Boj Rudé armády za stravu a nocleh. Pátrání Bruno Solaříka
10.01.2026
Foto: Wikimedia Commons Autor: fotoreporter sovietico sconosciuto – scan da 'Stalingrad, the infernal cauldron', di S.Walsh, Amber books Limited 2000. Foto del Ukrainian Central State Archive, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=8826244
Popisek: Útok Ruské armády u Stalingradu
Zimní ofenzíva ze začátku roku 1942 začala bez zásobování vojsk proviantem a bez odpočinku. Jednotky úderných armád šly do boje vyčerpané a hladové.
Bez snídaně
V minulém článku jsem popsal, jak velení Severozápadního frontu ztížilo svými plány strategickou přípravu takzvané zimní ofenzívy Rudé armády, připravené na leden a únor 1942. Konkrétně šlo o cholmsko-toropeckou operaci, zaměřenou na rozdrcení levého křídla německé Skupiny armád Střed. Jak na ni byla připravena sovětská vojska? Podle velení dobře. Například náčelník operačního štábu 3. úderné armády generál Georgij Semjonov se o uskupení vojsk Severozápadního frontu vyjádřil pro potřeby historiků těmito slovy: „Divize byly stmelené, dobře ovladatelné a zcela doplněné mužstvem i výzbrojí.“
Jak to bylo ve skutečnosti? Ve skutečnosti to bylo jinak. Jediná příjezdová železnice totiž nezvládala vojska zásobovat, nemluvě o tom, že končila 40 kilometrů před shromaždištěm vojsk, protože ji předtím Němci při ústupu vyhodili do vzduchu, takže zbytek cesty bylo všechno potřebné přepravováno na pomalejších nákladních autech. Lyžařské jednotky se k frontě přemisťovaly vůbec po vlastní ose, tedy na lyžích.
Za takové situace bylo celkem vzato pochopitelné, že zahájení operace muselo být několikrát odloženo a že mnohé jednotky nakonec stejně dorazily až poté, co ofenzíva začala.
Nakonec byla cholmsko-toropecká operace zahájena 9. ledna 1942. Jednotky Severozápadního frontu přešly do všeobecné ofenzívy. Velitel 4. úderné armády Jerjomenko v pamětech podotkl, že k tomu došlo „bez snídaně, ale zato s velkou vervou“. Brzy se dozvíme, kde se ve vojácích ta verva brala …
Úderné armády
Po prvních útocích 3. úderné armády generála Purkajeva se Němci začali stahovat prakticky bez boje. O organizovaném odporu se nedalo mluvit. Proč? Protože daný úsek, oddělující od sebe skupiny armád Sever a Střed, považovali Němci za zcela druhořadý, žádný útok zde nečekali, měli zde jen nepočetné posádky a nepovažovali za nutné bránit krajinu téměř bez silnic, plnou bažin a jezer, o sněhových závějích nemluvě.
Rovněž 4. úderná armáda generála Jerjomenka postupovala po efektivní dělostřelecké přípravě úspěšně kupředu, i když na jejím směru byl odpor Němců silnější. U města Penno byly sice Jerjomenkovy jednotky silnou nepřátelskou palbou zastaveny, protože jejich dělostřelectvo zaostalo za čelními oddíly, ale podpůrné jednotky si přisunuly dostatek houfnic s kaťušemi a tanky, město obešly po místních komunikacích a společnými silami německou posádku města kromě nepočetných uprchlíků skoro úplně pobily. Partyzánské oddíly mezitím v německém týlu napadaly silnice, paralelní k linii fronty, pokrývaly křídla pravidelných jednotek a často plnily úlohu bojového předvoje útočících vojsk.
Cholmsko-toropeckou operaci lze shrnout jako úspěšnou. Nutno však dodat, že ten úspěch byl vlastně dost relativní. A co je relativní, to se má mnohdy úplně jinak, než jak se to jeví. Případ námi sledované operace tu může sloužit jako názorný příklad.
Úderné armády se v SSSR začaly formovat v listopadu 1941. Tyto operační svazky byly určeny pro rozdrcení nepřátelských uskupení na hlavních směrech. Ve srovnání s běžnými vševojskovými armádami měly víc tanků a děl. Příslušníci úderných armád měli podobný status jako příslušníci armád gardových, dostávali zvýšený žold a po vyléčení ze zranění měli právo návratu ke své jednotce.
To všechno zní jistě povzbudivě, jenže realita byla samozřejmě poněkud chatrnější. V jednom z minulých článků jsem popsal scénu, kdy byl generál Kuzněcov jmenován velitelem 1. úderné armády a na Stalinovu otázku, jestli je se svým jmenováním spokojen, zasakroval a stěžoval si, že ta armáda „je jak po kupírování“. Z nedostatku času nebyla totiž vybavena tankovými a mechanizovanými sbory, tedy právě tím druhem zbraní, které z ní měly činit armádu „údernou“. Postupně byly sice úderné armády uvedenými sbory vybaveny, ale všechno probíhalo pochopitelně takříkajíc na koleně, takže plných stavů tehdy žádná z úderných armád nedosáhla.
Za stravu a nocleh
Ba co hůř. Vzhledem k děsivým podnebním podmínkám a přerušeným železničním tahům měly nejen běžné vševojskové, ale i elitní úderné armády zásadní potíže s hmotným zabezpečením, zvlášť s palivem a proviantem. Dne 8. ledna, den před zahájením „zimní ofenzívy“, se ve štábním deníku 4. úderné armády objevil záznam: „360. a 322. pěší divize jsou k 9. lednu bez potravin.“ To je těsně před útokem docela tristní zjištění.
Sám Jerjomenko v pamětech přiznal, že jednotky měly nedostatek munice, proviantu pro muže i píce pro koně, v armádních skladech chyběl benzín a vozidla měla nádrže zaplněné jen asi z 10 až 15 procent. Dodával sice, že ve vojsku byl patrný „vysoký morální duch“, tedy vůle k boji, jenže důvody této vůle, jak sám přiznal, vlastně s morálkou neměly moc co dělat. Jejich motivace byla daleko přízemnější.
Bojová příprava jednotek totiž probíhala slušně řečeno nestandardně. Jerjomenko v pamětech líčí, jak „trénoval“ vojáky na boje v tvrdých podmínkách tím, že je nechal polohladové „na tři čtyři dny v terénu mimo obce, aby se naučili jednat a žít za nízkých teplot v lese“, samozřejmě bez práva zakládat oheň. Nebylo pak divu, že po takovém „tréninku“ nakonec podle Jerjomenka „každý voják, od řidiče dodávky v týlové koloně po bojovníka útočného oddílu, snil o útoku jako o něčem nádherném“. Důvod byl zřejmý. Ofenzíva slibovala vojákům šanci, že se brzy konečně vyspí v teple dobytých vesnic!
To byl taky důvod, proč velitelé sovětských jednotek urputně zápolili o jednotlivé vsi, přestože taktické důvody jim velely spíš tyto opěrné body Němců obcházet po postranních cestách nebo na lyžích přes pole a postupovat co nejrychleji dál.
Jerjomenko uznává, že v zimních mrazech vládly vesnice přímo „přitažlivou silou“. Vojáci, kteří měli za sebou i dva týdny bojů ve sněhu (nepočítaje předchozí „trénink“ v lesích), toužili aspoň po krátkém odpočinku ve víceméně civilizovaných podmínkách. Ideální bylo samozřejmě obsadit vesnici takzvaně z chodu, ale když se to nepodařilo, nadcházely zdlouhavé boje, které, jak řečeno, byly z hlediska taktiky zbytečné, ba škodlivé. Německé velení totiž mezitím přirozeně stihlo přisunout zálohy, silně opevnit město, k němuž sovětský útok v tom kterém úseku zjevně směřoval, a zmařit tak moment překvapení, kterého by útočící jednotky dosáhly nepřetržitým postupem bez zdržování v každé vsi. Generál Jerjomenko vzpomíná: „Objektivní bojové potíže se zhoršovaly tím, že velení divizí se nedokázalo zbavit tendence brát opěrné body čelní ztečí bez pečlivé rozvědky a patřičné organizace boje.“
Jerjomenko jako Bonaparte
Dalším magnetem pro sovětské velení i mužstvo bylo opět dokonale pragmatické zjišťování, v kterém místě se nacházejí německé frontové sklady a vlaky. Například jedna z divizí 4. úderné armády vzala ztečí železniční stanici Nělidovo především proto, že rozvědka v ní odhalila vlaky s proviantem. Jeden z německých velkoskladů na Valdajské vrchovině se nacházel ve městě s řeckým jménem Andreapol, které mu v 18. století dal jeho ruský zakladatel Andrej Kušelev. Jakmile se Sověti o velkoskladu dověděli, urychleně k městu přisunuli dělostřelectvo a tanky a po dvou dnech tvrdých bojů je ovládli. Padla jim tam do rukou jedna ze dvou největších zásobovacích základen skupiny armád Sever, plná proviantu a píce.
Druhá z hlavních zásobovacích základen skupiny armád Sever se nacházela v dalším městě Toropec, které ostatně poskytlo celé cholmsko-toropecké operaci polovinu názvu. Velitelé tentokrát přísně zakázali zbytečné potyčky o vesnice a vedli své pluky skrz lesní průseky, takže se jim podařilo postoupit k městu nepozorovaně, vyrazili na překvapené Němce z několika stran a vyrvali jim z rukou město i s nádražím a se skladišti. Němci se sice vzpamatovali a z nádraží Sověty vytlačili, ale sklady už se jim získat zpět nepodařilo.
Jerjomenko v pamětech naplno přiznává motivaci vojsk i jejich velitelů: „Proviant měl tehdy pro nás prvořadý význam. Zásobování bylo na Severozápadním frontu špatně organizované. Za daných podmínek byla velká potravinová kořist prostě pokladem. A my jsme ten poklad už nepustili z rukou.“ Naskýtá se tu obrazná paralela, že Jerjomenko vedl svou hladovou armádu na Toropec úplně stejně, jako vedl generál Bonaparte své otrhance do kvetoucí Itálie…
Po dalších dvou dnech bylo město osvobozeno úplně. Součástí sovětské kořisti bylo přes 700 motorových vozidel včetně motocyklů a pověstných sajdkár, skoro půl milionu kusů munice, velké sklady paliva a maziva a bezmála 40 skladů s potravinami. Jerjomenko opakovaně zdůrazňuje, že právě ty potraviny byly pro jeho jednotky nejpřednější: „Z těch skladů proviantu jsme učinili své armádní sklady. Z jejich zásob se armáda živila celý měsíc. Otevřeně řečeno bylo hmotné zajištění armády prováděno na účet nepřítele.“
Dodejme jen, že takové ocenění padá drtivě na hlavu velení Severozápadního frontu v osobách generála Kuročkina a zástupce Stavky (sovětského hlavního stanu) generála Bulganina. Velení frontu zjevně nedokázalo samo zásobovat svou vlastní armádu, kterou přitom posílalo za nejkrutějších podmínek do nejtěžších bitev. A to se nedá pojmenovat jinak než jako trestuhodná neschopnost. Příště se zaměříme právě na ty kruté podmínky a na to, jak je vyšší sovětské velení ještě zhoršovalo.
Zdroje: Vladimir Běšanov: God 1942 − učebnyj, Andrej Ivanovič Jerjomenko: Na zapadnom napravlenii
Vložil: Bruno Solařík