě úderné armády, 3. Purkajevova a 4. Jerjomenkova, byly převeleny ke Kalininskému frontu. Jeho velitel Koněv jim původně vytyčil úkol přetnout týlové komunikace skupiny armád Střed, nedovolit Klugeho vojskům ústup a utvořit podmínky pro likvidaci (!) celého německého uskupení západně od Moskvy. K žádné takové likvidaci však ani zdaleka nedošlo.
Jednotky Rudé armády postupovaly zprvu úspěšně na Velikije Luki, ale cestou se proti nim zdvihlo několik nových německých divizí, přesunutých z jiných úseků, a následně přibyly wehrmachtu další čtyři divize, přesunuté ze západní Evropy. Purkajevova 3. úderná armáda tedy musela po značných ztrátách v krutých bojích přejít k obraně. Totéž se opakovalo u města Cholm, kde pro velké ztráty nemohly jednotky Rudé armády pokračovat v útočném postupu, protože jednotlivé pluky už sestávaly jen z 200 až 300 mužů. I zde tedy bylo nutno přejít k obraně.
Uprostřed skoku
Podobné podmínky panovaly u Jerjomenkovy 4. úderné armády. Měla postupovat na běloruský Vitebsk, samozřejmě bez přestávky, bez doplnění stavů, s příliš dlouhými zásobovacími trasami a za podmínek nedostačujícího dopravního zajištění, navíc v prostoru bez pořádných cest a za stálého sněžení. Od Koněva nedostali Jerjomenkovi muži kromě rozkazů žádné zabezpečení a postupovali prakticky bez proviantu, bez doplnění mužstvem a bez odpočinku. Jednotky musely převážet své dělostřelectvo jedině na speciálně upravených saních, kterých přirozeně nebylo mnoho. Plukovní a divizní dělostřelectvo proto zůstalo s tankovým praporem daleko v týlu na zasněžených polních cestách či v úplném bezcestí, plném závějí. V nich ostatně zůstalo velké množství techniky, která byla při průjezdu bezcestím postihována četnými poruchami.
Postup až na Vitebsk se sice i za těchto nemyslitelných podmínek podařil (!), ale před palebnou silou německého dělostřelectva musely čelní jednotky Rudé armády couvnout od města zpět. Jednotkám se v rozporu s plánem nepodařilo ani přetnout strategickou železnici Smolensk−Vitebsk.
Kvůli rozkazům z velení frontů, které jednotkám nařizovaly útočit z centra a z křídel zároveň, se Purkajevova 3. a Jerjomenkova 4. úderná armáda nakonec roztáhly do frontového vějíře o šířce 300 kilometrů. Jejich účinnost se proto podobala úderu ruky, která se nesevřela v pěst, nýbrž naopak otevřela dlaň a doširoka roztáhla prsty. Jednotlivé „prsty“ přitom neměly vzájemné spojení, takže operovaly každý sám za sebe. Není potom divu, že úderné armády při své operaci postupně vyčerpaly své ofenzivní schopnosti.
Cholmsko-toropecká operace jednak nedosáhla řady cílových bodů, jako byly města Cholm, Velikie Luki nebo Veliž, a vojska se vyčerpaně zarazila těsně před nimi, a jednak nedokázala podstatněji ovlivnit operačně strategickou situaci na ústředním úseku německo-sovětské fronty, který se rozkládal východně odtud, v prostoru města Vjazma. Dokonce i na mapě, mimochodem řečeno, vypadá výsledek cholmsko-toropecké operace jako pohyb obludy, zastavené uprostřed skoku.
Mylný předpoklad
Významnou příčinou konečného zabrzdění novoroční ofenzívy Rudé armády byly tedy rozkazy vyššího velení k útokům po celé šířce zasněžené fronty, zatímco Jerjomenko a Purkajev původně plánovali hluboké průlomy na úzkých frontových úsecích, což by bylo mnohem víc odpovídalo jednak modernímu vedení války a jednak zimním terénním podmínkám.
Hlavním důvodem polovičatého vyznění operace však byl podivuhodný omyl sovětských zpravodajských služeb. Rozkazy k útokům po celé šířce fronty byly totiž vyvolány zprávami patřičných průzkumných orgánů, že po sovětské protiofenzívě z prosince 1941 je wehrmacht u Moskvy už kriticky oslaben. Zprávy rozvědky vzali s uspokojením za bernou minci koordinátoři frontů v čele se Žukovem. Z jeho zpráv pro Stalina pak plynulo, že je wehrmacht vlastně už prakticky poražen.
Takový popis však prostě neodpovídal reálné situaci, což se prokázalo nedlouho po zahájení novoroční neboli zimní ofenzívy Rudé armády. Například na pravém křídle Západního frontu Sověti ani za osmnáct dní sveřepých bitev nedokázali prolomit německou obranu na linii Lama−Ruza. V prostoru Cholm – Velikije Luki – Vitebsk – Smolensk se navíc Němcům podařilo, jak řečeno, zastavit Jerjomenkovu a Purkajevovu cholmsko-toropeckou ofenzívu Kalininského frontu. Takové úspěchy německé branné moci rozhodně neodpovídají představám o jejím úplném vyčerpání…
Velkolepý plán
Jak se mohlo stát, že se sovětská rozvědka v hodnocení reálného stavu wehrmachtu po prosincové ofenzívě Rudé armády tolik mýlila? K vysvětlení bude zapotřebí zabrousit do zákulisí vojenských rozvědek. Nejdřív si však přibližme, jak vypadala skladba typické divize wehrmachtu. Ta se dělila na tři až čtyři pluky. Každý z těch pluků pak sestával asi ze tří praporů. Nuže, sovětská rozvědka hlásila, že bojový stav každé z divizí 4. tankové armády wehrmachtu se k 5. lednu 1942 rovná jen jednomu zesílenému praporu.
To zní neuvěřitelně a všem velitelům Rudé armády se to muselo poslouchat moc dobře. Vždyť v tom případě by typická německá divize na východní frontě dosahovala v lepším případě velikosti řekněme třetiny jednoho pluku, takže by se její hodnota blížila hodnotě pouhé desetiny tabulkové divize! Řekněme si otevřeně, že pokud by se síla divize skutečně snížila na sílu pouhého praporu, německá fronta by už prostě nemohla být bojeschopná.
A za takových okolností by se člověk vlastně ani nedivil velkorysosti sovětského plánu, podle něhož měla být provedena novoroční čili zimní ofenzíva Rudé armády. Ten plán popsal stručně a přehledně maršál Alexandr Vasiljevskij:
„V důsledku této ofenzívy měly jednotky Leningradského, Volchovského a pravého křídla Severozápadního frontu v součinnosti s Baltským loďstvem rozdrtit hlavní síly skupiny armád Sever a zlikvidovat blokádu Leningradu. Kalininský a Západní front v součinnosti s armádami Severozápadního a Brjanského frontu měly obklíčit a zničit hlavní síly skupiny armád Střed. Jižní a Jihozápadní front dostaly za úkol porazit skupinu armád Jih a osvobodit Donbas. Kavkazský front spolu s Černomořským loďstvem měl v průběhu zimy vyhnat nepřítele z Krymu.“
Zdánlivě logická otázka
Nic z toho se nakonec v roce 1942 ani zdaleka nepodařilo. Samozřejmě proto, že představa o snížení hodnoty německých vojsk na pouhých deset procent jejich původní bojové síly prostě neodpovídala skutečnosti. Jak se ale ta mylná představa vůbec dostala do povědomí sovětské vojenské rozvědky a odtud až do nejvyšších pater velení ozbrojených sil Sovětského svazu?
Podívejme se, jak zdroj dané dezinformace popisovaly poválečné sovětské přehledy dějin „velké vlastenecké války“. Klíčová věta zní takhle: „Podle údajů samotných hitlerovců se bojový stav každé divize 4. tankové armády k 5. lednu 1942 rovnal jednomu zesílenému praporu…“
Podle údajů samotných hitlerovců! A jsme doma. Šlo zkrátka o sovětské odposlechy radiových hlášení velitelů německých frontových jednotek do zázemí wehrmachtu. Vžijme se teď do situace sovětských vojenských zpravodajců. Pokud by šlo o odhad, získaný z partyzánských a špionážních pozorování v týlu nepřítele, vždycky by takový údaj stál ve stínu pochybnosti. Co když se špioni špatně dívali? Co když zpravodajci získané poznatky špatně vyhodnotili? Když jde ovšem o údaje, které si vysílají Němci sami mezi sebou, pochybnosti v mžiku mizí. Hitlerovci přece musí nejlíp vědět, kolik mužstva mají v jednotkách!
Tady se ovšem přirozeně naskýtá otázka: Provedli zde snad němečtí vojenští zpravodajci sovětským kolegům takovýhle provokativní naschvál? Konkrétně tím, že by záměrně pouštěli do radiového vysílání falešné zprávy o faktickém zhroucení wehrmachtu?
Ta otázka zní logicky. Už proto, že jiné vysvětlení snad z povrchního pohledu ani neexistuje. Vzápětí však soudný badatel musí takový předpoklad zcela zavrhnout. Představme si totiž, co by asi wehrmacht získal tím, že by na své nepochybně oslabené linie záměrným šířením falešných radiodepeší vrhl novou ofenzívu nepřítele. Nezískal by tím nic, a ještě by riskoval, že se nepříteli ta vyprovokovaná ofenzíva podaří. Naschvál německé rozvědky to tedy nebyl. Co jiného se ale vlastně stalo?
Rozuzlení
Stalo se tohle: Velitelé jednotlivých frontových oddílů wehrmachtu na přelomu prosince 1941 a ledna 1942 skutečně výrazně přeháněli své hororové zprávy do týlu. Jejich hlášení skutečně obsahovala zprávy o snížení velikosti divize na prapor, praporu na rotu a podobně. Proč to ale dělali?
Jedna odpověď se sama nabízí. Na některých dílčích úsecích přece mohla situace vypadat dozajista mnohem hůř, než na celé frontě. Po prosincové protiofenzívě Rudé armády se na frontě nepochybně nacházely i takto zbídačené jednotky wehrmachtu, kde se třeba prapor smrskl na rotu.
Tím se však nevysvětluje, že ta panická hlášení odcházela právě z celé fronty, ze všech bojových úseků Skupiny armád Střed. A tady je pes zakopán. Proč tedy do týlu i přímo do Hitlerova doupěte přicházely od německých velitelů po celé frontě zcela katastrofická hlášení?
Dělo se tak z toho důvodu, aby se vrchní velení wehrmachtu pod dojmem vylíčené zuboženosti frontových jednotek rozhoupalo k urychlenému dopravení posil, záloh, techniky, munice, proviantu, výstroje a vybavení z Říše.
Projevil se tu asi takový psychický mechanismus, jako když vlastníkovi firmy oznámí jeho vedoucí provozu, že bez okamžitého přísunu slíbených pracovních posil se plán výroby zhroutí do tří dnů. Dotyčný vedoucí sice dobře ví, že tempo by bez nich vydrželo určitě ještě měsíc, ale ten rychle uteče, a pak už by bylo doopravdy na všechno pozdě. Raději ať se počty doplní předčasně, než s křížkem po funusu. Jak prosté, milý Watsone. A nutno říct, že „vlastník firmy“ se skutečně lekl a přísun posil z Říše na frontu urychlil.
Že však při tom jaksi mimochodem došlo k záchytu daných zpráv sovětskou rozvědkou, což vedlo nejvyšší velení Rudé armády k naprostému podcenění aktuálního stavu wehrmachtu, to už pak byl zcela náhodný „vedlejší produkt“ dezinformace, šířené z úplně jiných důvodů…
Zdroje: Ilja Moščanskij: Ošibka geněrala Žukova, S. P. Platonov (ed.): Bojevyje dějstvija Sovětskoj armiji v Velikoj Otěčestvennoj vojně 1941−1945
Vložil: Bruno Solařík