O urputných bojích Rudé armády se stromy v lese. Pátrání Bruno Solaříka
17.01.2026
Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Popisek: Vojenská rada Severozápadního frontu. Komisař sboru frontové PMC V. N. Bogatkin, velitel frontu generálporučík P. A. Kuročkin, náčelník štábu frontu generálporučík N. F. Vatutin,
Sovětská doktrína hlubokého úderu hlavními silami do týlu nepřítele se od začátku války potýkala s opačným trendem. S opatrností velitelů frontů.
Jak vznikla fronta
Velitelé i vojáci Rudé armády často bojovali v rozporu s elementární taktikou, když se místo rychlého pohybu k hlavnímu cíli zdržovali dobýváním vesnic, aby se v nich mohli útulně vyspat. Nešlo ale jenom o tužby vojáků po noclehu v suchu a teple. Daný postup byl totiž pevně zakotven v myslích celé řady představitelů sovětského velení. Vždyť šlo o klasický způsob bojů v první světové válce, který dal vzniknout jevu zvanému fronta.
Stručně se vznik válečné fronty, před rokem 1914 neznámého jevu, pokusím popsat. Nuže, v počátečních bojích první světové války nikdo s žádnou frontovou linií nepočítal. Válčilo se tak jako kdykoli předtím, tedy postupem hlavních sil v určeném směru, kde mělo dojít k bitevnímu střetu s nepřítelem. Jenže tou dobou byla nově k dispozici kromě vlaků i motorová vozidla, nemluvě o telegrafním a telefonním spojení. Je známo, že když se německá císařská armáda v létě 1914 přiblížila až na dělostřelecký dostřel k Paříži, vozily francouzské vojáky z města na bojiště nejrůznější dodávky, náklaďáky, ale i vozy taxislužby. Napadený zkrátka mohl rychleji než kdy dřív přesouvat vlastní jednotky tam, kde byly zapotřebí, a vpadal s nimi útočícímu uskupení překvapivě do boků.
Útočník brzy seznal, že za takových podmínek má s útoky utrum, a rozhodl proto, že každé útočné uskupení musí mít dobře krytá křídla. Mužstvo pro takové zákryty ovšem musel brát z čela útočných jednotek, které se tím nutně oslabovalo. Navíc se ukazovalo, že do boku lze vpadnout i patřičným křídlům, takže bylo nutno hájit takříkajíc i křídla křídel.
Nakonec došlo k tomu, že místo útočících vojsk na hlavních směrech stály proti sobě nekončící řady „křídel“. A tak vznikla kontinuální válečná fronta. Vznikla tedy z obav před obklíčením útočících předvojů, a v důsledku tyto předvoje oslabila natolik, že byly rozmělněny do oné prakticky nepohyblivé fronty.
Sovětská schizofrenie
Právě tato tradice frontových bojů byla v myslích sovětských generálů oživena v létě 1941, kdy se Němcům podařilo obkličovat a ničit celé svazky sovětských armád. Z obklíčení měli představitelé vyššího velení panickou hrůzu, protože věděli, jaký hněv vyvolaly vzniklé gigantické ztráty u Stalina a jak přísně byly trestány. Příkladem budiž velitel Západního frontu generál Pavlov, který byl v létě za první obklíčení u Minska postaven před polní soud a popraven zastřelením. Především velitelé frontů se od té doby obávali, aby nepřivedli svá vojska do obklíčení, protože věděli, že dokonce ani s takovou vysokou funkcí nejsou před Stalinem v bezpečí.
Výsledkem byla pověstná sovětská schizofrenie. Na jedné straně byli velitelé Rudé armády po celou předválečnou éru vychováváni v duchu útočné doktríny, která předepisovala zničení nepřítele průlomem silných útočných klínů, schopných provést obchvat a obklíčení. Na druhé straně však vyšší velitele pronásledovala, jak řečeno, děsivá představa vlastního obklíčení. Důsledkem bylo na úrovni řady frontů vydávání rozkazů, podle nichž měl být úderný klín doprovázen posílením křídel a pomocnými útoky bočních uskupení.
Výsledek byl samozřejmě podobný vývoji z první světové. Útočný klín byl z opatrnosti už předem oslaben ve prospěch křídel. Tak tomu bylo i v případě velitele Severozápadního frontu Kuročkina a přidělence z hlavního stanu Bulganina, který jsem popsal v předminulém článku. Jak víme, uvedení představitelé Severozápadní fronty dočista zmařili Jerjomenkův plán hlubinného úderu na Vitebsk a Smolensk, když mu předepsali posílení křídel, a tím jeho úderný klín zbytečně oslabili.
Fronta místo průlomu
Paradoxem bylo, že plynulá linie fronty v daném období vlastně neexistovala. Německé jednotky plnily úkol za každou cenu ochránit trojúhelník Ržev−Brjansk−Smolensk, ale jejich obrana prakticky představovala systém jednotlivých opěrných bodů, uzlů odporu a menších posádek v obcích, přehrazujících trasy a křižovatky možného postupu sovětských jednotek. Přístupy k obcím a vsím byly zataraseny minovými poli. Tento obranný systém bez kontinuální fronty byl dán faktem, že pole mezi obcemi a cestami byla hluboce zasněžená, takže útočník nemohl přesouvat větší úderné svazky a techniku mimo silnice.
Jak řečeno, jednotky Rudé armády postupovaly v souladu se dvěma zájmy, které byly oba netaktické. Vojáci chtěli cestou uchvátit co nejvíc příležitostí k noclehu v teple, a fakticky je v tom podporovalo vyšší velení na frontové úrovni, které zase požadovalo, aby se úderné svazky permanentně kryly na křídlech. Místo využití nepřítelem neobsazených prostorů k obchvacování opěrných bodů nepřítele po místních komunikacích se proto sovětské jednotky brzy po zahájení ofenzívy nechaly na podružných směrech zatáhnout do frontálních bojů s nepočetnými posádkami Němců, kde se vrhaly do opakovaných čelních ztečí na jednotlivé vesnice, ztracené v závějích. Dokonce i tam, kde neexistovala žádná kontinuální fronta, se tedy takovou frontu „dařilo“ ustavit nikoli obráncům, což by bylo smysluplné, nýbrž útočníkům (!), což bylo ve flagrantním rozporu se smyslem jakékoli útočné operace.
Dělostřelectvo v závějích
Specialita vyššího velení zkrátka spočívala v zálibě kreslit červené šipky útoků na mapách, na kterých ale nebylo vidět, jak vypadá zvolený směr postupu ve skutečnosti. Řadu podpůrných křídelních operací pak postihly hned dva maléry najednou. Jednak postupovaly s vědomím, že vlastně oslabují hlavní směr útoku, a jednak začaly záhy tonout v závějích.
Velitel dělostřelectva 4. úderné armády, generál Chlebnikov, popsal výslednou situaci těmito slovy: „Měli jsme za úkol překonat nepřátelskou obranu, která sestávala z opěrných bodů. Ty se ovšem nacházely právě na těch několika málo cestách, které ještě zůstávaly průchozí. Při hluboké sněhové pokrývce se takový opěrný bod dal jen ztěží obejít většími silami, protože dělostřelectvo hned uvízlo v závějích.
Jednotky, provádějící obchvat mimo jakékoli cesty, samozřejmě zůstaly bez pravidelného zásobování a prakticky se měnily v lehké výpadové skupiny. S takovými silami, zbavenými dělostřelecké podpory, s omezeným množstvím proviantu, píce i munice, se jen vzácně dařilo úspěšně plnit bojové úkoly. Sotva jsme tedy zahájili ofenzívu, rovnou jsme se museli zdržovat zápolením o opěrné body, museli jsme plýtvat časem i silami, abychom tyto překážky zničili a mohli dál postupovat po cestách a silnicích.“
Z citace jasně plyne, že namísto využívání schůdných obchvatových komunikací se vyšší velení přímo vyžívalo v posílání vojsk přímo do zasněženého bezcestí. Jak se takové nápady mohly vůbec zrodit, se dozvíme vzápětí.
O nepřítele víc
Křídelní uskupení po stranách hlavních úderných jednotek na tom byla vůbec nejhůř, protože zástupce hlavního stanu generál Bulganin, jak řečeno, je cíleně nasměroval právě do lesů a bažin bez vesnic, ale tím pádem taky bez cest. Proč? Inu proto: Bulganin při plánování těchto křídelních „tažení“ vycházel z představy, že takové utajené přesuny „v případě neúspěchu na hlavním směru zajistí celkový úspěch průlomu tím, že přisune množství sil do hlubokého týlu obranného pásma hitlerovců“.
Představa to byla absurdní vzhledem k podmínkám, v nichž se to „množství sil“ muselo pohybovat. Jednotky mnohdy neměly k dispozici tanky T-34 se širokými pásy, nýbrž britské mathildy a valentiny, doručené do SSSR v rámci smlouvy lend-lease. Se svými směšně úzkými pásy byly k postupu v zimě, natož v závějích, dokonale nevhodné. K tomu se záhy připojila nemožnost pravidelného nebo vůbec nějakého zásobování palivem, takže tanky, houfnice a minomety zůstávaly v zasněženém bezcestí bezmocně trčet.
Zbytek sil a techniky, schopný dalšího postupu, potřeboval ženijní úpravy terénu. Ty spočívaly v tom, že vojáci ručně káceli v hustém lese stromy, jednak aby se lesem vůbec dalo projít, a jednak aby se z kmenů mohly naklást improvizované pontony přes závěje. K proložení cesty pro dvě pochodové kolony bylo přitom zapotřebí vykácet na jeden kilometr až 1000 stromů.
Po takových „cestách“ se samozřejmě nedalo organizovat normální zásobování. Řešení spočívalo v tom, že se neorganizovalo nic a jednotky se zásobovaly z kořisti, odebrané nepříteli. V hlubokých lesích ovšem bylo nepřátel, a tudíž i zásob pomálu. Celkově se tedy „plán generála Bulganina“ dá popsat nikoli jako boj dvou profesionálních armád, nýbrž jako zápolení dřevorubců se zasněženým lesem.
Vyhladovělé zbytky takto „dobře utajených“ vojsk se pak z nouze připojovaly k hlavním silám. Netřeba asi dodávat, že kdyby s nimi postupovaly od začátku, přispěly by k boji s nepřítelem bez zbytečných ztrát techniky i energie. Zůstává zkrátka faktem, že když se ve válečném stavu pohybuje na vysokém postu nezkušený amatér, v našem případě kupříkladu generál Bulganin, skutečným povoláním organizátor průmyslové výroby, bojující vojska mají rázem o nepřítele víc.
Zdroje: Vladimir Běšanov: God 1942 − učebnyj, A. I. Jerjomenko: Na zapadnom napravlenii
Vložil: Bruno Solařík